Arménie I.

Arménie I.

Arménie, to je destinace, do níž jsem se tak dlouho marně snažil dostat, až se z toho stala jakási frustrace a už se mi tam ani nechtělo. Když se ale roku 2015 začal dávat dohromady vhodný kolektiv, najednou vypadala Arménie opět jako dobrá volba. Asi je i štěstí, že to vyšlo až vloni a ne dřív, určitě se hodilo nasbírat předtím pár zkušeností a peněz.

Na tento dvoutýdenní výlet, zahrnující z technických důvodů okrajově i Gruzii, jsme vyrazili na začátku července ve čtyřech lidech, navzájem známých nejméně od střední školy. Příprava cesty se mi zdála odbytější, než měla být, ale zdaleka ne odbytá. Měli jsme očkování, měli jsme mapy a GPS, nastudovali jsme si předem většinu lokalit, které jsme chtěli navštívit, a věděli jsme, že se můžeme spolehnout na určitou podporu sestřenice jednoho z kolegů, která v Arménii žije.

Pak tu byly věci, které jsme ovlivnit nemohli. Krátce před odjezdem postihly Tbilisi velké záplavy a městem se proháněla divá zvěř ze zoo, v Jerevanu se zase mohutně demonstrovalo za ceny elektřiny, přičemž první demonstrace byla násilím rozprášena; doufali jsme, že toto už nás mine. Další nebezpečí mohla představovat živá příroda Arménie, nicméně člověk se trochu přestane bát, že někde v horách potká agresivního medvěda, když ho stejně dobře může rozpárat hroch v Tbilisi.

0. den (středa)

Tři z nás se schází v Praze na Strahově, čtvrtý kolega se připojí až cestou, neboť si letenky pořizoval individuálně na poslední chvíli (a paradoxně nakoupil lépe než my v květnu). Večer ještě hekticky sháníme nové a nové informace, tiskneme letenky, dobalujeme věci a ke spánku se dostáváme dost pozdě, noc bude sotva čtyřhodinová. Mám před usnutím pochybnosti, zda na nás tato cesta není moc velké sousto, snad ne.

1. den (čtvrtek)

Vstáváme velmi brzy, neboť už v devět odlétáme a nechceme pospíchat, což nám nakonec vychází. Dokonce se vejdeme i do limitu příručních zavazadel, mimo jiné díky možnosti svázat dva předměty k sobě a prohlásit je za jeden předmět, to mě nikdy nenapadlo.

Letíme s polskými aerolinkami LOT s přestupem ve Varšavě, konečnou stanicí bude gruzínské Tbilisi. Zatímco já s Karlem a Tomášem budeme na přestup čekat celý den, Zdeněk za námi chytře přiletí až večer, jak již bylo naznačeno. Po většinu krátkého letu do Varšavy mě utiskuje (objemem i chováním) postarší Turkyně na vedlejším sedadle.

Na varšavském letišti nás překvapuje směnárna s velmi nechutným kurzem – past na cizince, kteří budou nějaké peníze potřebovat a nevyznají se tu. Jdeme naslepo ven a zcela náhodně nacházíme o něco lepší směnárnu při stanici vlaku. Teď nám stačí jen pár zlotých na jízdenky, zbytek směníme na centrálním nádraží, kam se ihned přesouváme.

S Tomášem jsme ve Varšavě byli tři roky zpátky, přesto dokážeme hned u nádraží zabloudit při použití velkého podchodu. Dnes budeme vzhledem k horku hlavně odpočívat a zevlovat na různých stinných místech. Obědváme kebab u Turků a pak zvolna vyrážíme do centra.

Do centra (ulice Krakowskie Przedmieście) jsme nakonec nějak dobloudili a právě zevlujeme v bazilice svatého Kříže (Bazylika Świętego Krzyża). Žebrající žena, jíž jsme v kostele odmítli darovat finanční obnos, o nás obratem prohlašuje cosi nehezkého, to není hezké chování.

