Blízká setkání - II. menhiry Javorníku a sušická křížová cesta

Blízká setkání - II. menhiry Javorníku a sušická křížová cesta

Nedělní dohledávání menhirů Javorníku poznamená déšť, který změní naše plány. Přesto se podaří Měsíčník, Větrník a Slunečník, i menhiry Dvojčata a Mudrc společnými silami najít a sáhnout si na jejich energii. Pondělí již je jen loučením. O lámání rekordů a polykání kilometrů prodloužený víkend nebyl. Více šlo o příjemné setkání v jarní přírodě, která se v druhém květnovém týdnu na Šumavě teprve probouzela k životu.

Menhiry Javorníku

mapa Menhiry

Neděli věnujeme kraji pod Javorníkem, kterému se výrazně věnoval pan Kozák, popularizátor okultních věd a spisovatel mnoha knih. Dočíst se můžeme, jak zkoumá povahu míst, kde člověk žil a žije, a prostředky, kterými je přizpůsoboval svým potřebám. Z energií a sil, které jsou ještě dnes patrné kolem nás, rekonstruuje pomocí psychotroniky prastaré rituální postupy mající praktický význam pro dnešní lidi a objevuje krajiny, které měly a opět mohou mít dobrý vliv na jejich bytí.

Předmětem jeho práce byla postupně energetická místa, megalitické stavby a astrální bytosti, především komunikace s duchovními bytostmi. Jeho cesta vede z krajiny a jejích energií k poznatkům o světě a jeho prostorech, zčásti v průběhu věků zapomenutých.

My budeme dohledávat menhiry, které on znovu objevil a projdeme si přitom svahy Javorníku, mohutné hory, opředené mnoha mýty a bájemi.

Odpoledne má vydatně pršet a proto pro jistotu jedno auto odstavujeme u hospody v Javorníku. Opustili nás Míra s Ájou, když dali přednost klidu v kopcích u Hor Matky Boží. My ostatní okolí této zvláštní obce známe a dáváme přednost objevitelské cestě, inspirované stránkami webu Putující: O Měsíčníku, Větrníku a Slunečníku. Ano, je to jako z pohádky.

Vykreslení nálad, vztahů, emocí a očekávání je v článku natolik dokonalé, že již budu marně hledat další slova, která nebyla vyřčena. Pravdou zůstane inspirace, díky které vyrážíme k prvnímu cíli, Měsíčnímu kamenu.

Všeobecné nadšení se snažím brzdit, neboť z vlastní zkušenosti vím, že tento první cíl může rychle změnit prvotní naivní nadšení v erodující vzduchoprázdno, kde dobré myšlenky nebudou k dohledání. Měsíční kámen je menhir známý svou negativní energií. Upozorňuji ostatní, že mne po odchodu od něho začaly ukrutně bolet zuby, ale nesetkávám se s pochopením. Jen zběžně tak některé z holek mrknou na informační panel, pro jistotu umístěný za dvaceti metrovou "ochranou" negativní zónou, která odčerpává energii.

Obdivuji zvláště Martinu, která se z obřím kamenem mazlí, jako by šlo o jejího nejlepšího milence. Menhiru se postupně dotýkají i ostatní, já jen vše z povzdálí dokumentuji, pro případ, že by se v budoucnu "někomu něco" přihodilo.

Ne, nerouháme se, to ani náznakem, vždyť se můžeme dočíst i to, že pouze měšíční strana bere energii, sluneční ji zase vrací, ale uvěřte tomu.

Že se nikomu z nás nic zlého v budoucnu nestane, lze s úspěchem pochybovat. Svést to na Měsíční menhir však budeme moci jen těžko. Naše vysoce pozitivní energie, kterou jsme si ke kamenu společně přinesli, musela zcela eliminovat jakékoli negativní energii, byť by byla jakkoliv velká.

Informační cedule je v uctivé vzdálenosti od menhiru Měsíční kámen. Ne každý se do prostoru s negativní energií vydá bez obav. Eva s Naďou však jsou hrdinky...

Měsíční kámen.

Není nad vlastní zkušenost.

