Šlápoty

Modrava. Místo, kde kdysi neštěkl pes (mimo vlčáků pohraniční stráže), je dnes výtečným startem pro turistické aktivity. Pro nás místo důvěrně známé. Z ní se vydáváme na průzkumnou celodenní výpravu za tím, co zbylo z obloženého stolu po kůrovcových hodech a jak se k tomu dnes staví příroda sama.

Mechy, visící z kmenů a větví, byly kdysi za dob Karla Klostermanna běžné. Ve druhé polovině 20.století pod náporem kyselých dešťů vymizely a nyní se znovu postupně vrací.

K tomu ale musí mít alespoň nějaké stromy a když se podíváte na tristní stav z leteckých fotografií Šumavy, z www.mapy.cz, víte jistě o čem je řeč.

Takhle to vždycky začíná, vlastně pro tento les končí . . .

Ze zelené jsme za Cikánskou slatí odbočili a už tady je dobře patrný ústup lesního porostu. Ještě se pár stromů snaží přežít, ale asi marně.

Tady byly jen lesy a dle mínění některých i znovu brzy budou. Spíš se ale dají čekat jen pláně, pláně a pláně. Nebo se snad samy zalesňují podobně odlesněné plochy na Knížecích Pláních, u Kvildy, Borové Lady a jinde?

A tak se na nás nikdo nesmí zlobit, když pro jednou nějaký ten zákaz omylem přehlídneme.

Jak jinak bych nafotil třeba tuhle divnou fotku?

Pamatuji si doby v začátku 90let, kdy jsme na hraničních hřebenech vídali první stromy a později i kolečka uschlých stromů. Kolem byl ale ještě všude vysoký letitý les. Nikdo z nás tehdy netušil, že tahle rychlá změna je vůbec možná.

Cesta od Březníku k provalené Roklanské vodní nádrži je asfaltová a i dále až zpět do Modravy pro pěší turistiku jako dělaná. Není dle mého žádný důvod k zákazům vstupu. I zmiňovaný tetřev, plašený tady před olympiádou Katkou Neumannovou, odsud asi nadlouho zmizel.

Kolem je totiž čím dál méně byť i jen mladých smrčků. I dvojhlavý Roklan je dnes už vidět z téměř každého místa naší cesty.

Na druhou stranu člověk si snadno zvykne a tak ani ty zmiňované pláně nejsou pro tuto krajinu to nejhorší. A kdo by neznal Malou a Velkou Fatru, Roháče a jiné taky odlesněné pohoří Slovenska v jejich malebnosti. Pro fotografa to bude jistě mít své přednosti.

Horší by jistě bylo mít takovou Šumavu celou a tak doufám, že někde se přece jen lesy v celistvosti zachrání. Možná je brouček už přežraný a postupně sám degeneruje, vždyť zatím nikdo ani neví proč se do nižších poloh přestal tak razantně šířit.

A ty ohlodané kosti taky jednou navždy zmizí. Poranění krajiny totiž nikdy není věčné.

Sestupujeme podle Roklanského potoka, podzimní slunce ještě hřeje a je čas k návratu.

Poslední pohled nazpět, jakoby do jiného času.

Dole nic nenasvědčuje kalamitě. Krajina u Rokyteckých slatí je opravdu krásná. Suchá tráva jen zvýrazňuje její klid a samotu.

A tak i osvěžení v ledové vodě horské bystřiny jde přežít, viď Ájo.

Na jedné straně ubíhá v točivých zákrutách Roklanský potok směrem k Javoří pile.

A na druhé, nad soutokem s Rokytkou, odebírá svojí vodu slatím pod Medvědí horou.

Poslední brodění už postihuje nejen Áju, ale i nás ostatní. Brrr.