Archangelsk, Malé Karely

Archangelsk, Malé Karely

V létě roku 2007 jsme s manželkou navštívili Rusko. Jeli jsme tam na vlastní pěst s cílem alespoň částečně nahlédnout do této země, kerá je u nás prezentována nepříliš lichotivě. Vzhledem k tomu, že v Moskvě žije náš starý kamarád Pepa se svojí manželkou Světlanou, dostalo se nám velmi kvalifikovaných průvodců po místech, kam noha běžného turisty vkročí málokdy.
Naším hlavním a motivujícím cílem bylo navštívit město Archangelsk, rodiště mého nevlastního dědečka, který se těsně po říjnové revoluci stačil zachránit útěkem před bolševikem.
Tento první článek pojednává o cestě do Archangelska. V případě příznivého ohlasu nebo zájmu bych přidal další články z našeho dvoutýdenního pobytu na území Ruska.

Odjezd z Moskvy do Archangelska - den první

Z Moskvy do Archangelska je zhruba 1300 km. Tuto trasu hodláme ujet ve dvou dnech s přespáním ve Vologdě, vzdálené asi 450 km. Nijak tedy nespěcháme a brzy zastavujeme v Rostově (Velikém), kde jsme chtěli shlédnout klášter a kreml a také nakoupit zdejší specialitu - finifti (šperky, malované na emailu).

Jako první jsme navštívili Spaso-jakovlevskij klášter. Oficiálně je veden jako mužský klášter i když v současnosti je to asi ženský. Pro tohle tvrzení svědčí to, že na přístupové cestě do jedné části objektu seděla na židli řádová sestra, jejímž úkolem zřejmě bylo do těchto míst nepouštět návštěvníky. U vchodu do kláštera hlídá služba „správnost“ oblečení, tj. ženy musí mít na hlavě pokrývku, nesmí mít odhalená ramena a pokud mají kalhoty, je nutné přes ně přetáhnout jakousi "sukni", kterou lze u vchodu zapůjčit. Výsledný efekt je někde mezi děsem a komičnem.

Před vstupem do kláštera je třeba se řádně upravit - přikrýt vlasy, přes kalhoty natáhnout jakousi "sukni". Výsledek bez komentáře. Platí pouze pro něžné pohlaví.

Spaso-Jakjovlevský klášter byl založen ve XIV. století, přestavěn do kamene v XVII. - XIX. století (Ruská pravoslavná církev zachovává středověkou zkrácenou formu psaní „Spasitel“ = „Spas“). V r. 1928 byl klášter uzavřen a sloužil jako skladiště a kasárna. Církvi byl navrácen r. 1991. Hlavní chrámy jsou - Dmitrijevský (1799 -1801) a Jakovlevský (1836), přistavěný ke staršímu kostelu „Početí sv.Anny“ (1686) - s modrými báněmi. Mezi chrámy je Zvonice – do revoluce na ní bylo 22 zvonů. Nyní je součástí kláštera i kostel „Spasa na píscích“ který původně patřil sousednímu klášteru „Na píscích“ (založen kněžnou Marií ve XIII. století). Kamenná stavba kostela je z r. 1603.

Prohlédli jsme areál a obdivovali překrásné stavby. Některé budovy již byly rekonstruovány, na ostatní rekonstrukce teprve čeká. Člověku je opravdu smutno, když vidí ty zbytky zvěrstev, napáchaných za celá desetiletí vlády komunistů. A to jsou na první pohled vidět pouze materiální škody, to, co napáchali na lidech, není okamžitě do očí bijící. Tady je třeba si něco přečíst nebo poslechnout, aby ty hrůzy vyvstaly v plném rozsahu.

První větší zastávka: Spaso-Jakovlevský klášter v Rostově (Velikém)

Jakovlevský chrám

Dmitrijevský chrám

V areálu Spaso-jakovlevského kláštera

Finifti

Před branami kláštera ještě rychle nakoupit nějaké ty "finifti" a následuje přesun k rostovskému kremlu - rezidenci rostovských metropolitů (arcibiskupů). Byl postaven za vladyky Iony Sysojeviče v 70. - 90. létech XVII. století. Stejně jako v klášteře, tak i zde zůstáváme stát v pokoře před majestátem celého objektu. Jsou zde ještě patrnější škody z minulého režimu a náklady na rekonstrukci musí dosahovat závratných částek. Ke kremelské zvonici se nám podařilo zajít právě ve chvíli, kdy na její věži začal koncert všech patnácti zvonů. Když říkám koncert, tak tím opravdu koncert myslím. Čtyři muži dokáží tyto zvony naprosto virtuózně rozeznít tak, že diváci stojí jak přikovaní a vychutnávají vzniklou atmosféru. Po koncertu pak je naprostou samozřejmostí aplaus jako poděkování za poskytnutý zážitek.

Na zvonici Uspenského chrámu na Chrámovém náměstí je 15 zvonů, z nichž nejtěžší váží 2000 pudů a nejlehčí 1,5 (1 pud = 16 kg). Jejich harmonická sestava se ustálila v XVII. století a přetrvává dodnes. (m.j. vyzvánění těchto zvonů je nahráno na gramodesky)

Vchod do rostovského kremlu

Zvonice Uspenského chrámu

Kostel ikony Matky Boží - Odygitrie

V takovémhle stavu jsou památky po komunistech - průchod mezi Kremlem a Chrámovým náměstím

V takovémhle stavu jsou památky po komunistech - biskupství

Kostel Vzkříšení Krista v rostovském Kremlu

Po Rostovu nás čekal nedaleký Jaroslavl. Ani tady nebylo možné se nezastavit, na rozdíl od Rostova jsme však nenavštívili žádný konkrétní objekt, pouze jsme se prošli městem až k nábřeží řeky Volhy. Pobyt bylo nutné kvůli pokročilé době zavčas ukončit a vydat se k poslednímu cíli dnešního dne - městu Vologda, kde bylo plánováno přenocování.

Jaroslavl - kostel Ilji Proroka

Jaroslavl - kostel Nikoly Nadějina

Jaroslavl - výhled na matičku Volhu

Za dvě hodiny jsme tam byli a jakmile jsme narazili na první hotel (Spasskij), okamžitě jsme se ubytovali. Volné pokoje měli a dokonce recepční byla na takové úrovni, že nám nocleh účtovala za cenu pro místní. To se opravdu v Rusku nevidí na každém kroku. Tak jsme se tedy ubytovali a po chvíli vyšli do ulic se porozhlédnout po nejbližším okolí. Procházka nám netrvala dlouho - dojmů z celého dne již bylo dost a večer toho nebylo moc k vidění, takže volba padla na hotelovou restauraci, kde jsme si v klidu dali tři nelevná piva (120,- rublů za jedno) a odebrali se na pokoj. Tam jsme si řádně vychutnali koupelnu s teplou vodou - první během pobytu v Rusku. V Moskvě netekla z důvodu pravidelné profylaktické odstávky.