Zevlování číslo dva – stín nám nyní poskytuje Varšavská univerzita a její parky, bonusem je volně dostupné sociální zařízení a pitná voda.

Po druhé hodině vstupujeme do nejcentrálnějšího centra. Na fotce Zámecké náměstí (Plac Zamkowy) se zámkem.

Chvíli se potloukáme po stinných koutech starého města. Vůbec se nám nepovedlo najít naslepo hlavní náměstí, což je téměř k nevíře, zato však vidíme jiná místa, kde nikdo z nás dosud nebyl.

Památník Varšavského povstání, celkem působivý objekt, již trochu dále od centra.

Další zevlování probíhá v parku zvaném Ogród Krasińskich. Je tu krásně.

Už nevím kudy, nicméně kolem čtvrté přicházíme zpátky do oblasti nádraží. Posedáváme ve stínu při Paláci kultury až do chvíle, kdy slunce vyleze zpoza blízkého mrakodrapu a stín zmizí.

Dobře si vybavuji, že tato výšková budova se při naší poslední návštěvě teprve stavěla.

Nastává čas vrátit se pomalu na letiště. Jsme velice rádi, že do Tbilisi odlétáme až v půl jedenácté a ne třeba už za dvě hodiny. Napřed totiž nemůžeme najít automat na jízdenky, takže si kupujeme dražší na přepážce, kde trávíme spoustu času v dlouhé frontě. Poté jeden vlak mířící na letiště nepřijíždí vůbec a druhý s opravdu astronomickým zpožděním; ještě tak hodinku a sháněli bychom taxík.

Pendlování mezi čekárnou v horním patře nádraží a podzemním nástupištěm, kdyby už náhodou něco jelo, je dost otravné. Co dodat, Varšava nám dnes nebyla příliš nakloněna.

Na letiště se dostáváme kolem osmé, při venkovní svačině se k nám připojuje Zdenda. Poté chvíli sedíme vedle přepážky, kde se odbavuje let do Izraele, což je hned vidět podle přítomnosti vojáků se samopaly. Když ukazuji klukům nějakou fotku ve foťáku, všímám si po chvíli, že na jednoho z vojáků nechtěně mířím objektivem – jeho pohled byste v tu chvíli nechtěli vidět.

Čekání na odlet je únavné a zdlouhavé. Odlétáme společně s pestrým mixem národností, jako jedněm z mála se nám dostalo bleskové kontroly dokladů na přepážce pro schengenský prostor, zatímco u té neschengenské se tvořila dlouhá fronta. Tento let je pro mě mnohem pohodlnější než ten první, ve třinácté řadě nás nikdo neutiskuje (občas se asi vyplatí vsadit na lidskou pověrčivost).

2. den (pátek)

Chvíli před přistáním mě probouzí krásný výhled na Černé moře, bohužel to jsou jen mraky, jak vzápětí zjišťuji. Na nevelké letiště v Tbilisi dosedáme ještě za tmy ve 4 hodiny místního času. I v tuto ranní hodinu se nám zdá, že je venku až moc teplo, ale na to si budeme muset zvyknout.

Dlouho čekáme na zavazadla, mezitím se můžeme kochat nápisy psanými gruzínským písmem, které je pro nás krásně nečitelné. Ve vstupní hale pak bez obtíží nacházíme našeho řidiče – ano, dnes máme osobního šoféra, zařídila nám ho Zdendova sestřenice žijící v Jerevanu.

Budovu letiště opouštím později než ostatní a hned si odnáším typický zážitek západního turisty – než se venku stihnu vůbec nadechnout, jsem s místním taxikářem domluven na odvozu, nebo se tak taxikář aspoň tváří. Z nastalé situace jsem ovšem rychle odtržen zbytkem skupiny a míříme k našemu autu.

