Arménie X.

Arménie X.

Po téměř dvou týdnech na cestách a výstupu na Aragats jsou již naše cestovatelské choutky uspokojeny. Zbytek dovolené tedy tvoří už jen takové střípky a drobky, o čemž svědčí i to, že jsem si přestal vést cestovní deník. Snad se vám tato série cestopisů líbila; já si zřejmě od takto podrobných článků budu muset dát delší pauzu, neboť do budoucna je takové autorské nasazení těžko udržitelné :)

13. den (úterý)

První polovina dne se dá shrnout jednoduše: Odpočíváme, pereme a jíme. Okna jsou zatažená, klimatizace jede naplno a my třeba sedíme na gauči a sledujeme filmy.

Aktivnější začínáme být okolo čtvrté. Protože jsme auto slušně zaneřádili (a nemůžou za to jen moje vytroušené vlasy, jak mi kluci pravidelně naznačují), měli bychom ho kompletně umýt. Asi to nebude úplně zábava, takže napřed losujeme, kdo z nás stráví příjemné odpoledne přípravou večeře a kteří tři chudáci pojedou dřít; pozici u sporáku vyhrává Tomáš.

Zajíždíme do takové typické myčky, sídlící v jednom z těch přízemních domků, které zvenku vypadají jako rozpadající se garáž. Přichází usměvavý chlapík, který pracoval v Německu, takže si budeme povídat hlavně německy. Kolega nám přistavuje židličku k posezení, a zatímco odpolední slunce žhne jako šílené, my v klidu ve stínu sledujeme, jak dva pracovníci nadšeně myjí a vysávají auto ze všech možných stran tak, že na něm nemůže zbýt ani mikroskopické smítko. Za celé představení si řeknou o 2000 dramů, což je zhruba stokoruna, a „Kommen Sie wieder!“. Do téhle myčky bych jel hned znovu.

Tomáše, který celou dobu vařil, je nám teď trochu líto. Po jídle přichází čas na poslední autovýlet, než vůz vrátíme. Vyrážíme do parku Vítězství, ležícím kousek za Kaskádami.

„Bud“ jako „Budvar“?

Parkování v parku Vítězství nebylo úplně snadné. Dominantou parku je nepřehlédnutelná socha Matky Arménie.

Místo Matky zde původně stával Josef Stalin, jehož monumentální socha byla dokončena roku 1950. Už v roce 1962 však došlo k odstranění sochy, při němž si Josef do svého už tak bohatého seznamu obětí připsal další zářezy (během prací zemřel voják a bylo zraněno několik dalších lidí). Matka Arménie zde pak stojí od roku 1967. Devátého května se v parku Vítězství slaví konec druhé světové války a uctívají se zde její oběti.

Samotná Matka dosahuje výšky 22 metrů, s podstavcem je to dohromady 51 metrů.

V okolí je symbolicky vystavena vojenská technika (arménské zkušenosti s válkou jsou velmi aktuální). Tanky jsou namířené na nedaleké Turecko, což může a nemusí být úmysl.

Na snímek sochy Svobody z New Yorku, který mi dnes poslal nadšený kamarád, jsem s radostí odpověděl obdobnou fotkou.

Síla zajišťující mír, to je asi hlavní symbolika tohoto díla.

Kocháme se výhledy na město, které je v osm večer prozářeno zapadajícím sluncem.

Vidíme celé centrum města, v dálce se rýsuje bájný Ararat.

V popředí plane věčný plamen.

Máváme kytaristovi a vracíme se k autu.

Nastavujeme navigaci na opačnou stranu kruhového centra, kde zapůjčenou škodovku předáme majitelům.

Přízračný panelák

Zapadající slunce

Cesta okolo centra se zdá být nekonečná. Jezdíme neuvěřitelnými uličkami hodně dlouho, nicméně pořád se nedaří většinově prosadit názor, že jedeme zcela špatně. Představte si kličkovanou přes okrajové obytné čtvrti, tady doleva, tady doprava, tady jsme přejeli odbočku, tady jsme vyjeli díru, tady na nás troubí, tady troubíme my; takhle nějak jedeme.

Po půl hodině jsme se vyhoupli až sem a cedule nám přeje šťastnou cestu z Jerevanu. Navigace sice byla nastavena na správnou ulici, ovšem ve městě Abovyan.

