Šlápoty

Osamění velikánů, aneb Gerlach a vichřici přeživší smrk.

Tatranská magistrála je tady hlavně pro ty, co se nechtějí příliš namáhat výstupy na vrcholy. Takže i pro mne.

Nahoře na Slavkovským štítu bude vidět stejně prdlajs.

Slezský dom, kam se ubytovaní turisté dostanou i autem.

Velické Pleso je spolu se Slezským domem hojně navštěvované místo na trase z Hrebienoku.

A dole zkáze neodolalo téměř nic. Rok 2005 byl kritický pro všechny lesy ve vyšších polohách. Zbylo jen málo ...

Jen dřevařské firmy se mohou radovat.

Další apokalyptické vize.

Belianky vichry neponičily a tak jednosměrný přechod značkou od Ždiaru přes Široké sedlo k chatě Plesnivec a zpět k autům může v klidu začít.

Stoupání je dost ostré a často je potřeba si vydýchnout.

Ždiarska vidla a skrytý Havran jsou na hřebenu na dosah ruky. Bohužel pro nás a bohudík pro tuto vápencovou část Tater, je ale možnost hřebenové túry už jen dávnou minulostí.

Doma je tady jen kamzík a pár svišťů.

Pohled dolů do dlouhé doliny Zadné Meďodoly je úchvatný.

V sedle pod Hlúpým dáváme gáblík.

Chata Plesnivec je určitě příjemnou zastávkou pro mnohé unavené nožky.

Ani známý Slovenský ráj od našeho ubytování v podtatranské vsi Štola není nijak daleko. Proč to tady nevyužít?

Zvlášť když se nabízí rokle Suchá Belá.

Jen si v pomalém tempu vychutnáváme nekonečné stupy, přechody a žebříky.

A průchody mezi úzkými, vysokými sakalami.

Tady se blíží místo, které nás kdysi při první návštěvě ráje možná nejvíc uchvátilo. Po výstupu přijde ...

... prolézání skalního okna. S krosnami to byl tehdy trochu problém.

Jen si v pomalém tempu vychutnáváme nekonečné stupy, přechody a žebříky.

Další den, pro velký úspěch Suché Belé popojíždíme o kousek dále a čekají nás Piecky.

Docela exponované místo překonává kolmou stěnu u vodopádu.

Dolina, ne nepodobná té včerejší.

Snad jen o trochu opuštěnější a klidnější.

Nerad se vracím na stejná místa, která již znám, ale tady ve Slovenskén ráji dělám vždycky výjimku rád.