Náš řidič se jmenuje Artur a je to rodilý Armén ve středních letech, hovoří arménsky a rusky. Lepší ruština než nic, ale i tak nám nezbyde než většinu cesty mlčet. Naší první starostí je, zda nebudeme mít na hranicích problém s noži, které se nesmí převážet. Prý ne, takže možná provezeme i naše zakázané salámy.

Pomalu vyjíždíme z města. I díky rannímu šeru si zpočátku připadáme stále jako uprostřed Evropy, ale už brzy se určité rozdíly ukazují. Například ve stylu řízení. Přichází první zatroubení, první podivný manévr, a záhy zjišťujeme, že oni zde ti lidé jezdí jako šílenci. Artur je přitom ještě velmi disciplinovaný.

Pár konkrétních zkušeností zejména z Arménie: U nás je nepřijatelné, aby se při předjíždění na úzké silnici dostala tři auta vedle sebe, tady se takto předjíždí pořád. Klakson se zde používá častěji než blinkr, přičemž blinkr je víceméně sprosté slovo. Co udělá řidič jedoucí v levém pruhu dálnice, když u krajnice uvidí levné meruňky? – správně, žádný blinkr, prostě dupne na brzdu a bez varování to střihne přes zbylé pruhy přímo doprava, řidiči za ním si přece dají pozor. A takto bych mohl bez většího přehánění pokračovat.

V praxi takovýto styl jízdy vcelku funguje – za celé dva týdny jsme spatřili pouhé čtyři dopravní nehody, čekal jsem jich víc. A co si budeme povídat, když se zbytečně neriskuje, je ježdění po arménských silnicích docela zábava, zejména neustálé troubení ve městech.

Nyní jsme ale ještě v Gruzii. Hned za slušně vyhlížejícím Tbilisi se estetika mění – rozbitá či rozkopaná silnice, poněkud zchátralá venkovská zástavba a tak dále. V krajině převládají nažloutlé odstíny vyprahlých luk a na horizontech jsou k vidění zajímavé holé kopce, někdy i s kostelem či hradem, celkem pěkné.

Když začínají být kopce nejžlutější a největší, přijíždíme k arménské hranici, v hraničním prostoru pobíhá několik opuštěných psů. Gruzínskou stanici přecházíme bez problémů pěšky s batohy na zádech, tu arménskou prý bude lepší projet v autě. Celník nemluví anglicky, ale evidentně se na nás vyptává, co to vezeme. Artur mu říká, že jsme alpinisti, co s sebou mají spoustu vybavení, celník se začne usmívat a kontrola je odbyta veselým rozhovorem. Salámy a nože nám tedy zůstávají.

Zde si trochu vypomohu mapkou převzatou odtud (volné dílo) – do Arménie vjíždíme zhruba tam, kde leží její nejsevernější výběžek, dalším průjezdním místem bude Ijevan („Idževan"). Do Jerevanu nám chybí asi 200 km převážně kavkazským tempem.

V Arménii nás vítá (jen zpočátku) mnohem zelenější krajina, ale přichází také estetický šok – venkov působí na první pohled opravdu hodně sešle, ať už jde o silnice, chodníky, domy, obchody či cokoliv jiného. V Evropě by byla Arménie druhou nejchudší zemí, takže se asi není čemu divit, a za luxusem jsme ostatně nepřijeli.

Brzy zastavujeme na čerpací stanici, kde se s Arturem dlouho nedokážeme dorozumět. Vysvětlujeme mu, že palivo nyní zaplatit nemůžeme, neboť ještě nemáme místní měnu, zatímco on nás jen potřebuje dostat z auta. Budeme totiž tankovat plyn a to se z auta vždy vystupuje, už kvůli tomu, jak dlouho tankování trvá.

