Bitva u Sudoměře

Bitva u Sudoměře

Píše se rok 1420, den zvěstování Panny Marie. Studený vítr rozhání poslední zbytky ranních mlh a z nevlídných dešťových mraků jen občas vyhlédne slunce. Tichou krajinu plnou rybníků a podmáčených luk s křikem přelétne malé hejno hus. Kdesi vysoko na nebi zvolna krouží dvojice dravých ptáků a na Markovci se na chvíli zablýskne stříbro kapřího těla. Ozve se krátké, ostré tlesknutí.
Zhola nic nenasvědčuje tomu, že zde za pár hodin dojde ke krvavé bitvě, která vstoupí do našich dějin jako Bitva u Sudoměře.

mapka

Řežabinec

Rybník založený roku 1530 je dnes státní přírodní rezervací. NPR Řežabinec a Řežabinecké tůně byla vyhlášena již roku 1949 a chrání vodní ptactvo, a vodní a mokřadní rostlinná společenstva. Přírodní rezervací vede z Ražic 3 km dlouhá naučná stezka Řežabinec s několika informačními cedulemi.

Lokalita je významným hnízdištěm mnoha ptáků i jejich tahovou zastávkou. Spadá do tzv. Ptačích oblastí Natura 2000. Z povalových chodníků směřujících do vysokého rákosu či z vyhlídkové věže lze při trošce trpělivosti zahlédnout mnohé ohrožené ptačí druhy. Žije zde chřástal malý, chřástal kropenatý, bukáček malý, slavík modráček, sýkořice vousatá, cvrčilka slavíková, rákosník velký a mnoho dalších. Na jarním a podzimním tahu se zde zastavují vodní ptáci např. potápka roháč, kormorán velký, moudivláček lužní, volavka bílá nebo husa velká.

Zajímavou skutečností je i to, že na břehu mokřiny, která se zde zachovala z velkého třetihorního jezera, vzniklo v paleolitu a mezolitu malé lidské sídliště. Při archeoligickém výzkumu byly nalezeny zbytky pazourkové dílny, rydla, čepele a suroviny k jejich výrobě.

Naši krátkou procházku k břehu Řežabince provází studený vítr. Z rozhledny vidíme pouze kormoràna a v dáli hejna hus. Z opačné strany rybníka je slyšet křik hnízdících racků. V jedné z tůní se snažím vyfotit do modra zbarveného skokana ostronosého. Jen se v němu víc přiblížím, je fuč. Na jednom ze stromů mezi tím tvrdě pracije strakapoud snažící se dostat k larvě brouka ukryté pod kůrou. Z rákosin slyšíme podivné zvuky, ale identifikovat tento zvlátní ptačí skřek nedovedu. Chtělo by to zkušeného ornitologa.

Cestou vidíme několik jam a dohadujeme se o co jde. Na divočáka to moc nevypadá a že by zde nějaký rybář hledal svoji návnadu k lovu ryb, také není moc pravděpodobně. Severovýchodní břeh se zvedá o pár desítek metrů nad hladinu rybníku. Právě zde bych si uměl představit ono pravěké lidské sídliště, o kterém byla řeč. Malý lesík skrývá nevysoký rozpadající se skalní blok, u kterého na chvilku zakotvíme. Pod jedním kamenem nalézáme ohniště a já se v něm snažím rozdělat malý ohýnek. To se po krátkém úsilí podaří. Pečeme přinesené buřty a rozpékáme gumové housky. Ta vůně ohně a pečené uzeniny už mi chyběla.

Jdeme zpět po loučce s výhledem na Řežabinec a najednou na ní objevíme podivný kruh s výrazně zbarevnou travou. Že by památka po dávné lidské činnosti nebo jen postupně se rozlézající podhoubí nějakého druhu hub? Na vyřešení záhady již není čas, ve 14 hodin začíná na nedalekém pahorku mezi rybníky Markovcem a Škaredým bitva, u které nemůžeme chybět.

Skokan ostronosý ve svatebním šatu.