Jedno ghetto vyfocené během dvacetiminutové cesty zpátky

Šťastně zpátky v centru. Zde se nám málem povedlo spáchat dva přestupky najednou – odbočení do zákazu vjezdu a přejetí člověka na přechodu.

Na jednom z centrálních náměstí předáváme auto a setkáváme se tak po delší době s našimi hostiteli. Vzápětí se zase loučíme, dnes se o sebe staráme sami.

Na tomto náměstí jsme začínali náš druhý den v Jerevanu.

Večer je toto místo jako proměněné – plno lidí a dětí, všichni se bezstarostně veselí a radují.

Na náměstí Republiky hraje klasická hudba a fontány předvádějí neuvěřitelná čísla.

Severní třída nás, jak název napovídá, vede na sever. Tato ulice zhruba spojuje náměstí Republiky s náměstím Svobody při Operním divadlu.

Severní třída je výsledkem nedávné přestavby této části centra, otevřena byla teprve roku 2007. Nevím, jestli mi více připomíná Václavské náměstí či Pařížskou ulici, každopádně jde o jednu z nejhonosnějších ulic v Jerevanu, plnou luxusních bytů, lepších obchodů, restaurací atd.

Pouliční hudba. Tito muzikanti mají slušnou úroveň a budí velký zájem kolemjdoucích.

Arménské operní divadlo na konci ulice

Večerní Kaskády, krásné místo

Pokud jste přemýšleli, kam vlastně celý večer směřujeme, odpověď je jednoduchá – na pivo. Arméni tímto způsobem moc nefungují; na venkově prý hospody nejsou prakticky vůbec a ani v Jerevanu si nevzpomínám, že bychom naráželi na nějaké podobné podniky, kterých je v ČR plno. Sázíme tedy na jistotu a půjdeme rovnou do místní české hospody.

Hospoda nese název Karloff a podává se zde stejnojmenné pivo plzeňského typu.

Ceny v tomto podniku nejsou z nejmenších, a to ani na české poměry, takže zůstáváme u piva, které vychází na 55 až 60 korun. Dáváme si možná dva kousky. Podnik je hezky vyzdoben, na každém rohu najdete něco českého či odkazujícího k naší domovině. Někdo si dal skutečně záležet a pivo mi také celkem chutnalo.

Abych byl ale zcela upřímný, že bych se v tomto podniku cítil jako v české hospodě, to zrovna ne. Hosté se zde chovají příliš umírněně, spíše jako někde v kavárně či knihovně, a ani zdvořilá, velmi decentní a odtažitá obsluha atmosféru českých hospod moc nenavozuje. Nicméně snahu oceňuji a zašel bych sem klidně znovu.

Před hospodou v lehce nameteném stavu dojednáváme odvoz taxíkem až před dům za 600 dramů, tedy 30 Kč. Poté jdeme nakoupit a následně se uklízíme na byt, kde opět popíjíme.

Jedna momentka z večera – domácí selfie tyč

Rušný provoz neustává ani o půlnoci.

Tradiční všeobecné troubení je náhle protnuto nárazem – na velké křižovatce skoro pod okny máme bouračku, paráda. Řešení nehody je náramná podívaná – ve finále se na křižovatce tvoří chumel klábosících lidí, včetně zasahujících policistů, a skoro to vypadá, jako by se zde sešla parta kamarádů na vínko. Nikam se nespěchá a všichni vypadají vesele.

Spát jdeme patrně dost pozdě, ale to už je samozřejmě jedno, i zítra budeme jen odpočívat.

14. den (středa)

Toto bude náš poslední celý den v Arménii. Normálně bychom si zřejmě objednali taxík a navštívili Ečmiadzin, velmi svaté místo nedaleko Jerevanu, ale bohužel jsme už lenivější a trmácet se kamkoliv ve vedru nehodláme.

Vstáváme okolo deváté a před polednem si za 700 bereme taxík na náměstí Republiky, kde navštěvujeme Muzeum historie Arménie. Muzeum je hezké a důstojné, expozice pak docela zajímavá, pouze občas chybí anglické popisy (což je nakonec i dobře, neboť všechno čtu a tím zdržuji ostatní). Zaplatili jsme studentské vstupné ve výši 300 dramů (15 Kč) a příjemně jsme se zchladili díky klimatizaci nastavené na 30 °C.

Před vchodem do muzea. Uvnitř se samozřejmě nefotí.

