Šlápoty

Po našem příjezdu do kempu v Sušici, musíme my, čekající, vyslechnout hrůzyplná vyprávění vodáků, co sjížděli v té supervelké vodě až z Rejštejna. Není tak ani trochu překvapivé, že se hned po nalodění první loď převrhne. Shodou neblahých okolností jsem to já s Lukášem. A tak jako háček dostvá hned zkraje poprvé pořádně vynadáno. Neměl mi dávat pod zadek tu mokrou sací houbu, blbec...

Oschli jsme celkem rychle, ale stejně ješte celou hodinu pro jistotu jedu vkleče. Lukáš má těžiště moc vysoko a loď je tak nějak strašně rozkolíbaná. Ostatní tři lodě úvod zvládají bez újmy na zdraví, ale ono na ně určitě taky časem dojde. I zastavit se nám všem daří hned napoprvé a tak u pana "Nevrlého" něco pojíme.

A kdopak že to připlouvá po Otavě? Je to pocestný? Není to pocestný, je to Luděk s celou svou famílií. Hned jejich fotogenickou loďku zvěčňuji.

A aby to nebylo Štěpánce líto, tak i jejich. Sjíždějí ale až do Hoštic, kde končí a tak se vidíme naposledy. Tak tedy ahóóój...

Představení naší flotily začíná hned tím nejhezčím, Pájou a Klárkou. Zprvu jsme se o ně malinko báli, Venca je chtěl poslat zpátky domů hned v Sušici, ale po prvních kilometrech už všichni víme, kdo je na vodě králem (nebo princeznami?).

Co se Vany týče, její soupeření s námi ostatními, je nečestné a nesportovní. Tato nepotopitelná "pramice" v pohodě projíždí i jezy, kde ostatní topí i rafty. No já vím, trochu přeháním, ale ne zase tolik...

Petr s Vášíkem mě taky překvapují. Vůbec se vody nebojí a ještě jim to docela jede.

Dnešek není nijak dlouhý a kemp v Nových Hydčicích to jistí. Když holky postaví stan i tátovi, který toho není evidentně technicky schopen, jdeme do hospody na gáblík. Večer ještě posedíme, ale místo hraní na kytaru jen sledujeme marné počínání Venci s jejím laděním. Už chápu proč se někdy kytaře říká pádlo...

Ráno celí nažhavení urychleně balíme. Čeká nás pořádná romantika a adrenalím. Vidíte to bezpečné sjíždění holek, jinak určitě velmi nebezpečného jezíku?

Ve Střelských Hošticích to máme akorát tak na oběd. A tak se u vystaveného voru ani moc nezdržujeme a frčíme do hospody.

Tady postupně jíme. Postupně proto, protože každý další společně objednaný talíř je nošen až když je předchozí dojedený. Asi jim došly talíře. Ale co, času je dost a prázdniny jsou přece teprve na začátku.

Stavíme se i v Muzeu, kde bývala kasárna. A tak my, staří psi, můžeme se lzou v oku zavzpomínat na ty krásné chvíle, strávené v maskáčích vzoru 60, které tu v jedné z výstavních síní kdosi zanechal.

Také tu jsou i jiné exponáty, například pramen z vorů, které naši předci plavili až kamsi k Hamburku. Dnes by už měli smůlu, smrky jsou připraveny nahoře na Šumavě jen pro kůrovce.

Ještě kousek popojíždíme a v Katovicích dáme společné foto. A taky druhý nocleh.

Hospůdka je kousek od stanů a na hraní v ní kočička...

Ale kočičky nejsou nic pro chlapy... Nebo se snad zase pletu?

To ráno je docela krutý, hlavně pro ty trampíky, co si notně posilnění, až někdy k ránu, ustlali pod topoly. My jsme v suchu, ale štěstí jsme měli, protože vichřice a průtrž mračen, lámající o něco severněji stromy, o nás jen škrtla.

A tak balíme. Kdo je jako vždycky poslední ani nemusím psát. Hlavně že jsou na to tři!

Jedeme až k jezu u Strakonického pivovaru, kde se před pár dny utopil vodák z převrácenýho raftu, kdy se jen jeli podívat jak z něho padá dolů voda... Ta však má svou sílu a není dobré ji nikdy podcenit. Později se dovídáme z novin, že právě tento den jeho tělo objevil rybář až u Kestřan.

Dnes se stále vzájemně předjíždíme s dětmi z Opařan a ještě také ošlehanými vodáky s letitou praxí. Původně jsme chtěli tady někde i pojíst, ale bojíme se přijít o materiál a tak oběd oddalujeme. Nakonec z toho bude večeře.

Jezy, přes které jde po vydatných prškách v minulých dnech hodně vody, už sjíždíme jako mazáci. Některé koníčkujeme, ale i to není úplně bez nebezpečí. U jednoho takového jezu pod Strakonicemi se právě jednomu z oněch starých vodáků nepodařilo překonat jeho nástrahy a loďka dostala ve válci pořádně zabrat.

Tady se Petr před sjetím jezu ještě stihl parádně vykoupat. Bohužel fotograf Lukáš zaspal a tak tenhle důležitý moment zdokumentován nemáme. Ostatně stejně tak, jako když se udělaly pod jedním z jezů zcela mimořádně při obyčejném nasedání do lodi i holky.

Vana jako vždy bez sebemenších problémů. Ale to už se blížíme ke Štěkni a kempu. Stany máme postaveny za pár vteřin a míříme do vsi k zasloužené večeři. Já mám hlad jako vlk. Když jsme stavěli ve Slaníku, zbytečně - k jídlu měli jen pochybný utopence, zapoměl jsem při odjezdu naši konev. Zpátky proti peřejím to už nešlo a tak jsem si dal asi dvoukilometrový indiánský běh přes slanická skaliska. Konev nám vzali dolů právě odjíždějící dobří vodáci a já klusal zase přes pahorek k Lukymu a ukotvené lodi.

Po menším bloudění na zámeckých schodech se daří hospodu konečně najít a tak už jen pijeme a jíme. Becherovka po tom divným jídle bodla, nejsem sám kdo cítí žaludek. Odskáče to nakonec Klárka a Lukáš, který dokonce pořádá šavlové tance až do svítání.

Konečně něco pořádnýho k pití.

Jen ten přísun tu nějak vázne...

Ranní kocovina po probdělé noci je pak znát. Dál se jet nechce, ale co tady ve Štěkni?

A tak se vlečeme bez motoru v uctivé vzdálenosti za ostatními. Zabloudit se nedá, tak proč chvátat...

Otava je klidná, tichá a bezpečná...

A takhle ji sjíždí praví mistři...

Zadky čtvrtý den už docela bolí a tak každý jez vlastně znamená i vítanou pauzu. Ten co se přenáší, ten co se koníčkuje i ten co se sjíždí.

Konečně jsme dorazili k soutoku Otavy s Blanicí. Tady končí naše čtyřdenní pouť jižními Čechami po zlatonosné řece. Možná nám zůstal za nehty i kousíček toho zlata, ale i kdyby ne, určitě to stálo za to!

Ještě připravit lodě, zavolat si odvoz zapůjčených lodí a zajít se najíst do pensionu U soutoku.