Arménie VI.

Arménie VI.

První den našeho autovýletu po jižní a východní části Arménie byl velmi nabitý, a to jsme fakticky začali až kolem poledne. Druhý den máme v plánu vyrazit o poznání dříve, takže toho stihneme ještě více a možná se dnes podíváme až na jih k íránským hranicím.

9. den (pátek)

Jak bylo zmíněno již v předchozím článku, vstávačka v půl šesté nám nevyšla, jelikož nikdo nenařídil budík; probouzím se okolo půl sedmé. Minerální voda natočená do lahve, nad kterou jsem si včera liboval, je dnes naprosto nechutná. No nic, jdu se aspoň umýt.

Tuto fotografii jsem ukazoval už minule. Normálním způsobem tahle sprcha použít nepůjde.

Vzhledem k popsaným závadám jsme nuceni sprchovat se alternativně. Naštěstí je možné umýt se přímo z kohoutku, neboť výpusť vody lze na jedné straně otočit až na bok umyvadla, kde lehce přesahuje přes okraj; když se člověk hodně přikrčí, je to skoro jako sprcha. Během krkolomné očisty sleduji, jak z podlahy uprostřed místnosti vylézá hnusná červená žížala a jak o kus dál zase zalézá. Mám ještě matnou vzpomínku, že zřejmě byly prohozené kohoutky na teplou a studenou vodu a že to někteří z nás zjistili až dodatečně.

Hotel v osm ráno, těsně před odjezdem. Lidé se mi uctivě klidí ze záběru, i když jsem to po nich vůbec nechtěl.

Dnešní den strávíme v nejjižnější arménské provincii Syunik, která začíná hned za rohem. Prvním místem, které chceme navštívit, je proslulý klášter Tatev.

První tankování se Škodovkou. Většina čerpacích stanic má malou kapacitu a plnění nádrže provádí zásadně obsluha; toto byl docela milý chlapík. Držíme se raději jedné konkrétní značky stanic, která nám byla doporučena.

Výhled na okrajovou část Jermuku. Začíná být horko.

Jsme zpět na páteřní silnici a pokračujeme dále na jih (momentálně tedy na východ). Tyto kraje už nevypadají tak vyprahle jako ty včerejší.

Dnešek bude dnem serpentin, stavět silnice v jižní Arménii asi není žádná legrace. Na fotce Vorotanské sedlo (2344 m), kam jsme dojeli před devátou. Je zde příjemně, ale zdržujeme se jen chvíli; v pozadí prodejci ovoce.

Řeka Vorotan (či spíše okolní zeleň) a okraj přehrady Spandaryan, jež je součástí hydroenergetické a zavlažovací kaskády na této řece. Za chvíli nám silnici zatarasí další stádo krav, později pak ještě ohromné stádo ovcí v čele s oslem.

Pauzička o půl desáté, s krásnými výhledy na rozpálenou krajinu. Silnice nás teď vede stranou sídel, která jsou soustředěna při řece.

Po odbočení k Tatevu je krajina výrazně zelenější. Na tuto vyhlídku nad vesnicí Halidzor jsme dorazili po desáté hodině.

Skupinovka u místního monumentu. Zdenda drží gruzínskou borůvkovou limonádu, kterou jsem v minulém článku vychvaloval.

Vzdušnou čarou jsme od Tateva asi pět kilometrů, po silnici to bude čtrnáct. Cestu bychom si mohli zkrátit lanovkou zvanou „Křídla Tateva“ (viz kabely nahoře), která byla otevřena roku 2010 a je nejdelší svého typu na světě, ale dělat to nebudeme.

Po slušném asfaltu sjíždíme stále níže. Výhled na klášter Tatev a zhruba třítisícové vrcholy krásného pohoří Zangezur (pravděpodobně).

Na dno údolí jsme jeli především kvůli místu zvanému „Ďáblův most“, ležícímu v soutěsce řeky Vorotan.

Jsou zde zajímavé skály...