Pak už následoval jenom spánek s tím, že ráno je třeba si přivstat, abychom zvládli zbývajících cca 750 km do Archangelska. To bylo nutné ujet za den, protože cestou by se nocleh sháněl pouze velmi obtížně.

Odjezd z Moskvy do Archangelska - den druhý, pokračujeme v cestě, příjezd do cíle

Pokračování naší cesty z Vologdy byla pro nás všechny „terra incognita“ a tak jsme město opustili jak nejdříve to šlo. V plánu nebyla žádná zastávka spojená s prohlídkou nějakých pamětihodností. Naším jediným cílem pro tento den bylo co nejdříve překlenout tu hroznou vzdálenost – bezmála 800 kilometrů – v co nejkratší době tak, abychom večer bydleli buď v Archangelsku nebo jeho nejbližším okolí. Nikdo z nás netušil, co nás cestou čeká a tak Pepa jel, co to dalo.

Jeho snahu cestou několikrát ocenili policisté, místy měřící rychlost. Až na časovou ztrátu to vždy skončilo bez ztráty kytičky, uniformovaní hoši se spokojili s domluvou. Za volantem se mohli střídat pouze Pepa se Světlanou. Ti jako jediní byli u auta zapsáni coby osoby, které mohou auto řídit. V případě nějaké pojistné události s jiným řidičem by mohly nastat problémy. Takže to dopadlo tak, že takřka celou cestu odřídil Pepa a i s odstupem času před tímto výkonem smekám klobouk.

Jediné, čeho nebylo třeba se obávat, bylo sjetí z cesty a nějaké bloudění. Jeli jsme po trase Moskva – Archangelsk, silnice je deklarována jako mezinárodní magistrála. A široko daleko není žádná jiná. Ale nemožnost zabloudit byla praktiky jediná úleva. Jinak to byla velmi náročná cesta, kde se střídaly úseky srovnatelné s evropským standardem, s úseky, které byly na hranici sjízdnosti.

Dalším paradoxem je krajina. Na pohled nádherná, ale pokud se jede třeba 200 kilometrů jedním lesem, pak to začíná být poněkud monotónní a únavné. Zejména proto, že celou cestu chybí jakékoliv pohoří. Stále rovina, občas mírně zvlněná. Po obou stranách silnice se pak smíšené lesy střídají s bažinami. Do toho sem tam nějaká vesnice, sestávající z několika dřevěnic, z nichž některé stály pouze silou vůle.

Typická krajina

Typická krajina

Nějak takle vypadaly vesnice, které jsme míjeli

Osobní auta jsme potkávali pouze zřídka, dopravu obstarávají zejména kamióny. Za celou dobu jsme snad dvakrát zastavili u nějakého bufetu za občerstvením. Jednak proto, že je jich cestou poskrovnu a také proto, že ne všechny svým vzhledem a vybavením zrovna lákají k návštěvě. Takže mnohem častěji jsme stavěli v lese za nezbytnými životními potřebami. Za zmínku také stojí čerpací stanice. Platí se zásadně předem a po natankování se částka vyúčtuje. Obsluha vychází ven pouze v nejnutnějších případech a finanční transakce probíhají přes zpravidla zamřížované okénko. Ale tomu se vůbec nedivím.

V tomto duchu tedy pomalu ubíhala dlouhá cesta. Prvním povzbuzením pro nás byl vjezd do archangelské oblasti, vyznačené úctyhodným hraničním kamenem. Bylo to však pouze dílčí uspokojení, do cíle nás čekala ještě poměrně dlouhá cesta po silnici velmi nevalných kvalit.

Vjíždíme do Archangelské oblasti - hraniční kámen

Takže když se nakonec objevil vytoužený Archangelsk, nebyla už síla vjet do města a pídit se po nějakém ubytování. Jistě jsme věděli, že v nedalekých (20 km) Malých Karelách hotel je a bylo pro nás lepší těch 20 km ujet, než bloudit po neznámém městě a hledat ubytování tam. To nás ostatně čekalo, pokud bychom v Karelách neuspěli.

A jsme v Archangelsku - symbol města, s kdysi proslulými loděnicemi

Byli jsme tam za chvíli a k našemu překvapení jsme se ocitli v novém, moderním a stylovém ubytovacím areálu, položeném na kopci, s rozhledem na deltu Severní Dviny. Jakmile jsme zjistili, že mají volné pokoje, neváhali jsme ani chviličku. Ubytování bylo dílem okamžiku a pak už – únava neúnava – rychle ven. Blížila se půlnoc a venku svítilo slunce, které dodávalo zvláštní zabarvení před námi se rozprostírající deltě, v dáli lemované kouřícím průmyslovým komplexem Novodvinska. Stáli jsme tam opravdu dlouho a s dojetím pozorovali, co matka příroda dokáže vykouzlit.

Ubytovací areál v Malých Karelách

Panoráma delty Severní Dviny, v dálce průmyslový Novodvinsk

Do Malých Karel jsme nejeli pouze kvůli ubytování, to bylo vlastně víceméně jedno z možných řešení. Hlavním důvodem návštěvy bylo přírodní muzeum dřevěné architektury, ve kterém jsou shromážděny rázovité dřevěné stavby z celé archangelské oblasti. Poněvadž bylo stále světlo, vyšli jsme si vyšlápnout cestu k muzeu, abychom ráno neztráceli čas a šli najisto. Po chvíli jsme tam byli a stylová brána do muzea stejně jako přes plot viditelné dřevěné objekty slibovaly na příští den nezvyklé zážitky.

Tímto jsme prohlásili den za skončený a téměř neradi si šli kolem druhé za mírného šera lehnout.

