Arménie IX.

Arménie IX.

V neděli odpoledne jsme zakončili náš čtyřdenní autovýlet po arménském venkově, po pouhých deseti hodinách odpočinku však začíná další zajímavá výprava. Obujeme zase pořádné boty a zkusíme vystoupit na osamocený vulkán Aragats, který je nejvyšší horou celé země. Podaří se nám v pondělí zdolat naši první čtyřtisícovku?

12. den (pondělí)

Vstáváme disciplinovaně ve tři čtvrtě na čtyři, i když to nejde úplně snadno. Plánovaný odjezd v půl páté se pak lehce, i když nepodstatně, opožďuje.

Proč vlastně vyrážíme takto brzy? Dohnaly nás k tomu zvěsti, že kolem poledne se v kráteru Aragatsu často udělá mlha, takže chceme být nahoře o něco dříve.

Ranní ulice Jerevanu jsou nádherně klidné. Ještě za tmy město opouštíme, tentokrát severozápadním směrem. Po cestě opět naprostý klid, obtěžují nás pouze zbytečné a otřesně udělané retardéry ve vesnicích, kde se akorát ničí auto. Cesta vede mimo jiné přes město Ashtarak a vesnici Byurakan, kde zhruba začínají svahy vulkánu.

Hora Aragats (česky klidně Aragac) je velice široký a pozvolna stoupající kužel. V průměru má dle mého odhadu asi 40 kilometrů, takže zabírá skutečně velký kus krajiny a od úpatí na vrchol je to ještě hodně daleko. Naše štěstí je, že až do výšky zhruba 3200 m lze dojet po silnici, a tak trpělivě stoupáme, občas narazíme i na serpentiny. Omylem také zabočujeme k pevnosti Amberd, kam jsme chtěli až odpoledne, což znamená malé zdržení.

Původně jsme také zvažovali, zda nejít nahoru pěšky od samého úpatí. Jsem docela rád, že k tomu nedošlo.

Cestu nám nyní krásně prozařuje vycházející slunce. Místo většího focení jen upřeně zíráme a řežeme zatáčky.

Dále už zas jen zamračená pustina. Vypadá to, že nemáme kam spěchat, mlha bude v kráteru tak jako tak.

Na konci silnice se nachází meteorologická stanice, vědecké výzkumné zařízení, zkoumající snad kosmické záření, a pak také lehké zázemí pro turisty.

Parkujeme u jezerní hráze. Nikde žádný život, kromě pár lidí v jednom z těch dvou tří dalších aut, co stojí vedle nás. Při hotelu na předchozí fotce šťastně nacházíme potřebné toalety, na poslední chvíli se však u spící budovy objevuje nepříjemná ženská a vyhání nás, že jsou jen pro hosty. Chápu, ale komu tady budou vadit dva lidi na venkovním WC v půl sedmé ráno? Jeden z nejhloupějších přešlapů proti lidskosti, jaký jsem na cestách zažil.

Paní nás poslala kamsi na observatoř, ale v této husté mlze je jakékoliv pátrání velmi slepé. Od jedné brány nás vyhání zákaz vstupu a varování před radioaktivitou, nikam dál nevidíme a nic není označené, takže bohužel smůla. Ještě jednou na ženskou nadáváme, tohle se prostě nedělá.

Přišel čas zahájit výstup. Vyrazit do mlhy se mi moc nechce, nicméně máme GPS a víme přesně, kde je auto, takže zabloudit bychom neměli. Túra začíná chvíli před sedmou.

Obešli jsme jezero zvané Kari a potkáváme stan nějakých dalších nadšenců. Je slušná zima, nicméně rukavice oblékám až o něco výše.

Kdo se trhne od skupiny, je ztracen. I když v případě Zdendy to platí spíš naopak, neboť je nosičem GPS.

Rozkvetlá louka

Správná zábava začíná až na kamenech.

Za normální viditelnosti stačí jít od jezera prostě rovně nahoru, cíl je v zásadě na dohled. Nyní však o nějakém dohledu nemůže být řeč. Naše mapa ani není tak podrobná, abychom s její pomocí poznali, které šutry musíme překonávat a které ne, což by se docela hodilo, neboť chození přes velké a pohyblivé kameny je únavné (zvláště tři a půl kilometru nad mořem).

Kameny

Kameny

Zatím je to vyloženě pochod naslepo. Postupně se vydrápeme na hřbet rýsující se v pozadí a pak možná nějak odhadneme další cestu.

Viditelnost nulová, poloha neznámá, zima jako v zimě a terén mimořádně vhodný ke zvrtnutí kotníku. Nebýt výškové aklimatizace v Geghamách, dost bych se o osud výpravy obával.

Foceno po hodině pochodu. Po hřbetu se nedalo bezpečně pohybovat, takže se držíme kousek pod ním.

Do sněhu se boříme, lepší je ho obcházet.

Do hrozivé kombinace mlhy, ticha a chrastících kamenů tlumeně znějí veselé punkové písně z Tomášova telefonu. Atmosféra, která by se dala krájet.

Ve skutečnosti jsme docela veselí. Pořád se držíme co nejvýš; jde to ztuha, ale jinak bychom ze zcela ztratili.