Odchod od Měsíčníku.

Hraniční kámen. Pokud by byl větší, mohl by být menhirem.

Odcházíme spokojeni, bez bolesti zubů, a já zaměřuji další menhir - Větrný kámen. Jdeme po okraji lesa vlhkou travou, která naše kroky rychle stáčí do suššího lesa. Jen pár set metrů od Měsíčního kamene stojí druhý menhir. I on je vysoký, štíhlý a přitažlivý. Dva metry od něho jsou kamenné zbytky malého příbytku, snad nějakého poustevníka. Jeho energie proto musí být zákonitě pozitivní.

Martina ohmatává další menhir - Větrník...

Poslední z trojice menhirů, Měsíčník, Větrník a Slunečník, leží u cesty od Zuklína, trochu jinde než je zaznamenáno na mapě. Leží ve dvojici s jiným bakvanem hned u cesty ze Zuklína. Jde o kámen s vytesaným letopočtem a jako menhir moc nevypadá. Ani energie z něho moc cítit není a tu poslední, která mu snad z dávných dob přece jen zbyla, odčerpává nepoddajná Martina, co na plochém kameni provádí poloviční striptýz. Stačí jí k tomu, aby na chvilku vysvitlo sluníčko. No nic, věnuji jí za to fotku dřípatky, které zde hojně rostou přímo u cesty.

V Zuklínu narazíme. A to doslova. Značku "Konec EU, zde začíná Česká republika", kvituji s povděkem. Snad nedojde k tomu, aby z naší překrásné vlasti zbyly jen podobné ostrůvky naděje, utopené v moři multikulturního běsnění nikým nevolených exotů z Evropské komise, kteří mi již dlouho lezou krkem.

Třetím do společnosti je menhir Sluneční kámen...

A opravdu, slunce ze zamračeného nebe na malou chvíli vyšlo...

Nějakou historii Sluneční menhir má, s Kelty ale tento letopočet jistě souviset nebude.

Dřípatka je krásnou a křehkou jarní květinkou, která zdobí vyšší polohy Šumavy.

Zuklín je český...

Zuklín.

Křížek u cesty.

Mapa Kašperskohorska.

O kousek výš vyjdeme znovu na cestu od Javorníku, po které dojdeme na žlutou značku. Marně hledáme v lese menhir Dvojčata. V nepřehledném kamenném moři je nad sebou nevidíme, byť máme SMS zprávu, že holky, co šly zkratkou a vynechaly tak Větrník a Slunečník, ho našly. Stejně tak později menhir Mudrc, kolem něhož došly k Javorníku.

Menhiry Dvojice.

Menhir Mudrc.

My stoupáme po značce na vrcholový hřeben, ale brzy žlutou ztrácíme. Vlastně jdeme zkratkou k Klostermannově rozhledně. O co víc je cesta přímější, o to víc je strmější. Teprve u vrcholu Javorníku se terén srovná.

Nahoru na rozhlednu znovu jdu s Martinou, ostatní si dávají kafe a čekají na déšť. Ten přijde, zrovna když se snažíme cokoli smysluplného vyfotit z pootevřených oken vrcholové plošiny. Opar je ještě silnější, než byl včera. Jen na pár vteřin slunce dírou v mracích zalije svojí září červený kostel ve Strašíně, kam chceme také zajet.

I já si dole koupím kafe, načež si opařím nejdříve levou a následně i pravou ruku. Martina se směje, že jako každý muž nedokážu myslet na dvě věci najednou a pokud to přece jen zkusím, dopadne to takhle...

Lepší bude uklidnit se v restauraci hotelu Krásná vyhlídka v Javorníku. Hlad cítíme všichni a navíc znovu začne pršet. A předpověď "meteoru" slibuje jen zhoršení. Sejdeme ke kapli Antonína Paduánského, která byla postavena ve stylu novodobé rotundy v letech 1939 - 40, v době protektorátu Böhmen und Mähren, kdy toto území bylo násilně přičleněno k "Třetí říši".

Výhledy z rozhledny...

Dohlédneme na kostel ve Strašíně.