Noční pohled na náš zítřejší cíl, skanzen v Malých Karelách

Den třetí - prohlídka skanzenu a Archangelska

Dnes nás čekal velmi náročný den. Dopoledne byl na pořadu dne skanzen v Malých Karelách, po obědě Archangelsk a večer opět skanzen, kde právě tento den probíhaly oslavy svátku Ivana Kupaly. Po ránu tedy žádné vylehávání - i když jsme šli spát dost pozdě, ráno v osm už jsme snídali. Po snídani naše první kroky vedly do skanzenu. Abychom neplatili zbytečně vysoké vstupné, drželi jsme se mlčky opodál a nechali vyjednávat Světlanu. Ta se po chvíli vrátila se zlevněnými vstupenkami - podařilo se jí z nás udělat chudé ruské důchodce. To nás nikterak nemrzelo, hlavně že jsme se dostali zhruba na třetinu ceny "dlja inostrancev".

Pomalu jsme procházeli areálem a nestačili koukat. Pamatuji se, jak kdysi dávno jsem byl nadšen podobným skanzenem v Rožnově pod Radhoštěm. Teď se mi to nadšení vrátilo. Jsem obdivovatelem lidové architektury a tady byla možnost si opravdové skvosty (kultovní komplex Voskresenský kostel (1669) a Zvonice (1854) z vesnice Kušereka - Oněžský okres) prohlédnout zblízka. Jakési náznaky krásných dřevěných staveb byly vidět už cestou. Ale málokterý domek, který jsme míjeli, byl v tak dobrém technickém stavu, jako zde vystavené exponáty. Zatímco běžný obyvatel těchto domků zcela zjevně nedisponuje prostředky na údržbu, zde ve skanzenu se věnují nemalé částky na to, aby stavby opravdu k něčemu vypadaly. Chodili jsme od exponátu k exponátu, některé měly i vnitřní expozici a tomu také nebylo možné odolat.

Všechny stavby mají na naše poměry velmi nízké dveře i trámy v obytných částech. Takže když jsem opouštěl první stavení, nedostatečně jsem se sehnul a rána do hlavy, kterou jsem dostal, mě téměř zbavila vědomí. Samaritánka Světlana okamžitě natrhala nějaké lupení a naplácala mi to na hlavu. Když to po chvíli opadalo, na hlavě nebylo skoro nic poznat. Zda to bylo poskytnutou péčí nebo kvalitou lebky, je mi dodnes záhadou. Podruhé už se mi to nestalo a v jednom interiéru jsme se dozvěděli, že tyto nízké podhledy jsou záměrné, aby příchozí byl nucen se před pánem domu uklonit.

Přístupová cesta ke skanzenu

Usedlost majetného sedláka Puchova

Voskresenský kostel z r. 1669

Dům sedláka Polujanova

Zvonice ze vsi Kuliga

Chaloupka babušky Jagušky

Selský dům

Vchod do Georgijevského kostela

Nezbytná ruská pec

Interiér domu hrnčíře

Rybářské nářadí

Léčba bylinami po ráně do hlavy

Procházeli jsme se poměrně dlouho a shlédli většinu exponátů. Teplota se mezitím vyšplhala ke třicítce, obtěžoval nás různý hmyz a tak jsme usoudili, že by to mohlo stačit. Čekal nás ještě dlouhý den a nechtěli jsme se zničit hned na jeho počátku. Areál jsme tedy opustili a vydali se na prohlídku Archangelska.

Již samotný vjezd do města v nás zanechal hluboký dojem. Jestliže kvalita cesty z Moskvy až sem byla mírně řečeno nevalná, tak to, po čem jsme přijížděli do oblastní metropole, bylo ještě o několik tříd horší. Na některých úsecích bylo prostě nemožné se dírám vyhnout, všude spousty bláta. Místy to ještě vylepšili tím, že cestu začali opravovat. Čímž samozřejmě průjezdnost ještě zhoršili. Takže při nejbližší příležitosti jsme auto nechali stát a dále se vypravili po svých. Shodou okolností vedle našeho parkovacího místa stála cisterna s ruským národním nápojem "kvasem". Tak jsme se řádně posilnili (nealko) a vydali se do neznáma.

Adresu dávného bývalého dědečkova rodiště jsem neměl a tak naše cesta vedla bez nějakého konkrétního cíle. Naší snahou bylo se nejprve dostat na nábřeží Severní Dviny a tím pádem i k přístavu. Problém s tím nebyl žádný a zanedlouho jsme byli na pláži, která v nás zanechala smíšené pocity. Na jedné straně naprosto bezchybný výhled na Dvinu, na straně druhé samotná pláž, nikterak neupravená a co bylo nejhorší, poměrně hustě posetá střepy z rozbitých lahví, zřejmě po bujarých oslavách. To je v Rusku vidět celkem často. Za těchto okolností jsme zrevidovali náš původní úmysl se v severních vodách vykoupat. Pouze naše děvčata vešla do vody alespoň po kotníky a my trnuli hrůzou, abychom nemuseli vyhledat lékařskou pomoc na zašití rozříznuté nohy.

Archangelský přístav

Archangelský přístav

Železniční most přes Severní Dvinu

Archangelskem jsme volně procházeli několik hodin. I když jsme nenarazili na žádnou "bombastickou" památku, tak přesto bylo co obdivovat. Na městě je patrné jeho stáří a je zde očividný nedostatek peněz na renovaci některých objektů i běžnou údržbu. I když tu a tam viditelné stavební práce začínají svědčit o tom, že se něco hnulo správným směrem. Část viny na stávajícím stavu zřejmě bude i na předchozím starostovi, souzeném a odsouzeném za zpronevěru v řádu miliard rublů.

V okrajových částech stále převládá dřevěná zástavba, blíže k centru se čím dál častěji mísící s kamennou, až samotné centrum už pak má rysy moderního města se zástavbou mladšího data. Jedná se však převážně o zástavbu "panelákového" typu, kde jsem velmi postrádal kus nějaké dávnější historie. A obávám se, že toto jinak velmi zajímavé město s pohnutou historií, už tento nedostatek nenapraví.

Častá dřevěná zástavba ostře kontrasuje s moderní výstavbou - v pozadí "Vysota"

Tento dům ještě splňuje kritéria obyvatelnosti

Opravené dřevěné domy vypadají opravdu nádherně

Kontrast mezi opraveným a pozůstatkem po kumunistických hospodářích

Nikolský kostel

V této zchátralé budově je muzeum uměleckého ztvárnění dobývání severu

"Nultý kilometr" v centru města

Shlédli jsme pomníky - jednomu ze zakladatelů města Petru Velikému, dobyvatelům severu, obětem intervence a samozřejmě i všudypřítomného Lenina, zde v Archangelsku lidem nazývaného King Kong. Navštívili jsme muzeum uměleckého ztvárnění dobývání Antarktidy, které je umístěno v neuvěřitelně zchátralé budově. Byli jsme tam jedinými návštěvníky a za těchto okolností bylo opravdu těžké přesvědčovat paní pokladní a průvodkyni v jedné osobě, že jsme turisté ze vzdálených končin Ruska. Nakonec Světlaně a Pepovi "uvěřila" a provedla nás všechny za cenu vstupného pro občany Ruska. V samotném centru města naší pozornosti neunikl "nultý" kilometr se zajímavými vzdálenostmi některých měst (např. Vladivostok 10 077 km).

