Šlápoty

Ze Zbytin, kam nás při výluce z Prachatic dovezl náhradní autobus, se vydáváme k poutnímu kostelu sv. Maří Magdaleny. Cesta vede přes Blanici a my máme v plánu u jejích pramenů na Zlaté dnes přespat.

Krajinou luk a lesů stále nabíráme výšku, většina naší cesty vede v tisíci metrech.

Pár domků pod kostelem je fotogenických. I počasí se trochu vylepšuje a slunce nás šimrá prvními raními paprsky.

Svatá Maří Magdalena je kostel v nebi. Alespoň tak ho lze vnímat a spatřit z mnohých míst u Křišťanova a Zbytin. Je zde opravdu krásná vyhlídka a svatý klid.

V 16. století zde stávala nejprve kaple, která však roku 1739 zchátrala tak, že kníže Josef Adam Schwarzenberg nařídil staviteli A. E. Martinelli, aby zhotovil plány kostela. Stavba byla provedena až po úmrtí Martinelli v letech 1752-54 stavitelem Franzem Fortinim. 22. července 1754 byl kostel slavnostně vysvěcen. Ve věži visel malý zvonek, který byl roku 1763 doplněn o větší zvon. Roku 1797 dostal kostel střechu ve formě jehlanu, byla též odstraněna malá věžička na čelní straně. Od šedesátých let 20. století kostel chátral a vnitřek byl svévolně ničen. V letech 1993-95 byl důkladně opraven a je opravdu krásný. Škoda, že jsme se nemohli podívat i do jeho útrob.

Louže na celkem slušné cestě nevadí, můžu ji využít pro atraktivní odraz kapličky na Dolní Sněžné. Tuhle část cesty jsem již podrobněji popisoval v článku "Sněžná, aneb tam, kde lišky dávají dobrou noc ..."

Nově je od Sněžné vyznačena žlutá turistická značka mířící dolů do Pěkné a my můžeme její část využít pro náš postup ke Knížecímu stolci.

U Horní Sněžné jsme na náhorní plošině rozvodí Vltavy a Blanice, jen kousek pod vrcholy Křemenné a Doupné hory v nadmořské výšce 1010 m.

První zmínka o bývalé osadě pochází z roku 1654. V roce 1910 zde stálo 30 domů, v nichž žilo 146 obyvatel (všichni německé národnosti). Byla zde škola a hostinec. Jako škola se nám jevil právě tento velký dům, jeden ze tří posledních zachovalých.

Dáváme lehčí oběd a upravujeme podle mapy náš další postup tak, abychom zbytečně neztráceli výškové metry.

Jako Pension by tohle nebylo marné, ale potíž je v tom, jak se sem nahoru dostat. Hlavně v zimě to tady musí být totálně zarúbané.

Pokračujeme ke Korunáčku hřebenem cestou necestou.

Korunáček (kousek západněji je i trochu nižší Korunáč) má na vrcholu skutečně jakousi korunku z kamenných bloků. Kluci jdou na vrchol rozhlédnout se kudy dál.

Mapa se moc využít nedá, dostáváme se do mokřad a nízkých smrčků. Za chvíli už nevíme kudy kam. Není se čeho chytit, terén je značně nepřehledný a tak není divu, když Luděk po kontrole pozice busolou zjišťuje špatný směr postupu. Naštěstí se vracíme jen kousek a správná stezka už nás neomylně směruje k sedlu a cestě Arnoštov-Záhvozdí.

Dál se suneme pod hřebenem Dlouhého hřbetu už do VVP Boletice. Kolem je vlhko, cesta mizí v bažinách a tak není divu, že občas někomu z nás zmizí bota v bahně.

Když docházíme na cestu vedoucí pod vrchol Knížecího stolce, rozdělujeme se. Já s Janou jdeme po ní dál, ostatní dávají přednost kratší, ale o to výživnější cestě přímo hřebenem. Poprvé vyndavám z batohu malou televizku. Všichni se sice smějou, co jsem si to vzal s sebou, ale za chvíli už žebrají abych jim řekl jak hrajeme semifinále MS v hokeji se Švédy. Signál je mizerný a tak jen s obtížemi vyčtu stav v první třetině 0:1.

Sraz dáváme až na vrcholu Knížecího stolce a já za postupu vpřed testuji DTV. Vyrovnáno! 1:1. Stoupám nahoru a sleduji místo cesty pod sebou druhou třetinu dramatu 1:2.

To, co jsme zdola považovali za vrchol Knížecího stolce, jsou jen skály s posledními zbytky lesa. Celý kopec je po orkánu Kirill odlesněný a čerstvě osázený stromky. Dole spíš jeřebinami, zde výš smrky.

