Cesty po New Jersey a USA z pohledu Čecha

Cesty po New Jersey a USA z pohledu Čecha

Ve čtvrtém a poslední článku z mého pobytu za louží shrneme, co se jinam nevešlo. Přiblížíme si univerzitní kampus, v němž jsem pobýval, podíváme se do Princetonu na zdejší významnou univerzitu, poté na pláž v New Jersey a nakonec si popíšeme nějaké zvláštnosti ze života v Americe.

Celých 7 týdnů pobytu jsme bydleli v kampusu univerzity Rutgers, který se nacházel v městečku Piscataway v New Jersey. V podstatě se ještě jednalo o součást aglomerace New Yorku, městečka tam navazovaly na sebe, i když lesíky či volná prostranství se mezi nimi našla. New York byl asi hodinu cesty autem na sever.

Rutgers University je největší univerzitou v New Jersey, ačkoliv ne nejprestižnější. Byla založena roku 1766 jako Queen's College, po revoluci přejmenována po generálovi Rutgers, hrdinovi války o nezávislost, který na ní přispěl penězi. Univerzita prý čekala, že jí něco odkáže i v závěti, ale milý generál to neudělal. Přesto si jeho jméno ponechala.

Univerzita je rozdělena na tři části, každé se nachází v jiném městě New Jersey. My byli v největší části v New Brunswicku (resp. městečku Piscataway poblíž), další jsou v Camdenu a Newarku, který se nachází hned u New Yorku. V New Brunswicku a okolí je hned pět univerzitních kampusů, neboli univerzitních městeček, v nichž se nacházejí budovy s přednáškovými místnostmi a kancelářemi, koleje, jídelny a fast foody, někdy obchod, čerpací stanice, sportoviště (hřiště, plavecký stadion, posilovna) ... Prostě všechno, co je třeba pro studentský život.

My pobývali v Busch kampusu, kde jsme měli ubytování i kancelář. O rozloze kampusu si lze udělat představu z mapy. Koleje, nebo spíše apartmenty (kvůli své velikosti) jsme měli asi kilometr od budovy, kde jsme měli semináře a kde jsme hlavně měli zkoumat matematiku. Příjemná procházka, obzvláště v porovnání s půlhodinovou cestou po Praze od kolejí ke škole. V Praze bohužel kampusy moc nejsou, třeba matfyz má po Praze hned čtyři budovy, vzdálené od sebe typicky půlhodinovým přesunem MHD. Navíc tělocvik jsem míval na druhém konci Prahy než koleje (necelá hodina cesty). V amerických kampusech je typicky vše dostupné do dvaceti minut chůze.

Apartment jsme měli poměrně luxusní, jak je vidět z fotek. Byla tam i klimatizace, vzhledem k tamějším vedrům docela užitečná. Američané však typicky bydlí v horších kolejích, porovnatelných s těmi českými, tedy s mnohem menší kuchyní (pokud vůbec nějakou) a hlavně s žádnou klimatizací.

Kancelář moc prostorná nebyla, nicméně bohatě nám stačila. Měli jsme každý svůj stůl a počítač, společně pak bílou tabuli (whiteboard). Kancelář byla v patře, kde sídlí DIMACS, výzkumné centrum pro diskrétní matematiku a informatiku, pod nějž spadal program, jehož jsem se zúčastnil.

Kampus a okolí Nicholas apartments, v nichž jsme bydleli.

Nicholas apartments s luxusními kolejemi. Fotky vypadá skoro nerealisticky, hrál jsem si zas s HDR.

Parkoviště u našich kolejí zdaleka nebylo plné, ale tomu tak bude asi jen v době letních prázdnin.

Veverky jsou vidět v kampusu často. Člověka už se bojí jen trochu, lezou do popelnic a asi se mají jako prasata v žitě.

Další obrovské parkoviště. Tohle se dokázalo občas téměř zaplnit i v letních měsících.

Další budovy v kampusu.

Centrum alkoholických studií :-)

Budova geologických věd má cihlovou architekturu, která se mi líbí.

