CHKO České středohoří l.

CHKO České středohoří l.

"Musíme chodit na pohodu, ne na krev..." snažím se zmírnit v autě optimismus kamarádů, zvlčelých a vyhladověných po dlouhé, byť chabé zimě. "Víte přece jak na tom jsem... !", dodám ještě, abych svá předchozí slova zvýraznil. Čekají nás nevysoké, ale zřetelně na první jarní procházky převýšením nepříjemné vrcholky Českého středohoří.
První dva dny vystoupáme na Sedlo, Varhošť, Milešovku, Sukoslav, někteří sběratelé nejvyšších vrcholků i na několik dalších (Kletečná, Pařez, Kleč). Očekávání splní i prohlídka královského města Litoměřice, kde jsme se ubytovali.

Již první pohled na vysoké siluety pyramidových tvarů dávají tušit původ svého vzniku. České středohoří má počátky v třetihorním miocénu, kdy se z pískovcového podloží začaly vyzdvihovat jednotlivé sopečné kužely. Podél řeky Ohře způsobil tzv. Ohárecký rift mohutné výrony magmatu, v nichž převažují čedičové horniny. Zbytek tvoří trachytické a andezitickè horniny.

Českým středohořím si časem prorazila cestu řeka Labe, která zde vytvořila majestátný krajinný ráz (Porta Bohemica).

Chráněná krajinná oblast byla vyhlášena v roce 1976 mezi městy Louny a Českou Lípou. Celkovou plochou 1 600 km čtverečních se řadí na druhé místo v ČR.

1. den - Zabijácké Sedlo (726 m n. m.) a rozhledna na Varhošti

Sedlo

mapa Sedlo

Moje přání pohodového toulání jarní přírodou vzalo za své hned v prvním kopci. Sedlo již od prvních prudších metrů dokonale prověřuje moji chabou zimní přípravu, která se sestávala z několikaměsíčního marného boje s podivnou bacilovirózou a vyvrcholila dva dny před odjezdem poslední, sedmou penicilinovou injekcí. Tuším, že mě nečeká nic lehkého.

Podobně jako ostré stoupání na stejnojmenné Sedlo šumavské ve směru od Kašperku, i toto stojí za zmínku. Ve strmém svahu se mi brzy začínají podlamovat nohy v kolenou, tuhnout lýtka a ani tempo podobné vrcholovému útoku zcela vyčerpaného horolezce usilujícího zdolat poslední metry na K2, nijak nepomáhá. Kdyby hluboko pode mnou bíle zářil ledovec, nepochybně bych se na něho shůry vrhl. Tady na Sedle jsou však jen nepatrné zbytky sněhu a tak mlčky dál trpím. Můj pád by nikdo neocenil. Ostatní už jsou stejně kdesi vpředu, kam ani nedohlédnu.

Když shodím ze zad batoh, vyklouzne z něho mattonka a začne se nezadržitelně kutálet zpět po kamenité pěšince. Marně doufám, že se zastaví až dole, a já budu mít výmluvu, proč jsem tenhle příšernej krpál nevylezl. Ta mrcha ale zastavila akorát tak daleko, abych musel dlouze přemýšlet co s ní. Sebrat ji a sejít zpět dolů nebo ji tam nechat ležet a trpět žízní? Nakonec ve mně přece jen zvítězí mé lepší "já" a těch 15 výškových metrů sejdu. Pak se znovu obrátím vzhůru. Někde ten pitomej kopec přece skončit musí...

Stoupání na Sedlo nezvládám. Tohle je poslední foto, po kterém mě půl hodiny nikdo neuvidí. Zůstanu beznadějně vzadu.

Stoupání na Sedlo.

Poslední metry stoupání zpestřují bizarně skloněné tefritové skalní suky hranolovitých tvarů, mezi nimiž se stezka proplétá. Sedlo je atraktivní vrchol a za trochu té námahy rozhodně stojí. Kámoši trpělivě čekají na hřebenu u rozhledové skalní stěny, kterou zdobí železný kříž. Vrchol to ale není. Tím je plošina s částečnými výhledy do okolí. K ní je to pestrým hřebínkem nedaleko. Mrholení a pošmourno žádné rozhledy nepovolí. Nezdržíme se proto dlouho a sestupujeme prudce dolů.

Výstup na Sedlo jsme začali v Horní Vysoké a prostřídali postupně zelenou, žlutou, červenou a znovu zelenou značku. Bukový les s vzácnou květenou a skalní sruby v okolí chrání NPR Sedlo. Míříme k Srdcovské hájovně a Mauzoleu průmyslníka Schrolla. Kaplička se zrovna renovuje a tak se musíme spokojit pouze s výhledem k Levínu a Hradci.

Vrcholová partie.

...

...

...

...

Výhled od křížku.

...

...

...

Panorama Sedlo.

