Šlápoty

Naši cestu začínáme v Arnoštově a vydáme se podél říčky Blanice. Ves byla založená společně se sklárnou roku 1808 a pojmenovaná podle ředitele krumlovského panství Ernsta Meyera. Sklárna pracovala až do roku 1945.

Blanici, kde se vyskytuje perlorodka říční v rezervaci Vyšný-Křišťanov, jsme překonali po můstku a stoupáme směrem ke kapličce u bývalé vsi Spálenec. Bývala zde lesní železnice Spálenec-Arnoštov-prameny Blanice. Díky ní je pod Knížecím Stolcem jedno z míst, kde měli (mohli mít) němci schovat poklad, známý všeobecně díky Genzelovi a Mužíkovi jako Štěchovický. Historie této dráhy začala poněkud neobvykle - 25.11.1917 po 11. hodině zde řádila vichřice a vítr dosáhl rychlosti přes 100 km/h. Toho dne padlo podle odhadu asi 136 tisíc plnometrů dřeva, ale to nebylo zdaleka vše - ničivá vichřice se za necelé dva měsíce opakovala znova. Během následujících tří let tak zdejší lesy prořídly na ploše větší než 380 hektarů. A tak z důvodu obrovského množství polomového dřeva se začalo se stavbou Lesní železnice 3. září 1918. Celková délka dráhy (stav k červenci 1922) včetně manipulačních kolejí na nákladišti i na pile v Arnoštově dosáhla 14 280 metrů. Technické údaje: rozchod 760 mm. Datum ukončení provozu: 1963. Zdroj a více detailů: Radovan Rebstöck "Zapomenuté železnice" a "Šumavou za technickými památkami"

Osada Spálenec byla založena někdy v 16. století. Hlavní obživou byla těžba pro sklárny v sousedním Arnoštově. Koncem války zde žilo více jak 500 obyvatel. Po odsunu německého obyvatelstva se však nedařilo tento zapadlý kout znovu osídlit a tak postupem času docházelo k demolici domů.

Kousek odtud, ale do značného kopce, kam dnes nedojdeme, stojí poutní kostel svaté Máří Magdaleny. Kostel byl součástí zaniklé osady Svatá Magdaléna (Sankt Magdalena). Okolo něho procházela Solná a Zlatá stezka a bylo zde místo pro odpočinek soumarů a obchodníků. V těsném sousedství kostela je rybníček. Prý u rybníčku pobývá dobrácký vodník, který má rád lidi.

Jediné, co zbylo ve Spálenci, je tato opravená kaplička s pěkným výhledem do údolí Blanice.

675 cm, právě tolik má, dle měření v roce 1995, obvod tohoto nádherného buku u Dolní Sněžné. Pěkný kousek!

Stojí tu i jedna samota obydlená a okolí je díky tomu hezky upravené. Můžeme chvilku posedět a zahledět se do dáli, do kraje.

Krásné místo určitě vynahradí tvrdý život, který zde je především přes kruté zimy.

My ale již stoupáme k výše položené Horní Sněžné. I u ní roste dvěstěletý javor, chráněný jako památný strom.

Kolem jsou bývalé pastviny, dnes nevyužívané a panuje tady klid a mír. Kocháme se výhledy ke Chlumu a Knížecímu Stolci.

U Doupné hory a rozcestí Sněžná (1 020 m. n. m.) se dočkáme i zelené turistické značky a stáčíme po ní své kroky zpět k Arnoštovu.

Je stále co fotit, barvy krajiny se mění a my si vychutnáváme slunný konec října.

Pomalu klesáme přes lučiny ke kótě Čtyři Domy.

Všude kolem je ještě dobře znát, že ne vždy bylo na těchto místech pusto.

Valy kamenů, sesbíraných na políčkách a lukách, kdysi oddělovaly jednotlivé pozemky zde žijících lidí.

Ale jelikož šlo témeř výhradně o občany německé národnosti, po odsunu zde zbyl jen "kámen na kameni".

Tím je ale tohle místo právě nejvíc přitažlivé. Žádné davy turistů jako v centrální Šumavě, ani kolem se řítících bajkerů. Jen ticho a klid.

A sem tam nějaká ta liška...

Lesy kolem nás jsou i zde většinou smrkové, ale někdy se přece jen objeví i jiné, barevnější. Značka se klikatí od Sněžné hodně po lukách a příjemně nám ubíhá.

"Prach jsi a v prach se obrátíš", to neplatí jen pro nás, lidi, ale i pro stromy...

Tam kdesi v dáli je skryt jeden ze známých vrcholů, Libín, se svojí bělostnou a zářící rozhlednou.

Ještě projdeme vysokým lesem, přeskáčeme pár potůčků a jsme zpátky u Blanice v Arnoštově. Pokud si i vy uděláte čas na tenhle příjemný okruh Šumavskou krajinou, přeji podobně krásné počasí a zážitky, jaké jsme měli my.