CHKO Blanský les

CHKO Blanský les

Procházet se spadaným listím krásných a rozlehlých bučin na hřebenech vrchů, nebo v údolích řek a potoků brodit listnaté lužní lesy. Rozhlédnout se po kraji z nejstarší kamenné rozhledny na Kleti, podívat se do vesmíru z hvězdárny a svést se historickou jednosedačkovou lanovkou. Navštívit Keltské opidum, Dívčí Kámen, či hradní zbytky a nedostavěný klášter na Kuklově. Obdivovat selská stavení nejen ve známých Holašovicích, ale i v dalších vesnicích pod horskými hřebeny. Prohlédnout si muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu v rodných Chvalšinách stavitele Rosenauera. To vše a další zajímavosti lze nalézt v chráněné krajinné oblasti Blanský les.

Chráněná krajinná oblast Blanský les byla vyhlášena za velkoplošné chráněné území roku 1990. Představuje ucelený krajinný komplex s přírodním prostředím dosud málo dotčeným negativními vlivy lidského hospodaření. Rozkládá se jihozápadně od Českých Budějovic a zahrnuje celou Křemžskou kotlinu, na jihozápadě zasahuje do kotliny Chvalšinské a na východě je ohraničena tokem Vltavy mezi Zlatou Korunou a Dívčím Kámenem. Její území o rozloze 21.235 hektarů zasahuje do okresů České Budějovice, Český Krumlov a Prachatice.

Území oblasti je z 55% pokryto lesními porosty. Svým složením jsou unikátním komplexem přirozených lesů. Mezi významné vrcholy patří Kleť, Albertov a Bulový, Buglata, Vysoká Běta s Chrášťanským vrchem, Kluk atd. CHKO je bohatá i na řadu druhů nižších rostlin. Rostlinná a lesní společenstva jsou provázena přirozenou zvířenou. Mezi nejpozoruhodnější patří skupiny hmyzu a měkkýšů vázaných na vápencové a hadcové lokality. Z lovné zvěře je nejhojnější srnčí zvěř a prase divoké, postupně se sem šíří i zvěř jelení.

odkaz na mapu

Pod CHKO Blanský les spadá hned několik hřebenů. Nejvyšším vrchem na hřebenu souběžném s hřebenem kleťským, je Kluk s nadmořskou výškou 735 m.

Z hojně navštěvovaného skalnatého vrcholu je krásný pohled do Českobudějovické a Křemežské kotliny.

Váš výkon můžete zapsat i do vrcholové knihy.

Šumavské vrcholy jsou zakryté sousedním hřebenem Kleti a Bulového.

Jak vidno, toto místo na Kluku si oblíbila i babočka admirál.

Kleť, 1 083m vysoká hora, je jako matka, bdící nad svými dětmi z podhůří. Alespoň takhle nějak k ní odjakživa vzhlíží lidé českobudějovicka, pro které Kleť tvoří hlavní šumavské panorama. A protože pro lenivější, nebo méně zdatné, slouží dnes již historická lanovka, je o návštěvnost postaráno. Provoz lanové dráhy byl zahájen již 1.7.1961 a lanovka je hezky pomalá a jednosedačková.

Název hory Kleť je jedním z nejstarších pojmenování českých hor. V dochovaných psaných listinách můžeme sledovat vývoj názvu asi takto: 1263 - Mons Naklethi, 1318 - Naklati, 1445 - Kletie, 1600 - Kleta, 1624 - Kleť, Kletý, od 17. století - Schöniger, lidově Schönigl, Šénygl, konec 19. století - Klet, od 1918 dodnes - Kleť

Na počátku 19. století byla navštěvována pouze za účelem měření a mapování. Kleť je místem jedinečného kruhového rozhledu. Již před stavbou rozhledny sem přicházeli lidé za vynikajícím pohledem na Alpy. Kníže Josef Jan Nepomuk ze Schwarzenberku, sám vášnivý cestovatel, propagoval také turistické zájmy. Dal tedy podnět k výstavbě kamenné rozhledny na samém vrcholu. Stavba byla budována v letech 1822 - 1825. Jedná se o nejstarší kamennou rozhlednu v Čechách, z níž je za chladného počasí vidět až na alpské vrcholky. Na počest zakladatele byla nazvána Josefovou věží. Josefova věž se stala v letech 1824 - 1825 trigonometrickým bodem pro kartografické práce, a tak místo přilákalo nejenom tisíce návštěvníků, ale také tvůrce plánů rozhledů z vrcholu rozhledny.

