Barvy divočiny – Gabreta

Barvy divočiny – Gabreta

:-* Gabrétský les je keltské označení pásu hor a pralesa na sever od Dunaje a kdysi se tak za dávných časů nazývala Šumava. Původně se v tomto hraničním česko – bavorském pralese prakticky vůbec nevyskytovaly jehličnaté stromy, naopak dominovaly stromy listnaté a zejména převládaly javory. Název Gabreta je pravděpodobně odvozen od nejčastěji se vyskytujícího stromu pralesa – javoru. Jiné prameny uvádí, že název vznikl z keltského slova gabro – kozorožec, tedy Pohoří kozorožců.

Dnes se Gabreta - Šumava bude po kůrovcové kalamitě v bezzásahových a ostatních požraných územích pomalu, ale jistě navracet zpět ke své původní barevnosti. To ovšem uvidí až děti našich dětí jako kmeti.

Ono barevné vnímání si můžeme alespoň částečně :-P

I M I T O V A T

A protože jsem kdysi popsal náš první dotek s prostory na dlouhá léta zapovězenými a proto, že již uplyne dlouhých dvacet let od prvního provalení Šumavských zátarasů a dvojitých plotů O:-), zařazuji pod fotkami i dva články. První je z doby objevování v roce 1990 =-O, druhý po deseti letech, v již tehdy poničené krajině kolem hranic u Luzného a Mokrůvky :-!, mapuje postupující kůrovcovou kalamitu. Články jsem ponechal tak, jak byly v té době napsány.

Druhý článek Ze světa lesních samot otiskl (již 2x) časopis Treking (dříve Turistika a hory):-D.

Říčka Světlá se u Nového Údolí vlévá do Studené Vltavy a její břehy lemují nánosy říčního písku.

U Nového Údolí se lesy střídají s loukami, ve kterých se klikatí Studená Vltava v přírodní rezervaci Spálený luh.

Řeka pod soutokem Teplé a Studené Vltavy protéká Vltavským luhem přísně chráněným územím.

Mezi Novou Pecí a Černým Křížem si odfukuje v letním období i parní vláček.

Ze Zhůřské luční zahrady u Huťské hory jsou daleké výhledy na hraniční hory.

Kdesi dole omýlá v hlubokém kaňonu obří kamenné obelisky slavná řeka Vydra.

Kašperk, dominanta obzorů kolem Kašperských hor.

V utajení se proplétá hlubokým údolím mezi skalami a lesy Křemelná.

Pouť kolem břehů Křemelné přináší pohodu a klid.

Divočina připomínající kanadskou, to je řeka Křemelná.

Stezka podél břehů Křemelné se proplétá k soutoku s Vydrou u Čeňkovi pily.

Holou, kameny posetou hlavu Luzného vítá Březník, místo dějů Klostermannových příběhů.

Stráně nad Modravským potokem ztratily svojí barvu.

Daleko a nepřístupně vypadají vrcholy Roklanu z Černé hory.

Ohrady mají chránit mladé stromky, co ale zde, nad prameny Vltavy, vlastně ještě zbylo?

Kdo ví, jestli vůbec někdy ve své historii pamatuje Gabreta podobnou apokalypsu.

Nad prameny Vltavy jen šeď provokuje k četným otázkám. Zbývají ale pouze otazníky...

Kiril dokonal dílo zkázy a smetl z pohledů většinu mrtvých stromů.

Rudě se vine přes hory a údolí hlavní trasa značené turistické stezky.

Spálenec, a co zbývá, je samota...

Horské louky na Sněžné vyzývají k romantickým procházkám.

I lesní velikáni mají svůj čas přesně určen.

Jezírka ve slatích Jeleního potoka odrážejí nebeskou modř ve svých bezedných vodách.

Zwiselterfilz, slať jen kousek za hranicí nad Javoří pilou, je prokládána mnoha nevelkými jezírky a bažinami.

Roklan se svými dvěma hlavami sleduje své sousedy s povýšenou pýchou.

Rozlehlé byly lesy ještě před nedávnou dobou.

Kolikrát ještě vyjde slunce nad Antíglem a Filipovou Hutí, než ztratí nadobro sílu svých paprsků? To Roklan neví.

Jen krev, co prolévá krajinu rozehřívá její studené srdce po chladné noci.

Zapálená louče ve své mohutnosti snímá břemeno temnoty a dává zapomenout včerejšímu dni.

Záchrany již není pro tyto lesy Roklanu, co celé věky odolávaly přírodním živlům.

Až do dálných dunajských nížin vedou cesty z vrcholu Luzného.

Zaražené hluboko do země zejí pahýly stromů jako vykřičníky nad Novohuťskými močály.

Grosser Schachten, opuštěné místo pod Latschensee nedaleko českých hranic, láká k odpočinku a rozjímání.

Nad Filipovou Hutí slibuje výhled příjemnou projížďku na běžkách k Březníku, na Černou horu, či na Modravu.

