Arménie V.

Arménie V.

Po třech nádherných dnech v arménských horách jsme se vrátili do civilizace; v Jerevanu jsme si ovšem moc dlouho neodpočinuli, neboť záhy vyrážíme na několikadenní autovýlet po jižní části země. Ještě jednou musíme hostitelům poděkovat, že nám auto poskytli s takovou samozřejmostí.

8. den (čtvrtek)

Auto se k nám ráno dostává později, než bylo v plánu, takže nevyrazíme tak brzy, jak jsme chtěli. Ale kdo by si za daných okolností stěžoval?

Příštích několik dní bude naším hlavním pomocníkem tato Škoda Roomster s navigací a klimatizací (obě věci se budou dost hodit). Auto jsme zaplnili potřebnými surovinami a před půl dvanáctou můžeme vyrazit. Z potravin musím vyzdvihnout zejména intenzivní borůvkovou limonádu Natakhtari z Gruzie, které jsem zcela propadl.

Chceme projet celou Arménii jižně od Jerevanu a ideálně též okolí jezera Sevan. Naopak se z vícero důvodů vyhneme Arménií okupovanému území Ázerbájdžánu, zvanému Náhorní Karabach, ačkoliv výlet by to byl jistě zajímavý. Přesný plán cesty budeme vymýšlet průběžně. (Mapka je volné dílo převzaté z https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Am-map_-_2.png)

Utroubenými ulicemi směřujeme k jižnímu okraji Jerevanu. Na fotce zajímavé dopravní značení, na tomto kruháči jsme se museli trochu modlit.

Rozsáhlé čtvrti města zde mají ghettovitý nádech, většina zajímavých záběrů mi ale utekla, než jsem je zaměřil.

Chaos na (jinak slušné) dálnici není o mnoho menší než chaos ve městě, zde je navíc doprava svedena do jednoho směru. Míříme na jih k tureckým hranicím.

Prvním z nás, kdo spatřuje bájnou horu Ararat, je Karel. Zasněžený vrchol, vzdálený sotva 40 kilometrů, se utápí v oparu, který nás v Arménii provází celou dobu.

Jako první dnes chceme navštívit klášter Khor Virap, jenž se nachází nedaleko většího města Artashat, při státní hranici. Odbočku ve vesnici Pokr Vedi omylem přejíždíme, což ale není velký problém – jednoduše se přímo na dálnici dvakrát otočíme (k tomu jsou na arménských dálnicích určena hojná přerušení svodidel, z pohledu Středoevropana naprostá šílenost) a už míříme přímo ke klášteru.

Skoro klasický pohlednicový záběr, pořízený z jedoucího auta. Nemůžu říct, že by se mi ven do toho snad čtyřicetistupňového vedra úplně chtělo.

Khor Virap je jedním z největších turistických magnetů v Arménii, a to nejen díky své malebné poloze pod Araratem, ale i díky mimořádnému významu tohoto poutního místa – příběh začíná uvězněním (tehdy ještě ne svatého) Řehoře Osvětitele koncem 3. století na místě dnešního kláštera, zavřít jej zde nechal arménský král Tiridates III. Po dlouhých čtrnácti letech jej pak stejný král osvobodil, aby mu Řehoř pomohl překonat nemoc, což mu prý poradila sestra na základě svého snu (Řehoř byl v té době ve zuboženém stavu naživu jen díky tomu, že mu jakási vdova nosila jídlo). Tiridates se nakonec údajně díky Řehořovi opravdu uzdravil a zavedl poté křesťanství jako státní náboženství s Řehořem jakožto hlavou církve, čímž se Arménie stala první křesťanskou zemí na celém světě.

Z parkoviště jsme vystoupali ke klášteru a budeme urychleně hledat stín. Nějakou komorní atmosféru zde vzhledem k plnosti parkoviště (již) nečekáme.

Jeden arménský chačkar

Toalety pro návštěvníky poskytují příjemný stín, ale jinak žádná sláva.

A kdybyste je náhodou chtěli použít bez placení, paní v koutku na vás zakřičí.

Nejzajímavější obzor široko daleko: Vpravo Ararat (5137 m), nejvyšší vrchol celé Arménské vysočiny, vlevo pak Malý Ararat (3896 m).