Zpod nedalekého přístřešku sledujeme, jak se naše auto pomalu dostává v jedné z několika malých front k tankování a jak se poté neméně dlouho tankuje. Společnost nám dělá mnoho Arménů, v okolí je i nějaký ten stánek, celkově dost živo. A pořád na nás někdo zírá. Možná i proto, že jsem z letadla nachlazen a neustále smrkám, což se v Arménii před lidmi rozhodně nedělá, jak se večer dozvíme (těžko říct, jak to po cestě snáší Artur, když sedím vpředu vedle něj :))

Na půl sedmou ráno je vyloženě vedro. Nasedáme do natankovaného auta a pokračujeme na jihovýchod podél hranic s Ázerbájdžánem. Silnici, po níž jedeme, by nám naše ministerstvo zahraničí nedoporučilo, z Ázerbájdžánu se sem totiž občas střílí...

Cesta při hranicích je hodně zdlouhavá a klikatá, což je v hornaté Arménii dost běžné. Dlouhá stoupání střídají dlouhá klesání, místy jsou jen samé serpentiny a ze všech stran kopce pokryté převážně suchými loukami, radost pohledět. Postupně v krajině přibydou lesy a silnice přestane být tak divoká. Asi po dvou hodinách Artur zastavuje a osvěžuje se, aby horkem nepadl – právě včas, takhle zavřený v autě a totálně nevyspalý už jsem měl také namále.

Jedna momentka z arménských silnic. Ne že by zvířata byla úplně všude.

Lesy nás provází až za turisticky oblíbené město Dilijan („Dilidžan"). Za Dilijanem šplháme mnoha serpentinami do kopce a následuje temný tunel, z něhož vyjíždíme okolo 2000 metrů nad mořem poblíž velkého jezera Sevan. Krajina u Sevanu je kopcovitá a má zelenožluté odstíny, lesy tu nejsou žádné.

Od „arménského moře" již cesta pěkně utíká, až do Jerevanu jedeme po dálnici. Jsme opět svědky pár řekněme nestandardních řidičských manévrů ostatních řidičů, ono s cigaretou a telefonem už moc pozornosti na řízení nezbývá. Krajina je čím dál vyprahlejší, sjíždíme stále níže a do hlavního města dorážíme za opravdu příšerného vedra. Jsem nadšený, že se nám sem konečně podařilo dostat, ale kvůli podnebí budu fňukat asi neustále.

Při průjezdu městem si párkrát zatroubíme, lepší prevence než bouračka. Zastavujeme v samotném centru, patrně na náměstí Shahumyan („Šahumjan"), kde se k nám přidává Zdendova sestřenice Iva. Vzápětí jedeme k někomu pro matraci, kterou využijeme na našem bytě (ano, Iva a její manžel nám na dva týdny půjčí svůj nepoužívaný byt). Když se opět pozastavujeme nad zanedbaností bytové zástavby, je nám vysvětlena základní filozofie bydlení v Arménii – na vnějšku nezáleží. Zkrátka, většina Arménů udržuje své příbytky především zevnitř, a že jejich dům vypadá zvenku nevábně, na to se zde nehraje.

Ve městě si, typicky za jízdy, ukazujeme pár zajímavostí, například některé hlavní ulice, které jsou zavřené kvůli demonstracím za elektřinu. Demonstrace nakonec brzy skončily, naštěstí.

Po zhruba šesti proježděných hodinách se kolem poledne konečně usadíme, Iva nás přivádí na „náš" byt. Schodiště v bytovém domě nevypadá dvakrát dobře a v jednom z pater se budu kvůli zápachu snažit už nikdy nenadechnout, ale byt je parádní, přesně jak je v Arménii zvykem. Máme připravenou plnou lednici, mapy a všechno možné i nemožné, nestíháme se divit. Za veškerý servis musím velmi poděkovat, určitě ne naposledy.

Iva nás ještě provádí po okolí, ukazuje nám obchody, směnárnu či stanici metra. Pohled na ulici Komitas, dlouhou třídu severozápadně od centra, při níž bydlíme.

