Archiv roku 2014 2. strana

Řadit články od nejnovějšíchnejoblíbenějšíchnejkomentovanějších

Za skřivánčím zpěvem na tajemný Tisovník

Za skřivánčím zpěvem na tajemný Tisovník

Příchod jara oznamují jeho první poslové - skřivánci. Z nebeských výšin se na louky v okolí rozlehlého Tisovníku snáší jejich ostrý zpěv se známým a příjemným motivem. Ani lehký únorový vánek nedokáže zchladit pomalu se ze zimního spánku probouzející krajinu, přestože ve stínu lesa je po mrazivém ránu stále jinovatka.
Tisovník skrývá i jedno tajemství, které je nadále dobře utajeno. A kde že vlastně je ten Tisovník?
Pokračovat ve čtení...

Slepičími horami křížem krážem

Slepičími horami křížem krážem

Pod libozvučným názvem Slepičí hory znají toto nevelké pohoří především Jihočeši. Nachází se v podhůří Novohradských hor a oficiálně se jmenuje Soběnovská vrchovina. Nejvyšší vrchol Kohout pak zřejmě byl tou hlavní inspirací pro zlidověný název Slepičí hory. Kousek dál najdeme i Slepici a několik zaběhnutých kuřat.
Na dohled od Slepičích hor leží i rozvaliny hradu Pořešín, rozhledna Slabošovka, opevněná tvrz Žumberk, Buškův Hamr i poutní kostel Svaté Trojice u Trhových Svinů. Tam všude zavítaly naše kroky a tam zveme nyní i vás.
Pokračovat ve čtení...

Do VVP Boletice na Velký a Malý Plešný

Do VVP Boletice na Velký a Malý Plešný

Po loňském podzimním barevně jásavém výstupu na Chlum padla velikonoční volba na sousední Velký Plešný (1 066 m n. m.). Ten leží, podobně jako Chlum, ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Jako bonus jsme si přidali průstup po skalnatém hřebenu hory až na kótu Malého Plešného.
Pokračovat ve čtení...

Hůrky a Skalský vrch - svědectví minulosti

Hůrky a Skalský vrch - svědectví minulosti

Původně to měl být jen obyčejný nedělní výlet do lesního komplexu u Skalského vrchu, nedaleko Protivína a Písku, po okružní naučné stezce Školní polesí Hůrka. Díky oboře, ve které chovají jelence běloocasé, a hlavně okolí Skalského vrchu, na jehož jižním svahu je navršeno velké množství kamenných hromad, zřejmě rozsáhlého mohylového pohřebiště, šlo nakonec o velmi zajímavou zkušenost.
Pokračovat ve čtení...

Poranění krajiny není nikdy věčné aneb Šumavská melancholie (video)

Poranění krajiny není nikdy věčné aneb Šumavská melancholie (video)

Stále k sobě vábí magickou mocí tuláky všech generací, kteří i dnes putují stezkami, po nichž kdysi kráčel spisovatel a milovník Šumavy Karel Klostermann. V jeho knihách je skryta hluboká moudrost a přímo intimní vztah k její krajině. Ta se sice v čase mění, ale vždy zůstává divoká, nepokořená a krásná. 
A to tvrdím i přesto, že se vám při shlédnutí videa Šumavská melancholie může snadno udělat nevolno!
Pokračovat ve čtení...

Na skok v Českém středohoří

Na skok v Českém středohoří

Na začátku byla myšlenka využít strategické polohy Prahy, kde trávíme většinu roku, vůči severní polovině Čech a navštívit pár míst, která jako obyvatelé jiných krajů neznáme. Tak se přihodilo, že jsme se první červencový pátek vypravili do Českého středohoří. Na výlet do této neobvyklé krajiny jsme měli jen něco přes půl dne, ale ke spokojenosti nám to nakonec plně stačilo.
Pokračovat ve čtení...

Tour do Francie

Tour do Francie

Minulé léto, po cyklistickém putování podél horního toku Vltavy, jsme se s kamarády vypravili na kolech na pouť s cílem v Paříži. Provázeni Panevropskou cyklistickou cestou mezi Prahou a Paříží jsme vyrazili od hranic ČR, projeli Bavorskem skrz krásně upravené vesničky, pak Baden-Württemberskem a přes Rýn jsme se dostali do Francie, kde jsme po rovině uháněli dál. Cestou jsme se podívali do Norimberku a Štrasburku. Ačkoliv oba moji souputníci do Paříže po 13 dnech dorazili, já se musel z časových důvodů odpojit u Nancy. Přesto jsem stihl za devítidenní jízdu leccos zažít.
Pokračovat ve čtení...

TOP 12: zastavení v čase (rok 2014)

TOP 12: zastavení v čase (rok 2014)

Další rok se utápí v melancholii krátkých prosincových dnů a nezbývá než se poohlénout co dobrého přinesl a co naopak vzal. Pokud zůstanu u fotek, které zcela zaplnily prostor jednoho z paměťových pevných disků mého nootebooku, nezbývá než potvrdit další ústup od tématiky makro. I letos převažovaly krajinky, které stály za objevováním nových míst, převážně v horách Šumavy, k níž mám citově tak blízko.
Krajinným fotkám se přesto zcela vyhnu a budu se znovu u dvanácti zastavení držet obvyklých makrofotek. U nich jde o jiný pohled, odhalující to, co jinak zůstane navždy skryto.
Pokračovat ve čtení...

Lesy kolem Vráže do kaňonu Otavy

Lesy kolem Vráže do kaňonu Otavy

Výhodou naší malé republiky je, že spoustu přírodních krás máme doslova za humny. Jižní Čechy nejsou výjimkou. Rozmanitost krajiny zde přímo vyzývá k jejich prozkoumání, a když se k tomu vydaří i počasí, každá chvilka v ní strávená stává se balzámem na duši. 
Velmi atraktivní je okolí velkých řek Vltavy a Otavy, které za miliony let vytvořily hluboké kaňony. Projdeme se  lesy kolem Vráže, jejíž perlou je nádherný zámek,  a prudkými stráněmi nad Otavou doputujeme tajemnými zákoutími až k jejímu soutoku s Lomnicí.
Pokračovat ve čtení...

Od hradu k hradu pošumavím

Od hradu k hradu pošumavím

Krajina plná mystiky, tajemství a překvapení na vás čeká v místech, kde se první šumavské kopečky začínají postupně měnit v hory. V zimní době bývá víc než jindy sevřena pouty nostalgie a sycena řadou vzpomínek na časy dávno minulé. Takovou jsme ji v prvních lednových dnech hledali a takovou jsme ji i našli. Ne nadarmo právě zde, nedaleko Hor Matky Boží a Velhartic, čerpal sílu a hledal inspiraci Jan Werich.
Příjemným překvapením byl rozlehlý hrad Klenová, přestože jsme se dovnitř na jeho nádvoří přes veškerou snahu nedostali.
Pokračovat ve čtení...

Nejoblíbenější fotografie

Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.