Beskyde, Beskyde

Beskyde, Beskyde

Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide, černooký bača ovečky zatáčá, černooký bača ovečky zatáčá...
Tato píseň ve mně v dětství vyvolávala dojem daleké horské krajiny, oblých travnatých kopců, po nichž se pasou houfy ovcí. Tehdy populární večerníček Pohádky ovčí babičky patřil právě do Beskyd...
Tak to kdysi jistě bývávalo, dnes však jsou mnohé vrcholy těchto krásných hor zalesněny a velkých ovčích stád se v nich nedočkáte. Ale to je snad jediné, co vás může při putování po hřebenech Moravskoslezských Beskyd mrzet.

Den první: Javorový

mapa Javorový

trasa a výškový profil

Díky přesunu do Morávky a ubytovaní se v chatce A&B Bungalovy, který jsme uskutečnili již v pátek odpoledne, můžeme na první túru vyrazit již ráno. Jedeme do Oldřichovic, části Třince, kde vysazuji Vencu s Romanem a sám popojedu na parkoviště pod lanovkou. K vrcholu Malý Javorový (945 m n. m.), se vyvezu lanovou dráhou Transporty Chrudim, zprovozněnou již v roce 1957. Když usednu na sedačku, hned se mi vybaví, jak podobná je lanovka na jihočeskou Kleť (1961). Nejen konstrukcí, ale i přírodou v okolí. Historickou jízdu si užívám spolu s mnoha desítkami turistů, pro něž je pěší výstup příliš náročný, nebo jsou leniví jako já. Většina je Poláků, kteří to sem mají kousek.

Po dosažení Malého Javorového se na půlhodinu uvelebím na bytelné dřevěné houpačce a lehce se pohupujíc sleduji funící dobyvatele vrcholu. Některým evidentně dělá problém i tenhle malý kousek od horní stanice lanovky. Nahoru stoupají i paraglidisté, kteří zde mají zázemí. Využívají stálých větrů vanoucích z nížin Ostravska a vhodné expozice kopce. Přesto jsou výhledy z vrcholu omezené.

Svézt se prastarou lanovkou Transporty Chrudim (z roku 1957) na Javorový je zážitek.

Malý Javorový.

Tak takhle opravdu ne!

Vemeník dvoulistý. Pro tuto krásnou orchidej si přírodovědci vymysleli hnusné jméno.

Paragliding má před rogallem nepopiratelnou výhodu. Padák snáze unesete.

Na houpačce se čeká dobře...

Podgrúň a Gutský vršek a Godula. Kopce vysoké kolem 740 m n. m. zde ukončují Beskydy.

Vodní nádrž Žermanice. Smogovým oparem v okolí Havířova dál neprohlédnu.

...

Roman závodí s paraglidisty. Nahoru určitě vyhraje, ale co dolů?

Zátiší s cedulí.

Jistě nejprodávanější pohlednicí na horské chatě bude tato z Javorového, s mnoha pěknými zadnicemi.

Když kluci vylezou k horské chatě a jdou na jedno orosené, sunu se znovu sám pomalu vpřed. Na Javorovém (1 032 m n. m.) se ke mně připojuje Plzeňák, s kterým se cestou na Malý Javorový zakecal Venca. Už má v Beskydech pár dnů za sebou a tak se o nich chvíli bavíme. Než se v mysli přeneseme na nám oběma bližší Šumavu. Zjišťuji, že Šlápoty zná a vybaví si článek z Malé Fatry a o bloudění v mlze po Mokrůvce. Alespoň k něčemu je tohle psaní dobré. Může být inspirací a zdrojem užitečných informací. A nebo jen pohledem jinam...

V sedle za Šindelnou se rozcházíme a já čekám na opozdilce. Pivo jim dodalo sil a tak se chystají zdolat vrchol Ropice (1 083 m n. m.) a posléze i Smrčiny.

PR Gutské peklo.

Vrchol Javorového (1 032 m n. m.).

Nedávno trochu fouklo.

Vrchol Ropice (1 083 m n. m.).

Perunova socha.