Odpoledne vyhlašujeme odpočinek a jdeme na pár hodin spát. Poté nás čeká uvítací večeře, což je dobrá motivace k tomu, abychom relativní chládek klimatizovaného bytu zase opustili.

Výhled ze schodiště do dvora

Vyrážíme na metro, konkrétně ke stanici Barekamutyun. V sandálech a šortkách jsme za exoty, ale u turistů by toto nezvyklé oblečení nemělo vadit. V podchodu při metru opět hojně smrkám a říkám si, proč mě ti lidé pořád sledují...

Kupujeme levné jízdenky v podobě žetonů, sjíždíme po eskalátorech do hlubokého podzemí, dole nadšeně chystám první záběr a – jsem hlídačem v uniformě vlídně upozorněn, že toto tedy ne. Takže si jerevanské metro budete muset jen představit. Stanice se podobají těm starším pražským, pouze jsou temnější, vozy pak mají už hodně za sebou a cestující si za jízdy užívají pořádný rachot.

Vystupujeme ve stanici Hanrapetutyan Hraparak či, chcete-li, Հանրապետության Հրապարակ (česky „Náměstí Republiky"). S arménským písmem bude ještě legrace.

Na této stanici si dal někdo opravdu záležet.

U metra jsme počkali na Ivu a teď se blížíme k samotnému náměstí Republiky, jež je skutečným centrem Jerevanu. V budově v popředí sídlí ministerstvo financí, vlajka pak označuje sídlo vlády.

Část náměstí, kam nemohou auta, je příjemným místem, kde se v horkých letních dnech dá dobře osvěžit (jsou zde připravena i pítka).

V této budově sídlí Národní galerie a Muzeum historie Arménie (volný překlad).

U náměstí nás má vyzvednout arménská příbuzná, po chvíli se tak skutečně děje. Ještě předtím dostávám moudrou radu, že u stolu se rozhodně nesmrká, dobré vědět ještě před večeří. Do auta se všichni čtyři turisti mačkáme na zadní sedadla a snažíme se tvářit, že jsme jen tři, kdyby něco. Vyrážíme do městečka Aramus, ležícího pár kilometrů severovýchodně od Jerevanu.

Momentka z cesty

Ve vesnici se nachází výborná restaurace, jež se specializuje na ryby, ale zdaleka ne výhradně. Hosté se mohou procházet po chodnících mezi četnými rybníčky a chované ryby pozorovat. Kromě hostů se zde prochází také různé druhy kachen a podobná zvířata.

Sedíme u jednoho ze stolů schovaných uprostřed zeleně a těšíme se na první ukázku arménské kuchyně. Mezitím diskutujeme například o našich plánech pro příští dny. Nabídku připojit se k nějaké organizované výpravě odmítáme, raději si vše užijeme v klidu sami.

Záhy se na našem stole rozpoutávají opravdu neskutečné hody. Arméni mají rádi, když je jídla plný stůl, a podle toho to vypadá. Hodně prostoru je věnováno masu a různému ovoci či zelenině. Mezi jídlem můžeme pozorovat, jak se u rybníku vedle připravují ryby pro někoho jiného – rybu hodí na zem vedle nádrže, napřáhnou se velkým kůlem a tumáš.

Část našeho dnešního menu, které se v průběhu večera doplňuje a obměňuje. Hlavním tématem večeře jsou samozřejmě ryby, ale ochutnáme i hodně vepřového a kuřecího, podstatná část masa přijde ve formě jakéhosi špízu (hádám, že jde o nějakou formu šašlíku). Poznáváme též místní druhy chleba – plachtovitý lavaš a ještě jeden hutnější bílý chléb v podobě silnější placky, jehož název si nepamatuji. Ve sklenicích je ovocná šťáva.