Jak bylo naznačeno již v prvním článku, arménský národní symbol a posvátná hora nyní patří Turecku, což je pro Armény s ohledem na vztahy s Tureckem velmi hořké (arménskou genocidu jsem již zmiňoval, spolu s lidmi samozřejmě zmizelo i mnoho arménských památek a kulturních objektů).

Povšimněte si neprostupné státní hranice v popředí. Z Arménie do Turecka jedině přes nějakou sousední zemi, ovšem s výjimkou Ázerbájdžánu, kam se z Arménie také nedostanete.

Vstoupili jsme na nádvoří kláštera. Jádrem areálu bývala kaple ze 7. století, ta nynější pochází ze století sedmnáctého.

Na předchozí fotce jste mohli spatřit několik lidí v bílém – jde o velkou a samozřejmě i hlučnou školní výpravu z Jerevanu, se kterou se zde budeme celou dobu střetávat. Poklidná atmosféra starého posvátného místa, na kterou jsme se tolik těšili, se tedy opravdu nekoná.

Interiér kaple

Kaple a návštěvníci

Venkovní prostory

Nějaké interiéry mimo hlavní kapli. Přes zástupy lidí je těžké fotit cokoliv jiného než stropy.

V jedné ze starobylých místností bychom se jámou v zemi rádi dostali do nižších pater (v jedné z podzemních kobek měl být vězněn již zmíněný svatý Řehoř). Asi si ale umíte představit, jak naše snaha s ohledem na počet návštěvníků vypadá; vzdáváme se v momentě, kdy do jámy vleze jeden obézní návštěvník a zasekne se v ní tak, že nemůže nahoru ani dolů. Jdeme radši na vyhlídku nad klášterem.

Khor Virap v plné parádě

Výhled na přilehlé hřbitovy

Úrodná Araratská rovina je hojně zemědělsky využívána. Namátkou si odtud vybavuji vinnou révu a olivovníky.

Protože vedro je extrémní a spálení už jsme dost, vracíme se na chvíli zpátky do interiérů.

Khor Virap je opravdu krásná památka, ale nečekali jsme zde až takovou návštěvnost, dnes to prostě není ono. Po pouhé půlhodině strávené v klášteře se tedy vracíme k autu, honem zapínáme klimatizaci a frčíme dál.

Na hřbitově při klášteru nás zaujaly náhrobky s vyobrazením střelných zbraní. Podle roku úmrtí to zde vypadá na mladou oběť války o Náhorní Karabach.

Tento pohled jen tak neomrzí, ještě jsme si kvůli němu jednou přizastavili.

Araratskou rovinou ujíždíme dále na jihovýchod.

Nacházíme se v oblasti, kde se setkávají hned čtyři země. Zemědělská krajina v popředí je arménská, kopce v pozadí patří Íránu, mezi tím je úzký cíp Turecka. A kdybychom natočili foťák trochu doleva, uvidíme do exklávy Ázerbájdžánu.

Poslední či předposlední sídlo před ázerbájdžánskými hranicemi

Před hranicemi jsme se stočili doleva, zelená Araratská rovina zde pro nás končí.

Pro tento umělý val u silnice nemám jiné vysvětlení, než že jde o nějakou ochranu před Ázerbájdžánem. Přes hranice se totiž občas i střílí, i když nevím, jak zrovna zde ...

Brzy vjíždíme do hor. V serpentinách potkáváme tento náklaďák s trubkami, kterému v kopcích silně dochází dech, takže ho brzy předjedeme. Mimochodem teď oficiálně přejíždíme ostrůvek ázerbájdžánského území uvnitř Arménie, ale na to se zde asi nehraje.

Nesmírně vyprahlá krajina. Tyto hory by mě nyní ke zdolávání nelákaly.

Kolem druhé nacházíme odpočívadlo vhodné k obědu. Teče zde voda a můžeme se trochu ukrýt pod zchátralými slunečníky.

Nacházíme se v krásné serpentině, pod námi se rozkládá vesnice Landžar.

Společnost nám dělají dobře rostlí mravenci.

Zhruba čtyři kilometry na západ leží zapadlý klášter, který by mohl být velice opuštěný a autentický, hned po obědě k němu tedy vyrážíme.

Cesta je ovšem čím dál horší, což řidiče Tomáše čím dál více prudí. Nakonec jsme nuceni se otočit; o kus dál už bychom možná i s půjčeným autem uvázli, a to by v tomto příšerném vedru nebylo vůbec pěkné.

