Až na vrcholky slovenských hor l.

Až na vrcholky slovenských hor l.

Když jsem konečně znovu vyhrabal zastrčené a o dva roky odložené plány na zdolání několika nádherných vápencových hor Slovenska, bylo mi jasné, že nastal ten pravý čas na jejich uskutečnění. Pokud znalci slovenských hor sdělíte některé z jejich názvů, hned mu bude jasné, že jde o bílé perly v náhrdelníku mnoha podobně krásných vrcholů. Tlstá, Ostrá a Král'ovo skala ve Velké Fatře, malofatranský Kl'ak i skvostný Vápeč ze Strážovských vrchů nakonec skutečně stály za to, a daly zapomenout na propocená trika a vlhké nohy z neustále se tvořících bouří, které nás celý týden provázely.

Přestože mám většinu pohoří Slovenska důkladně zmapovánu z mnoha dřívějších přechodů hor natěžko, zůstala některá neprozkoumaná bílá místa. Většinou šlo o vrcholky odlehlé, v místech, kde by přechod byl příliš náročný. Dnes nastává doba, kdy se tyto resty dají postupně plnit. A tak, i když jedeme autem pro jistotu s plnou polní, budeme často chodit jen s lehkým batůžkem, na denní výstupy. Ulehčení to je pouze relativní, čekají nás náročná převýšení, která fyzičku dokonale prověří.

Až na část české dálnice D1, kde je jízda utrpením, pohodlně přijíždíme na nádraží do Vrůtek už kolem 14 hodiny. Chvíli tak musíme čekat na spoj od Popradu, kterým přijíždí od rodičů naše průvodkyně Lena, která zná řeč zdejších domorodců. Těžké mraky se kupí nejen nad hlavním hřebenem Malé Fatry, ale bohužel i nad Velkou Fatrou, kam míříme. Do kempu v Gaderské dolině přijíždíme v průtrži mračen a na aklimatizační výstup k Blatnickému hradu tak musíme rezignovat. Jsme rádi, že se můžeme ubytovat v jedné z chatek za necelých 7 € za osobu a noc.

Po dešti. Gaderský potok u kempu.

U Blatnice.

...

Chatová osada Gader je asi 1km za Blatnicí a panije zde pohoda a klid. Pro výstup na Tlstou a Ostrou, případně i Drieňok, je jako stvořená. Lze se ubytovat nejen levně v chatkách, ale i v penzionu u restaurace.

Pondělí: Okruh přes Tlstou a Ostrou

Mapka výstupu na Tlstou a Ostrou.

Velká Fatra patří k oblíbenému cíli tuláků, milujících její divokou krásu, daleké výhledy a odlehlost od přeplněných turistických destinací. S Romanem se do nich společně vracíme potřetí. Poprvé to bylo pokračováním přechodu Nízkých Tater, kdy jsme ve vedru lezli z Turecké ke Kral'ovo Studni, Ostredku a chatě Borišov. Následující den pak přešli po červené značce Kl'ak a sestoupili kopřivovým hájem do L'ubochnianské doliny. To, že většina znalých od chaty Borišov odbočuje zajímavější trasou k Rakytovu a Smrekovici, jsme se dověděli až o mnoho let později, kdy nás k týdennímu ubytování zlákal horský hotel Smrekovica. Jízda Favoritem na hřeben Velké Fatry do výšky téměř 1 400 metrů je dodnes nezapomenutelným zážitkem. Další, tentokrát rodinné výstupy na Ostrou, jsme absolvovali každý zvlášť.

