Šlápoty

Protivínské náměstí.

Rohový dům na náměstí.

Vstupte! Krokodýlí ZOO.

Indického gaviála můžete spatřit uvnitř.

Tady je ale aligátoří samička, momentálně pokousaná, když se servala se samečkem. Teď jsou oba za trest v izolaci - každý zvlášť.

Po přesunu do Krče začínáme pouť na naučné stezce Zelendárky, která sem na skok zamíří.

Původně jsme ji měli v plánu, ale nakonec zdravý duch (ne vzduch) v nás rozhodl, že zamíříme do výšin k rozhledně Vysoký Kamýk.

Podle mapy děláme plán tak, aby se uzavřel okruh a po stejné trase se šlo jen minimálně.

Recese kameníka a jeho "poděkování" bratrské pomoci Varšavské smlouvy z roku 1968.

Popis si přečtěte sami...

NS Zelendárky nešetří naučnými cedulemi a tak si cestou docela počteme. Tady o flóře a kosatci.

A tady zase o historickém mezníku, který se z dávných dob ještě kupodivu zachoval v celé své kráse.

Ta krása je z druhé, stinné strany, i když ne tak hezky vybarvená jako na popisce.

Náš další postup vede podél potoka. Má ale vést dle mapy po slušné cestě a ne bažinou, kam jsme zbloudili. Takže přeskáčeme do lesa ... Na asfaltku.

Potok výše pramení v těsném sevření mezi kopci, kde, hle, Králova studánka se svěží bystrou vodou.

Který král se zde při lovu zvěře napil ze studánky nám není známo, to nám ale nevadí a děláme přestávku na provizorní oběd. Rohlíky s paštikou a s bonboniérou, a k tomu kola. Dobrá kombinace...

Studánka vypadá poeticky a tak se s ní loučíme téměř s pláčem. Čas však kvapí a musíme dále.

Tuhle značku má Roman na své věkovité "stovkové" mapě, ale já na novější "padesátce" už ne! I tak se rádi po staré, nefunkční modré značce vydáváme.

Vede k našemu cíli po hřebeni přes několik kopečků po kterých si rádi zašlpháme.

Kolem jsou krásné bučiny, les voní jarem a nám je divné, že ostatní zůstali raději doma u svých hrnců, pekáčů a počítačů.

Ty počítače platí pro lenivého Honzu a stejně lenivého Lukáše, kterým oběma věnujeme výstup na tento zajímavý vrchol. Jmenuje se prostě PECIVÁL.

Z Peciválu nakonec trochu kufrujeme, značení je fuč a tak musíme chvíli nad mapou přemýšlet.

Dokonce máme i divné myšlenky, že jsme úplně v pr..., ale no tak. Že jsme někde úplně jinde.

Ten nejvyšší kopec v okolí ale na samém vrcholu vytouženou rozhlednu vlastní. Probleskává zdálky mezi stromy.

Ona to vlastně ani pravá rozhledna není. Má to být měřicí bod, kterých je rozesetých po českých kopcích devět, ale pokud vylezete nahoru, jako my před víc než dvaceti lety, uznáte, že to rozhledna je.

Potíž je v tom, že je dnes přerostlá okolními stromy, tedy bez rozhledu a navíc je dlouhodobě zavřená. Škoda.

Vzpomínáme, jak jsme tehdy na jejím vrcholu zjistili, že jsme se stali obětí masivního útoku hladových klíšťat. Tuším, že každý jsme jich měli kolem 14 zakouslých a další, které to ještě nestihly, jsme ani nepočítali. Dnes je tady pohoda, nenašli jsme jediné.

Tady se také naše cesta stáčí zpět. Dolů už by to mělo jít samo.

Ještě jeden pohled k věži, přes napůl sražený kmen buku.

Od loňského prosince je tady nahoře, kus cesty od rozhledny i vrcholová, dobře jištená kniha. Hned se zapisujeme, moc lidí sem kupodivu nedojde. My jsme cestou nepotkali ani nohu. Vzhledem k ideálnímu počasí, kvetoucímu jaru a celkem dobré dostupnosti vrcholu, je to divné. Že by ona peciválová lenost přepadla celý národ? Nechci tomu věřit.

Navíc je tu i zajímavá kuriozita. Latinský nápis na žulovém kameni z roku 1864. Přemýšlíme nad ním, jestli jsme náhodou nestanuli v samém středu Evropy. Ale jak mi mailem napsat můj otec - geodet, asi jde jen o astronomický bod. To jsou body, které mají zeměpisné i astronomiské souřadnice a slouží k mapování. Proto i ta měřicí věž.

Tahle cihlová zídka o kousek severněji je nejvyšším bodem Vysokého Kamýku. Kóta 627 m. n. m.

S pohledem na pokračování hor směrem k Pasekám a dál k Písku sestupujeme.

Opět trošku bloudíme místním polesím, ale náš vypěstovaný a neomylný smysl pro orientaci nezklame.

Zanedlouho již pochodujeme po správné cestě kolem věkovitých impozantních stromů - douglasek.

Nedaleko Zlaté louky konečně vidíme další poutníky. Dvě mladé holky se ujišťují jdou-li na vrchol dobře. Chtěli jsme je nejdříve obrátit našim směrem, ale asi by to neprošlo.

A tak si raději ještě přečteme něco o dolování zlata v blízkém okolí a po nám již známé stezce se vracíme zpět k zaparkovanému autu.

Trochu se zatáhlo, ale je tak akorát. Kolem voní blatouchy a mě bolí koleno a pata.

Když se podívám nazpět k horám odkud jsme právě přišli, vím proč.

U kostela je cíl dnešní poutě. Necelé čtyři hoďky a asi tak 17 km i s blouděním, v krásné krajině mírných kopců bez provozu aut, kol i lidí.