Projdeme lesem odkud je vrchol již v dohledu. Naši mají tlak, ale ne a ne vyrovnat.

Od vrcholu je fantastický rozhled, alespoň jedno pozitivum po devastaci lesa Kirillem.

Dřívější název tohoto vrcholu Želnavské hornatiny byl Liščí louka.

Kulminuje mohutnou žulovou skálou s četnými suťovými proudy a plochým temenem. Odtud v názvu „stolec“. I níže ve svazích jsou skalní výchozy, hradby a rozptýlená suť.

Žulové skály na Knížecím stolci bývaly kryty lesem, který vyhlídce překážel a jen s Anniny skály byl volný rozhled. Dnes je situace jiná...

Přestávku před třetí třetinou využívám k popobýhání po vrcholu, čekání na kousek slunečního světla a focení.

Některé útvary jsou opravdu nádherné.

Kamenné bloky zde prosí slunečné bohy o pár hřejivých paprsků.

Pokud se však slunce schová za četné mraky, je lepší se před větrem a chladem schovat do závětří vrcholových skal.

Druhá část výpravy stále není v dohledu. Jejich postup je pomalý a tak si ještě chvilku počkáme. Začíná třetí třetina, tady nahoře, s přímým výhledem na Kleť, je konečně příjem dokonalý. Naši tlačí...

Přes malé sedýlko je v dohledu o dva metry vyšší vrchol Lysé (1 228m) s vrcholovými skalami podobnými těm na Knížecím stolci.

Konečně se shledáváme. Po rychlejším Romanovi dochází i Luděk se Štěpánkou.

Ta trochu vrčí kvůli nepříjemnému stoupání, ale za chvíli je i ona v pohodě.

Pro velký zájem dávám DTV pod kořen padlého stromu a tak se u malinké obrazovky tlačíme čtyři. Čas ubíhá dost rychle a naděje na vyrovnání mizí. Hrajeme power-play, ale nevypadá to dobře. Cítíme jak puk vyhozený ze třetiny Švédů těsně míjí naši prázdnou bránu. Do konce je 13 vteřin. To je konec, Jana odchází na lavičku balit bágl...

Góóóól! Řveme jak na lesy. Sedm vteřin před koncem je vyrovnáno. 2:2. Radost a euforie je veliká a drama prodloužením pokračuje. A když potom Vokoun vychytá poslední nájezd Švéda, hned zapíjíme vyrovnámí z našich butilek. Jsme ve finále.

Je už po páté, ale jde se v pohodě. Nálada se s výhrou se Švédskem zvedla a nás už jen čeká sestup na Zlatou, jednu ze zaniklých německých samot. Vyčasuje se a bouřky, které nás dnes měly doprovázet celý den se zatím nekonají.

Po okružní cestě obcházíme hřbet Lysé. Nahoru se už nikomu nechce a tak začínáme sestupovat vyjetou cestou na dolní cestu.

Jde to ztěžka, kolem se valí voda a často není kam šlápnout. Sestup je i docela dlouhý, ale přečkáváme ho bez újmy na zdraví.

Na Zlaté, kde jsme původně chtěli v seníku přespat, se nedohodneme a tak ještě kousek cesty scházíme k potoku (Blanici) a tam hledáme slušné sušší místu na spaní. Cesta Prasečí houštiny nás zavádí na místo, kde budeme kempovat. Kolem je dost vyšlapaných stezek zvířat. Jakých asi?

Vaříme, pečeme buřty a cpeme se tím, co kdo má. Kolem se honí bouře. Vypadá to, že nás minula, ale přesto začíná trochu pršet. Nouzový igelit pro přespání tří rozhodně není a tak máme dilema.

Nakonec to s Janou v osm večer vyřešíme balením a zpětným výstupem k seníku. Tady bude klid. Pršet přestalo a nás ruší jen ptáček, který kousek od nás krmí své mladé. Stmívá se a na střechu začínají bubnovat první kapky. Asi dvě hodiny střídavě prší, krápe a leje, dobře jsme udělali, že jsme sem přešli. Tuhle atmosféru miluju.

Ráno, než se ostatní sbalí, mám chvíli čas i na makra. Bohužel jsem si doma nedobil baterii a tak z většího focení nic není. Tak aspoň tahle dřípatka.

Vybírám známou cestu rovnou na Křišťanov. Kolem se střídají smíšené lesy se smrkovými. Je tady znát, že se hodně těží.

Jinak je tady úplný klid, turista sem netrefí a právě proto jsme sem do VVP zamířily naše stopy.

