Českosaské Švýcarsko, kraj pískovcových skal

Českosaské Švýcarsko, kraj pískovcových skal

Projít si atraktivní Národní park České Švýcarsko jsem měl v úmyslu již pěkných pár let. Letos se mi konečně podařilo přemluvit i parťáky, a tak nic nebránilo v cestě na sever. Jen to počasí jsme si mohli vybrat lépe. Ale větru dešti neporučíš... Území v České republice nejnovějšího a v pořadí čtvrtého Národního parku České Švýcarsko je součástí širší oblasti Labských pískovců, nazývané již po dvě staletí Českým a Saským Švýcarskem.

Hlavním cílem ochrany v Národním parku České Švýcarsko jsou skalní města a na ně vázaná rozmanitost rostlin a živočichů. Typické jsou nesčetné skalní hřbety, kaňony, pískovcové věže a stolové hory s množstvím lesů. Turisté si zde opravdu přijdou na své.

Den první – Panská skála a Jetřichovické vyhlídky

S Lukášem vyrážíme ráno přes Strakonice, kde nabíráme Romana s Honzou a přes Prahu a Mělník přistáváme u Kamenického Šenova, kde se kousek od hlavní cesty tyčí velká přírodní zajímavost – Panská skála.

Jde o vulkanický čedičový útvarem na českém území. Skála je tvořena pěti až šetibokými sloupci, které jsou uspořádány svisle a šikmo. Některé sloupce jsou dlouhé až 12 m a v průměru mají okolo 20 - 25 cm. Celý útvar připomíná píšťaly varhan a proto se nazývá "Kamenné varhany". Pod skálou se nachází malé jezírko, které vzniklo z vytěžené jámy.

Rybář od Panské skály

Vyhlídka na jezírko

Čedičové bloky

Ubytování máme v chatce kempu v Jetřichovicích, který se na týden má stát naší základnou. Cena i s poplatky pro nás čtyři je okolo 500,-Kč. Kemp má ve svahu asi 25 slušně velkých chatek, restauraci a sociální zařízení nevalné úrovně. Alternativu v podobě spaní pod stanem jsme už doma po úvaze zavrhli a jak čas ukázal, bylo to dobře.

mapa Českého Švýcarska

Kolem třetí jdeme na první kratší výlet k Mariině skále s vyhlídkovou chatičkou na samém vrcholu. Cesta z Jetřichovic rychle nabírá výšku a protože je dusno a vedro, leje z nás jako z konve. Docela nás to odrovnává a teprve nahoře se vzpamatujeme. Výhled na vedlejší Krkavčí skály a hradbu Falkenštejnu je krásný, jen šedivé nebe nedovolí dělat lepší fotky.

Stoupáme dál po červené na Vilemininu stěnu, odkud máme Mariinu skálu jako na podnose. Cesta se kroutí podél skal k Purkartickému lesu a další dominantě, Rudolfově kámenu, na kterém je další, hezčí rozhlednová chatka. Tady by nebylo marné přespat, je tu romantické místo přímo na vrcholu Ostrohu. I když už se rychle blíží večer, stále potkáváme další turisty lačné dalekých výhledů. My se už začínáme vracet a okruh uzavíráme sestupem zpět do Jitřichovic. Tady je pár pěkných hospod a tak svlažujeme naše vyprahlá hrdla. Nakonec to až tak krátké ani nenáročné nabylo, přece jen velké převýšení ve skalách je znát.

Všechny barvy pískovce

Vzhůru na Mariinu skálu

Pod Mariino vyhlídkou

Chatka na vrcholu Mariiny skály

Pohled k Jetřichovicím

Viléminina vyhlídka

Cestou necestou

Mariina skála z Vilémininy vyhlídky

Viléminina vyhlídka

Na skalách

Stezka k Rudolfovu kámenu

Kyj

Pod vyhlídkou na Ostrohu

Rudolfův kámen

Chatka na Rudolfově kámenu

Sestup ze skály

Sochař Příroda

Mariina skála

Kámen NP České Švýcarsko

Den druhý – Myšími dírami s deštěm v zádech

Už v noci začíná pršet a tak přizpůsobujeme plány a teprve když přestane, jedeme autem do Jetřichovic k zastávce po parku pendlujícího autobusu. Odtud se přes Chřibskou přesouváme do Doubice.

