Šlápoty

Po noční jízdě lůžkovým vlakem se osobáčkem ještě přesunujeme do zastávky Ružín a odtud stoupáme přes Ružínskou přehradu do Čierné hory. Po propršené noci je všude mlha a tak výhledový vrch Sivec jen míjíme. Vlhko se líbí nejvíc mlokům skvrnitým (salamandr).

Cestou zkoumáme moji prastarou mapu. Zdá se, že se až tak úplně neshoduje se značkami a jak je vidět, nebyli bychom první, kdo to tady nadobro zabalil.

A tak to, že jsme zabloudili a sešli do jiné vsi než bylo původně v plánu, se dovídáme až po nepříliš dobrém obědu, hluboko v horách. Roman V. se právě modlí ke svým bohům a tak to nakonec dobře dopadlo. Nic nás nesežralo a značku jsme v podvečer taky našli.

Ale dost jsme toho měli všichni (samozřejmě kromě Luďana, který zabloudění jako vždycky zavinil) a tak rádi padáme do měkké travičky pod chatou Lajoška.

Odpočíváme, vaříme, jíme, stavíme stany a kecáme se Slovákem, který je ale Němec. Je neděle a kolem pátý večer je Lajoška zavřená (až do pondělí) a tak si nedáme ani zasloužené pivčo. Je klid, jen se kolem občas honí košická zlatá mládež na čtyřkolkách a devastuje hřebenovku.

V noci v lese pořád něco šustilo a šramotilo a tak jsem půl noci místo spaní hlídal ostatní. Asi kocour, co se ráno uvelebil na lavičce u chaty.

Anebo medvěd, je jich tady všude dost a některý jsou i dřevění... Nebo je to snad vůl? Kdo ví.

Bučiny jsou ve Volovských vrších skvostné a cesta v nich nám, za soustavného cinkání rolniček Elišky, pěkně ubíhá.

U Kojšovské hole jsme tušili občerstvení v chatě Erika, bohužel marně. A tak po výstupu na vrchol hory si dáváme zase jen chleba s paštičkou. A zapíjíme vodou.

Zase jsme to docela natáhli, až na Kloptáň, vrchol s malou chatičkou na přespání pro tři a rozhlednou. Vody moc nemáme a tak vaří jen ti nejhladovější (na obrázku).Venku jsou tři stany a já s Lukym a Honzou spíme v chatce. Škoda, že nejde zavřít, ale i tak se určitě konečně pořádně vyspím.

Pohled na inferno nad Zlatým stolem fascinuje a tak si před spaním ještě do uší pouštím Crosbyho.Spí se dobře, jen nad ránem mě budí trojím zahrozením mědvěd. Za chvíli je už někde mezi stany a občas si nespokojeně odfrkne. Čekám, koho vyloví ze stanu, nebo jestli si přijde pro někoho z nás do chatky. Nedýchám, abych to nebyl já. Nakonec s úlevou slyším jak mručí už někde ve svahu pod námi. Za chvíli začíná svítal a mě nikdo noční adrenalinový zážitek nechce věřit. A tak ho razantně zapisuji do vrcholové knihy.

Ráno je klídek, nikam nechvátáme. Je takzvaný oddychový den a podle mapy je cesta do Smolníku krátká a z kopce.

Že to až taková pravda nebude, víme na vrcholu Zbojnické skaly.

Tak se všichni usmívejte protože čeká sice dlouhá cesta, ale lemovaná množstvím lesních plodů, od borůvek, přes maliny, až ke skvělým sladkým ostružinám.

Do Smolníku klesáme od kostelu po nově upravené křížové cestě. Večer se při debatě s krásnou majitelkou penzionu Marianna dovídáme jak se tu těžce žije.

Předtím se ale po výborné večeři domlouváme na rozdělení naší výpravy. Hlavní část bude pokračovat hlavním hřebenem přes Volovec a já se s Lukášem a Honzou trhneme.Přesuneme se na dva dny do Slovenského ráje a pojedeme domů o den dříve. (pokračování Slovenským rájem 8.08)