Klostermannova rozhledna se znovu turistům otevřela po přístavbě horní části.Zatraktivnit vrchol Javorníku rozhlednou napadlo šumavského spisovatele Karla Klostermana. Stavba se však uskutečnila až po jeho smrti, v roce 1938, podle návrhu architekta Karla Houry. Postupem času začaly vyhlídku přerůstat okolní smrky a tak byla v roce 2003 na vrchol umístěna dřevěná nástavba. Rozhledna je nyní 39,6 m vysoká. (mapy.cz)

Kamenné křeslo pro divoženky.

Kaple sv. Antonína Paduánského je novodobou rotundou, postavenou v letech 1939 -1940.

Když opouštíme restauraci, liják nabere na síle a rozhodne, že zbylé menhiry dohledávat nebudeme. Naše parta se tak spravedlivě rozdělila a každý z nás dohledal a ohmatal tři z pěti menhirů. Nikomu tak nehrozí předávkování vesmírnou energií, ať pozitivní či negativní.

I další plány zruší přes Šumavu postupující fronta, ač je jen okluzní. Vynahradíme si vše večer, kdy dopijeme všechny "zbytky" vína a ladíme náladu na zítřejší rozlučku.

Prší? No to je smůla, místo hledání Mudrce musíme zase do hospody...

Znovu ta Martina...

Femini foto...

S Klostermannem v hospodě na Javorníku.

V pelíšku.

V podkroví.

Sušice

Poslední den má každý svůj program. Přidáme se k skupince, která jede do Sušice. O poslední vzrůšo se u penzionu Pod Sedlem postará znovu Martina. Sedne si do dětské lanovky, která s ní za huronského křiku zamíří obrovskou rychlostí rovnou na stoletý strom.

Vypadá to podezřele a jak dopadne, můžete shlédnout na krátkém videu.

Šílená jízda Martiny

V Sušici vystoupáme křížovou cestu ke kostelu sv. Andělů Strážných. O křížové cestě jsem psal podrobně před pár lety v článku Sušická pavučina, kde jsou jednotlivé fotky s podrobným popisem křížové cesty, takže se o ní jen takto krátce zmíním. Ostatně i my křížovou cestou vyběhneme nahoru jako namydlený blesk. Vydýcháme se až u lavičky a od kaple Anděla Strážce obdivujeme letecký výhled na Sušici. Klid posvátného místa využijeme k tiché meditaci. Pozorujeme mýtický Svatobor a vzájemně zjistíme, kolik pro nás toto hezké město znamená.

Pro mne bylo hlavní branou do nádherné šumavské přírody, v níž jsme počátku 80-tých let pátek co pátek mizeli v hlubokých lesích s bágly na hřbetech. Nebyly hotely, nebyly penziony, stačil nám vlak, spacák a kus igelitu, kdyby náhodou pršelo.

Vzpomínky sice časem vybledly, avšak pocit nepromarněného mládí zůstal. Jsem proto rád, že jsem se mohl znovu setkal s bratrancem Mirkem, jedním z dvou nejvěrnějších spolupoutníků po horách. Je na co vzpomínat.

Mé "díky a dojetí" snad doletí i k sestřence Evce, která mne na toto setkání pozvala...

V Sušici si ještě projdeme krásné náměstí, na chvilku zapadneme do jedné restaurace a zanedlouho se s Naďou loučíme se zbytkem výpravy. Snad se znovu brzy všichni a ve zdraví společně sejdeme.

Sušice...

Jidášovo ucho či také boltcovka bezová je stopkovýtrusá houba, vhodná do jídel asijské kuchyně.

Křížová cesta na Andělíček: zastavení křížové cesty jsou tvořena kovanými detaily na skalkách ve svahu od břehů Otavy po vrch Stráž, kde se nachází poslední zastavení.

...

Jednotlivá zastavení je třeba očima dohledat...

...

...

...

Kaple na vrchu Stráž nad Sušicí byla postavena v roce 1683. Během roku se k ní pořádala řada procesí - jednak na svátek Anděla Strážce, ale i při dalších příležitostech. Dnes se zde v letní sezóně jednou týdně (čtvrtek 16 h) pravidelně konají mše, jinak je kaple uzavřená.