V restauraci sedíme až do hluboké tmy a povídáme si o všem možném. Jsme narvaní k prasknutí, přesto nám hodně jídla zbylo; počítám, že to budeme jíst ještě zítra. Zatímco s arménským podnebím kamarád nejsem, s arménskou kuchyní již rozhodně ano.

Zbytek večera trávíme na bytě, společně s jídlem, které bychom mohli rozdávat, a místním pivem zvaným Gyumri, evidentně pojmenovaném po druhém největším městě Arménie.

Hodně posedáváme na balkoně, neboť v těchto hodinách každodenně přichází čerstvý vítr, který je v kombinaci se stále vysokou teplotou vzduchu velice příjemný.

Ukládáme se již dávno po půlnoci s tím, že ráno vstaneme včas, abychom si prošli město, ale vzhledem ke dvěma nevyspalým dnům nám to samozřejmě nevyjde.

3. den (sobota)

Jak bylo naznačeno, vstáváme někdy k poledni. Za oknem je opět nechutné horko a typická utroubená kulisa ulice.

Městská hromadná doprava v Jerevanu je zajišťována podobnými maršrutkami. Turistům našeho typu se ale mnohem více vyplatí využívat taxíky (použitelnost a integrovanost zdejšího MHD je prý s Prahou neporovnatelná).

Kolem třetí se scházíme s Ivou, opět u metra jako včera. Chvíli sedíme a diskutujeme na protáhlém náměstí při stanici metra, které dle mapy asi nemá žádný název, takže vám ho neřeknu.

Podobné desky s křížem se nazývají chačkary a je jich po celé Arménii plno, nejstarší prý pochází z 9. století. Téměř výhradně křesťanská Arménie byla první zemí na světě, která přijala křesťanství jako státní náboženství (roku 301, samozřejmě po Kristu), a tak zde o velice staré křesťanské památky není nouze, z mnoha kostelů a klášterů na vás dýchne raný středověk.

Procházíme tržnicí při náměstí, areál je to velký a teď o víkendu také velmi živý. Je milé, že zde nepotkáte agresivní prodejce, kteří by se na vás sesypali jako vosy, jakékoliv přesvědčování zákazníka je v mezích běžné slušnosti. Možná si tu někdy něco koupíme.

Při hranici městského centra míjíme sochu Vardana Mamikoniana, arménského svatého a národního hrdiny z pátého století našeho letopočtu (zemřel jako vojevůdce v bitvě, která byla důležitým milníkem v cestě za legitimizací křesťanství v Arménii). Už se zase těšíme do stínu.

Zde procházíme parkem částečně obklopujícím zhruba kruhové centrum města.

Abych článek moc nezahltil, ušetřím vás detailů ze zajímavé a pohnuté historie této kdysi velké země, teď se ale hodí říct něco o Jerevanu. Ačkoliv v podobě pevnosti Erebuni existoval již v 8. století před naším letopočtem, na začátku 20. století šlo pouze o třicetitisícové město a hlavní rozvoj nastal až poté, zejména pod nadvládou Sovětského svazu – po anexi bylo město ve dvacátých letech kompletně přeplánováno a počet obyvatel překotně vzrostl až za hranici jednoho milionu, nad níž se Jerevan drží dodnes. Právě zmíněná přestavba dala vzniknout onomu kruhovému centru a širokým bulvárům, které dnes město zdobí (leccos starého však naopak padlo za oběť).

Nějakou dobu trávíme ve stínu parku v jedné restauraci, jsme pozváni na pořádnou zmrzlinu. Poté máme navštívit Kaskády, možná nejoriginálnější místo v Jerevanu, které mě osobně zajímalo z celého města úplně nejvíce. Tři jsme posláni napřed taxíkem, Zdenda s Ivou se ještě zdrží a za chvíli nás doženou.