Zdenda má odpoledne nějaký rodinný program, takže si jde svou cestou. My jsme se mezitím odebrali na byt, ale já s Karlem pak ještě podnikáme další výlet do centra, mezi pátou a sedmou.

V zeleném pásu okolo centra nacházíme tento nový kostel, který vypadá mnohem lépe z čelního pohledu. Patrně jde o katedrálu sv. Jiřího Osvětitele, což je aktuálně největší arménská katedrála. Vysvěcena byla roku 2001, krátce poté se zde zastavil papež Jan Pavel II.

Vchod do katedrály je moderní a monumentální.

Prý se zde posadí až 1700 lidí. Fotky z interiéru mám bohužel dost špatné.

Procházíme se při katedrále a fotíme další kousky architektury.

Kousek před katedrálou narážíme zřejmě na obchodní centrum.

Aniž bych si toho byl vědom, jsme nyní na náměstí Shahumyan, což je dlouhé parkové prostranství navazující na náměstí Republiky. Tady někde nás vysadil Artur, když jsme prvně přijeli do Jerevanu.

Květiny v parku

Moderní výstavba v centru

Na náměstí Republiky

V sedm se s Karlem zastavujeme v supermarketu nedaleko bytu. Zkoumáme vína a vůbec všechen alkohol, na pořízení tohoto nezbytného suvenýru máme posledních dvanáct hodin. Z prohlížení alkoholu jsou ovšem zaměstnanci supermarketu velmi neklidní a usilovně nás hlídají (zastavíte se u flašky a už máte za zády kovboje, který vám neustále sleduje ruce). Zatím nic nekupujeme, čímž jsme ještě dvojnásobně podezřelí.

Na sedmou byla v plánu taktéž poslední večeře s našimi hostiteli, včetně ochutnávky raků, místní speciality. Akce se však kvůli nedorozuměním posouvá až na devátou.

Co dělat, když není co dělat? Zas jednou na Kaskádách.

Další materiál k výročí arménské genocidy

Večeře poblíž náměstí Republiky se nakonec opožďuje až na desátou, neboť v oněch devět hodin zjišťujeme, že raci se budou ještě hodinu vařit. Situaci řešíme objednáním dalšího jídla, které nás mezitím zabaví.

Raci na „český“ způsob. Ne že bychom nějaký český recept na raky někdy v životě zaregistrovali.

Raci na druhý způsob, jehož název si už nevybavuji. Byli o něco pálivější.

Raci mi chutnali a nikdy předtím jsem je nejedl, takže z tohoto pohledu šlo o pozitivní zážitek, ale jinak nemám v plánu si je znovu objednat. Když pak vidím na stole desítky rozlámaných krunýřů a vybavím si, kolik masa na každém rakovi bylo, připadá mi to jako plýtvání těmito u nás vzácnými korýši.

Společnost nám dnes dělá především Hayk. Hezky jsme si popovídali o všem možném, od života „ajťáků“ v Arménii po život arménského herce a propagaci jeho filmů – když se něco nového natočí, běžně se s tím pak jede rovnou do Los Angeles, jež je centrem zhruba milionové populace Arménů v USA. Na závěr přichází i Haykův kamarád, také herec. Po cestě z restaurace tento kolega pobaveně ukazuje na filmový plakát v centru, kde je zachycen on a jakási pohledná dívka ve vřelém objetí jakožto hlavní hvězdy.

V jednu se ještě s Karlem vypravujeme do stejného supermarketu jako před šesti hodinami a znovu obhlížíme, v košíku přistává víno. Obsluha je z nás opět divoká, a to ještě neví, že ráno půjdeme dokoupit koňaky.

Spát jdeme kolem druhé hodiny, vstávačka v půl sedmé bude nepříjemná.

15. den (čtvrtek)

Vstáváme v půl sedmé a jdeme s Karlem potřetí za dvanáct hodin do stejného obchodu, zakoupit výborný arménský koňak Ararat a vůbec utratit všechny zbylé peníze (a zbytek hodit do charitativní sbírky). Když zase postáváme při regálech s alkoholem, hlídač napětím skoro praská a při placení se mě dobře informovaný pokladník podezíravě ptá, zda je Karel můj kamarád, nebo co. Škoda, že už odjíždíme, byla by legrace zajít sem v poledne znovu.