... zajímavá voda ...

... a zajímavý hmyz, mnoho různých druhů.

Fotí se zde mimořádně špatně, ale zas je tu docela chládek. V pozadí gigantický tmavý „krápník“ (na šířku má nejméně několik metrů, fotka zkresluje).

S Karlem se pouštíme do průzkumu nějaké jeskyně, ale už po pár metrech se zalekneme toho, co všechno by tu na nás mohlo případně vyběhnout.

Karel se zřejmě zdivočelým psem

Sjet dolů byla ohromná pohoda, což se ale nedá říct o cestě nahoru do Tateva. Jednak nás čeká mnohem více „vraceček“ (celkem osmnáct) a jednak hned za řekou skončil asfalt. Ke klášteru přijíždíme mentálně i tepelně zdevastovaní.

Fotky na internetu převážně působí, jako kdyby klášter ležel někde v pustině, ve skutečnosti k němu ovšem přiléhá velká vesnice, v těsném okolí pak klasicky bují turistické stánky, prodejci ovoce a další. Samotná památka nás nicméně opravdu nadchla, pokud nevadí, že trochu předběhnu.

U vchodu

Začínáme expozicí věnovanou místnímu olejnému mlýnu, který byl při klášteru zbudován v 17. století. Dle informačních cedulí jde o mimořádně dobře zrestaurovanou památku.

V místnůstce vedle si lze prohlédnout nějaké interaktivní prezentace. Ne že bychom všechno pochopili, a nějaké nedostatky jsme také našli, ale snaha se cení.

Tatevský klášter po zemětřesení v roce 1931. Nemohu se zbavit dojmu, že zemětřesením bylo někdy v historii zničeno skoro všechno staré, co jsme v Arménii viděli.

Klášter Tatev patří mezi nejznámější památky v Arménii, není ovšem tak snadno dostupný jako jiné kláštery. Ve středověku bylo toto místo důležitým kulturním centrem; za zmínku stojí například místní univerzita fungující pár desítek let ve 14. a 15. století, než ukončila činnost v důsledku perských nájezdů. Od 8. století je Tatev sídlem biskupa. Zatímco nejstarší budovy současného komplexu by měly pocházet zhruba z 9. století, klášter byl založen již ve století čtvrtém (dle informačních cedulí; možná je to spíše datum stavby prvního kostela na tomto místě).

Prolezli jsme kostel Matky Boží z 11. století a nyní hledíme na kostel sv. Pavla a Petra, jenž bych zbudován na přelomu století devátého a desátého.

Hodně času trávíme v obvodových prostorách kláštera, které jsou shora zakryty travními koberci.

Kostel svatého Pavla a Petra podruhé

Arménské kostely se mi většinou zdají malé, tento ovšem malý není ani náhodou.

V klášteru postupně vymetáme každé zákoutí.

Kostel svaté Matky Boží

Na centrálním kostelu je nalepený menší kostel sv. Jiří Osvětitele z 9. století (kompletně zrekonstruován ve století třináctém).

Chodby a prostory po obvodu kláštera nejsou vždy liduprázdné. Kamkoliv se teď s Karlem pohneme, nahrne se vzápětí horda lidí, a tak se je občas snažíme zavést do nějaké slepé uličky a pak nenápadně zmizet.

Okno do krajiny

„Kyvadlový sloup“ z 10. století, jehož účelem je zaznamenávat otřesy země a varovat tak před zemětřesením. Po vychýlení se sám srovná.

Z množství starobylých místností a chodeb jsem nadšen. Někde jsme též lezli po žebříku nahoru i někam do podzemí, pokud mě paměť neklame.

Bohatě zdobené „fasády“

Nastal čas navštívit hlavní dóm. Trochu jsem se zalekl výstražných obrázků týkajících se přípustného oblečení, ale vypadá to, že sandály jsou ok, pokud se dovnitř nebudeme cpát v plavkách nebo se slunečními brýlemi na hlavě.