Dokonale vysušenou krajinou pokračujeme dále, stále zhruba na jihovýchod podél hranic.

Zeleň se nachází jedině ve vesnicích, přičemž každá vesnice vypadá přibližně stejně. Brzy také znovu předjíždíme náklaďák přetížený trubkami, což nás velmi rozveselí. A to ještě nevíme, že ho dnes dojedeme ještě jednou.

Kolem půl čtvrté se blížíme k našemu dalšímu cíli; pokud čekáte něco jiného než další klášter, pak čekáte špatně. Klášter nese název Noravank a patří opět k těm nejznámějším. Zdejší oblast je také proslulá produkcí vína, a tak si jednu láhev červeného Noravanku později dovezu až domů. V městečku Areni, v němž byla pořízena následující fotka, se vyrábělo víno dokonce již před 6000 lety, což z něj činí nejstarší známou vinařskou lokalitu na světě.

Krajina začíná vypadat mimořádně zajímavě. Vždycky jsem žil v domnění, že za takovýmito skalami budu muset až někam do Arizony.

Ke klášteru vede rokle obklopená opravdu vysokými skalami, které se po většinu času nedají kloudně vyfotit.

Ve tři čtvrtě na čtyři spatřujeme náš cíl.

Parkoviště nám atmosférou velmi připomíná to pod klášterem Geghard, kde jsme byli před pár dny – opět parkovací asistent (chlap běhající mezi auty, který vám vybere místo), plno lidí, stánek se zmrzlinou a tak dále.

Klášter zespoda. Osobně ještě trochu rozdýchávám okolní krajinu, rokle je opravdu impozantní.

Bohužel i v tomto klášteře potkáváme velkou školní výpravu z Jerevanu, a dokonce opět tu samou. Schválně jsem je ze záběru vystřihl.

Kdyby jen školu, potkáváme zde i Japonce, kterých přijel taktéž plný autobus. Možná jde spíš o Číňany, ale to není podstatné, konfigurace lidí okolo památky nás zkrátka vůbec netěší.

Klášterní komplex Noravank („Nový klášter“) pochází ze 13. století, skládá se ze dvou kostelů a jedné kaple. Zde vidíme kostel Surb Karapet z počátku 13. století, nesoucí dle mého odhadu jméno Jana Křtitele ...

... a zde Surb Astvatsatsin ze 14. století, pojmenovaný po Matce Boží. Momentálně okupován školní výpravou, takže ho sledujeme hlavně zpovzdálí. Oba kostely byly koncem tisíciletí významněji renovovány, podepsalo se na nich například zemětřesení.

Moje fascinace roklí nekončí.

K Surb Karapetu je přilepena ještě kaple svatého Řehoře. A protože si už bohužel nepamatuji, co všechno jsme kde prolézali, dávám pouze fotky k pokoukání bez konkrétních komentářů.

Pár velmi starých nápisů

Zdejší komplex je úzce spjat s rodem Orbelianů, kteří se (minimálně prostřednictvím učiněných rozhodnutí a financování) podíleli na jeho vybudování a kteří mají ve zdejších objektech také své hrobky. Na základě informací posháněných na internetu si troufnu tvrdit, že jedna hrobka se nachází v kapli svatého Řehoře, druhá v kostele Jana Křtitele, a ta třetí by pak měla být v přízemí druhého z kostelů.

Postavy pochodující po schůdcích nahoru a dolů mi z nějakého důvodu připomínají klasickou počítačovou hru Lemmings.

Další prostory

Skupina chačkarů. Zhruba na dvacet minut se se zmrzlinou uklízíme do stínu, než se to tu trochu vylidní, současná atmosféra je vskutku pekelná.

Ukázková asijská turistka

Po odjezdu autobusů je najednou všechno mnohem lepší, a tak můžeme jít v klidu objevovat architektonické krásy druhého kostela.

Všimněte si té výzdoby...

Výhled z kostela

Karel káže.

Schůdky do horního patra vypadají nebezpečně.

Horní prostory

V této liduprázdné prosvětlené místnosti bych vydržel hodiny.

Ptactvo ukryté pod střechou

Ve tři čtvrtě na pět frčíme roklí zpátky, stíny už se prodlužují.