Cesty jsou tady všechny pojmenovány, asi právě pro těžební práce a lepší orientaci dřevařů.

Pokračujeme lesem k Puchéřskému potoku, ale kde přesně jsme nevím. Je to vlastně jedno, stačí držet přibližně směr a někde vylezeme.

U Puchéřského potoka se míjíme s obřím těžebním strojem. Nejeví o nás zájem.

Od potoka stoupáme stále nahoru a je jasné, že jdeme jinou cestou, než bylo původně v plánu. Docházíme na Vlčí jámy, zajímavé místo už nedaleko Chlumu a s pěkným rozhledem.

Koukneme do mapy a shodujeme se na zkratce kolem Rysího vrchu. Tady je však cesta dokonale zničená těžkou technikou a tak máme co dělat, abychom vůbec prošli. Cestou si můžeme v louži vyfotit i horské čolky. Ostatní tvrdí, že ve vodě viděli plout i nějakou malou podivnost s krunýřem, nakonec ale nic živého nenacházíme.

U Křišťanova je už cesta dobrá, mijíme letitý strom a míříme ke kostelu.

Kostel zasvěcený Nejsvětějšímu Jménu Ježíš je prostá pozdně barokní stavba z konce 18. století. V roce 1932 zde žilo 1464 stálých obyvatel, v současnosti 144. V dřívějších dobách nacházeli obyvatelé svou obživu ve sklářství, zemědělství, lesnictví, v pestré řemeslnické činnosti, prodeji rezonančního dřeva a rašeliny, zpracování lnu a v kamenictví.

Po nedobrovolném vystěhování německého obyvatelstva v roce 1946 většina osad a samot postupně zanikla. Pro nové obyvatele přicházejících z Čech, Moravy, Slovenska a Rumunska za prací v zemědělství a v lesích se vystavěly nové byty. Na fotce od Křišťanova je dobře vidět kostel sv. Maří Magdaleny, kolem kterého jsme včera šli.

Zajímavostí je i chov pratura, kterého lze spatřit z rozhlednové stavby. My je nikde nevidíme a tak jdeme dál na Koryto.

Výhled na Bobík s Boubínem v zádech ztěžuje nízká oblačnost. Mizíme do lesa a Luďa nás místo přímou cestou přes vrchol Skalin omylem (doufám) zavádí dolů na louku, kde trávil jeho syn Lukáš kdysi léto se skauty. Je mi jasné, že jsme pořádně zakufrovali a naštvu se. Ani nekouknu do mapy a s Janou v zádech začnu vztekle a hlavně rychle mizet ostatním z dohledu. Kudy jdeme jen odhaduji, stoupáme, klesáme a tak pořád dokola. Po půlhodině svižného postupu chytáme dva kluky na kolech a ti nás ujišťují o správném směru na Koryto. Čas pokročil, ale na zastávku Skříněřov už dojdeme.

Ves Koryto je kupodivu na hřebeni a ne někde dole, jak si Jana celou dobu myslela. Proto se jí nechtělo jít nahoru, nevěřila, že jdeme dobře a psychicky byla docela zdeptaná.

Ve vsi se chytáme dalších starších poutníků z Jámy u Lhenic a začínáme klesat k vlakové zastávce.

Nejstarší písemná zpráva o Skříněřovu se zachovala z roku 1393 ve formě Schriferstift. Tento první název se postupně měnil – v roce 1395 Scinerstift, Schreynerslag. Kolem roku 1440 se poprvé objevuje české označení Skříněřuov a v roce 1483 Skříněřov a obec byla součástí rychty ve Chrobolech. V roce 1600 zde bylo 14 osedlých. V polovině 17. století jsou doloženy další názvy – v roce 1654 Schrainerschlag, v roce 1720 Schreinetschlag a v roce 1854 také Skříměřov a v roce 1904 poslední název Skříněřov, který se udržel do současné doby. Od roku 1850 samostatná politická obec s osadami Koryto, Mošna (zanikla) a Sviňovice. Poslední osada se v roce 1933 osamostatnila. V roce 1906 sloučena obec s osadami s obcí Zbytiny.

V roce 1870 zde žilo 143 osob ve 22 domech. Počet obyvatelstva měl klesající tendenci a v roce 1930 zde žilo pouze 116 osob v 25 domech. V roce 1946 odešlo na odsun pouze 61 osob německé národnosti. Po odsunu německého obyvatelstva počet stále klesal a v současné době je obec sídlem chalupářů.

My nakonec všichni zdárně došli a po dramatickém převozu náhradní dodávkou ČD, kdy nám málem odjel vlak v Prachaticích přímo před nosem, se už bavíme o dalších cestách- necestách po naší milované Šumavě.