Cesta do hlubin šumavské minulosti

Cesta do hlubin šumavské minulosti

S nostalgií mnozí starousedlíci navštěvují místa, kde z šumavských, dříve prosperujících obcí, osad a samot, zůstaly jen křovinami zarůstající ruiny, plné utajených příběhů, které nás opět, po mnoha letech, oslovují. Jedním takovým místem je bývalá obec Wunderbach, česky doslova "čarovný potok", která díky své nepřístupnosti zůstala dobře zachována.

Vydra, vlčí výběh a naučné stezky Srnska

Podzim se rozhodně nesmí prozahálet. Tuto "povinnost" cítí obzvlášť ti, kterým učarovaly obrázky barevné přírody plné nostalgie a skrytého smutku.

Poslední listí padá ze stromů a konec října již tak pestrou paletu nenabízí. Převažující zlatavá barva však je také inspirující a rozhodně není nezajímavá.

Nejen s vidinou hezkých fotek jedu na sraz Evy a spol. do penzionu Klášterský Mlýn v Rejštejně. Její veselou partičku znám z jarního vandrování Šumavou, kdy jsme společně ochutnávali speciality výborné kuchyně v penzionu Pod Sedlem. I tentokrát to bude nejen o plahočení se po pláních a šumavských hvozdech, ale i o gurmánských hodech. Alespoň to mám tak slíbeno.

Rejštejn v zimě neoplývá atraktivními sjezdovkami ani běžkařskými trasami, a proto budeme mezi posledními návštěvníky penzionu v tomto roce.

Vydra

Zatímco v pátek se budou všichni postupně v Rejštejně sjíždět, já si prozkoumám okolí nedalekého Srní. Ač od časného rána lije jako z konve, vydávám se do nečasu směrem k Antýglu. Projíždím přes Kvildu, kde jsme sbírali nedávno korálky tisícovek na bohatý náhrdelník plný zážitků a útrap.

Když jdu k břehům Vydry, stále prší. Měním poškozený zoom za širokáč (Tokina 11mm-16mm) a přibližuji se nadosah kulatým mokrým kamenům, abych využil jejich fotogenickou krásu a vepsal ji do popředí snímku. Několik set metrů postupuji zarostlým terénem podél břehu řeky směrem k Modravě. Zde je sice řeka méně divoká než dole pod mostem směrem k Turnerově chatě, avšak stejně malebná.

Vydra nad Antýglem...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

NS Klostermannova stezka a vlčí vyběh

mapa NS Klostermannova stezka

Od Antýglu se přesunu autem na Rokytu. Zde se napojím na naučnou Klostermannovo stezku, která vede od Antýglu do Srní přes Hrádky, mnohokrát se objevujících, ovšem s německými názvy, v jeho nezapomenutelných a mistrně napsaných povídkách a románech. Přiznám se, že Klostermann je můj nejmilejší spisovatel. Jistě je to podmíněno i tím, že "jeho" Šumavu znám a mám ji dokonale prolezlou. A podobně jako on jsem si ji zamiloval.

Historická mapa Srnska.

Opuštím hlavní cestu směřující k Srní a přes loučku jdu k ukazateli směru a informační ceduli naučné stezky. Ta vede přes smrkový les kolem skalnatého vrcholu. Několik skalek upoutá moji pozornost. Dole pode mnou brzy začne vlčí výběh, k němuž mířím. Objevuje se kamenný val oddělující les od prvních pastvin Horních Hrádků a po chvíli již stojím u Kamenného domu, kde často u svého strýce a tety přebýval Karel Klostermann. Sestoupím na NS Vlčí stezka a brzy spatřím velkou skupinu turistů s malými dětmi, kteří jim asi jdou ukázat zlého vlka, co spolkl Červenou Karkulku. Ani mizerné pozdně říjnové počasí neznamená, že u výběhu budu sám. Velký tahák láká mnohé, byť, jak se mi brzy potvrdí, jde spíš jen o pouhé zlaté pozlátko.