Já pomalým tempem pokračuji po červené značce smrčinou s ojedinělými buky. Začíná drobně mrholit. Na rozcestí Kalužný přeskakuji rozbahněné rozcestí, vyměním červenou turistickou značku za modrou a rozhodnu se počkat v suchu až na turistické chatě Ostrý. Začíná stále víc pršet. Kolem se občas mihne smíšená dvojice horských běžců, zřejmě z nějakého závodu. Ani oni mě k zrychlení nedonutí. Vrcholky dnes ignoruji a tak mám času dost.

Škoda, že ho nemohu využít posezením v hospůdce. Deštíček vyplašil z hor kde koho a krčma je narvaná k prasknutí. Usadím se proto pod slunečník, co se právě stal deštníkem a opět trpělivě čekám. Ne dlouho. Vysušený Venca opět ihned míří pro pivko a ani pomalá obsluha a čtvrthodinová fronta ho neodradí. Říká: "Vrcholy jsou mým cílem a pivo je mým motorem..."

Není proto divu, že od chaty odkráčí zdolat i poslední převýšení na dnešní trase, vrcholek Ostrého (1 044 m n. m.). Ten je naštěstí Ostrý pouze z údolí na opačné straně hory a na nejvyšší bod je to sotva 35 výškových metrů. Ale tisícovka platí!

Jdu opět sám. Klesám přírodní rezervací Čerňavina krásným vzrostlým bukovým lesem k Velkému Kozinci a dál do Oldřichovic, kde okamžitě uháním pro auto. Oberu tak kamarády o dvoukilometrovou procházku k lanovce.

Déšť skrápí listy stromů, zatímco já se před ním skrývám pod stříškou turistického přístřešku.

Jiní před ním prchají... do cíle.

...

...

Turistická chata Ostrý.

Ostrý.

...

Panorama s výhledy na Třinec.

Bystřice.

Panorama Velký Stožek a Kýčera.

Paragliding z Malého Javorového.

Malý Javorový (947 m n. m.).

Vzdálená Lysá hora.

Večer se jdeme projít po Morávce a jídlo si dáváme v cyklobaru. Pak shlédneme večerní fotbal mistrovství Evropy a já si před spaním pouštím cd Pulse od mých oblíbenců Pink Floyd. Můžu si to dovolit, spím v pokoji sám.

Večerní Morávka.

Den druhý: Malý a Velký Polom

mapa Malý a Velký Polom

trasa a výškový profil

Původní návrh znovu jet kamsi daleko až do 60 km vzdálené Horní Lomné jsem odmítl a připravil podobnou trasu z Morávky - U Bebků, kam nás od Úspolky dovezl autobus. Znovu byly karty rozdány tak, že Roman s Vencou uloví pár tisícovek navíc a já si půjdu po svých.

Společně jdeme na Lúčku, kde se nachází místo, odkud byl v roce 2000 dopraven vánoční strom pro Vatikán - strom milénia. Opodál míjíme studánku s pramenem Cúrček. Opouštíme hezké údolí a po modré stoupáme na Kršle. Tady se kluci vydají k stejnojmennému vrcholu (1 002 m n.m.). Já na hřeben za vrcholek dorazím lesní serpentinou zdvihající se nedaleko potoku Lúčka. Když stojím nedaleko vrcholu Kršle, slyším shora hovor a čekám až ke mě sejdou asi 30 výškových metrů. Čekám však marně. Romanovi se terén nezdá a volí "jistotu" sestupu zpět. Tahle chyba je bude stát 150 metrů dolů a dost sil navíc. Stačilo lépe mrknout do mapy na mobilu...

Za pár minut stojím na česko-slovenské hranici a přede mnou je krpál jako blázen. Na Malý Polom (1 061 m n. m.) se stezka prudce zvedá a pěkně mě prohřeje. Smrkový les "zdobí" četné vývraty a je zde vidět začínající kůrovcovou kalamitu. Však se již na mnoha místech proti kůrovci zasahuje. Těžbou i lapači hmyzu.

Lúčka.

...

Polomka (984 m n. m.) od Malého Polomu.

Malý Polom - vrchol (1 051 m n. m. ).