Projekt novogotické věže zpracoval ing. Jan Salaba. Uvnitř můžete shlédnout mnoho historických map a nejrůznějších fotek. U rozhledny je otevřena nově zrekonstruovaná horská restaurace a je zde možné se i ubytovat.

V roce 1957 začala na Kleti výstavba vysílače jižní Čechy (stožár vysoký 116 m), o dva roky později zahájil vysílač pravidelný provoz. V roce 1967 začaly práce na výstavbě vysílače pro přenos druhého a barevného programu Československé televize (výška asi 180 m).

Stylově malůvkami jsou zde vyřešeny také popisy do všech rozhledových směrů.

Pohled na blízkou Křemži a lanovou dráhu do Krásetína vám zpříjemním jednou pověstí o Krasavě a Belzebubovi: Na nejvyšší hoře Blanského lesa stál pevný hrad a v něm spravedlivě vládl vladyka Hrozen. Měl jedinou dceru, dobrotivou a sličnou, které říkali Krasava. Ucházelo se o ni mnoho ženichů a zvláště švarný mladík snědých tváří a jiskrného pohledu, o kterém se proslýchalo, že je to sám Belzebub. Když kníže pekel poznal, že jeho proměna je prozrazena, přísahal pomstu za to, že dostal od Krasavy košem. Jednoho dne, když všichni z hradu odjeli na lov, rozpoutal Belzebub nad Kletí děsivou bouřku; lámal pevné hradby hradu a metal kamení do všech stran. Bludný mnich, který šel náhodou okolo, zdvihl kříž a zahnal Belzebuba do pekel. Balvany ležící dodnes na temeni Kleti jsou zbytky onoho mocného sídla rozkotaného ďáblem.

Hvězdárna Kleť, pobočka českobudějovické hvězdárny, se začala budovat v roce 1957 pro náročnější pozorování v místě s vynikajícími klimatickými podmínkami, které bylo pro astronomická pozorování využíváno již od minulého století. Vzhledem k nadmořské výšce 1.070 metrů jde o nejvýše položenou hvězdárnu v Čechách. Dnes je Observatoř Kleť známá u nás a hlavně ve světě výzkumem planetek a komet. Mezi observatořemi věnujícími se sledování blízkozemních planetek i hledání dosud neznámých planetek patří Observatoř Kleť mezi světovou špičku. Hvězdárna je pro věřejnost přístupná.

I když od Kleti kousek poodejdeme do okolních, podmanivě barevných, smíšených lesů, stejně pohledu na ni neunikneme.

Krajina, ve které se střídají lesy s loukami, je vždy malebná.

V blízkosti zřícenin hradu Kuklov došlo v roce 1495 k založení kláštera poustevníků řádu sv. Františka z Pauly. Řeholníky povolal do Kuklova Petr IV. z Rožmberka se svým bratrem Oldřichem z Rožmberka. Pauláni zahájili výstavbu kláštera, který však nebyl nikdy dokončen. Pravděpodobně okolo roku 1530 opustili řeholníci nedokončený klášter, který od té doby postupně zchátral. V jeho blízkosti poté Rožmberkové založili pivovar a hospodářský dvůr. V průběhu třicetileté války pobořila opuštěný kuklovský klášter a přilehlý dvůr švédská vojska. Legendy vyprávějí: Při vpádu švédského vojska do kuklovského kláštera bylo pobito několik mnichů a zbytek řeholníků, kteří nestačili uprchnout tajnou podzemní chodbou, byl pochytán a pověšen na velké lípě před klášterem. Jeden se zachráněných mnichů, zbožný bratr Erazim, se po této události usadil v hlubokém hvozdu Blanského lesa, kde si na mýtině u skalního převisu zřídil poustevnu. Poustevník, dlící neustále na modlitbách a žijící pouze ve společnosti ochočené laně, se stal brzy vyhledávaným duchovním rádcem venkovanů z okolních vesnic. Jedné tuhé zimy však roztrhala poustevníka divá zvěř. Zbytky jeho těla pochovali vedle poustevny. Od té doby se toto místo nazývá U černého muže na památku zbožného poustevníka, který označení černý muž získal díky barvě svého řeholního hábitu.

Masív Vysoké Běty, stejně jako ostatní části CHKO Blanský les, lze úspěšně projet i na kolech. Celek je však dost rozsáhlý a tak vám jistě jeden den nestačí.