Široký, vzdušně vedený dřevěný chodník je místem, odkud lze vlky dobře pozorovat a fotit. Tedy pokud spolupracují. Při mém příchodu jsou vidět vysoko nahoře mezi kameny a stromy, jak si spolu hrají a skotačí. To je brzy omrzí a když se uvelebí na svých kamenných vyhlídkách, nejsou téměř vůbec vidět. Po další akademické čtvrthodince je mi jasné, že z fotek vlků nebude nic.

Asi se budu muset po nich poohlédnout někde v okolí Plesné a Falkensteina, kam jich několik uprchlo z výběhu u Ludwidsthalu. Nebo k Borové Ladě, kde se také nově potulují vlci. Kdo ví, jestli jsme jim před několika dny při sběru tisícovek nebyli nablízku. Ale divocí vlci jsou velmi plaší a spatřit je v přírodě se jen tak někomu nepovede.

Vracím se zpět k Rokytě a když zajdu do venkovní geologické expedice, strhne se průtrž mračen. Prchám do auta, kde něco sním, a v trvajícím dešti jedu do Rejštejna. U Srní s údivem sleduji modré nebe, které projasnilo polovinu oblohy.

Díky tomu neváhám ani vteřinu a jdu se projít po okruhu kolem Sedelského vrchu, který další ze zdejších naučných stezek označuje jako Srnský okruh.

Informační cedule NS Místa Karla Klostermanna.

...

...

U Kamenného domu.

Kamenný dům.

...

Davy proudí k výběhu vlků nepřetržitě.

Skály výběhu.

Vlci jsou přihlížejícím vzdáleni...

...

Skály nad vlčím výběhem u NS Klostermannova stezka.

Stará cesta z Rokyty.

...

Křížky na lesních cestách osvěžují krajinu a nutí člověka k zamyšlení...

Klostermannova stezka prochází od Rokyty k Srní, místy, které Karel Klosterman velmi dobře znal a popsal v mnoha svých skvělých knihách a příbězích.

Rokyta : Kameny a lidé...

...

Malé muzeum šumavských hornin pod širým nebem. Průtrž mračen mne od důkladnější prohlídky vyhání. Není to však poprvé, co se zde zastavuji.

...

...

...

NS Srnský okruh

mapa NS Srnský okruh

"V mém mládí, když jsem docházel o prázdninách nahoru do Schlösselwaldu ku své tetě, sestře mého otce, prosté selce, dobrotivé, celé zmořené tuhou prací, matce šesti synů a šesti dcer, bylo jinak na Šumavě, než dnes. Kusy pralesa všude, prales na svazích mezi Horním a Dolním Schlösselwaldem, prales k Schätzenwaldskému podílu, prales za Rehberskou vsí, Hauswaldská kaple v samém pralese, jehož vysoké jedle, kostrbaté stromy a ohromné buky pokrývaly celý svah Jezerního hřbetu nad Grünbergem i svahy Polední hory nad Stubenbachem; dále svahy Seckerbergu nad Křemelnou řekou, mezi touto a Grosshaidem. Pralesem, aspoň z části, byly ještě pokryty strmé srázy od Schlösselwaldu k Vydře, a jeden jediný mohutný prales se rozkládal na protějším - pravém - břehu řeky, kudy nyní vede silnička k Antiglu, širé hvozdy to, náležející kr. městu Kašperským Horám, stoupající až nahoru do vysokých plání Haidelských, Innergefildských a Schrollenhaidských.

Zapadly dnes sláva a nádhera věkovitých lesů, zapadly jako by říše bájí a dávných pověstí; kde čněla do nedávna, rozprostírají se dnes holé nebo leda ostřicí a trnitým křovím porostlé stráně, kamením polehlé haldy, po nichž zuří divé zimní vánice a do nichž pere žhavé letní slunce."

Úryvek z povídky Karla Klostermanna Divoké včely, kterou si z čtenářského deníku můžete vyslechnout celou.

Stoupám nahoru kolem "Klostermannovy chaty", původní roubené chalupy se zvoničkou, která vešla do povědomí lidí díky povedené trilogii filmů o šumavské přírodě s Tomášem Holým. Kousek výš je starý a nevzhledný hotel Vydra, a nad ním akumulační nadrž pro vodní elektrárnu Vydra. Vše vypovídající název snad doplním jen informací, že elektrárna Vydra stojí u Čeňkovy pily a je s výkladem přístupná veřejnosti.