Čeká nás dnes ještě pár desítek kilometrů. Rozhodovali jsme se, zda zkusit dojet co nejblíže ke klášteru Tatev, ležícím opravdu daleko na jihovýchodě, nebo zda si udělat odbočku z hlavní cesty a přenocovat v lázeňském městě Jermuk (vyslovujte a klidně i pište „Džermuk“); nakonec zvítězila druhá varianta.

Pár momentek z cesty

Hlavní tah z Jerevanu až na jižní konec Arménie je převážně ve slušném stavu, je však třeba neustále počítat s tím, že za zatáčkou se může náhle objevit pár metrů tankodromu.

Stejně jako v jiných postsovětských zemích, i zde jsou docela často k vidění honosné budovy, které do svého okolí až tak moc nezapadají.

Zde jsme si trochu postáli.

Asi čtyřicet kilometrů od Noravanku odbočujeme na severovýchod k Jermuku vzdálenému dalších asi dvacet kilometrů. Silnice vede převážně nad pohledným údolím řeky Arpa.

Přehrada u Jermuku

Okrajové čtvrti města. Jsme velmi zvědaví, jak moc bude lázeňské město v Arménii blízké či vzdálené lázeňským městům v Evropě.

V šest večer dorážíme do centra a nestačíme se divit. Ještě před pár kilometry jsme byli stále v té samé vyprahlé krajině, a najednou všude jehličnany?

Lázeňské centrum, sem se ještě vrátíme. Po zaparkování auta jsme se s námahou doptali, jak se dostat k místním vodopádům (zachránila to anglicky mluvící mladá žena), a vydáváme se tam pěšky.

Mají tu dokonce i lyžařské sjezdovky, na borovými lesy pokrytých kopcích. Jako bychom se teleportovali kamsi do střední Evropy.

Nicméně i v tomto „domácím“ prostředí jsme za exoty, většina kolemjdoucích si nás dlouze prohlíží.

Jermuk leží těsně nad dvěma kilometry nadmořské výšky a žije zde asi pět tisíc lidí. Název města znamená „gejzír“ či „horký pramen“. Již za sovětské éry bylo významným centrem rekreace a tak to zůstalo dodnes. Město na mě působí nejvíc západně ze všech dosud spatřených měst v Arménii.

Po vysoko položeném mostě přecházíme řeku a obdivujeme scenerie pod námi. Nahoře lázeňský rezort Gladzor.

Israel Ori, diplomat, jenž na přelomu 17. a 18. století usiloval o vytržení Arménie z perské a osmanské nadvlády.

Jít dolů pěšky asi nebyl nejlepší nápad, neboť musíme hloupě kopírovat serpentiny silnice a jdeme tak zbytečně dlouho. Nyní se ale zdá, že jsme skoro u cíle.

Údolní stezka

Detail skal

Jsme u řeky, teď už jen najít vodopády.

Tento most jsme přecházeli.

Odtud právě přišlo několik lidí, takže cesta k vodopádům je jasná.

Stezka je trochu nevyšlapaná na to, jak jsou vodopády známé.

„trochu nevyšlapaná...“

Hlavní atrakcí na této stezce bohužel není vodopád, ale strom ověšený kapesníky, jakých najdete po celé Arménii zřejmě stovky. Jde o velmi starou tradici, zavěšený kapesník má dané osobě zaručit splnění přání.

Ještě trochu zkoumáme okolí a pak se potupeně vracíme do centra, neboť se už nikam dále nedá dostat. Vylezli jsme akorát na stejné straně údolí, odkud jsme vyšli.

Hotel (či obdobný podnik) Hyatt s umělým jezírkem, kterých je v centru vícero.

Centrum, toto bych možná nazval i hlavním náměstím.

Další jezírko

Vstupujeme do místní kolonády. Paní se mi pokusila uhnout ze záběru, leč nepovedlo se.

Ochutnáváme několik minerálních pramenů, jejichž teplota se pohybuje zhruba mezi 30 a 60 stupni. Osobně mi zdejší voda velice chutná, takže si napouštím plnou lahev; už po lehkém uležení však ta samá voda bude tak odporná, až se tomu budu divit.

Atmosféru kolonády podtrhuje tento bankomat.

Už je sice skoro půl osmé a za chvíli bude tma, ale vodopády jsme ještě nevzdali. Nasedáme do auta, sjíždíme tam, kde už jsme byli pěšky, a ukazuje se, že stačilo pokračovat ještě kousíček za most. Vítá nás placené parkoviště plné aut, ale co už.