Kudy dál, Karle?

Situace v půl deváté. V jednu chvíli jsme někde pod námi zaslechli hlasy jiných turistů, ovšem bez šance je spatřit.

Navigační pauza

Odpočívající Tomáš

Ve tři čtvrtě na devět se nám na chvíli odhalil možný cíl – je už tohle jižní ze čtyř vrcholů Aragatsu?

Nepříjemně velké kameny

K focení si zpravidla vybírám okamžiky, kdy se mlha na chvíli trochu vybere. Zde malá květinová oáza.

S přihlédnutím k údajům z GPS jsme to nyní vzali velmi radikálně a stoupáme kolmo na svah, což je dost vyčerpávající.

Po půl desáté se oblačnost začíná výrazněji trhat. Třeba naše výprava bude vypadat přesně opačně, než jsme čekali – ráno mlha, v poledne slunce.

Další kandidát na jižní vrchol

Rezavé lišejníky

Nyní už jsme ale opravdu na obvodu kráteru, konečně.

Pohled na opačnou stranu v deset hodin

Poslední pauza před vrcholem

Jižní vrchol je pokořen, deset minut po desáté. A jsme opět v mlze.

Nadmořská výška jižního vrcholu se uvádí různě a vesměs do 3900 metrů (3888, 3879 atd.), každopádně máme nová osobní maxima. Aragats zahrnuje celkem čtyři hlavní vrcholy rozlišované podle světových stran; my se teď musíme rozhodnout, zda půjdeme dále na nejvyšší severní vrchol, nebo jen na druhý nejvyšší západní (oba by měly překonávat čtyřtisícovou hranici), popřípadě zda další výstup vzdáme s ohledem na bezpečnost (v mlze snadno zabloudíme a všechny ostatní vrcholy jsou těžší než ten jižní).

Žádnému z nápisů bohužel nerozumíme, dodnes si však živě vybavuji slastný pocit ze zdolání této hory.

Toto je prosím pohled do kráteru.

Další povedená vrcholovka, navazujeme na výkony z Gegham.

Nějakou dobu trávíme schovaní v kamenné ohrádce, která má i cosi jako komnatu ke spaní. Paštikovou svačinu nám kazí skutečnost, že spíš než ke spaní použil někdo komnatu jako WC.

Jako na objednávku se v průběhu přestávky zase vyjasňuje.

A ve tři čtvrtě na jedenáct už začíná být vidět i do kráteru.

Severní vrchol Aragatsu, nejvyšší hora Arménie. Dosahuje výšky okolo 4090 metrů.

Hned vedle se nachází východní vrchol (cca 3900 m), který je asi nejméně navštěvovaný ze všech čtyř.

Rozhodli jsme se, že výprava na severní vrchol by pro nás byla moc náročná (jde se dlouho přes kráter, kde to prý dost klouže), domů se nám však ještě nechce a čtyři tisíce metrů lákají. Zkusíme tedy západní vrchol, který je blíže.

Západní vrchol je od nás vzdálen asi kilometr vzdušnou čarou. Nemáme však vůbec tušení, kudy je možné se tam bezpečně vydrápat, a obhlížet napřed kopec ze všech stran se nám nechce.

Na hřebeni

Takovýmhle terénem bychom šli na severní vrchol.

Mozaika květin a kamenů

Sestup do sedla trochu klouže.

Dolů jdu více krabí než lidskou chůzí. Mé boty už před Arménií měly něco za sebou a dneska jsem je na kamenech dokonale dobrousil ze všech stran.

Zpětné ohlédnutí

V sedle potkáváme mladého Ukrajince, který zde nocoval a právě vstává.

Má hezký výhled, takhle poránu.

Jižní vrchol ještě jednou

Chvíli si s kolegou povídáme o všem možném. Jelikož vypadá sečtěle, ptáme se ho na výstup na západní vrchol. Prý neví, neboť on sám se chystá na severní, ale doporučuje nám jít někudy přes kráter. To se nám moc nezdá a tuto variantu odmítáme, což se ukáže jako velmi rozumné rozhodnutí.

Geghamám se nevyrovná, ale i tak je Aragats na květiny docela bohatý.

Pro výstup na západní vrchol nakonec volíme nejkratší cestu přímo do kopce.

Chce to častý odpočinek, trénink na Geghamách každopádně dost pomohl.

Tento výstup je asi největší turistická šílenost, jaké jsem se kdy účastnil. Svah je extrémně prudký a každý druhý kámen se hýbe. A že jde o pořádné kameny, radši se od sebe držíme daleko.

Ruce jsou potřeba zhruba stejně jako nohy.

Dva lidi ve svahu

Půl hodiny po našem odchodu už má ukrajinský kolega sbaleno.

Výhled do kráteru

Klidnější pasáž

Největší oříšek je úplný konec výstupu, kde je potřeba se přehoupnout přes skutečně neschůdné megabalvany.

Krátce po poledni jsme nahoře. 400 metrů horizontálně a 200 vertikálně nám trvalo zhruba půl až tři čtvrtě hodiny.