Petr I. Veliký - zakladatel města

V. I. Lenin, zde nazývaný "King Kong"

Kupujeme si zásobu kvasu

Archangelské komunikace - je toho zde hodně k vylepšní

Pochodili jsme toho poměrně dost a s přibývajícími hodinami v takřka úmorném vedru se zvětšovala naše únava. Nakonec jsme se téměř vyčerpáni dopravili autobusem k autu a pomalu město opustili. K mé velké lítosti jsme nezvládli navštívit místa, která jsem vidět chtěl. To by však představovalo delší pobyt a nutné popojíždění autem v tom hrozném terénu. A do toho se nikomu z nás při stále narůstající únavě nechtělo. Budu-li někdy v budoucnu mít dostatek peněz a zdraví, rád bych tyto končiny ještě jednou navštívil a spojil s prohlídkou nedalekých Soloveckých ostrovů. Právě tyto ostrovy a lágry na nich vybudované byly podkladem pro Solženicinovo dílo "Souostroví Gulag".

V pozdní odpoledne jsme Archangelsk opustili a vrátili se na základnu v Malých Karelách. Tam jsme se malinko zotavili a už nás čekala další akce - oslavy svátku Ivana Kupaly. To jsem si za žádnou cenu nechtěl nechat ujít - stejně tak, jako se mi líbí lidová architektura, tak mám slabost i pro kroje a místní folklór. Pepu se nám k návštěvě skanzenu přemluvit nepovedlo a tak nás tam doprovodila pouze Světlana. Chvíli jsme na ni čekali před recepcí a krátili si dlouhou chvíli pozorováním soutěže mezi ženskou a mužskou částí svatby, jejíž oslavy se konaly právě zde v areálu. Všichni účastníci byli už lehce líznutí a soutěž měla poněkud erotický náboj. Když jsme ráno šli na snídani, tak už se někteří svatebčané netrpělivě dožadovali dalšího přídělu několika lahví.

Ze soutěže mezi mužskou a ženskou částí svatebčanů

Světlana se po chvíli objevila a u brány skanzenu předvedla svoji obratnost - dostala nás dovnitř na vstupenky z rána. Chvíli jsme se tam potulovali a pak i Světlana šla odpočívat. My dva jsme stále přecházeli z místa na místo a čekali na nějaké folklórní vystoupení. Bohužel až na jednu malou výjimku marně. Do krojů byla oblečena pouze hrstka účinkujících a některé prodavačky u stánků. Takže moje naděje, že uvidím např. klasický chorovod, se k mému velkému zklamání rozplynula. Nějakou dobu jsme ještě sledovali to hemžení, znovu si prohlédli některé exponáty a pak z toho celodenního maratónu docela unaveni skanzen opustili.

Prodavačka a později i účinkující byla velmi půvabná

Prodavačka upomínkových předmětů, které vytváří z březové kůry

Takováhle ozdoba hlavy zdaleka nebyla ojedinělá

Tanec v místních krojích

Vystoupení folklórního souboru u Voskresenského kostela

Možný způsob dopravy po skanzenu

Kromě únavy nás také docela sužoval hlad. Hotelová restaurace již byla zavřená a tak jsme nepohrdli stánkem poblíž skanzenu, kde nabízeli šašlik. Dali jsme si dohromady jeden a to byla naše poslední chyba tohoto dne. Chuti byl opravdu nevalné a kromě toho si k nám přisedli tři hoši, kteří měli svátek z toho, že jsou v těchto končinách nějací cizinci. Chvíli to bylo docela zpestření, ale potom již začali být poněkud neodbytní - stále nás přemlouvali k návštěvě nočního Archangelska, což jsme rezolutně odmítali. Asi se cítili uraženi, počáteční srdečnost byla ta tam a tak jsme byli rádi, že během jejich návštěvy v recepci jsme získali prostor jim zmizet ze zorného úhlu. Šli jsme rovnou na pokoj a bez dalšího otálení zalehli a spali až do rána.

Den čtvrtý - Vracíme se do Moskvy

Termín odjezdu z Archangelska nebyl stanoven napevno, nakonec jsme se rozhodli pro dnešní den. Důvodů bylo několik: únava, celkem drahý pobyt a v neposlední řadě také to, že jakýkoliv eventuální výjezd za poznáním by byl spojen s poměrně dalekou cestou po zcela neodhadnutelných cestách. Pohled z okna po probuzení nás jen utvrdil ve správnosti rozhodnutí - obloha byla zatažená, ochladilo se a co chvíli zapršelo.

Takže rychle posnídat, sbalit svých pár švestek a vzhůru směr Vologda. Tam jsme, stejně jako při cestě sem, měli plánováno přespání a příjezd do Moskvy až následující den. Pár metrů za Archangelskem byl kilometrovník s "povzbudivými" údaji o vzdálenostech do Vologdy (763) a Moskvy (1224). Nezbývalo tedy, než zatnout zuby a polykat kilometry. Jestliže cestou sem byly některé úseky silnic v mizerném stavu, pak v tomto deštivém počasí se cesta změnila v jednu velkou past na řidiče - díry byly plné vody, takže nebylo možné odhadnout jejich hloubku a co bylo nejhorší, v mnoha případech se jim (kvůli četnosti) nešlo ani vyhnout. Místy to byla jízda opravdu o život.

I takto může vypadat mezinárodní magistrála

I takto může vypadat mezinárodní magistrála

Během cesty jsme zastavovali minimálně. Pouze v případech, kdy bylo třeba se trochu protáhnout nebo občerstvit. Z cesty do Archangelska jsem měl několik restů - vyfotit si bažinatou krajinu a nějakou typickou ruskou vesnici. Pro focení byly daleko lepší podmínky cestou tam, ale zpátky už se to vzít nedalo.