Po půlhodině čekání mi dochází, že se kluků jen tak nedočkám. Určitě někde bloudí. Vydám se tedy dál a po hraničním hřebenu přejdu Čuboňov (1 014 m n. m.). Cestu zpříjemní daleké výhledy. Ze Slovenska přijde modrá značka, kterou brzy vyměním za červenou Ta mě již pohodlně dovede bučinou k Burkovu vrchu (1 032 m n. m.) a ke kapli pod Muřinkovým vrchem. Užívám si samotu, která mne obklopuje a snažím se "vyčistit" si hlavu. Ne úplně mi to jde, i po roce "osamění" cítím, jak moc mi "někdo" chybí. Já ale nechybím nikomu.

Pozoruji klikoroha devětsilového jak dlouhým nosem rozhání vzduch před sebou a uhání kamsi pěšinou. Opatrně ho překročím. Kolem se mihne i rychlý dravec, smaragdově zelený svižník. Neposedí ani na moment. Před lety jsem se ho pokoušel marně vyfotit a podařilo se mi to jen díky tomu, že jsem zastihl kopulující samce a samičku. Dnes to proto ani nezkouším.

Studánka u kapličky je velmi hezké místo k rozjímání a využívá ho snad každý, kdo jde nebo jede kolem. A je zde opravdu živo. Většina lidiček sem dorazila na bicyklu. Někteří přijíždėjí z Moravy, jiní ze Slovenska, kde CHKO Beskydy sousedí s CHKO Kysuce. Slyšet je i polštinu a němčinu. Zapisuji se do knihy u kaple a zdolávám svah Velkého Polomu (1 067 m n. m.). K vrcholu je to ještě hezký kousek. Zhora fotím průsekem lesa bílé paneláky, asi města Čadce a vzdálený obří vrchol, co ční vysoko nad svým okolím. Tipuji ho na Velký Rozsutec a jistě správně.

Zanedlouho se z roští pode mnou ozvou útrpné zvuky a vzdechy. Zbystřím smysly. K mému velkému překvapení to není hladový medvěd, ale zbloudilý pár cyklistů. Ze slovenské strany sem vede zarůstající průsek mimořádně prudkým svahem. Zeptají se kde jsou, nasednou na kola a frčí dál na Kamennou chatu.

Vracím se zpět ke kapli a uvelebím se na bytelné lavici, vyrobené z pořádného kusu stromu. Slunce krásně hřeje a tak hodinku vleže relaxuji a poslouchám přitom slezskou řeč. Těšínský dialekt v sobě skrývá mnohé z polštiny a slova "za godinu zme v Lomne..." mi znějí v uších ještě dlouho poté, co obě lepé děvy odkráčejí směrem, kam mám namířeno též. Chvilku si hraji s myšlenkou, že na kluky čekat nebudu a pustím se za nimi. Určitě bychom si krásně pokecali.

Okolo Čuboňova putuji stále sám...

...

Pohled na Sovensko.

...

...

Stoupání na Burkův vrch (1 032 m n. m.). Ten se traverzuje po červené, ale lovci tisícovek R + V ho zdolají.

...

...

Velký Polom (1 067 m n. m.) už je na dohled.

Kaple pod Muřinkovým vrchem. Před kapličkou je studánka, okolo bytelné lavice, ohniště... Jistě se zde často táboří.

...

K vrcholu Velkého Polomu .

Velký Polom.

...

...

Čadca?

Malý a Velký Rozsutec a Malá Fatra nejsou daleko. Škoda nejasného podnebí.

V pozadí Burkův vrch (1 032 m n. m.).

Po půl druhé čekání vzdávám a začínám sestupovat do Horní Lomné. Opět si užívám klidu, samoty a krásy z výhledu do bučinami prorostlých hor. Objevují se i travnaté oblé hřbety a u prvního z mnoha po svazích roz troušených domků na Přelači se mě ujme průvodce - ulepený, ale milý černobílý pejsek.

"Pojď se mnou!" rozkáži mu prosebným hlasem a netuším, jak poslechne. Zatímco se rozkoukávám po Lomné, šlapaje stále dolů podél kvalitně regulovaného potůčku, psík si odskakuje označkovat své teritorium a poočku mne sleduje. Bez velkých řečí spolu dorazíme na hlavní, odkud zhlédnu pėkný kostel sv. Kříže. Na jeho nynějším místě postavili horalé z Horní Lomné v roce 1833 nedaleko zdejší studánky kříž, k němuž se při velké epidemii cholery vypuklé v roce 1836 vydali lidé z Jablunkova na pouť. Druhý den nemoc v jejich městě ustala a věřící začali pravidelně na loučku k zázračnému kříži chodit.