Kaskády jsou takovéto dlouhé schody se zdobenými mezipatry, které nejen že poskytují unikátní výhledy na město, ale zároveň jsou sídlem muzea umění, k němuž patří i expozice v přilehlém parku. Na fotce nepřehlédněte svatbu, to je zde celkem typický výjev.

Vypadá to, že zbytek výpravy jen tak nedorazí, takže se záhy vydáváme s Karlem a Tomášem na prohlídku sami. Čeká nás celkem 572 schodů.

Když pomineme renovaci a novější stavební zásahy, vznikly Kaskády v 70. letech minulého století.

Protože je pořád hrozné horko, neváháme se hned na prvním mezipatře osvěžit. Na mezipatrech jsou přítomni hlídači, kteří úzkostlivě hlídají, aby zde nikdo nedělal vylomeniny.

Shora vypadá mezipatro ještě mnohem lépe.

První nesmělý výhled

Na chvíli zkusíme eskalátory umístěné uvnitř komplexu. Některá z vystavených děl vytvořili čeští umělci, nicméně žertovný pokus dostat se jakožto Češi na výstavu české umělkyně zdarma nám nevychází.

Jedno z dalších mezipater

Nyní už jsme konečně takřka nahoře. Výhled na východní část Jerevanu.

Teď hledíme na jih, celé kruhové centrum máme před sebou. Na konci parku před Kaskádami zaujme budova Operního divadla. Obrovská hora Ararat, známá kulisa města a národní symbol Arménie ležící paradoxně v znepřáteleném Turecku, je bohužel ukryta v oparu.

Takhle krásně pak Kaskády nahoře končí. Nedávno zde rozestavěli nějaký muzejní komplex, práce už ovšem pár let stojí.

Květiny ve vyprahlých záhonech

Cestou zpátky hojně využíváme eskalátory, pobytu na slunci už bylo dost.

Jelikož Zdenda a spol. ani po tři čtvrtě hodině nedorazili, začínáme se pod Kaskádami docela nudit. Pozorujeme venkovní exponáty a zejména hlídače, kteří tady mají plné ruce práce.

Kolik lidí za hodinu zkusí tuto paní plácnout po pozadí nebo se s ní vyfotit v nějaké neslušné póze, to byste ani nevěřili. A chudák hlídač musí ze sochy každého hbitě sundat; kdyby se nějaká z takových fotek objevila na internetu, mohlo by ho to stát místo.

Kočka vyfocená v šest odpoledne. Zdenda tu pořád ještě není.

Zbytek výpravy se nakonec objevuje i s Iviným manželem Haykem a jedeme na další parádní večeři, kde by se kromě nás dokázalo najíst možná i pět dalších lidí. Večeříme v samostatném salonku, takže máme naprostý klid na jídlo i povídání. Vybavuji si opět spoustu masa, různé sýry, mnoho ovoce a zeleniny, arménské pivo a další věci, všechno chutné a lákavé (zpětně mě dost mrzí, že jsem si nic konkrétního nezapsal ani nevyfotil, poučení pro příště). Trochu mě zaráží, kolik jídla se ve výsledku vyhodí, jelikož ho už do sebe nikdo nedokáže nacpat, ale jinak to byl dnes další neopakovatelný zážitek, arménská kuchyně opravdu stojí za to.

Restaurace zvenku. Nápis zvenčí lze přepsat jako „pandok yerevan".

Restauraci jsme opustili okolo osmé večer, takže ještě za světla stihneme navštívit další monumentální místo v Jerevanu – památník arménské genocidy. Přejíždíme řeku Hrazdan, kde naproti sobě sídlí hned dva významní výrobci alkoholu (jeden z nich produkuje například výbornou pálenku Ararat) a vzápětí míjíme stadion Hrazdan, který jsem si dobře pamatoval z nějakého sportovního přenosu. Poté už vyjíždíme na přilehlý kopec Tsitsernakaberd, kde se památník nachází.