Historická vodárna Faustinka je dnes rozhlednou. Má válcový tvar s několika obdélníkovými průhledy a pochází z roku 1901. Z vyhlídky je nádherný výhled na město a údolí řeky Otavy.

Svatobor.

...

Výhled na Sušici. Středověké osídlení v oblasti dnešní Sušice bylo spojeno s rýžováním zlata. Od dob Přemysla Otakara II., který město v roce 1273 založil, bylo správním centrem Sušicka. Rozvíjelo se díky Zlaté stezce (zejména v 16. století), v 1. polovině 19. století se zde začal objevovat průmysl.

...

Náhled do uzavřeného prostoru kláštera.

Letecký pohled od Anděla Strážce...

Náměstí s radnicí.

Rozhledna na Svatoboru.

...

...

Po schodoch,

po schodoch,

poznávam poschodia...

Na Otavě.

Radnice na náměstí byla původně gotická. Po požáru v roce 1592 začala uprostřed náměstí stavba radnice v renesančním slohu, ani jí se však nevyhnul velký požár z roku 1707 a radnice musela být znovu přestavěna. Projekt řídil italský stavitel Carlo Zanetti, který po požáru rekonstruoval i kostel svatého Václava. Stavba získala na velikosti, její půdorys byl rozšířen o plochy, na kterých stály některé okolní domy a také původní gotická radnice. Vznikla tak jedna z největších radničních budov v Čechách. Další úpravy proběhly v 19. století a radnice tehdy dostala víceméně dnešní podobu. V letech 2002–2004 byla radnice kompletně rekonstruována. (Wikipedie)

...

...

Náměstí

Měšťanské domy na náměstí se dochovaly i přes řadu požárů. Pohled na jižní stranu náměstí Svobody ukazuje Voprchovský dům s bílou atikou, Rozacínovský dům s černobílými sgrafity, vpravo od něj pak Krocínovský dům (Hotel Fialka) a dále směrem doprava domy čp. 50 a 51. V pozadí kostel svatého Václava, v popředí empírová kašna.

Hotel Fialka.

...

Ulička.

...

Kostek sv. Václava je největší a nejstarší sušický kostel, přičemž první zmínka pochází z roku 1233.

...

...

...

...

Jen jednou

Až slova svá ztišíš, jen jednou,

uslyšíš stromy zpívat,

budeš mi blíž

. . .

Až ztratíš svůj klid, jen jednou,

ucítíš vítr vanout

ve větvích

. . .

Až dosáhneš výš, jen jednou,

z obláčků sny se stanou,

spatříš mě v nich

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Setkáváte se pravidelně se svými přáteli na horách?

2 33% Ne, prakticky nikdy.

1 17% Jen občas, když to někdy vyjde...

2 33% Ano, rádi a často.

1 17% Setkáváme se pravidelně, ale ne na horách...

Hlasovalo 6 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Rony

17. června 2017 23:05

Rony říká

Ještě prozatímní výsledek ankety u staršího článku o Javorníku, ve kterém byl v anketě tento dotaz: Menhiry jsou rozesety po České krajině jako symboly našich pohanských předků a dnes se stávají předmětem zkoumání. Přestože jejich původní smysl není zcela objasněn, mnozí tvrdí, že tato místa jsou nabita silnou energií, kterou lze pocítit. 30%Energie je na těchto místech skutečně přítomná. Vím to, protože ji jasně vnímám. 29%Myslím, že existují pozitivní a negativní místa, ale já je neumím dobře identifikovat. Věřím ale v to, že mnozí to dovedou. 32%Nevěřím na podobnou magii, ani na to, že někdo senzitivní tuto "energii" cítí. Je to jen hra s mystifikací a oblbováním lidí. Hlasovalo 422 čtenářů

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Rony

17. června 2017 23:11

Rony říká

Místo 30% má být správně 39%. Omlouvám se za omyl. Výsledek znamená, že celkem 68% hlasujících věří v nějakou energii menhirů a pouze 32% v ni nevěří.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.