Základní kámen ke stavbě kamenného kostela položil generální vikář v roce 1894. Dokončen byl v neogotickém stylu a posléze vysvěcen. Mše se konají jak v českém, tak v polském jazyce.

Na delší dobu mě však zastavuje až hotel Salajka. Loučím se s věrným čtyřnohým druhem a po opožděném obědě čekám na další věrné druhy. Tentokrát dvounohé. Právě sestupují z Velkého Polomu. Ztrátu chytili velkou, ale pořád lepší, než aby mi oznámili, že stále bloudí po Malém...

Jsou tři hodiny a tak si dávám postupně jídlo, pivo, kafe a nechávám zapnout telku. Koukaje na fotbalový zápas Eura mi ta hodina a půl uteče jako voda.

S dobrou náladou ze splněného plánu, avšak notně unaveni konečně vrcholové duo doráží. I oni potřebují jíst, pít a odpočívat. Venca vypadá dost zdrchaně. Snad ho to nakopne. Já si dávám ještě pořádný zmrzlivový pohár.

Přelač.

V Horní Lomné jsou k vidění krásné, zachovalé dřevěné domky.

Horní Lomná - Kostel sv. Kříže.

Tanečníci hotelu

Ani posledních 13 km s plným břichem není jednoduchých. Venca zaostává a pořád něco drmolí mezi zuby. Ani se proto nedivíme, když po nás ve strmém stoupání nad Kotly nekompromisně požaduje, abychom zapsali jeho dnešní výkon do análu. Divíme se jen do chvíle, kdy sdělí, že nás celé tvrdé stoupání proklínal a sprostě nám nadával. No to se pak lehce stane, že se v hlavě ztratí jeden malinký kroužek nad "U"!

Já si ten kroužek domýšlím, a hrdý a opravdu skvělý výkon Venci nyní do análů Šlápot zapisuji. Ono poskakovat po vrcholech beskydských hor 49 850 kroků opravdu není maličkost. Nebo třeba i je, ale ve dvaceti.

Sestup kolem říčky Skalky do Úspolky je hezký, ale tak dlouhý, že k autu přicházíme v sedm. Z nedaleké louky ještě vyplašíme několik laní se dvěma kolouchy a odjíždíme do svého bungalovu.

Václava v Morávce vysazuji na jeho obligátní jedno pivko - asi sto metrů před hospodou. Trochu frfňá, ale aby byl jeho rekord dokonalý, potřebuje ještě ujít pár desítek kroků (50 945). Prostě je na něm znát, že když se po válce narodil, jedl jen zdravou stravu, zatímco my, o něco mladší, jsme byli nuceni papat se zeleninou a ovocem i DDT. Za dnešek si Václav skutečně zaslouží uznání.

P. S. Aby nedošlo k mýlce ještě dodatečně upozorňuji, že po ll. světové!

I já jsem spokojený. Přestože jsem si trasu nezatěžoval zdviháky na hranici a šel důsledně nejsnazší možnou cestou, kilometrů jsem posbíral nepočítaně (43 322 kroků). Únava nás zmohla tak, že jsme ani nezašli na večerní pivo.

Pastvina u Lačnova se obchází lesem a zvedák je to pořádný.

Nad Kotelským potokem již jdeme i po NS Wolfram - Morávka. Stezka je věnována Paraskupině Wolfram, která v této oblasti v roce 1944 seskočila. Zde také její příslušníci zažili své první dramatické okamžiky v Protektorátu.

Snadno identifikovatelná Lysá hora je majákem této části Beskyd.

Chrpa.

Kotelský potok si razí cestu hlubokým údolím

...

...

Černá a bílá.