Kněz nemá přes obličej černý pytel, jak jsem se dlouho domníval, nýbrž je otočený zády.

Impozantní prostor...

Osvětlovací aparát

Další zajímavý strop

Jedna fotka z malého kostela sv. Jiří

Po tři čtvrtě hodině strávené v komplexu navštěvujeme vyhlídku nad klášterem. Protože jsme lemplové, dojeli jsme sem autem.

Klášter odtud vypadá obzvlášť dobře při východu slunce, ale také například v sychravém počasí, pokud je tráva ještě zelená.

Klášter více zblízka. Náš nejzdařilejší záběr celého komplexu je bohužel nepublikovatelný na seriózním webu, a tak ho zde neuvádím.

Kaňon řeky Vorotan

Výhled k vesnici Tatev, kde žije něco přes 800 lidí.

Vracíme se ke klášteru na zmrzlinu, nejlépe chutná ve stínu. V této skryté díře jsme při parkování málem přišli o nějakou část vozu.

Chceme se na hlavní silnici vrátit jinou trasou než přes údolí, ale tento plán vzhledem k povrchu silnic padá ještě v Tatevu (když se ale teď dívám na mapu, mělo se jet úplně jinudy než přes vesnici, naše chyba).

Sjezd do údolí je nervydrásající, pouštíme si k němu pár legendárních českých písniček z minulého století (máme hodně mobilních dat). Plno zajímavých zákoutí v okolí jsme bohužel vynechali a objevil jsem je až při psaní článku...

Konečně normální silnice. Fotka pořízena ve dvě odpoledne, poblíž většího města Goris.

Zhruba 80kilometrový přejezd mezi městy Goris a Kapan, největšími v provincii, nám i s pauzou zabírá dost přes dvě hodiny, vzhledem k neuvěřitelnému množství serpentin (krajina je ovšem úchvatná, což uvidíte na následujících fotkách). Pohybujeme se často po hranici a možná i za hranicí země, nicméně přilehlé území Ázerbájdžánu, zvané Náhorní Karabach, je stejně fakticky pod kontrolou Arménie, takže vše bez starostí. Okupaci území cizího státu a etnicky motivované násilí, ke kterému zde oboustranně docházelo, považuji za odpornost, zároveň si však umím představit, co by se asi dělo s arménskými obyvateli Náhorního Karabachu a jejich kulturním dědictvím, kdyby okupace náhle skončila.

V půl třetí podjíždíme tento vítězný oblouk, nějakých 150 metrů vedle oficiální státní hranice.

Vzápětí si užíváme krásný sjezd k řece Vorotan a do stejnojmenné vesnice; ještě mnohem více serpentin a dechberoucích výhledů přijde při následném stoupání od řeky.

Nějaká chudší stavení

Jak už jsem zmínil, stoupání od řeky je mimořádně dlouhé a zajímavé, celkem okolo 25 serpentin. Zhruba na tisíci metrech nad mořem zastavujeme na oběd a právě hledíme zhruba tam, odkud jsme přijeli.

Na stinném místě se rádi zdržujeme déle než pár minut – je zde zdroj pitné vody, relativní dostatek stínu, a ani autu neuškodí, když trochu vychladne, dnešní teplota se patrně pohybuje kolem klasických 35 stupňů. Velký kus chutného sýra, zakoupený před max. dvěma dny, se transformoval do zkažené polotekutiny, v tomto horku je trvanlivost jídla skutečně bídná.

Následujících asi patnáct kilometrů nás silnice vede přímo po hranici, v nadmořských výškách okolo 1500 metrů. Hodně času trávíme v hustých lesích, kde jsem bohužel vůbec nefotil.

Přehlídka hor v okolí města Kapan, kde budeme za dvacet minut, tedy v půl čtvrté. Cesta z Gorisu do Kapanu je ve výsledku úmorně dlouhá.