Vrcholovē foto.

Závodník...

NPR Sedlo.

Křížek na hřebenu Sedla.

Mauzoleum průmyslníka Schrolla.

Hrad Levín.

Varhošť (638 m n. m.)

mapa Varhošť

Část odpoledne věnujeme projížďce Českým středohořím směrem k Varhošti. U Třebušína míjíme několik lákavých vrcholků - Kalich s hradní zříceninou, skalnatou Trojhoru a vrchol Panna s další zříceninou. Zbytky hrádků jsou na kdejakém vrcholku a tvoří nezapomenutelné dominanty krajiny.

My se dnes spokojíme již jen s výstupem na čedičový vrch Varhošť (640 m n. m.), kde je převýšení stometrové. Cílem je rozhledna poskytující jeden z nejkrásnějších rozhledů v Českém středohoří. Díky své poloze nabízí nádherné pohledy všemi směry. Lze odtud zahlédnout zákruty řeky Labe až na osmi různých místech. Nic z toho nevychutnáme, vše lze spíš tušit. Dohlednost je opavdu mizerná a ani z fotek nic nebude.

První rozhlednu na Varhošti vybudovali turisté z litoměřického Spolku pro České středohoří na konci 19. století. Jednalo se o dřevěnou konstrukci, využívající pěti dubů rostoucích na vrcholu, opatřených schody a plošinou. Takováto jednoduchá stavba ovšem nevydržela dlouho a již v roce 1902 musela být z bezpečnostních důvodů stržena.

Na další rozhlednu nebyly peníze, i když návrhů ke stavbě bylo několik. Do užšího výběru se probojovaly tři, ani jeden z nich nebyl zrealizován. Jmenovaný spolek však chtěl důstojně oslavit čtyřicet let svého trvání a proto byl 18. 4. 1927 přece jen položen základní kámen nové stavby a přesně po pěti měsících byla nová rozhledna slavnostně otevřena. Vznikla jako kompromis čtyřmetrového kamenného základu s 10 m vysokou nástavbou dřevěné konstrukce. Tato rozhledna sloužila svému účelu poměrně dlouho, protože však nebyla udržována a chátrala, musela být začátkem 70. let stržena.

Brzy se objevil nový projekt originální ocelové konstrukce se třemi vyhlídkovými plošinami. Třináct tun těžkou a 12 m vysokou rozhlednu dopravoval na vrchol vrtulník. Ukotvení na kamennou podstavu z bývalé věže bylo velice náročné. Vše se ale zdařilo a tak byla nová rozhledna slavnostně otevřena spolu se zahájením tradiční litoměřické výstavy Zahrada Čech 22. 9. 1973. Rozhledna, která prošla roku 2003 částečnou rekonstrukcí a je v současné době veřejnosti celoročně volně přístupná.

(http://www.ceskestredohori.cz/mista/varhost.htm)

Rozhledna Varhošť.Po zdolání čedičového vrchu vystoupáte po 68 schodech na vrchol, odkud se vám otevře výhled na Říp, Hazmburk, Lovoš, Milešovku, Kletečnou, Krušné hory či Nakléřov. Rozhledna je 15 m vysoká se třemi vyhlídkovými plošinami. Přístup k rozhledně je od Sebuzína po značené cestě. V sedle pod Varhoštěm je parkoviště, ze kterého se dá dojít na vrchol pěšky za 15 minut (www.mapy.cz).

...

...

Vzdálený Radobýl.

Na rozhledně.

Zbývá sjet do Litoměřic, kde jsme si sjednali levné a solidní ubytování (250,- Kč za noc) blízko historického centra. Do Švermovy ulice se nám zahnout napoprvé nepodaří a tak si složité historické centrum poprvé vychutnáváme z auta. Z obklíčení Labe, úzkých uliček a jednosměrek se dostanu lstivě až průjezdem zákazu vjezdu. Kdybych to neudělal, jezdím po Litoměřicích dodnes.

Večer se jdeme najíst do Pivovarského sálu, což byla další, dražší varianta ubytování. Na prohlídku Litoměřic nám čas nezbude. Když odcházíme po vydatné večeři, lehce prší a venku se setmělo.

Jezuitská hvëzdárna je nejzachovalejší částí městského opevnění s cimbuřím. V hranolové věžici byl roku 1705 zřízen vyhlídkový pavilon - Lusthaus zvaný též Jezuitská hvězdárna. Parkánová zeď byla zbořena při výstavbě Domu kultury a poté nově vyzděna bez plného respektování historického stavu dle projektu arch. P. Švancara. V objektu se nachází muzeum marionet.

Uličky Litoměřic.