Výhled někam na západ, do nedozírné pustiny

Z kráteru bychom se sem nevydrápali ani omylem, jak se ukazuje zde i dále.

První vrcholovka se jako tradičně velmi povedla.

Tady už seriózně. I v případě této hory je výškový údaj v každé mapě jiný; kontumačně stanovujeme výšku na 4000 metrů či lehce více.

Kromě všeobecného nadšení cítím v kolektivu také trochu nevrlosti, zmatenosti a vyřízenosti, taktéž mě trochu bolí hlava. Jestli za to může víc nadmořská výška, slunce či nedostatek vody, těžko říct. Jít hned zase dolů se nám každopádně nechce, jdeme se projít dále po vrcholovém hřbetu.

Severní a východní vrchol

Karel proti svahům severního vrcholu

Neschůdné vnitřní svahy

Nejlepší cesta sem nahoru vede asi od severozápadu.

Z kráteru vybíhá východním směrem dlouhé údolí až městu Aragats, které se blyští v dálce po levé straně.

Detail terénu v kráteru

Vzdálená jezírka

Severní Aragats

Jezero, od něhož jsme vyšli

Lávový kámen

Modré pomněnky na tmavých horninách jsou kouzelné.

Moje oblíbená fotka

Blíže k severnímu vrcholu se už nedostaneme.

Maximální přiblížení

Ještě jeden pohled do okolní krajiny

Nahoře jsme pobyli asi hodinu a kolem jedné se začínáme vracet zpátky, tentokrát zvolna po vnějším svahu. Tomáš vyrazil napřed, vyzvednout batoh v sedle, čímž se nám nadlouho ztratil z dohledu – to asi není optimální situace.

Schůdnost je opět docela bídná.

Tady už jsme blízko sedla.

Teď už půjdeme jen rovně k jezeru Kari, kde máme auto. Nakonec budu muset poděkovat mlze za zajímavý výstup, bez ní by byl velmi jednotvárný.

Odpočinek po půl třetí. Už jsme docela unaveni a cesta je nudně zdlouhavá, spoustě kamenných polí se naštěstí dokážeme vyhýbat díky dobré viditelnosti.

Mé oblíbené modré květiny rostou i zde.

Kvítí v kameni

Po třetí hodině jsme se přiblížili k jezeru.

Ohlédnutí zpět. Takhle zdejší terén nevypadá tak dramaticky jako v mlze.

Odpočinek na závěr, je těžké se potom zase zvednout. Kdosi tu proháněl koně, opodál zase pár lidí dovádí na sněhu.

Ve čtyři už sedíme v autě a sjíždíme dolů. Potkáváme pastevce a jejich dobytek.

V souladu s původním plánem se ještě zastavujeme u pevnosti Amberd, ležící na jižních svazích Aragatsu v nadmořské výšce 2300 metrů. Aby to nebyly jen samé hory a kláštery.

Výstavba této staré pevnosti prý začala již v sedmém století. Její vlastníci se v průběhu času střídali, přes sto let dokonce sloužila jako vojenská základna Turkům, než ji koncem dvanáctého století dobylo zpět arménsko-gruzínské vojsko. Za pár desítek let pak pevnost obsadili a zničili Mongolové, načež zůstala opuštěna až do 20. století, kdy zde započala rekonstrukce a archeologický průzkum.

Vyrážíme na prohlídku, Tomáš si raději odpočine u auta. Pevnost je větší, než se zdálo od parkoviště.

Vše zatím jen obcházíme zvenku.

Pevnost Amberd leží nad soutokem dvou říček, či spíše potoků. Je trochu znepokojivé vidět, že ani v údolí není možné najít kousek stínu (slunce pěkně pálí, na to, jak jsme vysoko).

Karel pokouší telata.

Kostel Vahramashen, zvaný též kostel sv. Matky Boží, postavený počátkem jedenáctého století.

Zbytky chačkarů?

Zas jsme jednou našli kapesníkový strom.

Pevnost z dálky. Před ní je ještě historický „koupací dům“, kam jsme se bohužel nepodívali.

Interiér kostela nezklamal, i když podobné už jsme viděli. Tento je ovšem hezky opuštěný, což považuji za nesmírnou výhodu.

Další údolí

Pevnost bohužel opouštíme, aniž bychom ji fakticky navštívili, což se zpětně těžko chápe, ale prostě to tak vyšlo. Po celodenní túře jsme v tomto vedru sotva přežili návrat k autu, samozřejmě jsme si zapomněli vzít vodu.

Zpět do Jerevanu přijíždíme okolo šesté a zbytek dne už jen tak pospáváme, chce to konečně pořádný odpočinek. A odpočinkový už je v podstatě i celý zbytek pobytu, který se tak patrně beze zbytku vejde do desátého článku, čímž se série hezky zakulatí.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Rony

10. května 2017 22:33

Rony říká

Krásné fotky a určitě skvělý zážitek.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Navarro

21. května 2017 20:17

Navarro říká

Díky, určitě je to nezapomenutelné. Ale jak jsem zmínil, nebýt mlhy, asi by byl výstup docela nudný

Honza (Navarro)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.