Tady stojí zajímavá restaurace v jejímž okolí exhibují desítky nádherných dřevených soch a nad nimi i několik obrněnců vysloužilé vojenské techniky. Dáme si jen polévku a míříme mírným, ale trvalým stoupáním po žluté k Tokáni. Bohužel opět začíná pršet. Pláštěnky nás chrání jen napůl. Voda z nebe i ze smrkových větviček bezproblémů proudí do našich bot a na kraťasi. Navíc toho přes kapuci není moc vidět. U chatky U sv. Eustacha potkáváme pracovníka NP. Ten má evidentně radost, že i v takovém nečasu vidí turisty a doporučí nám další cestu Úzkými schody, lidově Myšími dírami. Nad nimi se totiž cesta dvojí. Je možné jít vpravo smykem, kudy dříve sjížděli dolů dřevorubci na kládách, anebo nově vybudovanými žebříky úzkými průchody ve skalách. Spouštíme se dolů po naklopených žebřinách. Hned nahoře klepnu foťákem skrytým pod pláštěnkou o šprajcli a dolů do Myší díry letí uzávěr objektivu. Když vidím kde je, nemám náladu jeho vyproštění řešit.

Cesta se srovnává a my se dohadujeme jestli takhle zmáčení a prokřehlí zajdeme do hospody Na Tokáni. Nakonec raději rychle sestupujeme po dobré cestě do Jetřichovic. I tak trvá sestup haťovým dolem Branka hodinu.

Restaurace v Doubici

Domek v Doubici

Sestup od lovecké chaty Sv. Eustacha

Nad Myšími dírami

Pohled do skal

Myší díry

Den třetí – Tichou soutěskou k Pravčické bráně

Ve středu je konečně hezky a tak hned ráno jedeme autem na Mezní Louku. Odtud již míří naše kroky do Mezné a výživným sestupem k řece Kamenici. Zde jsou ve skalách dvě soutěsky, Divoká a Tichá (též Edmundyho). Projít pěšky se nedá ani jedna, ale Tichá je dnes splavná za příslušný poplatek (70/30,- Kč) pramicemi. K nástupu se jde kolem řeky různými podchody a tunely ve skalách. Chci, aby Lukáš něco konečně natočil i kamerou. "A co asi, dyť tady nic zajímavýho nejni..." odsuzuje moji zbytečnou aktivitu. Nakonec se nechá ukecat až k natočení několika málo minut z lodě, kterou bidlem pohání náš ukecaný průvodce. Cestou spouští ze skal nad našimi hlavami krátký vodopád a chce nás utopit neustálým rozhoupáváním loďky. Míjíme v protisměru hned několik přeplněných lodí, přestože jedeme jen necelý kilometr. Je tady dost provoz.

Do údolí Kamenice

Kamenice

Tunel u Kamenice

Stezka k Tiché soutězce

Před hostincem u Kamenice

Hostinec nad nástupem do Tiché soutěsky

Tichá soutěska

Vodopád

Plavba po Kamenici

Jedna ze ztroskotaných lodí

Tichou soutěskou

Hřensko

Stejně husto je i při sestupu, již po svých, do Hřenska. V Hřensku je mezi skalami utopeno pár restaurací a kiosků. Necháváme je trochu vydělat. Cesta k Pravčické bráně stoupá asi 2km po cestě, kudy bloudí několik desítek aut, marně hledajících místo k zaparkování. Odtažení a pokuta, jak ukazují cedule kolem, budou dost mastné.

My, vytrvale, ve štrůdlu dalších přírodu milovných poutníků, ukrajujeme další a další výškové metry. Kolem zní Babylon jazyků. Před branou si ještě odskočíme k nedalekému převisu a poté již cik cak vystoupáme k Sokolímu hnízdu. To je restaurace přilepená z boku k Pravčické bráně a dnes slouží i pro výběr daní. Tedy správně řečeno pro poplatek umožňující výstup na vyhlídkové plošiny nad Pravčickou branou i na ni samotnou. Dnes již jen pod ni, protože možnost vyjít až na plošinu brány byla asi navždy zamítnuta. I tak je tady možnost se dokonale vyřádit. Šplháme na protější plošinu s mnoha různými vyhlídkami a těšíme se ze zázraku přírody. Škoda jen, že stejný nápad má taková spousta lidí. Soukromí si tu rozhodně neužijeme.