Na tomto rozeklaném hřebínku můžeme nalézt vrcholy Vysoké Běty (805 m n. m.), Buglata (842 m n. m.) a další.

Všude vedou krásné cesty bučinami a ty se líbí i Amálii.

Lesní komplex se nachází v masivu severozápadní části Blanského lesa, 2 km od obce Lipanovice.

Jsou zde přirozená lesní společenstva květnatých bučin a suťových lesů s plošně rozsáhlými porosty měsíčnice vytrvalé. Početné jsou i populace druhově pestré a specifické fauny bezobratlých a avifauny, listnaté porosty a sutě.

Tady, pod Vysokou Bětou, se povedlo zachytit den před loňským silvestrem neskutečně azurovou oblohu spolu s ojíněnými vrcholky stromů, paráda!

Vrchol Běty jsme tentokráte pouze obešli a spokojili se s výhledy k jejím výškám.

Závrať z pohledů do korun zmrzlých buků je patrná i z této fotky...

Zcela překvapivě pro mě tahle fotka znamenala ve fotosoutěži Hnutí Duha "Lesy, nelesy" –" Krásy lesa" 1. místo a skvělou supervelkou Váchalovu knihu Šumava umírající a romantická (reprodukce jeho dřevorytů spojených s psanou poetikou Šumavy).

A romantiku Vysoké Běty dokresluji ještě tímto mrazivým pohledem.

Dobčice jsou typickou jihočeskou vesnicí a leží právě pod svahy lesnatého masivu Vysoké Běty. Co se týká motivů, jsou velmi často podobné právě Holašovickým. Jedna římsa se šikmými vlnkami se např. vyskytuje v Dobčicích, Lipanovicích i Holašovicích.

Na prostorné návsi s rybníčkem nestojí žádné novostavby a vypadá to tam jako za starých dob.

V horní části návsi je v zrekonstruovaném statku stylová restaurace s ubytováním "Dobčická tvrz".

Holašovice jsou klenotem selského baroka v jižních Čechách. Vyhlášením vesnice mezi památky UNESCO zpopularizovalo tuto vesnici mezi návštěvníky z celého světa. Rozhodně ne nadarmo – opravené fasády domů na návsi umocňují atmosféru Prodané nevěsty, jež se tu točila, socha vodníka zase vybízí k představivosti ze stejnojmenné symfonické básně.

Vznik Holašovic se datuje do první poloviny 13. století, i když první zmínka o ní se objevuje až v roce 1292 v listině krále Václava II., který Holašovice spolu s několika dalšími vesnicemi daroval cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě, v jehož majetku zůstávají až do roku 1848.

Nejsou žádným mrtvým skanzenem, ale jsou vesnicí v pravém slova smyslu. Každoročně se zde konají Holašovické slavnosti, které jsou přehlídkou řemeslné dovednosti, lidové tvořivosti ale také dobré zábavy a pohody.

Holašovice si z urbanistického pohledu ze středověku zachovávají svou podobu středověkého kolonizačního vesnického sídla střední Evropy.

Chvalšiny jsou sice kousek za hranicemi CHKO, ale určitě stojí za krátkou zastávku. Kostel svaté Máří Magdalény je největší chvalšinskou chloubou. Díky znamenitým objevům restaurátorů v devadesátých letech našeho století při odkrývání a obnovování maleb v kostele jsme se o něm dozvěděli mnohem víc, než bylo donedávna známo. Současný kostel je už druhou stavbou tohoto druhu v obci, neboť již před ním tu stál jiný kostelík, zasvěcený stejné světici. Nynější kostel byl postaven v pozdně gotickém slohu v letech 1487 -1507, o čemž svědčí několik letopočtů dochovaných porůznu v kostelní lodi. Některé práce se dokončovaly až do roku 1514. Velká část kostela je dílem slavné rožmberské stavební huti a jejího stavitele Hanse Götzingera. Jeho jméno je uvedeno uprostřed na klenbě lodi. Kostel byl v průběhu času běžně opravován. Při restaurátorských pracích byla nad Vítězným obloukem objevena rozměrná nástěnná malba, zobrazující Poslední soud. Jejím autorem byl v roce 1514 mistr Jakub Pecka, jak je u malby uvedeno. Byly odkryty i další nástěnné malby v okolí prvního klenebního svorníku v lodi, který má podobu trnové koruny. V blízkosti svorníku je rodový znak pánů z Rožmberka – pětilistá růže. Varhany na kůru byly postaveny v roce 1672. Hudební kůr spočívá na dvou zděných sloupech a jeho druhé patro, zřízené v roce 1846, na sloupech litinových. Kostelní loď má kombinovanou síťovou a hvězdicovou klenbu předhusitského typu, je ovšem ale z pozdější doby. Celý interiér činí na příchozího hluboký dojem a vzbuzuje v něm pocit radosti nad jeho krásou. Až na menší dobové úpravy se loď dochovala v původní podobě. Krátká navzájem se přesekávající žebra v klenbě lodi tvoří obrazce šesticípých hvězd. Dvojnásob žlábkovaná žebra se opírají o bohatě členěné přípory, které se sbíhají do tří otevřených svorníků. Dva z nich jsou roubeny stylizovanou trnovou korunou. Přípory u hudebního kůru jsou zdobeny růžicí. Dvě vysoká okna na severní straně lodi nemají kružbu, další dvě okna na jižní straně jsou trojdílná a jsou vybavena původními pozdně gotickými kružbami. Na opěrných pilířích i jinde v lodi se dochovaly četné kamenické značky.

Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu se nachází v citlivě rekonstruovaném historickém objektu na náměstí obce, která je rodištěm autora Schwarzenberského plavebního kanálu Josefa Rosenauera. Projekt muzea byl realizován v letech 1999 - 2000.

Muzejní expozice zahrnují přírodu a přírodní památky této části chráněného území, její nynější stav i záměry jejího rozvoje a též historický vývoj obce s kulturními i přírodními zajímavostmi až do současnosti.

Největší prostor je pak věnován osobě a dílu autora Schwarzenberského plavebního kanálu; exponáty dokládající a dokreslující život J. Rosenauera jsou vhodně prokládány dokumenty, obrazy, fotografiemi, hmotnými exponáty a historickými předměty dávajícími ucelený obraz o vzniku, významu a současném stavu plavebního kanálu i jeho okolí. Vše je vhodně doplněno expozicí s tematikou lesnictví a dřevařství na Šumavě.

A tady máme samotného Ing. Josefa Rosenauera (1735 - 1804) osobně.

S tímhle geodetickým zařízením vyměřil své neskutečné stavební dílo.

Kdo zná terén, kterým byl kanál řešen, musí uznat genialitu jeho tvůrce.

Kaple u samot Borovští Uhlíři pod vrchem Albertov.

Albertov (932 m.n.m.) má mít v sobě ukrytou silnou energii. Bohužel jde o energii negativní a tak při hledání vrcholu bloudíme, zakopáváme o zrádné kořeny i o sebe navzájem. Nakonec se nahoru přece jen trefujeme, ale hladoví a žíznivý siestu odkládáme na neurčito (k Bulovému).

Tady je už převýšení srandovní, protože cesta od Albertova vede těsně pod hřebeny. Nahoře je vícero kamenných "rozhleden", ale i tak vrcholovou tyčku s nápisem BULOVÝ 952,8 M/M v pohodě najdeme.

V rezervacích, které se nachází na západních svazích Bulového (Malá skála a Ptačí stěna), je chráněn podhorský smíšený les s převahou buku lesního a rozsáhlé mrazové sruby. Porosty jsou ponechány přirozenému vývoji.

Pod hřebeny hor jsou všude rozesety malebné domky svítící svou bělobou daleko do kraje, jako například zde, pod Haberským vrchem.

A ještě stránky na kterých se lze doklikat k mnoha zajímavostem v chráněných rezervacích CHKO Blanský les:

http://www.ckrumlov.info/docs/cz/atr74.xml

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

17. listopadu 2009 21:05

Jack říká

Nádhera... a přišly na mě vzpomínky... Díky...pro zlepšení nálady

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

18. listopadu 2009 19:53

Rony říká

Taky ď.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

26. listopadu 2009 18:38

Japo říká

Opravdu krásné fotky - barevný podzimní les, světlo v lese, bučiny, zmrzlé vrcholky stromů s azurovým pozadím, vesnice... Mimochodem, pro mě je vítězem fotka s těmi stromy, jak se táhnou v linii podél cesty.

Jen mi není jasné, jestli se jednalo o tři výlety (první, kde je zataženo, druhý s čistou oblohou a třetí před silvestrem se zmrzlými vrcholky stromů) nebo je článek sestaven z fotek z různých výletů.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

29. listopadu 2009 23:14

Rony říká

Jasně, je to ze tří výletů z různé doby. Chtěl jsem popsat ucelené CHKO.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.