Vraťme se ale do reálného času. Hodně nevyzpytatelné počasí velí vyjít co nejdříve ráno. To se nám celkem daří a někdy po osmé začínáme ukrajovat první výškové metry k vrcholu Tlsté (1 373 m n. m.). Hned u odbočky modré do Vápenné doliny je upozornění na zvýšený pohyb medvěda hnědého. Trasa, kterou jdeme, je považována za krajinářsky nejhodnotnější túru Velké Fatry, o čemž se brzy přesvědčíme. Strmé stoupání, které následuje pohodlný úvod, obohacují pohledy na stále mohutnější vápencové terasy, s mnohými jeskyněmi a převisy. Opravdu krásný začátek našeho putování slovenskými horami pak ještě znásobí úžas nad jeskyní Mažarnou. Její obrovský vstupní portál odkrývá celkovou rozlohu jeskyně, která činí 1340 m2. Délku 130 m bez čelovky ani nezkoumáme.

Varování je jestě namístě. Ve Velké Fatře nyní žije okolo šesti desítek medvědů a hory jsou jejich domovem. Návštěvníci a vetřelci jsme my, lidé.

Vápenná dolina je celá velmi fotogenická. Škoda, že jsem nevzal víc na vědomí to, že fotím v šeru. Často tak hezké fotky poznamenal delší čas, který jsem v terénu nevnímal. Možná udělal své i náročný terén a vysílením rozklepané ruce a nohy.

Vstupujeme do pohádkové říše vápencových skal a obřích teras. Většinu z nich voda proměnila v převisy, díry a jeskyně. Tady by se dalo dlouze bloudit a zkoumat jednotlivé útvary, vždyť podle mapy je v okolí mnoho velkých jeskyní. K nim ale značení nevede.

...

...

...

...

Pod jeskyní Mažarná.

...

V jeskyni.

Nad jeskyní je výšvih jištěný řetězem, a ten nás vyvádí na hranu terasy s dalekým výhledem. Bohužel podmínky na pozorování okolních hor nejsou dobré. Parné léto málo kdy projasní obzory natolik, aby se z nich mohl člověk těšit. Stezka stále stoupá vzhůru nekonečným množstvím serpentin. Z bukového lesa se dostáváme do smrčin a občas obcházíme vývraty z květnové bouře, která napáchala škody především v Gaderské dolině. Když se dostaneme na loučku, máme vyhráno. Prostorný a travnatý vrchol je nedaleko. Nedaleko ční Ostrá, ponořená do stínu přibývajících mraků, náš další cíl. Raději se dlouho nezdržujeme a pokračujeme na nedaleký vrcholek Lubené (1 414 m n. m.). Vlastně je to nově Bágl'ův vrch, jak ukazuje vrcholová cedule. Zmatení názvů je, jak jsem se dočetl na webu hiking.sk, starého data, ale pro domácí a znalé prý Lubená byla vždy Báglovým vrchem. Proto dnes ta dodatečná oprava. Na mapách se tedy názvy různí. Vrch přecházíme ostrým hřebínkem, po kterém následuje prudší, ale krátký sestup k bývalému Bágl'ovo vrchu. Tady nacházíme buk zbavený kůry ve výšce asi jednoho metru a dohadujeme se, jestli si takto medvěd značí své teritorium nebo se tady jen drbe na zádech.

Vystupujeme nad mohutnou terasu. Zde se poprvé otevřou pohledy do údolí pod námi i daleké obzory.

Chvilka šplhání je jištěna volným řetězem.

Opar z mlh vytvořených deštěm příliš omezuje výhled.

...

Babočka kopřivová, jeden z mnoha druhů motýlů, které na své pouti potkáme.

Před vrcholkem Tlsté je loučka, z níž fotím Ostrou v kontaktu se vzdálenějším Drieňkom.

Tlstá je malebný kopec. Na vrcholu je mnohem víc místa než na Ostré. Názvy tak korespondují se skutečností.

Hořec je jednou z bylinek, kterým se v horách daří.

Na vrcholu je živo. Nikdo se ale dlouho zbytečně nezdržuje. Hrozí bouře.

...

...

...

...

Ostrá je již v hlubokém stínu. Ceta k ní potrvá jistě přes hodinu.

Pohled z Báglova vrchu (či Lubené).

...

...