Za pár minut už tvoříme oduševněné skupinové fotografie. Voda dělá samozřejmě slušný rámus.

Vodopád na řece Arpa (či spíše na jejím přítoku) dosahuje celkové výšky 70 metrů. Z Jermuku jsem nadšen.

Dnešní turistickou aktivitu končíme v osm, což je hodně pozdě na to, že ještě nemáme vyřešený nocleh. Nevadí, objedeme zdejší přehradu a určitě najdeme nějaké místo pro stany.

Hned za městem ovšem uvázneme v zácpě.

Pár minut jen pozorujeme, jak dobytek proudí okolo auta a občas nám s autem i pohne.

Když jsou krávy za námi, váhavě se rozjíždíme proti stádu ovcí, které blokuje silnici o kus dál. Správnou taktiku nám ukazuje kamion, který nás objel a za hlasitého troubení se plnou rychlostí řítí ke zvířatům. Sice nakonec musí zpomalit, ale ovce jsou již srovnané u krajnice, necháme si tedy razit cestu. Vzápětí se na vozovku z přilehlé stráně přelévá další stádo, tentokrát opět krávy; to už děláme vše proto, abychom mezi prvními jedinci rychle prokličkovali a zmizeli. Jinak velmi zábavný zážitek.

Objezd přehrady nakonec nedopadá podle plánu. Vojenská stráž nás sice na okružní silnici pouští překvapivě hladce, ani jsme snad nemuseli zastavit, nicméně vhodné místo ke stanování zde nenacházíme ani náhodou.

Vracíme se do centra Jermuku a jdeme si aspoň dokoupit základní potraviny; už je téměř tma a dost se ochladilo. Pak se zastavujeme naproti u rychlého občerstvení a na opuštěných lavičkách pojídáme směs masa, zeleniny apod. zabalenou v tenkém těstě. Říkáme si, jak jsme to dneska s tím noclehem zkazili, a zkoušíme, zda nás nespasí internet. Hledáme ubytování v Jermuku i širším okolí, nakonec jako vhodná volba vypadá hotel stojící přímo o dům vedle.

Pevně věřím, že nás zde nechají přespat ve čtyřech na pokoji pro tři, pokud bude volný; nakonec k tomu stačilo jen lehké přemlouvání a pár stovek dramů navíc, platíme něco přes dvě stovky korun na osobu. Už to vypadalo, že možná dnes budeme spát prostě někde u silnice, a najednou takovýhle luxus.

Hned při placení se s námi dává do řeči Armén-výletník ve věku 40 až 50 let, a tím je určen program celého večera. Tento chlapík z Jerevanu zrovna hoduje u jednoho ze dvou venkovních stolů s rodinou a pozval nás, abychom si přisedli. Je to klasická hostina poarménsku, vlastně to už trochu známe z Jerevanu a okolí – stůl je pokryt talíři a mísami plnými ovoce, zeleniny, masa, uzenin, sýrů a vůbec všeho možného. Hovor se celý večer točí kolem nás, našeho hostitele a Arménie celkově, dozvídáme se spoustu zajímavostí; pouze hostitelova žena a další osazenstvo převážně mlčí, za což může jazyková bariéra (jedině hlava rodiny hovoří anglicky).

Časem dochází i na alkohol, přinášíme zakoupenou lahev vodky. U stolu toho padlo tolik, že už si nemám šanci vše vybavit, ale velmi dobře si pamatuji melounové mučení a hostitele, jak v pravidelných intervalech opakuje, že „pánové, tohle všechno se musí sníst“, ačkoliv my bychom už radši padli pod stůl. Na pokoj odcházíme přecpaní k prasknutí, přiměřeně opilí, plni nových informací, a ještě nám pak hostitel přináší peněženku, kterou jsem u stolu vytrousil z kapsy, ačkoliv by si ji klidně mohl nechat a stále bychom možná byli v plusu. Co víc dodat?

Náš hotelový dvojpokoj má své útulné i méně útulné prvky.

Méně útulný prvek

Spát jdeme pozdě. Zbyla na mě matrace na zemi a plně mi to vyhovuje; s výjimkou koupelny je prostředí velmi důstojné. Pouze jsme si s Karlem nějak špatně rozuměli ohledně nařízení budíku, a tak ho nakonec nenařídil nikdo. Vstávání v půl šesté ráno nám tedy nevyjde.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.