Napsal Japo dne 7.10.2009 20:36
Nejstarší hrad v Čechách a na Moravě určitě navštívily davy lidí, z velké části cizinců. Ale co ten nejmladší? Zvlášť, když zatím není zakreslen na mapách a neví o něm ani mnoho lidí z okolí...
Dnes se vydáme za opravdovou specialitou. Nejmladším hradem nebo spíše hrádkem v Čechách.
Vše začalo značně prozaicky otázkou "Kam dneska vyrazíme na kole?" Tu jsem si položil se strýcem Jirkou, ale naštěstí mu přišla SMS, že se v ten samý den vydali jeho kamarádi na jakýsi hrad Švecburg. V duchu si říkám, co je to za hrad, když jsem o něm ještě neslyšel, odpověď však dostávám po několika minutách hledání na internetu. Na serveru mapy.cz je jedna jeho fotka uprostřed pole s malými lesíky a na tn.cz zase reportáž. Nikde jinde na internetu ale není ani zmínka, a tak mě posedla touha se tam vydat.
Vyjeli jsme sice až po druhé hodině odpolední, ale do večera času dost... 
V plánu bylo následovat žlutou značku směrem na jih na Dobrou Vodu do Stříteže, ale nechtělo se nám přes Podsrp, tak jsme projeli Volyňskou ulicí, za městem zabočili doleva a kolem Vajaxu došlapali do Zadních Ptákovic. Tam jsme uhnuli ze žluté, jež se k nám na silnici přidala, a objeli další kopec po polních cestách a asfaltkách. Od Miloňovic jsme se však žluté poctivě drželi.
Turistická značka nás navedla po silnici na Sudkovice, pak polní cestou k Milejovicím a odtud docela dlouhým stoupáním na kostel Dobrá Voda. Jedná se o poutní kostel, který by byl celkem obyčejný, kdyby jednak nestál uprostřed lesa kousek od vrcholu kopce Vráž a druhak u něj nebyl pramen křišťálově čisté vody (ještě nikdy jsem po ní nelítal na záchod ). Navíc je kostel obklopen křížovou cestou tvořenou kapličkami s křesťanskými obrazy. Místo na člověka působí vpravdě kouzelně a jeho návštěvu určitě doporučuji (ze Strakonice tam můžete dojít i pěšky, vzdálenost odhaduji na 15 km). Více informací o kostele i pramenu dobré vody najdete na stránkách Milejovic.
Kostel Dobrá Voda (foto ze serveru mapy.cz, autor d.zampach)
Po krátké zastávce jsme sjeli po žluté do Stříteže a po silnici dojeli přes Skály do Kváskovic, přičemž se mi cestou povedlo zahlédnout červenou stříšku cíle naší cesty (nad vesnicí vpravo na kopečku schovaná v lesíku). Odsud je hrádek celkem blízko. Stačí ve vesnici zabočit na Netonice a pak v zatáčce doleva, když se vyjíždí z vesnice, odbočit doprava po asfaltové cestě k malému rybníčku.
Pak se hned dejte doleva (je třeba být nalevo od rybníčku) a při první příležitosti odbočte na pole. Nahoru by měla vést stopa od aut, i když dost záleží na stavu pole (pokud je čerstvě zorané, prostě jděte nahoru). Stoupání po zoraném poli je dost namáhavé i s dobrým horských kolem, naštěstí není příliš dlouhé. Odměnou za dřinu bude pohled na nejmladší hrad v Čechách.
Dobyl jsem hrad a na důkaz mě strejda vyfotil od pole.
Když říkám (tedy píšu) hrad, můžu vytvořit trochu zavádějící dojem. Ačkoliv má tři nádvoří, jeho rozloha činí zhruba 15 x 10 m. Má jednu věž o výšce asi dvou pater a skládá se přibližně ze 3 domků spojených mezi sebou hradními zdmi. Přesto se bezesporu jedná o hrad, jelikož se tvořen z kamenů a vše je vyvedeno ve středověkém stylu (včetně kvalitních bytelných dvěří). Výjimkou je střecha, kterou tvoří nové tašky. Není tam téměř nic "novodobého", žádná elektrika či voda, avšak ani studna.
Fotografie mám bohužel jen z mobilu, takže se omlouvám za nižší kvalitu.
Pohled na věž a přilehlou budovu (trochu proti sluníčku, ale co se dalo dělat...)