Cesta k Ostré je stále lesem bez výhledů a nás probere až stoupání na Zadní Ostrou. Zde začínají svěže zelené loučky s mnoha skalisky. Shora již vidím stezku stoupající nahoru Juriášovo dolinou z Blatnické doliny. Spíš ale jen takovým prudkým žlebem. Tvrdý a náročný výstup bych tudy, podobně jako před dvanácti lety, s tehdy osmiletým synem Lukášem, podruhé jít nechtěl. Rozeklaný delší hřeben Ostré částečně vede hřebenem a částečně podchází k sedélku. Na vrchol už není daleko. Čeká jen kousek pěkné zajištěné cesty s průlezem skalním oknem na vrcholovou plošinu, ale protože kolem začíná rychle stahovat bouře, mizíme raději dolů. Cesta vede sem tam svahem, jen minimálně klesá a není lehká. Důvodem je kluzké bahno, které vytvořily předchozí deště a přelézání padlých stromů. Než dojdeme do Koňského dolu, začne bouře a pořádný slejvák. Hážeme přes sebe pláštěnky, já jen nepromokavou bundu, hlavně kvůli foťáku, a za stálé bouře kloužeme a padáme po listí a bahnu prudce dolů. V jednu chvíli jedu po bukovém listí asi tři metry jako namydlený blesk. Brzy je mi jasné, že nejlépe se jde přímo korýtkem potoka, který umetl stezku. Naštěstí je déšt i voda proudící pod nohama teplá a osvěžující. Když zjistím, že blesky nelétají do lesa okolo nás, jdu v klidu. Dokonce si tu slovenskou slotu vychutnávám a v dešti se snažím i něco vyfotit. To jde ale v nastalém šeru špatně a tak jsou fotky mázlé. Na nějaké delší nastavování není čas. I tak se objektiv nadlouho zamlží.

Koňský důl nás nakonec spláchne přímo k chatkám kempu. Po nezbytné očistě se snažíme rozvěsit mokré hadry kde se dá. Pak jdeme na zaslouženou večeři a pivko do restaurace, kterou máme pár metrů před chatkou.

Vystupujeme na Zadní Ostrou.

Hřeben k Ostré je nezapomrnutelným zážitkem.

Velká Fatra v bw.

Ostrá.

...

Podled zpět k Zadní Ostré.

...

Sedlo pod vrcholem. Zde značená stezka zamíří do Koňského dolu.

V lijáku jsem byl nucen Nikon sbalit, přesto mě zvláštní atmosféra za bouře donutila několik fotek zkusit.

Úterý: Výstup na Kral'ovu studňu

Mapka přechodu Ostredku.

Opět se snažíme vyjít co nejdříve. Odpolední bouřky budou znovu hrozit. Nedosušené věci balíme a rozvěšujeme v autě, protože po sestupu z dvoudenního treku na hřeben Velké Fatry popojedeme o kousek dál. Na Kral'ovu studňu nás vyvede Blatnická dolina. Je to kratší, než stoupat dlouhou Gaderskou, kterou si necháme na sestup.

Blatnickou dolinou nás provází zelená turistická značka, uhnout omylem z cesty se ani nedá. Stoupáme pozvolna, rozespalým tempem. Protože se nám s Lukášem nechtělo do mokrých a špinavých bot, jdeme v trekových sandálech. Náhradní botky nesema na batohu, kde se suší. Kupodivu je v pevně na nohou utažených sandálech jde dobře. Vlastně je v takhle těžkém terénu zkouším poprvé.

Stále hledám skalní okno viditelné z cesty, ale nejprve se musíme dostal pod vysoké skály nedaleko odbočky do Juriášovo doliny. U ní značka mizí v houští na Ostrou. Druhý rozcestník Rakytovská dolina zase oznamuje možnost vystoupat na atraktivní vápencový Drieňok (1 268 m n. m.). Naše nadmořská výška, kterou dnes sleduje Lukáš na aplikaci z mobilu, je pouze 800 m a tak si na tento vrchol necháváme zajít chuť. Ostatně Rakytovská dolina se brzy uzavírá a my funíme v prudkém stoupání. Kolem je překrásný starý bukový les, který pozorujeme mezi po čele stékajícími kapkami potu. Propocení jsme dokonale, je hodně teplo. Snažíme se víc pít, když jíst se moc nedá. Stezka vystoupá až na úroveň vrcholku Drieňku a pak se trochu narovná. To ulehčení přijde docela vhod, protože další, naštěstí jen krátký zvedák ještě čeká.