Dnes budeme odvezeni do gruzínského hlavního města Tbilisi, odkud v noci odletíme do Varšavy. Vyrážíme s malým zpožděním a veze nás Arturův známý ve svém autě, které má volant na pravé straně, aby ta cesta nebyla málo zajímavá. K tomu Artur jako spolujezdec.

Momentka z cesty. Sedím vzadu mezi batohy.

Prima záchod po cestě, ani dveře to nemá.

Čerpací stanice s plynem je místo, kde si člověk vždycky důkladně odpočine. Stav hygienického zázemí jste nicméně viděli na předchozí fotce.

Do Tbilisi jedeme stejnou cestou, kterou jsme před dvěma týdny přijeli, některá místa vidíme už počtvrté. Přejezd hranic je bezproblémový, pouze stojíme nepříjemně dlouho ve frontě s pasy (v šest ráno je přejezd mnohem pohodlnější). Mezitím davem otřese hlasitá exploze – íránskému autobusu stojícímu docela blízko lidí bouchla pneumatika, zřejmě horkem. Lekačka to byla slušná, pak se tomu všichni zasmáli.

Za hranicemi už nás čeká jen krátký úsek, po šesti hodinách jízdy jsme v Tbilisi. Městem projíždíme tentokrát za světla a připadáme si, jako bychom se zas vrátili do Evropy. Za slušného vedra projíždíme po zeleném nábřeží řeky Kura, jež je osou protáhlého města, a naši průvodci se ptají, co chceme v Tbilisi vidět, neboť nám tu podle dohody mají něco ukázat.

Chceme samozřejmě vidět staré město. Záhy tedy projíždíme nějakými starými a hezky upravenými ulicemi, načež kolega řidič hlásí „This is the old city“, aniž bychom zde zastavili. Nejsme si jisti, zda jde o legraci, či absenci smyslu pro turistiku, čemuž bychom se u místních moc nedivili.

Nakonec se po obtížném parkování přece jen dostáváme ven, „old city“ viděné z auta už ale nenavštívíme. Jsme v centru na západním břehu řeky, jmenuje se to tady zřejmě náměstí Vodopádů. Je přesně pět odpoledne.

Tbilisi je už na první pohled natolik pozoruhodné a pestré město, že bych zde musel strávit několik dní, abych ho poznal a pochopil. Takhle to bude jen taková letmá série fotek, naše návštěva trvala asi dvě hodiny. Ve městě žije asi 1,1 milionu lidí a bylo založeno v pátém století našeho letopočtu, a to údajně zrovna v místech, kde se nacházíme – král Kavkazské Iberie Vachtang I. Gorgasali tehdy podle legendy náhodou objevil zdejší sirné prameny a tím tu vše začalo. Jedním z architektonických stylů, které se na vzhledu Tbilisi podepsaly nejvíce, je secese, což se rozhodně nedá přehlédnout.

Tento kostelík se docela podobá těm v Arménii.

Průvodci ochotně vyrazili do města s námi, stoupáme někam k pevnosti.

Krásná ulička

Pevnost nesoucí název Narikala, založená ve čtvrtém století

Z pevnosti se bude krásně fotit.

Výhled na centrum s řekou Kura

Střed starobylého města tvoří několik moderních staveb a park. A působí to úplně přirozeně.

Od roku 2012 se lze na pevnost dostat touto lanovkou.

Výhled východním směrem. Jsme teď paradoxně na okraji města, za našimi zády se již žádná zástavba nenachází.

Pevnost a okolí jsou dost členité. Lezení po hradbách je někdy trochu riskantní, ale lezou po nich všichni.

Kostel sv. Mikuláše, znovupostavený koncem 90. let.

Jedno z těch míst, odkud by nebylo hezké spadnout.

A jdeme ještě výš.

Zatímco naši průvodci byli zpočátku plni elánu a neustále se ptali, kam chceme vzít, nyní už chápou, že bude pohodlnější zůstávat někde vzadu a čekat, až se vrátíme.

Předevčírem jsme navštívili Matku Arménii, dnes je na řadě Matka Gruzie.

Horní stanice lanovky. Jsme velmi rádi, že se zatáhlo.

K Matce jsme se již vypravili sami. Socha byla vztyčena v roce 1958 na oslavu 1500 let od založení Tbilisi.

V levé ruce drží Matka nádobu s vínem a v pravé meč. Víno je pro příchozí přátele a meč na příchozí nepřátele, což má symbolizovat charakter gruzínského národa.