V pozadí budova Computing Research and Education (CoRE), neboli výpočetní výzkum a výuka.

Budova CoRE, v jejímž čtvrtém patře jsme měli kancelář. U nás by to bylo třetí patro, jelikož jejich první patro je naše přízemí.

V kampusu je i golfové hřiště, ale prý se za něj taky musí dost platit.

Pokoj v apartmentu. Všimněte si vyvýšených postelí, byly asi půl metru nad zemí, čemuž se divili i Američani. Taky židle v pozadí byla divná, dalo se na ní totiž houpat, ale člověk měl pocit, že spadne, i když nemohl. Jinak jsme každý měli ještě stůl a menší skříň se čtyřmi poličkami.

Místnost, v níž se nacházela i kuchyně, byla vybavená jako obývací pokoj a prostorná dost i pro nějakou tu party :-)

Velmi dobře vybavená kuchyň.

Česká kancelář, můj stůl je ten vlevo. Počítač byl slušně rychlý, na jedné stěně visela bílá tabule.

U kanceláře jsme měli i jmenovky.

Výlet na pláž v New Jersey

Philadelphia, Washington a New York byla velká města, která jsme během pobytu v USA navštívili. Nejčastěji jsme si na ně vyhradili jeden den o víkendu, kterých jsme měli šest. Měli jsme tedy čas jednou dojet na pláž v New Jersey a jednou se podívat na univerzitu v Princetonu. (V New Yorku jsme byli dvakrát.)

Na pláž jsme vyrazili až pozdě odpoledne a cesta z kampusu nám zabrala celé tři hodiny, takže jsme tam dorazili až po druhé. Z New Brunswicku jsme jeli vlakem s přestupem, na nějž jsme měli asi 50 minut. V přestupním městě jsme se šli projít a notnou chvíli jsme si prohlíželi prodejnu motorek Harley-Davidson.

V Brandley Beach, kde jsme dle názvu tušili pláž, jsme od vlaku šli k moři více jak 10 minut. Zjistili jsme, že na pláž je placený vstup, stálo nás to celých 8 dolarů (160 korun)! Alespoň, že pláž byla krásně písečná a stála na pobřeží Atlantiku, ne nějakého z četných zálivů na pobřeží Ameriky.

Koupáním jsme moc času nestrávili, většinu doby jsme se zahrabávali do písku do poměrně hlubokých "hrobů" (člověk rozhodně sám nevstal). Vlny jsem u Atlantiku čekal větší, alespoň se dalo trochu plavat. V písku jsem objevil pár mušlí, které jsem si potajmu odvezl jako suvenýr (ani nevím, jestli je to legální).

Pláž zavírala už v pět, ale ty dvě hodiny nám akorát stačili. Zas nás čekala tříhodinová cesta, tentokrát jsme čekání na přestup ukrátili zahnáním hladu mastnou americkou pizzou.

Prodejna Harley-Davidson

Americký motocykl se sidecarou

Severovýchodní koridor se čtyřmi kolejemi. Vnitřní slouží pro rychlíky.

Kolem nás profrčel rychlík z New Yorku, v New Brunswicku nestaví, ani nepřibrzdí. Patří velkému dopravci Amtrack.

Osobní vlak stavící ve všech stanicích vypadá jako taková stříbrná krabice.

Na pláži v Bradley Beach je spousta lidí, ale místo jsme tam našli snadno.

Pohled na Atlantik

Písečný hrad tu postavil někdo před námi.

Makro písku a mušlí.

Jsem zahrabán doslova až po uši. Zvednout se s víc jak dvacet centimetrů silnou vrstvou písku prostě nejsem schopen (ostatně ani nikdo jiný z nás nebyl). Jedinou taktikou je pracně si uvolnit ruce, nejlépe hýbáním s rameny, která nejsou tak hluboko, a poté pokus o vzepření na rukou. Ovšem pozor, s nohama nelze kvůli chodidlům pohnout ve vertikálním směru. Odhrabávat písek rukama jsme nechtěli, aby byla větší sranda, ale občas to bylo nutné.