Pstruh v rybníčku u ústí Blatnické doliny.

Skalní okno s tajemnou mlžnou oponou.

A vztyčený prostředníček, který nám cosi nepěkného naznačuje. Asi se máme na co těšit!

Blatnická dolina stoupá jen mírně, výše se změní na Rakytovskou.

Vzhůru Blatnickou dolinou.

Dlouhé stoupání k Halamovo kopě překonává 600 výškových metrů a dost dává zabrat. Jdeme velmi pěkným bukovým lesem.

...

...

Poté zarostlým svahem traverzujeme hlubokou dolinku. Na jednom místě zkoumáme stopu s jasně patrnými vrypy drápů. Tady je medvědí ráj. Raději ztropíme trochu povyku. Náš falešný zpěv jistě huňáče rychle zažene. Začíná slabě pršet, ale když na sebe navlékneme pláštěnky, hned zase přetává. Sedlo pod Smrekovem (1 441 m n. m.) je dokonalou spásou. Pod sebou vidíme loučku, kterou již snadno dojdeme ke Kral'ovo studni. Roman s Lukášem zkoušejí rozhled z vrcholu Smrekova, ale ten je dost omezený smrčinou.

Na hřebenu nad horským hotelem Kral'ova Studňa je útulna, kterou bychom mohli využít k přespání. Jdeme se k ní podívat, ale moc nás nezláká. Je bohužel dost zaneřáděná. Navíc je na povalování ještě brzy. Jdeme proto k hotelu, kde se zkusíme se spacáky ubytovat. Za 12,50 € se nám to daří. Pravda, mohli bychom si zaplatit třeba královský apartmán za 140,- € na noc, ale i těch v přepočtu více než 300,- Kč za nocleh ve vlastním spacáku stačí. Ale venku znovu prší a my jsme za to rádi. Do večera pijeme, jíme a poleháváme, a když se vyčasí, vyrážíme ke Kral'ovo skale (1 377 m n. m.). Do půl páté na hotelu není elektřina, ta se vyrábí z agragátu, ale teplá voda ve sprše naštěstí teče.

Sedlo pod Smrekovem je nedaleko vrcholu (1 441 m n. m.).

Od Smrkova fotí Lukáš, kterému na chvíli přenechávám foťák. Na hřeben Velké Fatry s sebou netáhnu zrcadlovku s objektivy, ale jen kompakt Nikon P7000.

Pod Smrekovem.

Idylka Velké Fatry.

Blížíme se ke Kralovo skale. Louka je pastvinou a tak v údolí chvilku musíme překonávat kopyty krav rozbahněný terén.

Na Krížné se čerti honí.

Na hřebínku je možné k přespání využít i útulnu a přespat na širokých dřevěných lavicích. Uvnitř je ale ohniště, prach a nevlídno.

Proto se radši ubytujeme v Hotelu Kralova Studňa. Ve vlastním spacáku za 12,50 €. Venku začíná znovu pršet a tak jsme rádi za střechu nad hlavou a možnost dát si po více než pětihodinovém stoupání teplou sprchu.

Kleč je na svahu vysázena do šachovnice a má zabránit v zimě častým lavinám. Svahy nad Tureckou jsou velmi lavinózní.

Kralova skala není nejvyšším vrcholkem v okolí, ale je na pohled výrazná a atraktivní.

Sestupujeme ke Kralovo studni.

Jdeme ke křížku nedaleko značené trasy.

Na památku obětem Velké Fatry je zde tabule s jmény zahynulých. Hory jsou krásné, ale bývají i zrádné a nelze je podceňovat.