Výhled na Řežabinec z rozhledny vyžaduje pro pozorování ptactva silný dalekohled.

...

Kamenná pec.

Podivný kruh na louce.

Bitva u Sudoměře

Příjezd k bojišti mě dost vyděsí. Zařazuji se do nekonečné kolony pomalu se posunujících aut a spolu s nimi směřuji k cíli. Již není kam uhnout, úzká zablokovaná cesta je sotva pro jedno auto. V hlavě se mi honí černé myšlenky, ve kterých mnoho hodin stojím na rozbahněné louce a čekám až stovky aut zase odjedou zpět. Naštěstí se tyto chmury nevyplní a přestože je na velké louce ohromné množství aut, jede se plynule.

Díky tomu stíháme o čtvrthodinu posunutý začátek velké bitvy husitů s křižáky. Tisíce přihlížejících těl vytváří hradbu podobné té husitské vozové a skrývají bojovou vřavu. Marně hledáme místo, odkud bude dobře vidět. Z reprobeden za námi zní mohutný chorál "ktož jsú boží bojovníci", ze kterého i po staletích mrazí v zádech.

Posloucháme vyprávění o tom, jak srdnaté bojovali husité s "Železnými pány" a sledujeme bitvu. Jak vše onehdy proběhlo vás poučí na wikipedii, kam vás tímto přesměruji...

I přes obtížné podmínky se snažím fotit tu zvláštní atmosféru, kdy se po bitvě ve stanovém táboře husité, strakoničtí johanité, katoličtí šlechtici a přítomní diváci mísí v zajímavou směs, připomínající oběd všehochuti, jenž se právě vaří v kotlíku nad otevřeným ohněm.

Bitva začíná...

...

...

...

...

...

...

Místo mezi rybnIky Markovcem a tehdy vypuštěným Škaredým, kde došlo k boji, je pro branu velice výhodné.

A zatím nedaleko od bojiště...

Po bitvě...

...

...

Okolo sochy Žižky jsou rozesety stánky s rozličným tovarem.

...

Úsměvy...

...

...

...

...

Krmě husitů byla vždy jednoduchá.

Křižácké ležení.

Železný jezdec strakonických johanitů.

...

...

...

...

...

Putující...

...

...

...

Tanec šlechtičen...

...

...

...

Šlechtična, urozená parní mašinka

Přejezd do Písku skřípe hned od počátku. Chci zachytit parní vláček, který po tři dny objíždí "S Rybičkou přes čtyři kraje" ještě za jízdy, a proto může být každé zdržení fatální. Jednosměrnou cestou v koloně odjíždějících aut couráme polní cestou k Sudoměři. Tady mne zmatou šipky - Písek vlevo, Strakonice vpravo (nebo jsem obětí halucinací), a tak se bez přemýšlení vydávám vlevo do Čejetic a Štěkně. Tato zbytečná zajížďka znamená ve svém důsledku to, že v Písku - Hradišti vláčku ani nezamáváme. "Před minutkou přejel..." smutně mi oznamuje mladá paní s kočárkem. No nic...

Naštěstí fotit Šlechtičnu je dost času na nádraží v Písku. Zde má vláček, do kterého si šlo zakoupit nejen jednotlivá svezení, ale i celou třídenní cestu s mnoha hodnotnými zastávkami a se spaním v lehátkovém voze, téměř tří hodinovou přestávku.

A další Šlechtična, tentokrát železná...

...

...

...

...

...

Dobový vagón.

Prodej upomínkových předmětů.

V jednom z vozů je prodej výrobků firmy Mikov. Podle kultovních nožíků, tzv. rybiček je pojmenována i jízda parní lokomotivy - S Rybičkou přes čtyři kraje. Jedn nožík si za 75,- Kč z nostalgie kupuji.

Šlechtična je nádherně zrenovovaná. Byla vyrobena v plzeňské Škodovce v roce 1947.

Nahlédnout lze i do kabiny strojvůdce.

...

...

...

...

Kachna u píseckého nádraží.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Rony

4. dubna 2015 21:56

Rony říká

Veselé Velikonoce .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.