Po několika stech kilometrech se počasí na chvíli umoudřilo. Dokonce se i ukázalo slunce a tak jsme při první vhodné příležitosti zastavili na trochu delší přestávku. Jen jsme však vylezli z auta, bylo nutné náš původní záměr zrevidovat. Teplo a vlhko - to byl pravý ráj pro neskutečné množství komárů, kteří se na nás okamžitě sesypali. Bylo to tak intenzívní, že jsme byli nuceni se dát na potupný ústup.

Do Vologdy jsme dojeli večer. Tentokrát jsme zvolili jiný hotel, než Spasskij. Byl podstatně levnější a jedinou jeho nevýhodou bylo, že netekla teplá voda. Na to jsme však již byli dostatečně navyknutí, takže nám to pranic nevadilo. Pouze jsme povečeřeli a šli spát.

Den pátý - Vracíme se do Moskvy - poslední den výletu

Do Moskvy nám zbývalo nějakých 450 km a přitom nám vůbec nezáleželo na tom, v kolik se vrátíme. Tak jsme si udělali smělé plány, kolik toho dnes navštívíme a uvidíme. Jako první se nám samozřejmě nabídla starobylá Vologda a po její prohlídce jsme cestou chtěli ještě navštívit další skvost mezi ruskými městy - Kostromu.

Po snídani jsme tedy dlouho neotáleli a vydali se na první prohlídku. Bylo na co se dívat, nicméně po nějaké chvíli začalo pršet a i když jsme jistou dobu čekali v úkrytu na lepší počasí, bylo to marné. Lilo čím dál tím více a protože téměř vše, co jsme chtěli vidět, bylo venku, tak nám nakonec nezbylo, než se s lítostí s Vologdou rozloučit.

Vologda - Chrám Pokrova svaté bohorodičky na trhu

Vologda - Kremelské náměstí zleva Voskresenský chrám, za ním zvonice Sofijského chrámu, vpravo kostel Alexandra Něvského

Vologda - Socha Múzy u památníku K. Baťuškova

Vologda - Sofijský chrám

Vologda - Ikonostas v Sofijském chrámu

Vologda - Sofijský chrám

Vologda - Pokladní úřad

Sedli jsme tedy do auta a pokračovali dále směrem na Moskvu s nadějí, že snad v počasí dojde k obratu. Naděje to však byla lichá, bylo čím dál hůř. Takže jsme nakonec ani nezajížděli do plánované Kostromy, ale pokračovali rovnou domů. Těsně před Moskvou se sice mraky protrhaly a přestalo pršet, ale ani tento obrat k lepšímu už nás nedonutil k žádným aktivitám. Dojeli jsme domů, vyklidili auto a výlet ukončili.

Bližší informace o navštívených místech

Archangelsk

Archangelsk byl založen v roce 1584 z nařízení Ivana IV „Hrozného“ na mysu Pur-Navolok kolem Michailo-Archangelského kláštera, známého již z XII. století. Nejprve se nové sídliště postupně jmenovalo Nové cholmogorské město, Novocholmogory, Archangelské město, teprve po roce 1613 se město začalo jmenovat svým současným jménem – Archangelsk

Archangelsk se stal prvním ruským mořským přístavem. Bouřlivý rozvoj obchodních vztahů s Anglií a dalšími západními zeměmi způsobil růst města a jeho rozkvět. Zájem o město a Arktidu byl vyvolán snahou Anglie a potažmo Evropy o kratší lodní spojení s Amerikou a Čínou. To platilo zejména v době, kdy ještě nefungoval suezský průplav.

Město se stavělo chaoticky. Základním materiálem pro stavbu bylo dřevo. Z toho důvodu Archangelsk často podléhal požárům. V roce 1667 byl zasažen silným požárem, po kterém bylo nutno město znovu vybudovat. Koncem XVII. století se ve městě začínají objevovat kamenné budovy. Jedním z prvních objektů se staly Gostinyje Dvory, které hrály roli pevnosti, skladů a obchodního centra. Výstavba byla ukončena v roce 1684. Komplex sestával ze tří usedlostí se šesti věžemi.

Epocha Petra I „Velikého“ měla velmi silný vliv na historii města. V roce 1693, v době své první návštěvy, založil car – reformátor v Solombale loděnici a osobně zde zahájil výstavbu námořní obchodní lodě. V době jeho přítomnosti ve městě také vznikla admiralita.

V roce1694 Petr I znovu přijel do Archangelska a zúčastnil se spuštění na vodu obchodní lodi „Svatý Pavel“, postavené v Solombalské loděnici.

S růstem svého významu se Archangelsk stával výhodným cílem pro zahraniční okupanty. Proto byla v roce 1701 založena Novodvinská pevnost. V témže roce došlo k nejvýznamnější vojenské události, spojené se jménem této pevnosti. Díky hrdinství Ivana Rjabova, který posadil nepřátelské lodě na mělčinu proti pevnosti, získalo Rusko první velké námořní vítězství.

Přesto však, po vítězství v Severní válce, s úmyslem ustanovit Peterburg hlavním obchodním a vojenským přístavem, zavedl Petr I velká omezení obchodu přes Archangelsk. Na několik desetiletí život ve městě odumřel, dokud v roce 1762 Kateřina II „Velikaja“ svým nařízením nezrušila všechna omezení Petra I. Město začalo obnovovat svoje pozice.

V roce 1794 Kateřina II schválila nový generální plán zástavby Archangelska. V současnosti vidíme centrální část města právě takovou, jaká byla vyprojektována na konci XVIII. století.

Začátkem XIX. století, v období napoleonských válek a kontinentální blokády Anglie, zůstává Archangelsk jediným otevřeným ruským přístavem. To dalo nový impuls růstu obchodního obratu i rozvoji města. Koncem století se město přeměnilo ve významné centrum dřevozpracujícího průmyslu.

XIX. století pro město znamená velký růst v oblasti kultury a rozvoj vzdělanosti. První veřejná knihovna otevřela své dveře v roce 1833. 5. ledna 1833 vyšlo první číslo týdeníku «Archangelskije gubernskije věsti». Ve městě fungovala dvě divadla, městský orchestr a sbor. V roce 1859 bylo otevřeno Archangelské veřejné muzeum.

V polovině XVIII. století se Archangelsk stal známým jako základna pro osvojení Arktidy. Koncem XIX. století zájem o sever ještě vzrostl. Významní výzkumníci Arktidy se vypravili v polárních expedicích z Archangelakého přístavu. Čičagov V. J., Litke F. P., Pachtusov P. K., Civolko A. K., Rusanov V. A., Sibirjakov A. M., Sedov G. J. – všechna tato jména jsou pevně spjata s městem Archangelsk. Díky odvaze těchto lidí se město začalo nazývat „Brána do Arktidy“.