Nahoře drahý hotel a nepřístupnou restaurací, dole bufet a pokoje po osmi pro tuláky a nemajetné.

Pomalu k horizontu se blížící slunce mezitím rozsvítilo krajinu, probleskujíc mezi mlhou a mizejícími mraky. Ozařuje dokonale i stupňovitě položená dlouhá dřevěná koryta, která zde slouží pro pasoucí se dobytek. Proto i název tohoto místa - Kral'ova studňa. Pod skálou zjišťujeme, že se nahoru dá vylézt a to také hned činíme. Odměnou je nám nádherný rozhled protrhanou mlhou po Velké Fatře až k Ostredku a Ploské, ale i dál do kraje.

Na pokoji turistická ubytovny je nás osm a tak není divu, že se nakonec moc nevyspíme. Přitom vedlejší pokoj zůstal prázdný. Trochu zvláštní přístup zdejšího personálu k obyčejným turistům a vandrákům ještě umocňuje zjištění, že ani nesmíme do zdejší restaurace, která je jen pro řádně platící hosty hotelu. Jíst proto musíte v místnosti u recepce. Navíc ten maďarský guláš, co mi přinesli, vypadal jako narychlo uklohněný zbytek z jídel hotelové restaurace. Nebo se snad guláš dělá na Slovensku z hranolků zjevně předem osmaženého masa?

Večer se vyčasí a tak jdeme ke Kralovo skale.

...

Ostredok v dohledu, stále v mlze.

Výstup vypadá docela nebezpečně, ale nakonec to tak hrozné není. Chytů je ve vápencové skále dost.

Fascinuje nás především výhled na tyto skaliska. Magicky prosvětlená mlha prazářená pomalu zapadajícím sluncem vykouzlila báječnou večerní náladu.

Stezka, po které jsme přišli od hotelu.

Konečně spatříme i hlavní hřeben. Ten nás zítra čeká po vrchol nejvyšší hory Velké Fatry Ostredku. Tento úsek cesty je velmi podobný hřebenovým cestám po Roháčích.

Svahy hřebenové partie.

Vidím se tam dole...

Tato dolina se jmenuje Dedošová a my se skrze ni budeme vracet do Gaderské ke kempu.

Boční hřeben Ostredku na Štrochy (1 386 m n. m.) zítra využijeme k sestupu.

...

Sestup bývá obtížnější než výstup vzhůru a musí se na to vždy myslet.

Ztracena v horách...

Kouzlem zobrazená krajina kolem Kralovo studně. V napajedlech koryt se zachycuje poslední odlesk dne.

...

...

...

Středa: Mlhou k Ostredku a sestup Gaderskou dolinou

Večerní radost z projasněné oblohy vzala rychle za své. Mlha jako mlíko nedává žádné šance na pohodovou chůzi hřebenem, jak jsem si to představoval. Čekat na zlepšení nemá cenu. Čeká nás osmihodinová túra a vice než kilometrový sestup z nejvyššího vrcholu Velké Fatry Ostredku (1 592 m n. m.).

Míjíme Kral'ovo skalu, kterou v mlze nelze ani tušit. Smiřujeme se s tím, že dnes žádné výhledy nebudou. Zato zvláštní vysokohorské atmosféry, kdy se do nás opírá vichr a není vidět na krok, si užíváme dosytosti. Cesta na Krížnou (1 574 m n. m.) stoupá zvolna a za hodinu stojíme u vojenského objektu se zákazem fotografování. Dost směšné v dnešní době, kdy vám teleobjektiv z velké dálky přiblíží jakekoli detaily. Teď je ovšem situace jiná. Stojíme u plotu a vidíme jen nepatrný obrys budovy. Až když silný vítr, který nás neustále doprovází na pár vteřin odežene mlhu, spatříme bizarní stavbu na vlastní oči.

