Šlápoty

Velká Fatra, naše první zastávka putování Slovenskými horami, je velmi atraktivní. My si vybíráme rozeklanou západní část i proto, protože centrální již z minulých přechodů známe. Ať už to bylo přechodem ze Starých Hor přes Krížnou, Ostredok, na chatu pod Borišovom a dále až ke Kĺaku, do Lubochnianské doliny, nebo při týdenním ubytování ve Smrekovici, chatě položené vysoko na hřebeni východní části hor.

Na vrchol Ostré jdeme z Blatnice stejnojmennou dolinou a u Juriasova stoupáme krutě a dlouho na krásnou vyhlídkovou pěšinku již v blízkosti našeho cíle. Vlastní výstup je korunován průlezem skalním oknem a skvělým výhledem. Naproti je dobře vidět i stejně atraktivní Tlustou, s mohutným vápencovým vrcholem.

Škoda, že na Tlstou již nezbývá dost času, určitě i ona stojí za důkladné prozkoumání. My ale klesáme zpět Koňským dolem.

Ubytováni jsme dva dny v Mochovcích, tedy kempu s příjemnou možností koupání v bazenu. Toho taky večer plně využíváme. Spíme v chatce v pěti za levný peníz.

Přejezd auty přerušujeme u lanovky na Chopok v Nízkých Tatrách. I ty jsme kdysi přešli od Kraĺovi hole až k Donovalům. My se nahoru vyvezeme a za chvíli jsme už v chatě přímo pod hojně navštěvovaným vrcholem.

Odtud jdeme do Demanovského sedla pod Ďumbierem a dolů my Širokou dolinou, plnou nepříjemných kamenů a Míra s Ájou hřebínkem do Javorieho sedla. Tam se zase v pohodě scházíme a večer se nakonec ubytováváme na další tři dny v penzionu ve Štrbě.

Ráno je dosti kalné a tak raději jedeme ke Spišskému hradu. Ten je opravdu mohutný, jak je vidět již z příchozí cesty.

Uvnitř strávíme docela dost času jeho prohlídkou. SPIŠSKÝ HRAD Spišský hradný vrch je unikátnym územím. Už neolitickí ľudia tu po sebe zanechali stopy dnes staré takmer 7 tisíc rokov. Ešte oveľa skôr sa týmito končinami pohyboval i neandertálsky človek. V jaskyni pod hradom boli nedávno nájdené kostrové ostatky muža a pri nich kožené mešce aj s mincami takmer spred dvetisíc rokov, z čias keltských Kotínov. Pred viac ako 800 rokmi tu začal vyrastať mohutný kamenný hrad v nadmorskej výške 634 m. No v roku 1780 sa na ňom nezmazateľne podpísal požiar. Hradná ruina spolu s rovnako jedinečným okolím územia Spiš je od roku 1993 súčasťou Svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO. Prvé, čo pred 800 rokmi na vysokom brale vzklíčilo, bola mohutná obranná a zároveň obytná veža donžon. Prsty v tom mal kráľ Belo III. Možno kráľovná. Postavili ju zo spišského travertínu. Zakrátko sa však zrútila. Asi kvôli tektonickým posunom v podloží. I dnes sa s kopcom dejú divy. Do nového opevneného celku sa už vstupovalo románskou bránou s padacou mrežou a smolným nosom. Vo vnútri vyrástol románsky palác a nová veža, veža Nebojsa. Či sa v nej skutočne ani raz nemuseli báť, zachované pramene neprezrádzajú. Tatárom nemusel odolávať. Boli vlastne na Spiši? Dnes už nikto nevie a aj keby boli, hrad ich nezaujímal. Zdá sa, že už krátko na to získal dnešnú dych vyrážajúcu rozlohu v podobe dvoch samostatných opevnených celkov. Zaujal spišského prepošta, ktorý sa zaviazal kráľovi o hrad sa starať a ten mu na oplátku udelil privilégium na hrade žiť. Veď, čo ak by tí nomádi prišli naozaj. Pred vstupom do horného hradu si nechal vystavať vlastnú časť. Celé predhradie s obytnou vežou, z ktorej sa dalo ochodzou dostať do románskej kaplnky. Tu nechal postaviť rovno pod nosom špána, kráľovského správcu Spiša, obývajúceho románsky palác na hradnej akropole.

Prepošt aj tak nakoniec vymenil hrad za protiľahlý kopec, kde vzniklo opevnené kapitulské sídlo. Našťastie alebo nanešťastie, kráľa Žigmunda osvietilo a na rozdiel od mesta pod hradom, samotný hrad kvôli dlhom nezapredal. Rovnako poľským veriteľom nepripadlo ani ono nové prepoštovo bývanie, Spišská Kapitula. Možno to mala na svedomí cigánska princezná, ktorá mu, podľa legendy, jednej noci venovala viac ako len pohľady. Pre jej spoločenstvo zdržiavajúce sa pod hradom tak získala i očakávaný prepúšťací glejt, akýsi pas kráľovstvom. Na hrade sa vystriedali mnohí špáni, sem-tam sa tu zastavili kadejakí králi a tiež kadejakí obliehatelia i tí, čo nemuseli obliehať a predsa hrad pokorili. Napokon v roku 1780, na konci istého dňa, z hradu namiesto veží stúpali k nebu už len stĺpy dymu. Požiar. Nepriateľ číslo jeden. Ešte aj sami poslední majitelia z rodu Čáki mu zasadili zdrvujúcu ranu. Stal sa pre nich zdrojom stavebného materiálu na stavbu početných kaštieľov v okolí. Pospolitý ľud nasledoval príklad svojich grófov. Dnes to však nie je len obyčajná slovenská ruina, lež prekrásna románsko-gotická architektúra v nádhernej krajine. Spišský hrad. (zdroj Spisskyhrad.com)

Po hradbách vede i příjemná cesta zpět k hlavní bráně a my ještě odpoledne zajíždíme na pozdní oběd do historického jádra Levoče, zapsaného v seznamu UNESCO. Jíme přímo v bývalé konírně. Bohužel poté začíná pršet a tak náměstí, kde je nejvyšší hlavní gotický oltář na světě(18,62 m) v kostele sv. Jakuba vyrobený z lipového dřeva v dílně Mistra Pavla v 16.století, jen proletíme.

Další ráno nás vede neomylně nejdříve do nedaleké (od Štrby) jeskyně Važec a poté nahoru do Vysokých Tater k profláklému, ale krásnému Štrbskému plesu.

Co je tady pro nás přitažlivé, je další lanovka, tentokrát na Solisko. Spíš tedy pod Predné Solisko, nahoru je ještě slušný kousek.

Odtud výhledy nejen zpět k jezeru, ale i do Mlynické doliny na plesa a vodopád Skok. Okruh, který se dá zahájit na horní stanici lanovky, pokračuje do Bystrého sedla Furkotskou dolinou a zpět právě Mlynickou, přes další krásná plesa a již zmíněný vodopád, je skvělý a mohu ho vřele doporučit.

Večer ještě ze Štrby fotím mjučkem panorama Tater. Náš poslední výlet začíná v ledové Demanovské jeskyni a končí v Jánské dolině, kde díky chybějící půlce mapy nedojdeme k Ohništi se skalním oknem a Velkou ledovou propastí, velmi zajímavému místu Nízkých Tater. Tak snad jindy, už se správnou mapou...