Den třetí: Lysá hora

mapa Lysá hora a Travný

trasa a výškový profil

Po včerejším výkonu bude nejvyšší vrchol Beskyd - Lysá hora (1 323 m n. m.) jen sladkým bonbónkem. Venca má před sebou "oddychový" výstup na Slavíč (1 054 m n. m.), my jedeme do Krásné k penzionu Pod Žorem, odkud nás bus dopraví na Visalaje.

Cesta se na Vyšní Mohelnice houpe a vzhůru se pouštíme až za prameništi říčky Mohelnice. Lučiny vystřídá les. Za Huserkou (929 m n. m.) posedíme v poněkud nakloněném turistickém přístřešku, a když se slunce skryje za mraky, radši se zvedáme. Na jihovýchodu se to začíná černat a z rozhledu o kousek výš už vidíme, jak dole lije. Mohutná clona nás dožene než bys řekl švec a je jasné, že bez pláštěnek to dál nepůjde. Tedy, abych nekecal, leckdo tuto průtrž mračen nepovažuje za hodnou se jí vůbec zaobírat. Předchází nás mladá dvojice, oblečená jen tak na lehko. Roman tvrdí, že dívčině na vrcholu Lysé hory předá první cenu za " Miss mokré tričko". Což o to, postavu na to má, jen aby s předáním ceny souhlasil i její doprovod.

Ale nejen turisté, ani bikeři dnes s podobnými nebeskými hrátkami nepočítali. Trousí se jich vzhůru po cestě, na kterou jsme zbaběle prchli před špinavým potokem, stále více zaplňujícím úzkou značenou stezičku, hned několik. Velké kapky neúprosně buší do jejich těl, zatímco oni sveřepě ukrajují poslední stovky metrů.

Mě se začínají ty stovky metrů zdát nekonečné. Cítím přicházející hladovou krizi a nožky melou z posledního. Měl jsem se po cestě najíst. Teď už to nedohoním, hodláme na Lysé zapadnout do hospody a pořádně se najíst. Kličkuji mezi potoky valícími se shora asfaltkou a pociťuji vlhkost v pravé botě. Trekové botky již dosluhují.

Vnímám i hezké výhledy k přehradě Šance a na moment vytahuji foťák. To již je vrchol opravdu nadosah. Jeho TV vysílač nás s jistotou navádí a dokonce přestává pršet. Fotit doliny, horské hřbety a vrcholy Beskyd ovšem moc nejde. Mlhy se nahromadily kolem hory a tak bude lepší hned zapadnout na pivo a oběd do nově obnovené Bezručovy chaty. Ta se honosí prostornou terasou, z níž by byl skvělý vyhled až někam k Tatrám.

Visalaje.

...

PP Obidová chrání nejcennější beskydské rašelinné louky (sihly) v mělké podhřebenové sníženině v pramenné oblasti Sihelského potoka (pravostranná zdrojnice Mohelnice). Nachází se v nadmořské výšce 710-750 m. Jedním z nejcennějších druhů vázaných na zamokřená místa s porosty rašeliníků je rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Zdejší populace je nejpočetnější na území CHKO Beskydy, patří však také k nejohroženějším (na několika beskydských lokalitách již vymizela). Další silně ohrožený druh květeny ČR všivec bahenní (Pedicularis palustris) tvořil ještě na počátku 90. let 20. stol. populaci čítající několik stovek rostlin, v posledních letech lze nalézt sotva několik desítek. Dosud hojný je všivec lesní (Pedicularis sylvatica), ze vstavačovitých (Orchidaceae) prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a prstnatec Fuchsův pravý (Dactylorhiza fuchsii subsp. fuchsii).(viz http://nature.hyperlink.cz/Beskydy/Obidova.htm)

Travná.

Vrchol Lysé hory se pomalu přibližuje.

Vyšní Mohelnice.

Kolem se kupí mraky hrozící deštěm. Ten také brzy přijde.

Jen dopijeme, jen dojíme, opět prší. Pohled z prosklených velkých oken chaty mnoho naděje na zlepšení nadává. Přemýšlíme jestli si nedáme ještě kafe, ale pak se zvedneme a jdeme ven. Mraky se přece jen trhají a na nás venku padá pár posledních kapek. Při sestupu přemýšlíme, jestli nečas postihl i osamoceného Vencu na Slavíči.