Z rozcestí pokračujeme po červené k severu na Ostredok. Já jdu stále první. Stezka je již jen úzkou, místy rozbahněnou a kluzkou pěšinkou. Schytávám z okolní trávy všechnu rosu, čvachtá mi v botech a za chvíli jsem do pasu mokrý. Náladu mám dost mizernou. Mlha opět houstne. Jestli šlápnu omylem medvědovi na ocas, ani se to nedovím. Jediným rozptýlením je nakonec nálet nějakého menšího dravce, který si mne asi spletl se snadnou kořistí. Až na poslední chvíli zjistil svůj omyl a ostrým manévrem se vyhnul mé hlavě. Na Ostredok mne zase mlhou vede malý ptáček. Vesele poskakuje ve vyšlapané stezce přímo přede mnou. Asi abych nezabloudil. Vydrží to takhle snad dvě stě metrů.

Na vrcholku Ostredku už má Lena hlad, ale já ve větru dlouho stát mokrý nevydržím a tak se brzy všichni vydáváme na sestup. Prvních 250 výškových metrů klesáme příjemným bočním hřebínkem hory po zelené značce. Konečně mlha trochu řídne. Dostali jsme se totiž do závětří hlavního hřebenu a tak konečně můžu i fotit něco jiného než hustou mlhu a naše protáhlé ksichty. V sedle se schováme před již mírnějším větrem a konečně něco sníme.

Ráno nás nepotěší. Ze slibovyných výhledů nebude nic. Ale i bez mlhy by výhledy nebyly nic moc. Každodenní opar je příliš velký a přes den jsou vedra. Velmi teplo je i zde nahoře a jen silný vítr a mlhy ho pocitově snižují.

Rosí se nám vše, i brýle (okuliare)...

Vrchol Krížné. Nefotit!

Maceška velkofatranskohorská.

Cosi se blíží...

Ostredok, 1 592 metrů. Je lépe moc se nezdržovat. V botách mi čvachtá rosička, zamlžená mám očička...

...

Rozostřeno na sestup. Stezka zde kupodivu klesá velmi zvolna a příjemně. Sestup do doliny Dedošová nás ale nemine.

Před nosem máme vrcholek Štrochy, kde má podle mapy být i nějaká propast, ale značka před ním ostře uhybá vlevo kolem suťového pole a začne klesat lesem, náročnějším terénem. Jdeme zvolna a na jistotu. Lena občas zapískne píšťalkou na okolní medvědy, kterých jsou ve Velké Fatře desítky, aby se před námi schovali. Jsem proto trochu nervózní z Lukáše, který sestupuje moc rychle a mizí sám daleko vpředu. Křičím na něj aby počkal, ale marně. Díky tomu křiku jen uklouzne v bahně, naštve se, a uvidím ho až v dolině. I já s sebou párkrát třísknu, ale nakonec se všichni dostáváme k chatě Drobkov v Dedošové dolině bez újmy na zdraví. Shora odtud zahlédnu dokonce odjíždějící auto. To je signálem, že již zbylé výškové metry budou zdolané jen pohodlným klesáním. Je poledne. Mažeme na chleby paštiky a chvíli odpočíváme. To nejhorší už máme za sebou. Umyjeme zabahněné boty, a s Lukášem a Lenou nasazujeme sandálky.

Dedošová dolina je opravdu nádherná. Je vlastně pokračováním známé Gaderské, jen je užší, skalnatá a víc romantická. Užíváme si její krásu a ještě plni sil svižně jdeme po příjemné lesní cestě. V místě zvaném Škrap se cesta rozšiřuje a my vidíme dřevaře, auta a bahno rozježděné cesty. Za říčkou je hájenka s prostornou verandou, opodál je velká dřevěnka na seno s otevřeným podkrovím. Ideální útulek pro nouzové přespání.