Atlantická vlna a někdo z nás v ní.

Zvon na počest hasičů. Američané jsou, zdá se, na zvony ulétlí ... (viz také Zvon nezávislosti v článku o Philadelphii)

Monument v Bradley Beach zase připomíná Washingtonův monument ve Washingtonu.

Univerzita v Princetonu

Výlet do Princetonu byl celkem krátký. Vyrazili jsme dopoledne (nemuseli jsme tedy na nádraží pěšky, jeli jsme kampusovým autobusem) a vrátili se už odpoledne. Z New Brunswicku to totiž nebyla ani hodina autobusem.

V Princetonu je významná univerzita založená roku 1746. Specializuje se na výzkum a není lehké se na ní dostat. Má přes 5 000 studentů na "undergraduate" studiu (něco jako naše bakalářské a magisterské dohromady, ale jen na 4 roky) a přes 2 000 studentů na "graduate" studiu (něco jako naše doktorské studium).

Kampus se mi líbil víc než v Rutgers University. Nejsou v něm žádná parkoviště, zato dost stromů a travnatých ploch. Budov je v něm spousta, vesměs hodně starých (z 18. nebo 19. století). Architektura napodobuje středověké anglické univerzity jako Oxford nebo Cambridge, což působí zajímavě.

Hned po příjezdu do Princetonu jsme zamířili do budovy, v níž začínají prohlídky kampusem s průvodcem, tzv. Orange tours. Jsou především pro zájemce o studium, ale přidat se může kdokoliv. Za hodinu jsme tak poznali nejstarší a nejzajímavější část kampusu a slyšeli jsme různé zajímavosti. Třeba tam mají nebo měli různé tradice, například lezli na věžičku se zvonem na nejstarší budově, dokud se někdo vážně nezranil a univerzita tuto tradici zakázala.

Další představu o kampusu si lze udělat z mapy.

East Pyne Hall, kde se nachází návštěvní centrum

East Pyne Hall

V Chancellor Green Hall s knihovnou jsme čekali na začátek prohlídky.

Aby byla vidět mozaika na oknech i knihovna, bylo zapotřebí HDR.

Velmi klasicistní Wing Hall

Zeď prorostlá břečťanem

Witherspoon Hall

V kampusu jsou i volná travnatá prostranství, ale žádná parkoviště, což se mi líbilo.

Části kampusu připomínají hrad, asi je to tou nápodobou velmi starých anglických univerzit.

Čtvercový dvůr

Velmi prostorné haly jsou také známkou napodobování středověku.

Jedna z asi pěti jídelen (studenti pak jí i tzv. studentských klubech). Zrovna jsme měli "štěstí" na mrtvou myš na podlaze. Nebo je to tam běžné? :-)

Jedna z mála věží.

Alexander Hall s velkou posluchárnou.

Alexander Hall

Nassau Hall, hlavní budova univerzity. V prvních rocích i jediná, ale to už zdaleka není pravda.

Tygr, jehož má univerzita Princeton jako své zvíře, stráží vchod do Nassau Hall.

Další tradice: každý ročník si před ukončením studia přidá jednu plaketku na zeď Nassau Hall.

Věžička Nassau Hall, na níž se dříve dle tradice každý rok lezlo (asi prváci to dělali), dokud se někdo nezranil.

Univerzitní knihovna má velkou budovu, ale to je jen její malá část. Na ploše o rozloze hektaru, tedy i pod dlážděnou plochou, na níž jsme stáli, jsou čtyři podzemní patra. V nich se skrývá celých 13 milionů svazků!

Socha u knihovny

Budovy jsou většinou nízké, až na pár věží nepřesáhne skoro žádná pět pater.

Kostel v kampusu je opravdu velký. Architektem byl prý někdo z konkurenční univerzity Yale (rovněž velmi prestižní), který nechtěl, aby měl Princeton tak velký kostel, a tak alespoň na jeho boční zeď dal buldoka, zvíře Yale.

V univerzitním muzeu umění mají i Moneta.