Od nádrže, kam se přivadí voda z Vchynicko-Tetovského kanálu podzemním potrubím, ukrytým pod Spáleným vrchem (1 013 m n. m.), jdu k Vodnímu zámku. Zde je skryta vyrovnávací komora pro regulaci přítoku vody do vodní elektrárny Vydra, kam se řítí 900 m dlouhým vysokotlakým potrubím, o celých 235 m níže.

U Vodního zámku se nabízí rozhled do širokého okolí. Na dvouch dřevěných deskách jsou zakresleny vrcholy a další místa, která lze spatřit. Hrad Kašperk právě osvětluje slunce, i když se chvíli modré nebe znovu rychle zamračilo. Pozoruji dokonalé přírodní divadlo nad Jelenovem a Svojšemi, kde se objevila pestrá duha. Podobný pohled do dáli je i z vyšší Klostermannovy vyhlídky, kam si také odskočím. Ta je kousek pod Sedelským vrchem (926 m n. m.).

Stejně hezké a zajímavé jsou pohledy na rozlehlý dvojvrchol hory Křemelné (1 125 m n. m.), jejíž mohutné stráně, spadající příkře do hlubokého kaňonu řeky Křemelné, zdobí několik lenivě plujících obláčků z lesů se vypařující mlhy. Dívám se na vzdálená místa, kde bych mohl při ostřížím zraku spatřit náš přírodní bivak "Orlí hnízdo". Dokonalý zrak mi však chybí a tak se spokojím alespoň s rozeznáním kapličky sv. Martina na Zadních Paštích. Svítí stále novotou.

Také bývalé samoty Sedla opět ožívají. Stojím u nového a opravdu krásného domu králováckého stylu s měděnou věžičkou a malým zvoncem, a obdivuji především výhled na Křemelnou. Pokud bych si mohl vybrat, kde mít chalupu, jistě by to bylo právě zde.

Na další, rozestavěné chalupě se právě pracuje, ale i ona bude brzy krášlit zdejší zapomenutá místa, dříve překypující životem.

Pohled od Srní k údolí Vydry.

Klostermannova chata...

Věžička králováckého dvorce.

...

...

Údolí Vydry.

Vyrovnávací nádrž...

...

...

...

...

Jelenov.

...

Kašperk.

Vodní zámek.

Rozhled od Vodního zámku je impozantní. Dominuje mu sluncem ozářený Kašperk.

Rozhledové tabule u Vodního zámku.

...

...

...

Duha se zdvihá nad Jelenovem...

Duhový most nad Svojší.

...

...

...

Val pod vrcholem Sedla.

Krásný výhled je od lesa, kde stojí Klostermannova vyhlidka.

...

Křemelná.

Sedlo...

...

Okruh okolo Sedla uzavřu u vyrovnávací nádrže...

...

...

...

Bude pět hodin. Vracím se pomalu zpět k Srní a sjíždím k Vydře a Otavě do Rejštejna. Brzy jsme v Klášterském Mlýně v plné síle.

Večerní hody začneme výbornou vepřo-knedlo-zelo kombinací a plzeňským. To přece nemůže mít chybu. Teprve poté řešíme problém, když máme místo pěti pokojů jen čtyři. Nebudu tedy mít samotku, ale čtyřlůžkový pokoj, v němž čekám která z jezinek dovnitř strčí své dva prstíčky.

Wunderbach, šumavské Makču Pikču

Ztracená osada

mapa Wunderbach

trasa a výškový profil

Název si přisvojuje úryvek ze stremu (dostupného z www.mapy.cz ) a povídání pana Emila Kintzla, který v seriálu Zmizelá Šumava, v dílu Poklad na Wunderbachu, o této zaniklé obce zasvěceně vypráví. Původně jsem si myslel, že se do hledání pozůstatků rozpadlé osady pustím sám, ale po shlédnutí dotyčného stremu se ke mně přidají všichni ostatní.