Modrá nás vede kamenitou kluzkou stezkou k Malchoru, kde zavrhujeme kratší sestup do Krásné po žluté. Chceme totiž spatřit památník Ivančena a přejít Kykulku s Muroňkou. To aby Venca záviděl, že dnes budeme mít čtyři vrcholy, zatímco on jen jeden. Ač se jde stále lesem, občas se objeví i výhledy k Frýdku-Místku a na Ostravsko.

Ivančena nezklamala. Obelisků a kamenů se zobrazením názvů trampských osad a skautských oddílů, které lemují okolí památníku, je požehnaně. Místo je symbolem vlastenectví, statečnosti a přátelství. Roku 1999 mohyla zabírala asi 40 metrů čtverečních a zhruba 195 metrů krychlových, sahala do výšky 4 metrů. Do roku 1989 byla ivančenská mohyla i symbolem odboje proti nesvobodě. V období totality sledovaly hromadné výstupy bezpečnostní síly a shromáždění doprovázela represivní opatření. Nyní je místo v rekonstrukci, protože v prosinci 1994 neznámí vandalové mohylu i pamětní desky poničili.

Lysá hora (1 323 m n. m.).

Šance.

K vrcholu.

Chata Emil Zátopek - Maratón.

Travný, který se skrývá v mlze, nás nemine zítra.

...

...

...

Bezručova chata.

Vidím bouři odcházet...

Nad námi již vyzývavě čeká Kykulka (996 m n. m.). Hezký název jsme zkoušel na internetu rozklíčovat, ale nepodařilo se mi to. Pár dívek si ho vypůjčilo, ale jestli slovo kykulka něco znamená, nevím. Se sousední Muroňkou (966 m n. m.) bych asi dopadl podobně a raději to ani nezkouším. Důležitější pro nás je, najít cestu dolů, neboť zelená značka se kroutí jako had a podobně je i jedovatá. Kolena dostanou zabrat. Spolu s včerejší náročnou etapou bude sestup z Lysé hory na kótu 480 m n. m. znát.

Prokličkujeme do údolí Borové, kde nás čeká nás hezký úsek. Když v houští před mnou něco velkého zachrčí, čekám na Romana. Nechci se s medvědem utkat sám. Nikde ho ale nevidíme, buď utekl nebo tam prostě nebyl. Znáte to, strach má velké oči. Jisté ale je, že medvěd patří k velkým šelmám, které tady potkat můžeme. Potulují se zde nejen osamělí medvědi, ale i vlci a rysi. Člověk se však s nimi střetne jen výjimečně. Jsou ostražití, plaší a chytří.

U potůčku objevujeme salamandra - mloka skvrnitého. Obavy, že uteče se ukážou jako zbytečné. Ani při delším focení zblízka neudělá ani krok. Co by se taky namáhal, když o něm ve wikipedii píšou, že je aktivní za soumraku a v noci. A oni ještě nejsou ani tři odpoledne.

Zato nás tento čas popohání k nebývalé aktivitě. Nemůže za to ani tak denní čas, jako spíš fotbalové utkání Eura Česko - Španělsko, které zanedlouho začíná. Spočtené to máme dobře. Stihneme nejen dojít k autu, ale také nakoupit pár rohlíků a sladkostí v Pražmu, i včas dojet k bungalovu.

...

Sestupujeme z Lysé hory.

...

Frýdek-Místek.

...

Klouže to!

Sestupujeme k mohyle Ivančena.

Kykulka a Muroňka, vrcholky, které nás čekají.

...

Ivančena je t. č. v rekonstrukci.

...

Upomínkové pietní místo je plné vymalovaných kamenů od trampských osad a skautských oddílů i jednotlivců. Velmi působivé!

...

...

Na vrcholu Kykulky je po dešti kouřmo.

...

Mlok skvrnitý.

Údolí Borového potoka.

Nad Krásnou...

Večer kuchtím míchaná vajíčka s klobásou, ale dojíst se musím ještě víc. Hladovění a cukrovka se u mne projevila lehce acetonovým dechem. Hledám tak spásu na internetu, protože tohle neznám.

A+B Bungalovy.

Sušit navlhlé botky a ponožky lze venku. Přijdeme tak o omamné aroma.