Život jednoho Čecha v USA

Ve čtyřech článcích jsme poznali některá města a místa východního pobřeží USA. Přírodu jsme tam bohužel moc nepotkávali, protože jí tam ani moc není (i když jsem slyšel o nějakých kopcích se skalami), ostatní Češi na programu nebyli tolik na přírodu, neměli jsme auto a hromadná doprava tam není žádná sláva. Ani centrální vyhledávač dopravních spojení asi nemají. Do národních parků to bylo vesměs daleko. Třešničkou na dortu omezenosti cestování bez auta je, že pro cestu do univerzitní botanické zahrady několik kilometrů od kampusu bylo potřeba auto, takže z ní nakonec sešlo. Na druhou stranu byl u kampusu celkem velký park, kde se dalo rozumně běhat.

Když se mě někdo zeptá, jestli se mi v USA líbilo, odpovím, že jak co. Pojďme si tedy rozebrat některé zvláštnosti tamního života a studia.

Co se týče vysokoškolského studia, v ČR máme typicky tři roky bakalářského studium, pak dva roky magisterské a někteří jdou na několik let na doktorské. Hned se specializujeme na svůj obor. Oproti tomu Američani vstupují z jejich střední (high school) s menšími všeobecnými znalostmi, a tak první rok nedělají jen svůj obor, ale třeba budoucí fyzici mají i jiné přírodní vědy jako biologii (nevím, jestli i např. historii). Celkem studují čtyři roky něco jako naše bakalářské a magisterské studium dohromady, i když ne tolik do hloubky. Po složení zkoušek a sepsání práce jsou "graduated". Dále si mohou vybrat z pokračovaní na magisterský nebo přímo doktorský titul, ale není to tak typické jako pokračování z bakaláře na magistra u nás. Celkově to vypadá, že se toho nenaučí tolik jako my.

Teď k více běžnému životu. Začněme dopravou, kterou už jsem nakousl v komentářích k psaroslavovu článku o USA. Zvláštností jsou semafory za křižovatkou a především křižovatky bez světel. Na nich buď bývají stopky udávající přednost (jiné značky na to nemají), jinak se používá pravidlo kdo dřív přijede, ten dřív pojede (dle jednoho Američana). V praxi možná i rychlejší/těžší/silnější má přednost. Skoro až neuvěřitelné, nicméně prý ty křižovatky bez světel a stopek nejsou moc vytížené.

Značky jsou tam vůbec kompletně jiné, snad jen ty barvy na semaforu a jízdní pruhy vesměs sedí. Často mají na značkách nějaký kratší či delší text, nepoužívají tolik symbolů, ale libují si v roztodivných zkratkách, např. Avenue někdy zkracují na Ave, někdy jen na Av.

Bohužel se moc nepočítá s chodci vyjma velkých měst, kde je chodců přeci jenom dost. Mimo ně však snad každý používá auto. Například jsme jednou chtěli jít od jednoho supermarketu k jinému, bylo to asi 200 metrů, ale v cestě nám stála čtyřproudová silnice (ne zas tak rušná). Přechod, podchod či nadchod v dohledu žádný, ačkoliv jsme byli u výjezdu z parkoviště supermarketu a naproti byl taky výjezd. Chodníky v menších městech moc nevedou a chodit po pozemcích někdy nemusí být moc dobrý nápad. O hromadné dopravě už jsem se zmiňoval dost, moc vyvinutá tam není, protože se zas tolik nepoužívá.

Žlutý semafor za křižovatkou. Pro chodce má jeho poloha za křižovatkou nevýhodu, že auta si někdy najedou hodně do křižovatky, tj. i na přechod, a pak nejde snadno přejít. Ale ono se s chodci v USA skoro vůbec nepočítá, kdo nemá auto, jako by nebyl ...

PED XING, neboli pedestrian crossing značí přechod. Viděl jsem ještě BIKE XING (cyklistický přechod) a dokonce DEER XING (jelení přechod) :-) Aneb ať žijí americké zkratky!