Cesta od Modravy k Březnické hájovně překonává Cikánskou slať, aby poté klesla do Luzenského údolí.

Do Modravy, podél Modravského potoka, kopíruje břehy pro pěší nepříjemná asfaltka.

Romantická a umírající, taková je Gabreta dnes.

Snad co nejdříve zmizí včechny otevřené rány a spolu s nimi i tato Zážitková stezka suchým, smutným lesem.

mapa Medvědí hora

Zde jsou lvi

Píše se rok 1990. Z hraničních oblastí mizí železná opona a otevírají se nové možnosti. Pro romantické duše a tuláky se promítají do hraničních hor a mají podobu bílých míst na mapách. Tam, kde jsou lvi.

Opouštíme mnohokráte prošlé stezky vnitřní Šumavy a vydáváme se do donedávna zapovězených míst. Cesta nás vede k hranici do hlubokých šumavských lesů. Z Antýglu přes Tříjezerní slať k Javoří Pile, dále po vojensky střižené cestě Rokyteckou slatí směrem na Medvěd. Před sebou vidíme dvojhlavý Roklan, na který máme spadeno. Cesta však náhle končí. Pokračujeme ještě chvíli směrem k hranici. Pod dojmem filmu Král Šumavy dostáváme již jen pár stovek metrů od hranic strach, obracíme, bloudíme a … dostáváme se do slatí. Kupodivu jdou přejít bez následků. Kleč je průstupná a tak za chvíli míříme kolem zbytků dávných stavení a podle Roklanského potoka k provalené hrázi Roklanského jezírka. Pokračujeme kolem do hlubšího lesa směrem k hranici.

Netrvá to dlouho a jsme na ní. Poprvé vidíme velké bílé kůly rozseté podél celé hranice s Bavorskem, usedáme a s nostalgií odpočíváme u hraničního kamene. Všude kolem jsou vidět drobné kvítky dřípatky. Jsme kousek pod Roklanem ve výšce kolem 1300 metrů, ale na Roklan se dnes přece jen ještě neodvažujeme. Pokračujeme po hranici, kde jde z vyšlapané a dobře udržované stezky vyčíst, že zde bývá dost živo. Cesta přes Blatný vrch a Špičník příjemně ubíhá a upravená hraniční stezka nás zavádí až k cestě do Bavor, se závorou a erbovními znaky. Vedle zastavujeme a pozorně čteme na stromě zavěšenou cedulku s umně vykresleným dvojitým plotem a strážní věží s ochránci socialismu. Achtung Grenze. Hlásá nápis a upozorňuje nepozorné turisty na možnost zastřelení československými pohraničníky. Tak takhle nás viděl svět.

Pokračujeme dále a sháníme místo na nocleh. Najednou se proti nám mezi korunami smrků mihne něco divného, jako halda kamení. Dohadujeme se, co jsme to viděli. Asi jen mraky nad obzorem. Zaléháme přímo na hranici a brzy ráno vyrážíme směr Mokrůvka, pramen Vltavy, Kvilda.

Netrvá to dlouho a zůstáváme stát jako opaření. Lusen, ukazuje směrovka na horu celou posetou obrovskými balvany. Je nám to směšné a trochu trapné. Křížem krážem máme Šumavu prochozenou, ale jak vypadá Luzný, kilometr za našimi hranicemi nevíme. Šumavské mapy za socialismu končí na hranicích, za nimi nic, prázdno. Jdeme nahoru. Nikde ještě ani živáčka a tak si vychutnáváme rozhled kolem a spřádáme další plány k výpravám do těchto bohem zapomenutých míst Šumavy.

Ze světa lesních samot

Je ráno 19. září 1999 a pro nás začíná poslední letošní vandr. Protože Radek ještě nebyl na Roklanu naplánovali jsme si trasu Modrava-Luzný-Roklan-Modrava. Po srazu se sice dozvídáme, že ho sklátila chřipka a nejde, ale i tak trasu neměníme a ve čtyřech vyrážíme podél Modravského potoka, uhýbáme po značce k Ptačí nádrži a odtud míříme již podle mapy na Malou Mokrůvku. Protože jsme již vícekrát měly možnost jít po hranici od Roklanu po pramen Vltavy, nemůže nás nic překvapit.

Ale chyba lávky. Již při stoupání na Malou Mokrůvku celý umáčení od rosy a předchozích vydatných deštivých dnů, které zvedly hladiny Vydry a Modravského potoka do stavu zde neobvyklé povodňové aktivity, vidíme, že něco není v pořádku. Na Malé Mokrůvce, přestože je v bezzásahovém pásmu první zóny N.P. Šumava, je vidět mohutná vykácená planina. Je vidět i nové osazenstvo mladých stromků ještě v ochranném balení. A okolo a výš je vidět jen samé uschlé smrky.