Počátek XX. století byl ve znamení pro Rusko významnými třemi revolucemi, změnami politických režimů, účastí v Světové válce v roce 1914 a občanské válce. Všechny tyto události zanechaly své stopy v historii Archangelska.

Archangelští pracující i inteligence byli nespokojeni také s carským režimem. Ve městě působily podzemní spolky a organizace. Přes Archangelsk proudily transporty revoluční literatury z Norska.

Po únorové revoluci byla ve městě ustanovena prozatímní vláda. V té době ve městě, stejně jako v celém Rusku, kvůli válce s císařským Německem, došlo k omezení průmyslové výroby, inflaci, došlo ke zhoršení ekonomické situace. Byly zavedeny potravinové karty. V říjnu 1917 se k moci ve městě fakticky dostali bolševici.

2. srpna 1918 byl Archangelsk obsazen zahraničními interventy – armádou spojeneckých vojsk a moc ve městě přešla pod Vrchní správu v čele se socialistou N. Čajkovským. Okupace nebyla pro Archangelsk bez následků. Okupanti se cítili být vlastníky. Na ostrově Muďjug byl zřízen koncentrační tábor. Moc okupantů trvala do roku 1920, kdy byli donuceni opustit Rusko pod tlakem Rudé armády.

Role Archangelska v sovětských létech rostla. Stává se pro Rusko “Valutovým pramenem”: bylo otevřeno mnoho dřevařských závodů. Export dřeva se stal jedním z hlavních článků příjmů nového státu.

První desetiletí sovětského Ruska se stala tragickými stránkami v historii města a celé země. Desítky tisíc lidí, uznaných novou mocí za nepřátele národa, byly vysídleny do Archangelské oblasti. Byly postaveny četné tábory GULAG.Tisíce lidí umíraly na následky těžkých nucených prací, mučení, nebo byly zastřeleny na základě rozsudků soudu.

V létech velké Vlastenecké války hrál Archangelsk důležitou roli. Přístavem do země přicházela pomoc od spojenců : potraviny, zbraně, výstroj. Bez ohledu na to se obyvatelům ničeho nedostávalo. Město pracovalo, ale umíralo hlady a početnými nálety němců. Tisíce obyvatel Archangelska bojovalo s fašistickými okupanty na různých frontách. Dvacet lidí bylo poctěno vyznamenáním Hrdiny Sovětského Svazu. Přínos Archangelska k Vítězství na Německem je nepopíratelný

Historie města odráží různé etapy jeho života : i úpadek i bouřlivý rozkvět. Ale v kteroukoliv dobu, za jakékoliv moci, Archangelsk sloužil Rusku, zůstávajíc svébytným, ale nikdy provinčním městem na severu Ruska.

Nyní je Archangelsk moderní přístavní město. Ale období rozpadu SSSR a založení Nového Ruska neprošlo pro město bez následků. Archangelsk trpí velkou potřebou nových cest, obnovení starých magistrál, výstavbou nových obydlí a zničením starých dřevěných baráků, ve kterých do této doby žijí tisíce obyvatel. Za poslední dva roky ve městě započaly změny. Jsou spojeny především s příchodem k moci mladého a iniciativního primátora Alexandra Donského.

Současnost

Archangelsk – hlavní město archangelské oblasti – významné historické, průmyslové, vědecké a kulturní centrum severu Ruska.

Město je položeno na severozápadě Ruska nad 64 rovnoběžkou asi 1230 km od Moskvy. Archangelsk se rozkládá na 35 kilometrech po březích a ostrovech Severní Dviny při jejím ústí do Bílého moře. V současnosti má asi 355 000 obyvatel.

Velká část života města je spjata s lesy, stavbou lodí, rybolovem a obchodem. Jsou zde dobře rozvinuty: lesní hospodářství, chemický, papírenský a rybolovný průmysl.

Archangelsk – to je významný mezinárodní přístav.

Město je s ostatním Ruskem propojeno vodním, automobilovým a železničním spojením. Jsou zde dvě letiště. Letiště Talagi má mezinárodní status.

V Archangelsku fungují tři na severu nejvýznamnější univerzity: Pomořanská státní Univerzita, Archangelská státní Technická univerzita a Severní Medicinská univerzita.

Nedaleko od města se rozprostírá v Evropě největší muzeum dřevěné architektury pod širým nebem – Malé Karely.

Počasí v Archangelsku

Archangelsk je položen u Bílého moře, nad 60 rovnoběžkou, což způsobuje chladné podnebí v hlavním městě Pomoří, dokonce i v létě.

Všechna čtyři roční období jsou ve městě výrazná. V zimě se může teplota měnit od 0 do -25 stupňů, velmi časté jsou vánice a sněžení. Díky Bílému moři ve městě téměř nejsou kritické mrazy, například jako na jihu archangelské oblasti. Ale i zde může teplota dosáhnout -35 stupňů.

Jaro v Archangelsku přichází v dubnu, kdy se teplota mění od 0 do +10 stupňů. Velmi časté jsou srážky v podobě deště a sněhu. Je téměř pravidlem, že v teplém květnu se někdy vyskytne silné sněžení.

Červen je začátek krátkého severního léta a období Bílých nocí. Slunce zapadá za horizont pouze na několik hodin a tmavé noci se do Archangelska vracejí v srpnu. Teplota se v červnu pohybuje od 10 do 25 stupňů. Letní počasí je vlastní mírnému podnebí – časté deště se střídají s teplými a slunečnými dny. Několik horkých dní v červenci umožňuje rovněž koupání v Bílém moři, kdy se bělomořská voda na mělčinách ohřeje na 20 – 25 stupňů. Přesto i v létě doporučujeme si sebou brát bundu a teplý svetr

Podzim ve městě jako vždy nastává nečekaně a velmi rychle. V září přichází chladné mrholení a deště, někdy s mokrým sněhem. Teplota v říjnu se pohybuje od -5 do +10 stupňů. Trvalá sněhová pokrývka obvykle nastává na přelomu října a listopadu. V prosinci se doba trvání světla zkracuje do čtyř hodin, ale zato je možné pozorovat krásné hvězdné nebe, jasně rozkvetlé padajícími hvězdami a polární září.