Historická mapa Rejštejnska.

Opouštíme Klášterský Mlýn a hned kufrujeme, protože kolem Otavy vyšlapaná stezka není ta pravá. Musíme se dostat nad skalnaté srázy řeky, které chrání l. zóna NP Šumava jako Rejštejnské stráně. Ty sestupují prudce od mohutného Radkovského vrchu (907 m n. m.) a naštěstí jimi prochází stará lesní cesta.

Náročnost prvních kroků se tím ale nezmenšuje, sto výškových metrů překonáváme strmým výstupem.

V hloubce pod námi slyšíme tiše šumět zlatonosnou Otavu, na kterou ze skalek přes lesní porost nedohlédneme. Borový les voní pryskyřicí. Jeho výskyt bych zde, v sedmi stech metrech, nečekal. Sosny však jsou přizpůsobivé a často se jedině ony uchytí na skalnatých svažitých místech nad řekami, jako zde.

U penzionu Klášterský Mlýn leží malý kemp s chatkami.

Výprava do hlubin šumavské minulosti.

Jak jsem přišel o čelenku...

Hřiby stále rostou.

Elen a reklama na firemní batoh.

Stáčíme se k západu a pod námi se objevuje strž padajicí ostře k Pěknému potoku, k Wunderbachu. Hned narazíme na první dům, vlastně jen jeho kamenné zdi, protože víc nezbylo. Opodál je hlídá mohutná lípa, svědek dávných časů. Svojí mohutnou větví kyne na pozdrav všem příchozím.

Potkáváme mladou ženu s dvěma syny ve skautském oblečení a jsme překvapeni, stejně jako oni. Vzpomíná, že zde byla před léty s paní Marií Malou, rodačkou z nedalekých a dnes také pustých Paští. Právě díl o Wunderbachu ze Zmizelé Šumavy podle ní způsobil, že se sem dnes často vydávají hledat poklady a kopat dnešní zlatokopové.

Sestupujeme zarostlým terénem kolem potůčku a míjíme několik dalších kamenných ruin. Celkově Wunderbach (nebo-li Bystrá) působí dosti tísnivě a neupraveně, jak už to na podobných vybydlených místech bývá.

Scházíme dolů téměř až k Otavě a teprve když se vlevo otevře pohled na udržovanou loučku, vydáme se po ní znovu vzhůru.

Cestou k Wunderbachu...

...

Stará lípa na Wunderbachu.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Je někdo doma?

Tři sudičky...

Na Wunderbachu.

...

...

Pastvina u Wunderbachu.

Ze strojů zbyla železná kostra.

...

...

...

...

...

...

...

Kapličky a křížky Předních Paští

Opět jsou první desítky metrů tvrdé. Mnozí zjišťují, že jejich fyzička není nejlepší a daleko vzadu trpí. Chytáme se staré, kameny dobře upravené cesty a kolem další zříceniny putujeme k bývalým zlatonosným štolám. V roce 2011 zde byla dokončena a následně vysvěcena kaplička Panny Marie. U té původní z 15. st. se modlili horníci, než sestoupili do hlubin štoly.

Také my se zde rádi chvíli zdržíme, abychom načerpali nové síly na další cestu. Opouští nás zde čtveřice, sestupující k mostu přes Otavu, která půjde zpět do Rejštejna po snazší cestě kolem řeky.

My ostatní ještě pokračujeme ke kapli Panny Marie Pomocné na Přední Paště, odkud hezkou lesní cestou dojdeme znovu k potoku Pěkná, ovšem asi kilometr nad Wunderbachem. Cestou nacházíme několik hřibů a znovu hromady železa rozpadlých strojů a povozů.

Kdesi nad námi je bývalý Velký Babylon a zalesněná hora Křemelná. Prohlížíme si další rozbořený dům, kde se zachovala místnost vhodná pro nouzové přespání. Přeskočíme potůček a mírným stoupáním jdeme na hřeben k Radkovskému vrchu. Tady již narazíme na značenou turistickou stezku. Les před námi se rozestoupil a my se z výšin díváme na Hartmanice a členitý terén mezi nimi a Radkovem.