Za hřbetem, po němž se pohybujeme, se rozkládá velká botanická zahrada. Velmi rád bych si ji prošel, kdyby byl čas, takhle se kocháme jen šuměním a zvuky hmyzu, které se odtud linou.

Během půlhodinky jsme sešli dolů, porozhlédneme se ještě kolem řeky.

Voda v řece je docela špinavá.

Na druhém břehu

Pohled k pevnosti přes řeku

Město momentálně nejvíce žije asi Evropským olympijským festivalem mládeže, konajícím se jednou za dva roky v zimní a letní verzi. Neplést s olympijskými hrami mládeže.

Slunce už nepálí, fouká teplý vítr a občas jemně poprchává, je tu teď mimořádně příjemně.

Nemohu se zbavit dojmu, že veřejná prostranství tohoto města jsou navrhována velmi inteligentně a s citem, což bych v těchto zakavzazských končinách nepovažoval za samozřejmost. Kéž by takhle vypadala všechna města na Východě.

Gruzínský prezidentský palác, rozkládající se nad parkem. Účel „trubek“ v popředí jsme přes veškerou snahu nedokázali určit.

Most Míru z roku 2010, jedna z nejznámějších staveb města. Na druhou stranu nepřecházíme.

Most vypadá opravdu úchvatně, a to jsme ještě neviděli noční nasvícení.

Výrazný hotel při náměstí Evropy (či Evropském náměstí?).

Náměstí Evropy, takový tbiliský Kulaťák

Letmá návštěva Metekhského kostela (od slova Metekhi, což je jméno zdejší historické čtvrti). Vnitřek zrovna nebyl přístupný.

Socha krále Vachtanga Gorgasaliho, již zmíněného zakladatele města.

Náměstí Evropy

Chaos na opačné straně řeky

Král s duhou

Duhový podvečer v Tbilisi je krásnou tečkou za celými dvěma týdny. Ve čtvrt na osm sedáme do auta a jsme odvezeni na letiště, kde se s oběma průvodci, s Arturem především, loučíme.

Tbiliské letiště je poměrně malé, což je vidět už na letištní hale – veškerá zákoutí člověk projde během pár minut. Potkáváme zde jinou českou výpravu, která zdolávala gruzínské hory, do řeči se s námi dávají také ázerbájdžánští účastníci právě končících sportovních her, oné „olympiády pro mladé“.

Problémem večera je skutečnost, že odlétáme až v pět ráno, což znamená dlouhé čekání v hale. Opravdu hodně hodin.

Bohužel na tyto situace není hala moc stavěna. Pokud tedy k tomuto účelu nebyly vytvořeny tyto plochy umělé trávy. Já většinu večera sedím na židli, přepisuji cestovní deník a hlídám zavazadla, z čehož mi ke konci slušně hrabe. Jsme rádi za svačiny od Zdendovy sestřenice.

Při odbavení máme trochu problém se zavazadly – co při cestě sem šlo, prý nyní nejde (u stejného přepravce), a tak na poslední chvíli různě přehazujeme věci a všechno píšeme na Karla, jsem docela naštvaný. Odlet ale jinak probíhá podle plánu. Chvíli při vzletu obdivuji noční Tbilisi, ale veškerý zbytek letu již jen prochrním.

16. den (pátek)

Ve Varšavě přistáváme v půl sedmé. Zdenda se vypraví do města, zatímco my se potloukáme po letišti a dojídáme svačiny od Zdendovy sestřenice. Už jsme cestováním dost unaveni, a tak se odletu do Prahy nemůžeme dočkat. Na domovském letišti přistáváme v rozbitém stavu půl hodiny po poledni. Shodujeme se, že předchozí dva týdny rozhodně stály za to, ale že bez vydatné podpory Zdendovo příbuzných bychom měli všechno mnohem těžší. Průšvihům jsme se dokázali vyhnout a pastevečtí psi naštěstí vesměs nejsou naučeni kousat do lidí.