Už než jsem tam jel, slyšel leccos nelichotivého o tamním jídle. Velký počet tlouštíků je pověstný, i když se už s tím snaží bojovat. Pořád však žijí z ohřívání polotovarů a místní speciality jsou asi jen hamburgery (spolu s dalším fast foodem) a sušenky cookies. Na obědy organizované DIMACSem jsme měli často i sendviče. Pizzy, které tam dělají, mi přišly dost mastné a vydatné, osminek jsem snědl na jeden oběd mnohem méně než v pizzerii v Česku.

Mile mě však překvapilo, kolik je tam zahraniční kuchyně. Tohle bude asi specifické pro východní pobřeží, kde je hodně přistěhovalců snad z celého světa (třeba v takovém Texasu je mnohem větší převaha bělochů). Hodně Japonců tam má Sushi bary (velmi doporučuji!), byli jsme i na večeři Hibachi, kde se maso, zelenina i příloha připravuje přímo před hosty. Spolubydlící narozený v Saúdské Arábii mi doporučoval arabskou restauraci poblíž kampusu, ale nebyli jsme v ní. Evropská kuchyně tam samozřejmě nechybí, nejvíce je zastoupena asi italská, najde se například i indická (velmi kořeněná).

Jednou jsme byli v pravé americké restauraci, kde jsme dostali nejlepší hamburger, jaký jsem jedl. Byl ve velké poctivé housce s hranolky a nějakou zeleninou. Jinak jsou hamburgery ve fast foodech dost šizené a to především v McDonnals, což je pro mě spodina mezi fast foody. Když jsme u fast foodů, už dříve v Praze jsem si oblíbil Subway (taktéž americký řetězec), kde dávají do baget maso a zeleninu dle výběru. Vše vypadá a chutná čerstvě a líbí se mi možnost navolit si přísady dle svého gusta (ptají se, jaký chléb, zeleninu, omáčku, koření ...).

Američané na Ještědu, kam jsem s nimi jel na výlet v rámci jejich krátkého pobytu v ČR. Jak je vidět, národností je v Americe mnoho.

Co se týče pití, na organizovaných obědech byly k dostání plechovky přeslazené koly či sodovky a naštěstí i lahve čisté vody. Vše chlazeno ledem, což se moc nelíbilo, i když tam bývá vedro (podle mě to není zdravé). Velkou výhodou oproti Česku je, že v restauracích zákazník dostane na stůl čistou vodu (někdy s ledem), aniž by o to musel žádat a aniž by za ni platil. U nás člověk za tu vodu utratí pár desítek korun, i když můžeme požádat o vodu z kohoutku.

Dýško (spropitné) je tam ale uděláno divně. Z ceny za jídlo a pití, která je v menu, se 10-15 % přičte jako dýško (anglicky tip) a k tomu ještě daň. Pravděpodobně se tak obchází daň na plat pro personál, jelikož ke mně doleha zvěst, že číšníci jsou placeni jen z dýšek. Důsledkem je, že člověku vrací vždy přesně a má spoustu jednocentů.

Zastavme se u amerických dolarů a centů. Bankovky mají od jednoho dolaru (asi 20 Kč) po stodolarovky. Zvláštní je, že nemají žádnou ochranu, jako například vodoznak. Navíc si na americké bankovky může napsat kdo chce co chce! Třeba někdy v obchodě, když jsem platit bankovkami, na ně prodavačka něco načmárala fixem.

Systém mincí mi dělal problémy po celý pobyt. Mají centy (penny), pěticenty (nickel), deseticenty (dime), 25 centy (quarter), 50 centy (half) a mincové dolary. Dolarové mince jsou zřejmě novinkou, vydával je totiž jen automat na jízdenky na nádražích a paní na poště říkala, že je nemá ráda, jelikož ji matou.

Nelíbilo se mi, že cent byl větší než pěticent a deseticent (taková maličká mince). Jednocent je vůbec nejhorší mince, má malou hodnotu (20 haléřů), nedá se strčit do žádného automatu, ale všude ho vrací, jak se i v restauracích platí přesně. Člověk má pak plnou peněženku centů, protože při placení se mu málokdy chce dopočítávat centy přesně.