Již v restauraci a okolí jsme pozorovali zvláštní jev, kdy Hayka lidé nápadně a často zdravili. Tady na kopci se náklonnost kolemjdoucích rozjíždí naplno a Hayk si každou chvíli s někým povídá nebo pózuje na společné fotografii. Vysvětlení je nakonec jednoduché – Hayk se mimo jiné věnuje filmu, a tak ho kdekdo zná z televize. Tak tedy máme zajímavé zpestření.

Události, které jsou dnes oficiálně označovány jako arménská genocida, proběhly za první světové války převážně na území Osmanské říše, předchůdce dnešního Turecka, a přišlo při nich o život až 1,5 milionu Arménů (ne že by předtím Turci Armény vůbec nevraždili). Turecko dodnes jako jedna z mála zemí rozhodně odmítá, že by šlo o cílenou likvidaci národa a hledá pro událost jiná označení (stejný názor zastává i Ázerbájdžán, další znepřátelený soused Arménie), zatímco většina západního světa (ale i většina Jižní Ameriky či Rusko) o genocidě nepochybuje. Nejlepší je si o těchto událostech přečíst vícero dostupných textů a udělat si vlastní názor; mně zatím vychází, že si tyto události svou nechutností a organizovaností nijak nezadají s holocaustem.

Arméni v tom mají jasno – jedna z připomínek stého výročí arménské genocidy, na které jsme v ulicích Jerevanu narazili.

Zpátky k aktuálnímu dni, na kopec Tsitsernakaberd: Zde procházíme malým parkem, kde různí významní státníci při mezinárodních návštěvách vysazují stromy na památku obětí genocidy.

Fotka pořízená ve skutečnosti až v závěru naší návštěvy. K nalezení je tu například i strom od Karla Schwarzenberga či Jana Fischera. Pobíháním mezi stromy a prohlížením cedulí jsme strávili docela hodně času.

Toto by mělo být Muzeum arménské genocidy, nyní chodíme po jeho střeše. Muzeum bylo založeno při příležitosti 80. výročí genocidy, neboť „Kdo zapomíná minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval.".

Pohled na centrum Jerevanu východním směrem, v popředí stadion Hrazdan.

Další pohled ze střechy muzea

Nedaleké sportovně-kulturní zařízení v zapadajícím slunci

Nyní se blížíme k samotnému památníku, zbudovanému v roce 1967. Z dálky mu dominuje 44 metrů vysoký obelisk.

Na chvíli si užijeme relativní závětří uvnitř památníku (tradiční večerní vítr je tady na kopci obzvlášť silný).

Věčný plamen je věnován nejméně statisícům arménských mužů, žen a dětí, kteří byli povražděni či ponecháni napospas smrtelným podmínkám kvůli své národnosti.

Tvůrci památníku zde asi chtěli navodit zvláštní sklíčenou atmosféru, což se jim rozhodně povedlo.

Závěrečný pohled

Oblast památníku opouštíme někdy před devátou, loučíme se s česko-arménskými hostiteli a vracíme se na byt. Večer je plný plánování a balení; jelikož se na začátku cesty cítíme plni energie, chceme už zítra vyrazit na první výpravu do hor a při té příležitosti navštívit i prvních pár starobylých památek. Ale o tom až příště.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Navarro

Navarro

Zajímají mě zapadlé kouty světa, poutavá vyprávění a hezké fotky. Distancuji se od zneužívání Šlápot k šíření konspiračních teorií a protizápadní propagandy.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

4. června 2016 21:06

Rony říká

Aktuální článek v souvislosti s rozhodnutím Německého Spolkového sněmu označit vraždění Arménů Osmany - tedy Turky - genocidou. Co asi jiného likvidace 1,5 milionu lidí byla? 

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Navarro

4. června 2016 22:16

Navarro říká

Nemůžu než souhlasit. Načasování článku vyšlo skutečně pěkně, ale pouze náhodou.

Honza (Navarro)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.