Za zmínku stojí vysoká vlhkost vzduchu ve všech čtyřech ročních obdobích, která nás nutí ostřeji vnímat jak mráz, tak i horko.

Jaroslavl

Založen r.1010 kijevským knížetem Jaroslavem Moudrým jako pevnost na pravém břehu Volhy v místě soutoku s řekou Kotorosl, kterému se říkalo „medvědí kout“ (proto medvěd ve znaku města). V polovině XII. stololetí, po rozpadu Kijevské Rusi, se stává pohraničním městem Rostovo-Suzdalského knížectví a r.1218 hlavním městem Jaroslavského knížectví.

Jeho rozkvět je přerušen tatarsko-mongolským vpádem. Při sjednocování ruských zemí je r.1463 začleněn do Moskevského státu. Významnou roli sehrává město v boji Ruska s polsko-litevsko-švédskou intervencí počátkem XVII. století, kdy se po obsazení Moskvy stává dočasným hlavním městem Ruska. Koncem XVII. a počátkem XVIII.století je s 15 tisíci. obyvateli po Moskvě druhým nejvýznamnějším městem.

Je to jeho „zlatý věk“ s bouřlivým ekonomickým rozvojem, rozkvětem kultury a výstavby současných památek: Spaso-Preobraženského kláštera (Jaroslavský kreml“), Tolgského ženského kláštera, Kazanského kláštera, chrámových komplexů Jana Zlatousa v Korovnikách, kostelů Jana Křtitele, Ilji Proroka, Nikoly Mokrého, Jana Bohoslovce aj.

V polovině XIX. století je centrální část města dostavěna do podoby, která se dochovala dodnes. Jaroslavl se stává nejen památkovým městem, ale i průmyslovým střediskem, železničním uzlem a důležitým říčním přístavem. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, chemie, zpracování ropy a textilní průmysl. V současném hlavním městě oblasti žije 605 tisíc obyvatel.

Vologda

Vologda byla založena kupci z Novgorodu na místech „voloka“ mezi povodím řek Suchona a Šeksna. "Volok", česky vláčení, v tomto případě přetahování lodí po suchu mezi povodími. Volok často měřil i desítky kilometrů, v případě Vologdy snad jen 8 - 12, údaje se různí.

Poprvé připomínána v r. 1147 v souvislosti se založením Trojického kláštera.. Do XIV. stol. patřila Novgorodu. Za vlády Ivana III. podřízena Moskevskému knížectví. Ve Vologdě byla uložena část „státní pokladny“.

V XV - XVII. stol. velké obchodní a řemeslnické středisko na trase Rusko-Evropa přes Archangelsk a Bílé moře. Za Ivana Hrozného silně opevněno – r. 1565 započato s výstavbou kamenného kremlu. Od r. 1719 centrum provincie. Po založení Petrohradu a rozvoje obchodu na Baltu význam upadl.

Koncem XIX. a počátkem XX. stol. spojena železnicí s Moskvou, Petrohradem a Archangelskem. Do r. 1917 sloužila jako místo politického vyhnanství. V r. 1918 vzhledem k nestabilní situaci v Petrohradu je sem přemístěno14 vyslanectví (včetně USA a Anglie).

Z architektonických památek vyniká v historickém jádru města arcibiskupský dvůr se zachovalými kamennými hradbami (1671 - 75) - kreml. V něm jsou sofijský chrám, Zvonice (1654 - 59), Voskresenský chrám (1772 - 76), paláce a Jana Zlatousta. Mezi kremlem a řekou pak kostely Alexandra Něvského (XVIII.stol.) a Pokrova na Trhu (1778 - 80). Na severovýchodním okraji města v zátoce řeky Vologdy stojí Spaso-Prilucký klášter (založen 1371). Po uzavření r. 1924 vrácen církvi r. 1991.

Památník vologodskému rodákovi básníkovi Konstantinovi Baťuškovi – předchůdci a učiteli Puškina - byl odhalen na Chrámové hůrce při příležitosti 200. výročí jeho narození r. 1987. Sochař Klykov ztvárnil postavu básníka v kompozici s koněm a dvěma menšími ženskými postavami po stranách - Můzou a Palas Athénou. Palec na noze Můzy má prý tu schopnost, že když ho potřeš a něco si přeješ, tak se ti to splní. Bronzová kompozice (říká se jí „U koně“) se stala oblíbeným místem setkání mládeže včetně v Rusku tradičních svateb. A také sběratelů barevných kovů, kteří z ní odlamují co se dá.

V současném oblastním městě žije 287 tisíc obyvatel a město je známo hlavně díky krajkářství a výrobě másla se specifickou ořechovou příchutí.

Malé Karely

Muzeum se rozkládá na rozsáhlé ploše – 140 hektarů, na které je představeno 138 stavitelských památek dřevěné architektury, dopravených sem z různých okrsků Archangelské oblasti. Tato unikátní – obsahem i významem – sbírka, nemá v Rusku sobě rovnu. Základní fond muzea je tvořen asi 20 000 archivními jednotkami

Muzeum „Malé Karely“ je v Rusku jedním z prvních, kde dominujícím principem výstavby muzejních expozic se stala metoda krajinářského prostředí. To znamená, že při vytváření sektorů muzea jsou respektovány: historicko-kulturní členění regionu a charakteristiky vesnic, odkud jsou památky dovezeny. Během plnění muzejního teritoria komplexy památek se v Malých Karelách zformovalo smíšené, informacemi nasycené architektonicko-krajinářské prostředí, disponující mimořádně estetickými charakteristikami a významným rekreačním potenciálem.

Za léta svojí existence muzeum „Malé Karely“ získalo obrovskou popularitu u obyvatel Archangelska i návštěvníků města. Každoročně muzeum navštíví kolem 100 000 lidí.

V poslední době se zvláštní pozornost věnuje vybudování doplňkových služeb pro návštěvníky. Je zde možné objednat svatební obřad v přímořských tradicích, jezdit na koni, poslechnout si zvonění zvonů, zúčastnit se národních her a zastřílet si z luku. V letním období je v interiérech místností otevřeno kolem 20 výstavek a expozic. Kromě tradičních svátků masopustu a vánočních zábav se v kalendáři událostí trvale objevily nové zajímavé akce, takové jako sportovní svátek «Georgijev den», festival dětství, zábava na Ivana Kupalu. Na podzim je naplánován festival dřevařského mistrovství a velký svátek pro novomanžele na "den Pokrova" (Ochránkyně). Návštěvníkům slouží čajová jizba a prodejna suvenýrů.