Česká měna je tedy lepší, co se týče bankovek a mincí, možná i jedna z nejlepších na světě, jak jsem zaslechl.

Vraťme se ještě k vodě. Mají tam úžasnou věc, které jsme říkali vodní fontánka nebo pítko. Jde o malé umyvadélko s tryskou, z něhož po zmáčknutí tlačítka tryská voda tak akorát, aby se člověk mohl napít (někdy až moc málo). Pítka jsou tam skoro všude, v budovách i na veřejných místech. Měli jsme je v budovách univerzity (i když na koleji ne) a ve Washingtonu nás mezi památníky a v muzeích zachraňovaly od přehřátí a vysušení.

V Česku se vidí jen zřídka, ale třeba v Bulharsku pod Pirinem, odkud jsem se nedávno vrátil, měli v městečkách kašny na pití.

Vodní fontánka v DIMACSu poblíž naší kanceláře. Voda v ní byla celkem chutná.

Mimochodem, v New Jersey v supermarketu budete marně hledat alkohol, tedy i pivo. Pro něj se musí do speciálních prodejen. V jiných státech jako třeba v Kalifornii takováhle opatření nemají.

Jakožto milovníku přírody mi tam chyběly naše lesy. Svobodné, kde se člověk může pohybovat v podstatě, jak chce. V Americe (alespoň v New Jersey) do lesů zjevně nikdo moc nechodí, neviděl jsem v nich cestičky, ani lesní cesty, zřejmě se tedy o ně ani nestarají. Jsou zarostlé podrostem mnohem víc než u nás, takže se tam moc nedá volně procházet. Když jsem se jednou chtěl pokoušet prodírat se lesem, zatroubilo na mě auto ... Radši jsem to vzdal, aby na mě nezavolali policii.

A jsme u paranoii. Američané, alespoň na východě, jsou paranoidní z terorismu a místní složky to plně podporují. Mě osobně se to velmi dotklo a to hned první týden, pak se už naštěstí nic nestalo. Jednou odpoledne jsem se rozhodl cestou z kolejí do kanceláře fotit kampus (viz fotky nahoře). Jelikož jsem nebyl pár hodin v kanceláři a moji kolegové ano, tak jsem i pospíchal. Ve výsledku jsem popobíhal a občas se zastavil a něco vyfotil. To se někomu nelíbilo a nahlásil to policii. Ta si mě během čtvrthodiny našla. Sice se pak ptala jen na pár otázek a chtěla vidět fotky, vystrašen jsem však byl dost. Vzpamatovával jsem se z toho pěkných pár dní.

Někdo by mohl namítnout, že ta paranoia je odůvodněná teroristickými útoky 11. září, což je pravda. Mohli bychom jít však dál, tedy proč vůbec byly ty útoky spáchány. Nechci je vůbec ospravedlňovat, ale americká politika vměšování do cizích záležitostí, obzvláště na Blízkém východě, se mi hnusí.

Pokud uvidíte něco podezřelého, ohlaste to policii! Tento plakát jsem vyfotil na autobusovém nádraží v New Yorku, podobné byly i v autobusech a na vlakovém nádraží v New Yorku pak tato hesla hlásili na nádraží.

Naše nejefektivnější zbraň proti terorismu jste VY! Tento plakát visel hned pod předchozím.

Amerika mi tedy paradoxně nepřijde vůbec jako svobodná země. Česko je mnohem svobodnější a v mnohých ohledech mi přijde hezčí a lepší.

A jestli bych se do USA vrátil? Osobně bych se radši vypravil do většiny jiných zemí, z USA bych chtěl poznat snad jen národní parky na západě USA, které nyní pěkně představuje psaroslav. Možná na západě nejsou Američani ani tak paranoidní ...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

4. září 2012 15:49

Rony říká

Díky za možnost dostat se k mrakodrapům do měst USA. V anketě, kde jsem zašktl "nakouknout a zmizet", vyjadřuje moje pocity .

Taky bych si vybral raději západ země s jeho krásnými NP.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.