Proto se docela rádi po čase vzdalujeme kolem Křídelní stěny a po červené vrstevnicové stezce kvapíme směrem k Mezní Louce. Tahle stezka se opravdu povedla a její průchod lze jenom doporučit.

Cestou k Pravčické bráně

Pod převisem

Pravčická brána a Sokolí hnízdo

Vyhlídka nad Pravčickou branou

Pohled z Pravčické brány k Růžovskému vrchu

Pravčická brána a Růžovský vrch

Pohled z vyhlídky

Na vyhlídce

Pohled k Tetřeví stěně

Brána od Sokolího hnízda

Stezkou k Mezní Louce

Pod Křídelní stěnou

Křídelní stěna

Den čtvrtý – Kolem Křinice na Kyjovský a Brtnický hrad

1 gigová karta v mém foťáku je zcela zaplněna a tak tomu přispůsobíme i dnešek. V Chřibské, ani v Krásné Lípě neuspěji a tak jedeme autem do Rumburku. Tady konečně umí vypálit z karty fotky na DVD a my po brzkém obědě v Krásné Lípě zahajujeme pochod v Kyjově.

Místo údolím Křinice nás odbočka, kterou nelze minout, opět šíbuje do skal nad říčkou. Jdeme na vyhlídku, potom dolů k potoku, pak opět nahoru na Kyjovský hrad... Prostě zábava. Nohy nás všech dnes odmítají službu, krize je už po prvních schodech patrná.

Nahoře na Kyjovském hradu poznávám místo, kde jsme ještě mladí, někdy před 25lety při svém přechodu Českého Švýcarska v bouřce pod igelitem přespali. Nejlépe by si to jistě vybavil Míra, který se uložil do malého dolíku a ve dvě v noci se probral v nepříjemně chladivém jezírku. Poté nad našimi hlavami do rána stepoval a drkotal zubama tak strašně, že už se pořádně nevyspal nikdo z naší, tehdy asi osmičlenné tlupy.

Z tohoto pohledu nás těší, že nevlídné noci můžeme trávit v suchu chatky. Tehdy by to však byla velká potupa...

Na dnes nemáme přesný plán a protože krize je jasně patrná, odbočujeme z Kijovského údolí u Turistického mostu k dalšímu hrádku, Brtnickému a k jeskyni Velký Pruský tábor. A protože se neradi vracíme stejnou trasou, na Hvězdné vybíráme jednu z cest do údolí Brtnického potoka. Samozřejmě tu horší, která se ztrácí mezi skalami v hustém smrčí. Prolézáme skoro po čtyřech dál a zanedlouho nás odmění již bezvadná stezka mířící dolů kolem potůčku. U Brtnického potoka je modrá turistická značka i cyklotrasa a tak po ní jdeme na bývalé Zadní Doubice. Za nimi nás již opět asfaltka vede zpět k Turistickému mostu a do Kyjova. Potkáváme výpravu vozíčkářů a dětí, kteří s sebou mají povoz tažený koněm a oslem. Osel je krásný a my očima hledáme Šreka. Ten ale asi usnul někde ve skalách...

Chřibská

Rumburk

Hájovna u Kyjova

Schody na vyhlídku

Zúžená stezka

Sestup z Kyjovského hradu

Brtnický hrad

Siesta na hradě

Brtnický hrad

Jeskyně Velký Pruský tábor

Šrekova družina u Křinice

Oslík netáhne

Den pátý – Pavlího údolím do Rynartic a na Suchý vrch

Kemp v Jetřichovicích

Ráno opět prší a nevypadá to dobře. Teprve po dvanácté déšť utichá a my po obědě v restauraci kempu jdeme do Pavlího údolí. To se vine kolem Chřibské Kamenice. Nezastaví nás ani cedule se zákazem vstupu kvůli poničeným můstkům na trase. Tenhle potůček se přece dá lehce přebrodit.

Malý kousek před námi popolétá čáp černý a my volně přecházíme potok po ještě funkčních mostech ze strany na stranu. Až dále musíme improvizovat, můstky jsou strženy, je vidět jak řeka umí zatočit nejen s nimi, ale i se stromy v okolí.

Skáčeme přes kameny, přecházíme přes padlé stromy a bez újmy na zdraví docházíme k rozcestníku pod Rynaltice. Do nich stoupáme tvrdě lesem a po modré dále až pod Suchý vrch. Tady opět začíná vydatně pršet. Bereme pláštěnky a stejnou mokrou cestou jako v propršeném úterku klesáme do Jetřichovic.