Den čtvrtý: Travný

trasa a výškový profil

Poslední den bude lehký. Hlavně pro kluky, na mne pak čeká 6 hodin a 500 km jízdy. To už je úděl řidiče. Ale nestěžuji si, baví mě to. Důležité je, že se po ránu již cítím dobře. Rovnou balíme a znovu jedeme do roztálé vísky Krásná.

Lysá hora od Pražma.

Stejným spojem jako včera znovu míříme na Visalaje. Zelená značka vede na Zemřelov, odkud stoupáme k Vysokému Rykali (912 m n. m.). Cedule s medvědí hlavou nás upozorňuje, že se nacházíme v jeho teritoriu. To ostatně platilo na všechny naše treky v této části Beskyd. Velké chráněné šelmy - medvěd, vlk a rys se zde již mnoho let vyskytují trvale. Odlehlé kouty hor a nepřístupný terén jim umožňují přežívat. Migrace ze sousedního Slovenska se stává základem jejich nové populace. Jediné co jim hrozí, jsou pytláci a především někteří myslivci, kteří je mají za škodnou. Přitom jsou tyto šelmi pro přemnožené stavy vysoké a černé zvěře přímo požehnáním.

Hotel Visalaje.

...

Zemřelov.

Vstupujeme do lesa plného nebezpečné divé zvěře.

Dál stoupáme k Travnému a Venca se nám svěřuje se včerejším zážitkem ze Slavíče, kde při dohledávání vrcholu vyplašil nějaké velké zvíře. Vzhledem k tomu, že na vrchol Slavíče není proznačena žádná turistická stezka a chodí tam málokdo, uvažujeme i o medvědovi.

Výhled k Malému a Velkému Polomu se otevře jen z menší oplocené paseky, jinak jdeme lesem. A stále vzhůru. Až před rozcestím Travný se terén srovná. Nedaleko leží vrchol Malého Travného, na který kupodivu nejde ani Venca. Buď už toho má dost, nebo se zalekl cedulky s méďou. I k hlavnímu vrcholu (1 203 m n. m.) je to kousek. Zapisujeme se do vrcholové knihy a marně hledáme nějaké výhledy z nízké smrčiny.

Moc se nezdržujeme. Stezka se prudce svažuje k Přelači, mírněji jen u vrcholku Kozlanky (950 m n. m.). Zdravíme k Travnému stoupající dívčinu a divíme se tomu, že se nahoru vydala sama. Její výkon bude o mnoho hodnotnější, než náš. Vždyť z Krásné, odkud zřejmě jde, je to 700 výškových metrů na 4,5 km délky. Fakt děsný krpál, který bych vzhůru jít nechtěl. Ten by nevadil jen Romanovi, protože úpony ho bolí hlavně při sestupu.

Na louce u rozcestníku Na Přelači, kde sejdeme na žlutou, sbírám několik zdravých masáků. Zanedlouho na mě shora, z houští které procházíme, křičí Venca a nese mi jich dalších deset. Vypadá to, že budu večer doma smažit řízečky. Už teď se mi sbíhají sliny.

Průchod lesem vede nad roklí a znovu je ozdoben cedulí "Pozor chráněné šelmy!" Jsme nad prvními domky Krásné a už se jich bát nemusíme. Ani oni nás.

A protože restaurace Rekreant, kde parkujeme, je ještě zavřená, naskáčeme bystře do auta a odfrčíme z Beskyd domů.

Na vrcholu Travného.

...

...

...

Pražmo.

...

Na Přelači. Stejný název samot je i nad Horní Lomnou, kudy jsme také šli.

Přelač rozcestí.

Poslední pohled k Lysé hoře.

S beskydskou divočinou se loučíme sestupem do Krásné. Bude poledne a čeká nás ještě dlouhá jízda napříč republikou. Od Beskyd až k Šumavě.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Také vám chybí beskydské ovečky pasoucí se ve velkých stádech na vysokých travnatých hřebenech?

113 60% Ano a moc. EU by mohla dotovat tuto činnost, podobně jako stavbu cyklostezek.

76 40% Ne, nechybí mi. Staré časy již nemá cenu vracet.

Hlasovalo 189 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.