Budovy okolo III. nádvoří
Spižírna, jediná zamčená místnost. Zatím je v ní ale jen pár židlí a svíčka (hradní pán se asi pořádně najedl než odjel).
Celá budova stojí na místě bývalého středověkého hradu, z něhož zbyly už jen základy. Prý byl doslova rozebrán někdy po třicetileté válce.
Věž, tentokrát však trochu z jiné strany
II. nádvoří a lavička pro uondané návštěvníky z nižších vrstev (šlechtici mají lavičku uvnitř jednoho z křídel)
Malá budova, v níž se nachází pouze lavička určená k odpočinku pro hosty zdaleka.
Pikantní je na hradě především fakt, že ho postavil jen jeden člověk. Pan Švec, invalidní důchodce. Z jeho jména je zřejmé, odkud se vzal název hradu. Navíc ho vybudoval převážně z materiálů, jež si sám sehnal, kameny jsou tedy povětšinou z okolních polí. A celé dílo zvládnul za pouhé dva roky (či dva a půl roku). Opravdu dobrý výkon.
Základní kámen na sobě nese LP 2007.
Krásná rytina oslavující dovednost a sílu hradního pána.
Věž v celé své kráse a velikosti
Měli jsme štěstí, jelikož pár minut po nás na místo přišel jeden starý pán s ženou a vnoučaty. Zjevně toho věděl o hradě celkem dost, a tak nás zasvětil do legend, jež se k němu vztahují. Hradní pán měl prý vždycky rád černé jeřabiny, a tak si je narouboval, aby je mohl vysadit na nádvoří. Jenže si pak spletl rouby a na nádvoří rostou jeřabiny červené.
Červené jeřabiny, jež měly být černé...
Hlavní nádvoří se základním kamenem a starý pán s vnoučaty, kterého jsme tam potkali.
Další zajímavá historka se vztahuje k obrazu v místnůsce pod věží, na němž je namalován hrad. Pán nám tvrdil, že si ho zbudoval jako menší hrádek poblíž Prahy, kam často jezdí, aby to neměl tak daleko...
Pan Švec si postavil také menší hrádek blízko u Prahy. Nejspíš ho pojmenoval po nějakém svém předkovi Karlovi.
Asi ve tři čtvrtě na pět jsme se nasvačení a odpočatí vydali dále, na Helfenburk. Plán to byl vzhledem k brzkému stmívání celkem odvážný. Sjeli jsme do Kváskovic a vydali se zpět do Stříteže. Cestou jsme však odbočili po cyklotrase na asfaltku vedoucí lesem někam bůhvíkam. Po ní jsme se přibližovali Helfenburku, až jsme narazili na modrou vedoucí po hřebeni ke zřícenině hradu.
Na modré, na níž je celkem drsný terén i pro horská kola, se mi stala nemilá věc. Ne úplně šikovně jsem najel na klacek a ten se mi zapletl do přehazovačky, čímž ji ohnul. Strejda to naštěstí trochu vrátil do pořádku, jinak bych nemohl přehazovat vůbec, ale pořád mi při přehození na nižší převodové stupně padal řetěz, musel jsem tedy dávat pozor a modlit se.
Helfenburk (fotka z Wikimedia Commons, autor Chmee2)
Kvůli mému defektu a kvůli blížícímu se západu slunce jsme jeli zpátky po silnici. Tedy skoro pořád. Z Helfenburku se totiž strejda rozhodl jet po červené, která padá opravdu prudce, kolmo na vrstevnice a navíc se na ní vyskytují staré, polorozpadlé schody. Tuhle část jsem radši vynechal a sjezdu si užil až na rozumnější, leč stále docela prudké lesní cestě.
Dál jsme jeli po silnici přes Koječín, Jiřetice, Čepřovice do Stříteže, kde nám to nedalo a vyšlápli jsme si po asfaltce (jinou cestou než na Dobrou Vodu) na kopec, který se pak sjížděl přes pole a polní cesty do Milejovic. Cestou jsme se zastavili pozorovat západ slunce.
Západ slunce focený na cestě mezi Stříteží a Milejovicemi
Slunce nám mává posledními paprsky a pobízí nás ke spěchu
Vzhledem ke snižující se teplotě a přibližující se tmě jsme spěchali nejkratší cestou po silnici do Strakonic (tedy kolem Hoštic, přes Milíkovice, Svaryšov a Kapsovu Lhotu). Závěr téměř 60 km dlouhého výletu nám zpestřily opravdu nádherné červánky oznamující, že i další den se můžeme těšit na pěkné počasí.