Chřibská Kamenice

Kolem řeky

Schody nad řekou

Chřibská Kamenice

Na vyhlídce

Chřibská Kamenice

Přechod přes řeku

Náprstník

Pod Suchým vrchem

Když pršelo...

Duchové Českého Švýcarska

Prší vydatně celou noc a ráno máme před chatou malý gejzírek. To voda valící se chodbičkami nebohého krtečka prýští ven velkou silou jako z absurdní fontánky Jetřichovického lesního skřítka.

Nemá cenu trávit další den v postelích, předpověď je zlá, a tak se sbalíme a po deváté již míříme přes Srbskou Kamenici do Děčína. Zpět jedeme přes Ústí nad Labem po dálnici a za čtyři hodiny jsme ve Zlivi.

A doma se s údivem díváme na zprávy o záplavách v Libereckém kraji, ale i na Děčínsku, právě na říčkách Chřibská a Srbská Kamenice, které s sebou berou domy i mosty ve více než stoleté potopě. Večer už by byl odjezd z kempu v Jetřichovicích nemožný.

A jak to vypadá dnes na Kamenici, v Chřibské, v Jánské a v Hřensku, poničených velkou vodou? Soutěsky jsou na dlouhé měsíce poničeny, pramice odplaveny a škody se pohybují jen v Hřensku a okolí v desítkách milionů korun.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

9. srpna 2010 23:55

HoHo říká

Pěkný článek....

České Švýcarsko mě svou krásou překvapilo, i přes to, že už jsem tam jednou byl... Opravdu stojí za to dojet se tam aspoň na těch pět dní podívat...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Jack

10. srpna 2010 11:25

Jack říká

Nádhera , taky se tam budu muset někdy vypravit .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

12. srpna 2010 10:22

Japo říká

Pěkné Počasí si holt člověk nevybere....

Hele, to jste opravdu přecházeli říčku přes kmen padlého stromu nebo tak udělali jen ti nejodvážnější?

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

13. srpna 2010 14:03

Rony říká

Jasně, že jsme přešli. Druhou variantou bylo brodění ...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Tatlanka

28. listopadu 2010 21:23

Tatlanka říká

Superkrásné fotky i příroda, záviděníhodný výlet. Příště by se přidal i náš babinec.

Ssimcik

4. května 2014 12:50

Ssimcik říká

Fakt hezké.Krásná příroda .Byly jse tam a nemá to chybu .Kdo rád chodí pěšky a má rád přírudu ,bude nadšenej .

 

 

Rony

2. července 2017 10:24

Rony říká

http://pohledzvlaku.cz/?trat=decin-rumburk

 

Lužickou magistrálou od Labe do výběžku

 

Celostátní trať, v jízdním řádu označená číslovkou 081, spojuje Rumburk s Děčínem a nabízí celou řadu zajímavostí. Ještě nedávno to však měla Lužická magistrála dosti nahnuté, málem smrtelnou ránu jí totiž zasadily bleskové povodně v srpnu 2010.

Trať 081 spojující Rumburk, Krásnou Lípu, Rybniště, Jedlovou, Českou Kamenici, Benešov nad Ploučnicí a Děčín funguje už od dob císaře pána. První vlaky se na ní totiž vypravily už v roce 1869. A zatímco další léta na této trati ubíhala bez zásadních událostí, léto 2010 se do historie této spojnice zapsalo zatraceně černě. Proč?

První vodou nacucané mraky přitáhly nad Českou republiku v pátek 6. srpna večer a hustý déšť bičoval území Libereckého a Ústeckého kraje celou noc. Vodní toky včetně malých potoků výrazně zvýšily své průtoky a rozlily se po okolí. Sobotní ráno už bylo dramatické, hladiny říček i potoků dále stoupaly, kulminace byla v nedohlednu a živel začal pomalu olizovat náspy železnice. Okolo poledne zpravodajské servery vyšly s informací, že na Děčínsku hrozí rozsáhlé povodně, říčka Kamenice však byla tou dobou dávno nad třetím stupněm povodňové aktivity. V podvečer byl zastaven i provoz na mezinárodním koridoru mezi Děčínem a Bad Schandau, trať totiž zaplavila Labe...

...uprchli jsme tehdy na poslední chvíli. Web pohled z vlaku jsem objevil náhodou a jde o velmi zajímavý počin.

 

 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.