Škrábeme se svahem v borůvčí, ochutnáváme nacucané dozrálé borůvky a trefujeme se přesně k hraniční ceduli. Dáváme pauzu na oběd, rozhlížíme se kolem a nevidíme jediný zdravý strom. Jdeme dále směr Luzný a jen žasneme co se stalo s krásným smrkovým lesem. Stopy po kůrovci jsou patrné všude i pod našimi nohami. Spadaná kůra, ulámané suché vršky smrků, padlé stromy. Mrtvé jsou i všechny malé smrčky u hraniční pěšiny. Bohužel zlý sen teprve začíná a tak máme možnost si vychutnat tento les, ala Krušné hory, ještě plných pět hodin dnes a další dvě zítra.

Rozhlížíme se z Luzného a i skrz mlhu vidíme všude kolem, v Čechách i v Bavorsku mrtvý les. Jdeme dále po hranici směr Roklan. Tam , kde ještě před pěti lety bylo pár suchých stromů na německé straně, hezká pěšinka přes mokřady a slatě se vzorně udržovanými dřevěnými chodníčky přes obtížná místa, je nyní plno polámaných smrků bez života. Kolem je tráva poseta popadaným lišejníkem, nad hlavami trčí holé větve. Stále přelézáme a obcházíme padlé stromy, cesta je únavná, nepříjemná.

Vzdáváme to u Blatného vrchu. Obrovské zklamání nás stáčí dolů od hranice. Sestupujeme na asfaltovou cestu, která ani není na mapě a která končí u slatí již poblíž Roklanu. Mezi mrtvými stromy, kterých jsou tu tisíce a tisíce prosvítá škodolibě jasně zelená barva ochranného umělého oplocení nových, listnatých stromků.

Je večer, stavíme stany na paletách, asi přichystaných pro budoucí oplocení mladých stromků, sušíme u ohně ze zbylých planěk pohory a ponožky a stále debatujeme o té hrůze okolo, o tom, že by bylo nejlepší z 1. zóny Národního parku udělat třetí, protože tady teď již nebude co chránit. Zaléháme a uspává nás blízký řev jelena v říji, kterému malý brouček ukradl domov.

Ráno již při snídani se dohodneme, že i přes ostré sluníčko a jasnou oblohu vynecháme tentokráte ještě stále trochu zelený Roklan, který je vidět kousek od nás i s Javorem v dáli a točíme se zpět na Březník.

A cedule hlásá: "I zóna NP ponechána experimentálně bezzásahovou oblastí. Netěží se... Mrtvý strom je totiž zdrojem nového života Z vedle stojícího živého stromu se uchytí semínko a na rozkládajícím se mrtvém vyroste nový život... Až teprve budoucnost ukáže, je-li to správné řešení."

A budoucnost je zde. Jeden z nejhezčích koutů Šumavy již neexistuje. Karle Klostermanne promiň, svět lesních samot nad Modravou zmizel... Navždy?

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Rony

1. ledna 2010 17:11

Rony říká

PF 2010

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

2. ledna 2010 15:20

HoHo říká

Tobě také šťastný nový rok a hodně dalších zajímavých článků...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Jack

2. ledna 2010 18:29

Jack říká

Taky se přidávám, ať Ti všechno vychází v tomhle roce, bez všech problémů a starostí...a mnoho článků tak dobrých, ba ještě lepších na Náš společný cestovatelský web

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Luděk

3. ledna 2010 18:55

Luděk říká

Je to opravdu tak jednoznačně chybný řešení ? Já jsem se už taky splet v úsudku věcí, který se mi zdály jednoznačný a jasný. Chybý mi v tom článku ono "Co když". Něco, nějaká možnost, že i toto je cesta k návratu přirozeného původního lesa, nějaký argument druhý strany.

My se na to díváme z našeho pohledu lidí, co chtěj teď (těhle 30 let) vidět ten hezkej les, jak ho znaj. Ale co je věk jednoho člověka v životě Lesa ?

Možná je to skutečně možná cesta jak "najednou" vysadit na Šumavě původní odolné odrůdy a pomoci nechat vyrůst původní smíšený les. Chodil jsem tam a jezdil na přelomu 2009/2010 a nové stromky i listnaté pečlivě ohrazené i v nemalých plochách jsem viděl.

Když si představím opak - těžbu a zryté stráně podléhající erozi, je tohle lepší.

Třeba to nepůjde rychle, ale já věřím síle přírody a jsem co se týče obnovy lesa na Šumavě optimistou.

Luděk

Rony

6. ledna 2010 20:30

Rony říká

Problém je ale teď ten, že se začíná v mnohem větším rozsahu těžit pod I. zónou NP a to taky nemusí dopadnout dobře pro přírodu. Bez zásahu ale za pár let nebude les ani u Vimperka a Prachatic. Co s tím jiného dělat? Tohle asi ekoorganizace nedomyslely bezzásahovostí a tím i přemnožením kůrovce.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.