Na závěr už snad jen vypíchnu pár významných a pár téměř nepodstatných postřehů z této výpravy, které mi připadají zajímavé, někde se budu opakovat:

  • vedro a všeobecný nedostatek stínu – pokud nejedete převážně do hor nebo nejste výjimečně teplomilní, v červenci se do Arménie nevypravujte
  • pohostinnost místních – pro východní země typická, ale tady to bylo snad ještě o stupínek lepší, než jsem dosud zažil jinde
  • nezájem o hory ze strany místních – podle slov domorodce, který nás hostil v Jermuku, se však horské turistice či lyžování věnuje přece jen více lidí než dříve
  • rozmanitost arménských hor – viz fotky
  • míra turismu při neznámějších památkách – mnoho klášterů je oproti mému očekávání doslova přelidněných, čímž přicházejí o unikátní atmosféru, kterou pocítíte v opuštěnějších starobylých místech (doporučuji navštěvovat méně známé kláštery brzy ráno či pozdě večer)
  • chaos na silnicích a divoký styl řízení místních – přesto jsme během dvou týdnů viděli pouhé čtyři dopravní nehody
  • nepřijatelnost smrkání na veřejnosti – nic moc pro alergiky :)
  • nesmyslné retardéry na silnicích, většinou otřesně zhotovené a zdraví auta ohrožující
  • nepřítomnost některých základních věcí, které doma považujeme za samozřejmost – jízdní řády na všech zastávkách, dobře fungující integrovaná doprava v hlavním městě, třídění odpadu (to jsme viděli jen v Gruzii), nebo například technická kontrola aut (ta prý ve výsledku neměla smysl kvůli všeobecné korupci)
  • nepřítomnost kempů, až na řídké výjimky – se stanem budete daleko spíš nocovat ve volné přírodě než v kempu
  • obrovské verze nám známých cukrovinek typu Snickers, Kit Kat a dalších – v jerevanských supermarketech koupíte minimálně dvakrát větší balení než u nás, pro horské výpravy ideální
  • arménská diaspora – cca 7–10 milionů Arménů žije v jiných zemích (zejména v Rusku a v USA), v Arménii pak pouhé 3 miliony
  • náboženská jednolitost – ze všech osob vyznávajících nějaké náboženství (cca 96 % obyvatel) je 98–99 % křesťanů; pokud vyjdu z jednoho z rozhovorů, který jsme vedli u večeře, pak třeba takový islám se zde vůbec nechytá, ačkoliv ve většině sousedních zemí naprosto převládá – velká mešita v Jerevanu je prý hlavně turistickou atrakcí a nové mešity se snad už z principu nestavějí
  • arménská kuchyně a jídla o mnoha chodech – pokaždé jsme se hrozně přecpali a ještě zbylo
  • dlouhodobý život bych si uměl představit jen v Jerevanu
  • nošení krátkých kalhot a sandálů je tolerovanou výsadou turistů, místní chlap by takto ven asi nevyšel
  • nízká rozšířenost hospod, zato však vynikající víno a koňak
  • v Jerevanu není problém narazit na nonstop otevřený supermarket; pokladní vám zároveň automaticky balí nákup do igelitových tašek (možná nepříliš ekologické, ale pro zákazníka pohodlné, neboť oni to skládají skutečně rychle a chytře)
  • levné taxíky – v Jerevanu hojně nahrazují nepříliš integrovanou a pro cizince nepřehlednou hromadnou dopravu
  • z pochopitelných důvodů potkáte v Jerevanu daleko snáze Íránce než Turka

Chlápek, co nás hostil v Jermuku, nám dal následující instrukce: „Říkejte všem, jak je v Arménii pěkně a jak jsou tu pohostinní lidé.“ Nerad bych do Arménie přivedl masovější turismus, než tam je nyní, ale snad se mi toto poselství podařilo prostřednictvím článků na Šlápotách aspoň částečně předat.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Rony

28. června 2017 07:20

Rony říká

Dobře vím, kolik úsilí a desítek hodin času zabere práce na tomto velmi podrobném cestopisu o Arménii. Nejen proto oceňuji toto tvoje veledílo...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Mirka

4. července 2017 21:52

Mirka říká

Pěkná a zajímavá série článků - chtěla jsem dát 5 hvězdiček, ale ujela mi ruka a nejde to vrátit - prosím opravit na plný počet !

 

Navarro

13. srpna 2017 20:32

Navarro říká

@Rony: Děkuji za uznání, času to celé vzalo opravdu hodně. Tvému nasazení se ale asi ani zdaleka nepřibližuji.

Honza (Navarro)

Navarro

13. srpna 2017 20:33

Navarro říká

@Mirka: Děkuji, a s hvězdičkami si nelamte hlavu, každý si tu stejně může naklikat úplně cokoliv

Honza (Navarro)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.