Přehrada u Kapanu

Krátký úsek úplně nového asfaltu

Kapanem, hlavním městem celé provincie s asi 43 tisíci obyvatel, pouze okrajově projíždíme. Fotka zachycuje naše otáčení, neboť jsme přejeli odbočku před tunelem. Za městem opět mohutně stoupáme po hranici, míříme až na jižní konec Arménie.

Pauza v zapadlé příhraniční vesničce Čakaten. Odpočíváme ve stínu při zahradách s ovocnými stromy.

Lesy v krajině už zase dominují. Blížíme se do „šikahošské“ rezervace (anglicky Shikahogh State Reserve), lesnímu ráji na jihu Arménie.

Rezervace zabírá lehce přes sto kilometrů čtverečních a je prý mimořádně cenná – žijí zde ohrožené druhy rostlin a byl zde zaznamenán například i leopard perský, jehož v Arménii žije pouze asi deset kusů; v neposlední řadě jde taky o jednu z nejzelenějších oblastí celé země. Napříč rezervací vede nová silnice s výborným asfaltem, z níž se můžeme kochat nádhernými zalesněnými kopci, na druhou stranu se sem teď snáze dostanou pytláci a těžaři dřeva. Úbytek lesů je v Arménii velkým problémem – za 20 let po rozpadu Sovětského svazu jich zmizela čtvrtina, za což mohly mimo jiné problémy s energetickou soběstačností v souvislosti s konflikty v regionu. Snad za pár desítek let nebude i tato oblast stejně holá a vyprahlá jako většina země.

Kolem páté potkáváme toto stylové odpočívadlo a památník v jednom. Zatím nejhmatatelnější pozůstatek války o Náhorní Karabach, která probíhala v letech 1988 až 1994 a dodnes zcela neutichla. Dosud stála nejméně 30 tisíc životů a zhruba milion lidí kvůli ní musel opustit své domovy.

Za cedule se nikomu z nás nechce. Jsme asi kilometr od oficiální hranice s Ázerbájdžánem.

Pozůstatky války jsou v ostrém kontrastu s poklidností této krajiny. Zde hledíme přímo do mezinárodně neuznané Náhorně-karabašské republiky ovládané Armény, která zabírá asi 13 % území Ázerbájdžánu.

Spící Tomáš se často plete do řízení.

Ani z těchto lesů jsem toho moc nenafotil. Ještě před chvílí byly všechny kopce zcela porostlé.

Stoupání od Kapanu vrcholí v tomto sedle s nadmořskou výškou cca 2200 m, za nímž lesy bohužel končí.

Ohlédnutí zpět. Vystoupal bych i výše, ale vrtá mi hlavou nesrozumitelná a přísně vyhlížející cedule s vyobrazením pušky, kterou jsem po cestě míjel.

Jsme za sedlem, v pozadí zřejmě hory příhraniční Arménie a sousedního Íránu. Pětadvacetikilometrový sjezd o 1500 metrů níže k hraniční řece Araks považuji za jednu z nejzábavnějších částí autovýletu, samá ostrá zatáčka a prvotřídní výhledy.

Hory jsou čím dál vyprahlejší.

Již jsme téměř u řeky; vlevo Írán, vpravo Arménie.

Ačkoliv je hranice důkladně „zadrátovaná“, vztahy mezi Íránem a Arménií jsou v normě. Kdybychom si předem zajistili vízum, mohli bychom nyní do Íránu letmo nakouknout (trochu lituji, že vízum nemáme).

Strážní věž s vojákem, snad se smí fotit. Hranici s Íránem pomáhají hlídat příslušníci ruské armády – na nedaleké vojenské základně jich prý přebývají asi dva tisíce.

Okolo půl sedmé dorážíme do příhraničního města Meghri; ujeli jsme dnes již asi 300 km, což je v zakavkazských podmínkách ohromná porce. Parkujeme přímo na náměstí a já jsem celý natěšený na průzkum místa, neboť jej považuji za jeden z vrcholů celé cesty. Polovina výpravy ovšem toto nadšení nesdílí a jela by hned pryč, a tak se trochu dohadujeme a děláme kompromisy.