Celá expozice je rozdělena do čtyř sektorů, z nichž každý reprezentuje určitý typ selského osídlení s charakteristickým pro daný region architektonickým a projekčním řešením.

Kargopolsko-Oněžský sektor – to je osídlení s volným rozmístěním. V jeho středu je Vozněsenský „krychlový“ kostel (1669), který spolu se Zvonicí s jehlanovitou střechou (1854) utváří malebný a velebný soubor Severského vesnického stanoviště V sektoru jsou historicky nejstarší exponáty selských obydlí Ruského Severu – otopné neboli „černé“ jizby a rovněž ukázky různých trámových vazeb.

V Mezenském sektoru je ukázka řadové zástavby ze tří selských usedlostí, které se stavěly na vysokých březích řek. Pro zpevnění příkrého svahu stavěli opěrné stěny a na ně kladli podesty. Na tato svérázná „nábřeží“ umisťovali sklady, studené komory(lednice) a blíže k řece „baně“(koupelny). V Mezenském sektoru je ukázka opěrné stěny na které jsou skutečně původní hospodářské objekty. Na okraji osídlení je „mlynářské městečko“.

Mezi Mezenským a Pinežským sektorem je „mini-vesnička“ Chorněnskaja – osídlení lidí, zabývajících se přípravou sena.

V Piněžském sektoru muzea jsou čtyři selské usedlosti, postavené „tváří k slunci“, na okraji pak sklady a „baně“. V jehličnatém lese pak Trojická kaple z vesnice Valtěvo.

Vzhled velké trhové vsi je možné uvidět v Dvinském sektoru. Uprostřed návsi stojí Georgijevský kostel s jehlanovitou střechou (1672) ze vsi Věršina. Kolem jsou usedlosti Dvinských sedláků, na okraji dva větrné mlýny. Se svérázným duchovním životem Severských vesničanů se můžeme seznámit na výstavách a folklorních slavnostech, které muzeum organizuje.

V muzeu je rovněž obnoveno zvonařské umění (r.1975), které je jeho nedílnou částí.

Rostov (Velikyj)

Jedno z nejstarších ruských měst se rozkládá na břehu jezera Nero. První zmínky o něm jsou z roku 862. Název pochází od staroslovanského jména Rost = Rostislav. V X. stol. jedno ze středisek Rostovsko - Suzdalských zemí.

Největšího rozkvětu dosáhlo za vlády knížete Konstantina Vsevolodoviče, kdy se r. 1207 stává hlavním městem Rostovského knížectví. Prochází jím důležitá obchodní cesta z centra na sever – do Vologdy a Archangelska.

Roku 1237 město obsazeno a poničeno mongoly a tatary. V době sjednocování ruských zemí je Rostovské knížectví r. 1474 začleněno do Moskevského státu. Od XV. stol. je Rostov – kromě obchodního i významným církevním střediskem (rezidence arcibiskupů). Roku 1602 město vyloupeno polskými oddíly. Od XVIII. stol. velké obchodní centrum s proslulými veletrhy, textilním průmyslem a specifickým klenotnictvím (Rostovská „finifti“ - kresba miniatur na smaltu – žádaná na celém světě).

Z pamětihodností vynikají na břehu jezera Nero dva kláštery – Abrahámův (XII. stol.) a Spaso-Jakovlevský (XIV. stol.), ve městě pak ještě klášter Rožděstvěnský (XIV. stol.) a unikátní komplex Rostovského Kremlu (1670 - 83) s Uspenským chrámem a Zvonicí s 15 zvony.

V současném okresním (a památkově chráněném) městě žije asi 34 tisíc obyvatel.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Pokračovat v článcích o Rusku?

225 52% Ano

204 48% Ne

Hlasovalo 429 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

29. května 2012 17:27

HoHo říká

Člověk by neřekl, jak i v tom Rusku může být hezké... Moc hezké památky, věří, že výlet do Ruska musel stát za to... a mimochodem, hezké fotky, jen tak dál...

Co je ale opravdu síla, jsou ruské silnice... Opravdu bych po něčem takovém nechtěl řídit a obdivuji někoho, kdo po nich dokáže ujet tolik kilometrů jako váš známý...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Jack

29. května 2012 20:08

Jack říká

Já bych chtěl také poděkovat za skvělý článek o Rusku . Zatím jsem neměl tu čest se tam podívat...krásně se to čte, nádherné fotky...těším se na pokračování

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

psaroslav

29. května 2012 22:03

psaroslav říká

Díky za slova chvály, potěší. Pokračování bude, ale ne ze dne na den, přece jen je s tím nějaká práce.

Co se silnic týče, tak jako u spousty jiných věcí je třeba striktně rozlišovat mezi Moskvou a zbytkem Ruska. Zatímco Moskva ve všech ohledech snese ta nejpřísnější měřítka, zbytek Ruska má holt smůlu, zejména se zvětšující se vzdáleností od Moskvy. Ale o to je to tam zajímavější.

Rony

29. května 2012 22:31

Rony říká

Určitě se zážitky ze vzdáleného Ruska čtou dobře a i já rád počkám na další část. Některé články na Šlápotech přečetlo již několik tisíc čtenářů a tak potěší mnoho dalších.

P.S. A oprášit šachovnici by snad taky někdy šlo, když to asi nemáme k sobě daleko .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

psaroslav

30. května 2012 17:31

psaroslav říká

@Rony: Pravda, jsme skoro sousedi. Bydlím v Boženy Němcové. Hrají se ve Zlivi někde šachy? O aktuálním životě zde nevím takřka nic.

Rony

3. června 2012 18:42

Rony říká

Před několika lety jsme se scházeli na šachy v nekuřácké hospodě v sokolovně, ale to padlo. Dnes hraju raději tenis, ale už jsem si i tam v klubové hospodě šachy zahrál. Většinou je tam klid a jde to. 

Můžete případně použít k odpovědi elcas@zliv.net , abychom to tady nezahltili... Zdravím

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

23. června 2012 07:16

Paulie říká

Díky za pěkný a zajímavý článek.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Blanka

12. listopadu 2013 19:30

Blanka říká

Pekny clanek, diky, informace jsem pouzila i do sveho referatu o Archandelsku snad to nevadi.

psaroslav

15. listopadu 2013 16:30

psaroslav říká

@Blanka:A jet en referát někde k nahlédnutí??

Komentář doplněn 15.11.2013 16:32

Správně má být "A je ten referát někde k nahlédnutí??"

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.