Dlouhá cesta dolinou vede stále nad Gaderským potokem a tak je na co koukat. U odbočky Čertova brána shazujeme ze zad bágly a jdeme se nalehko kouknout na ten čertí zázrak. Potůček se zde zdvihá mezi skalami až k místu, kde voda a čas prolomily skutečně krásnou skalní bránu a vyhlodaly ve vápenci několik malých jeskyněk. V jedné z nich je umístěn dvojitý dřevěný kříž. No, to ďáblík nebude mít radost. Ale zřejmě byl odsud již dávno vyobcován a teď bloudí kdesi v okolních skalách. A těch je tady něúrekom...

Gaderská dolina se pomalu začíná stáčet k západu a to znamená, že se blížíme pod Blatnický hrad a do kempu. Cesta je již pevná, čistá a asfaltová. A ještě dává zabrat. Lenu začíná zlobit úpon pod kolenem a tak ubrala hodně z dříve ostrého tempa, kterému jsem vůbec nestačil.

Jdeme pomaleji spolu. Po příchodu k autu se domlouváme na přesunu do nedalekého kempu Drieňok, kde je koupaliště. Slunce totiž již dávno zlikvidovalo poslední zbytky mlhy a je pravé letní vedro. Ale kdo ví, jak to teď zrovna vypadá nahoře na hřebeni u Ostredku.

Štrochy.

Kamenné moře pod Štrochy skrývá i propast, kterou zobrazuje mapka. Hledat ji však nehodláme. Radši při sestupu pískáme, Leny zpívá slovenské popěvky, a snažíme se všelijak hlučet a zasrašit medvědy.

Mlhy zůstaly vysoko nad námi a jde se lépe.

Přesto jsou partie, kde to hodně klouže. Jízda po bukovém listí je překvapivě rychlá a často končí krkolomným pádem.

Dolina Dedošová.

Skoro se zdá, že vytrvalé deště zmladily listí buků, které září jako zjara.

Doplňujeme vodu z přítoku Gederského potoka. O ni již nouze nebude.

Dedošová dolina je nádherná, často úzká a skalnatá. Pokud ale sem chcete dojít z Gaderské doliny od Blatnice, zabere vám pochod několik hodin.

...

Hájenky, kde lze nouzově pohodlně přespat na verandě, nebo v nedalekém přístřešku na půdě. Tedy pokud domácí nebudou doma.

...

Ke Čertově bráně vede značená odbočka a tak se bez báglů jdeme na ni podívat.

Kolem voda vymlela spoustu pseudojeskyněk.

...

...

U odbočky k Čertově bráně začíná Gaderská dolina. Stále máme před sebou mnoho nekonečných kilometrů.

...

V kempu Drieňok volné chatky mají a tak se nejprve v klidu a dnes poprvé pořádně najíme. Pak jdeme sušit. Pereme v umyvárce i všechny boty, rozvěšujeme prádlo a veranda chatky za chvíli vypadá, že ji okupují cikáni. Jdu se ještě s Lenou vykoupat do bazénu. Voda je docela chladná a tak ji musím dost dlouho přemlouvat, než do ní vleze. Po únavném dni je to příjemné osvěžení. Přestože je po šesté, stále je velmi teplo.

Upřesňujeme plán na další den, který bude nakonec jen oddychový. Věnujeme ho vyspávání, prohlídce lázeňského města Turčianske Teplice a přejezdu na Fačkovské sedlo. Tam se chceme ubytovat v horském hotelu Kl'ak. Jak romantické...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

17. srpna 2014 19:45

azave říká

Noo joo, kopce meho mladi ... Byl jsem tam poprve sam v roce 1970 nebo tak nejak kolem. A pak jeste nekolikrat... V Mosovcich se narodil a nejaky cas zil i muj otec, meli jsme tam i pribuzne. Uz nejaky cas se tam chystam, snad se vse povede . . . 

Rony

20. srpna 2014 20:24

Rony říká

No, to je překvápko, azave, že máš tak blízko k Velké Fatře. Mošovce a kemp Drieňok jsem poznal před dvanácti lety, kdy jsme se tam poprvé ubytovali na dva dny. Teď to vyšlo jen na den a dosoušení mokrých svršků (a spodků ...).

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.