Křížky zůstaly u zaniklých cest.

Kaplička u hornických štol...

...

...

...

Štoly zůstsly skryty pod zemí.

Modlotba.

Křemenná žíla na Křemelné.

...

...

...

...

Přední paště...

Kaple na Předních Paštích...

...

...

...

Ne, tohle není zbytek hákového kříže, byť to jistou symboliku ukazuje.

Lesy jsou plné železa.

Hřibová sezóna nekončí!

...

...

Některé stavby vypadají jako zříceniny starých hradů. Většina z nich je ale opuštěná 70 let. Ani to není málo...

...

...

...

Potok Pěkná pramení pod Velkým Babylonem.

...

Malý a Velký Radkov

K pastvinám Malého Radkova rychle sestoupíme a zamíříme k Velkému. Na okraji lesa stojí velmi dobře zachovaná Smolná pec, která snad měla sloužit k výrobě kosmetických prostředků z pryskyřice jehličnanů a pochází z 20. století. Nejsou však žádně důkazy, že by pec byla kdy v provozu a proto se kolem ní vyrojilo mnoho spekulací.

Ještě zajímavější je zastavěné území Velkého Radkova s několika králováckými domy, které jsou z části roubené. Kolem jednoho z nich procházíme a můžeme tak obdivovat jeho majestátní krásu. Nezbytná zvonička, jejíž zvon se rozezněl vždy na začátku a konci denních prací a také v poledne, nebo v čase nouze, kdy svolával sousedy, zdobí velmi hezky jeho střechu. Sloh těchto domů je podobný architektuře v alpských zemích.

Stále jsme vysoko nad Otavou, k níž však padáme starou cestou velmi přímo. V Rejštejně, viditelně znaveni, zajdeme na jedno do stylového hostince Lötz.

Sousední sklářské hutě byly považovány za nejslavnější českou sklárnu. V roce 1855 zde vybudovali velkou brusírnu skla, která se zaměřovala na náročné dekorované luxusní sklo. Secesní irisované sklo v duhových barvách se stalo světově proslulé a my si některé z těchto výrobků prohlížíme ve výstavní skříni hospody.

I druhý večer se vydařil, byť topinky k dobrému tataráku bych si dovedl představit méně mastné a méně osmahlé.

Rozcestník u Velkého Radkova.

Smolná pec je ukryta v lese.

...

Velky Radkov...

...

...

...

...

...

...

Velký Radkov je velmi hezkým, fotogenickým místem.

...

Sestupujeme do Rejštejna.

Malý dáreček pro Martinu. Nový nos.

Rejštejn.

Ve vyhřáté hospodě se objektiv orosí stejně snadno jako sklenice studeného piva.

Hřib nás motivuje, v restauraci Lötzl si dáváme výbornou bramboračku.

Hospoda Lötz v Rejštejně okupuje původní úspěsnou sklárnu.

...

Předpověď počasí nevěstila na neděli nic dobrého a to se potvrdilo. Vichr po ránu ohybá vzrostlé stromy v okolí penzionu jako by to byly tenké proutky, prší a je nevlídno. Po zvážení situace se rozhodnu vzdát výstup k Prášilskému jezeru a stejně jako všichni ostatní balím a odjíždím domů. Vichřice Herward již s plnou silou zasypává silnice větvemi, jehličím, láme stromy, o čemž se sám zanedlouho při jízdě Šumavou přesvědčím. Jeden smrk spadl nad Zdíkovem na cestu kousek za mým autem.

Nedělní ráno: slejvák, vichr, nevlídno. Zbývá jen se rozloučit a projet domů vichřicí se silou orkánu.

Cesta domů vypadá všelijak. Fakt může jít o život! Popadané větve, stromy silny vichr ohýbá velmi nebezpečně nad vozovku, až jeden smrk nad Zdíkovem spadne hned za mé auto.

A zatímco nad Novohradskými horami, Blanským lesem a Šumavou stále visí černá mračna, na Zbudovských blatech vládne azuro.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.