Náměstí v Meghri je docela hezky upravené. Jestliže jsme ovšem v Jerevanu byli za exoty, pak nevím, co konstatovat tady – lidi na nás zírají tak neuvěřitelným způsobem, až z toho nemáme dobrý pocit.

Zajímavá fontána

Památník a zřejmě radnice

Jelikož se brzy budeme přesouvat někam na nocleh, zbytek prohlídky provádíme z auta (již jsme přitom neúspěšně prověřili pár míst, kde mělo být možné se ubytovat). Na fotce paneláková čtvrť nad náměstím.

Kostel svaté Matky Boží ze 17. století. S Karlem se jdeme podívat i zblízka, ale je to takový divný zážitek – přijdeme ke kostelu, v ten moment všichni místní všeho nechají a bez hlesnutí čekají, co budeme dělat. Moc dlouho se nezdržujeme.

Pozůstatky staré pevnosti; pokud si dobře vzpomínám, tato nad městem nebyla jediná. Škoda, že se tam asi nepodíváme.

Výhled na Meghri

Auto s podhuštěnými pneumatikami

Před odjezdem z města ještě zastavujeme na malý nákup; jsme přesvědčeni, že v Meghri rozumné ubytování nenajdeme. V obchodě nicméně Tomáš šťastnou náhodou potkává anglicky hovořícího člověka, který nás nasměruje k ubytovacímu zařízení při hlavní silnici. Cesta k němu vede z kopce a zahrnuje několik stěží průjezdných „retardérů“ (příkopy napříč silnicí s ostrými hranami vysypané hrubým štěrkem, kde si při troše smůly skočíte i o pár decimetrů a urvete něco na autě – opravdu přehlídka zdravého rozumu...).

Nevěděli jsme, co od hotelu čekat, ale podívejte se sami – takhle vypadá náš hlavní pokoj.

Toto je druhý pokoj. K tomu dva záchody a snad i dvě koupelny. A všechno dohromady za něco pod čtyři stovky na osobu, jsme ohromeni.

V osm večer se s Karlem přece jen vydáváme navštívit nějakou tu pevnost nahoře.

Stoupání celým městem nám dává zabrat, vedro však pomalu ustupuje.

V odlehlém Meghri žije v nadmořské výšce kolem 600 metrů necelých pět tisíc lidí. Ekonomika města stojí hlavně na produkci potravin; díky specifickému klimatu se zde pěstuje ovoce, které neroste nikde jinde v Arménii, například granátové jablko.

Jsme již vysoko nad náměstím a míříme k pevnosti, kterou máme na dohled. Bohužel se k ní stále nemůžeme dostat a připadá mi, že lezeme lidem po soukromých zahradách, navíc to tu všude vypadá jako v nějakém zanedbaném ghettu. Nakonec v zájmu osobního bezpečí vzdáváme.

Vypravujeme se ještě nad paneláky, které jsme již viděli z auta, a nakonec končíme téměř za tmy v dalších opuštěných zahradách.

S ohledem na to, kolik lidí se rojilo kolem paneláků a jak se na nás dívali, máme trochu obavy, aby si tu na nás někdo nepočíhal a nevzal si například můj foťák (asi zbytečná podělanost, nicméně autentický pocit z prostředí; na druhou stranu si z cesty dolů pamatuji jen milé úsměvy nějakých místních babiček).

Kříž na hoře, k němu se už také nepodíváme. Místní by měli zapracovat na turistickém značení.

Náš hotel, kolem deváté se vracíme.

Skromná večeře v luxusním křesle

Večer jdeme spát poměrně pozdě; užíváme si nečekaného komfortu a protéká i významné množství vodky. Z dnešního dne a z celé jižní Arménie jsem ohromen, a to jsme se ani pořádně nevzdálili od silnice. Zítra se bohužel začneme vracet zpátky; rád bych se sem v budoucnu vypravil ještě na nějakou horskou túru.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.