2. den - Nejen Milešovka

Doerellova vyhlídka

mapa Dubičky

Večer jsem ohlásil, že si na dnešní den Vencou navrhované výstupy poupravím podle svého. Rozhodně chci vynechat ranní Kletečnou, kuželovitý vrchol bez turistického značení, bez výhledu a bez cest k vrcholu. Chci se trochu šetřit. Z vyprávění Franty se dozvím, jak před mnoha lety jedna paní hostinská v nedalekém Žimu Vencovi po zdolání Milešovky řekla, že kdo nebyl na Kletečné, jakoby nebyl! To se ho dotklo a již tehdy vznikla Vencova motivace zdolat 706 m vysoký kopec.

A tak ve vísce Kletečné vyhazuji Vencu s Romanem z auta a popojíždím s Frantou do Dubiček. Silně mrholí a proto jdeme na Doerellovu vyhlídku s deštníky. Máme z ní vidět Labe kroužící kolem vrcholu Deblík (459 m n. m.). Cestou kloužeme po bahnité pěšince nad srázem končícím ve vodopádu Pod Dubičkami. Rozhodně není naším úmyslem se do něho zblízka podívat a tak nakračujeme velmi opatrně. Vyhlídka není daleko. Za chvíli stojíme u lavičky před mohutnou mlžnou clonou. Dole bzučí auta směřující Portou Bohemika a často slyšíme rachot projíždějících vlaků. Pár fotek zkouším, ale jistě marně. Asi takhle by to mělo vypadat za ideálního počasí.

Přes kaňon skrze mlhu cvaknu poutní kostel sv. Barbory. Ten byl postaven v roce 1579 na místě kapličky Jindřichem Kaučem z Kauče v Dubičkách a v dalších stoletích několikrát přestavěn.

Galerie pro turisty je k vidění u rodinného domku v Dubičkách.

...

Kostel svaté Barbory v Dubičkách je původně luteránský kostel, vystavěný v roce 1579. V souvislosti s jeho přechodem pod katolickou církev přestavěn roku 1643. Další úpravy roku 1820 v souvislosti s požárem vsi. Východně orientovaná jednolodní stavba s věžicí při západním štítu (www.mapy.cz).

Franta vyzvídá, co bude mít žena dobrého k obědu. Jemu bude muset stačit zelňačka s pivem.

Duerellova vyhlídka. Škoda mizerného výhledu, byť i tato syrovost krajiny má cosi do sebe...

Vyhlídka je pojmenována po malíři Ernstovi Gustavovi Doerellovi. Ten si údajně toto místo hodně oblíbil a často zde maloval. Z místa je nádherný výhled na údolí řeky Labe. Na protilehlé straně údolí spatříte vrchy Deblík, Varhošť a Lovoš. Dohlédnete i na zříceninu hradu Kamýk a na Portu Bohemicu. Z Dubiček vás na vyhlídku dovede žlutě značená turistická cesta. K posezení je zde k dispozici dřevěná lavička. (www.mapy.cz).

...

Rozhledna Radejčín

Z Dubiček zkratkou jedeme k rozhledně Radejčín. Původně jsme měli v plánu celou trasu projít pěšmo, ale rozestavěná dálnice a špatná orientace nás dovedla až do Dubiček. Díky tomu to teď k rozhledně máme ostudný malý kousek. Den však teprve začíná...

Z rozhledny dohlédneme dobře ke Kletečné, kde se trápí v klouzajícím bukovém listí kluci, trochu hůře k vrcholu vzdálenějšího Zvonu, a nejlépe k tunelům dálnice. Ta máme přímo pod nosem. Dálnice se zde prokousává kopci a několikrát se pod ně noří.

Fouká a je mi trochu zima. Dlouho se nezdržujeme. Musíme zpět do Kletečné. Kluci přichází za čtvrthodinku, šťastní, uřícení a zvlhlí. Zvolání Venci "kdo nezdolal Kletečnou, jako by tu nebyl..." radši přeslechnu. Však ono se mu to brzy vrátí!

Z výstupu na Kletečnou.

Kletečná dobyta.

Rozhledna Radějčín. Po zdolání 97 schodů spatříte z výšky cca 20 m okolní vršky Českého Středohoří, zříceninu Kamýk, Varhošť, Krušné hory a přímo pod vámi 2 tubusy tunelů dálnice D8. Kovová rozhledna je součástí stožáru mobilního operátora (www.mapy.cz).

Dálnice D8 ve výstavbě.

Kletečná (706 m n. m.) je nejbližším vrcholem.

...

Zvon (653 m n. m.)..

Kletečná zoomem.

Milešovka (837 m n. m.)

mapa Milešovka

Nejvyšší hora Českého středohoří v mém portfóliu, na rozdíl od její nižší dcery Kletečné, nesmí chybět. Přesouváme se do Bílky, odkud stoupání nebude moc náročné. Ve vsi na zahrádkách již barevně září mnoho jarních květů. Keře a stromky jsou ozdobeny omalovanými vajíčky a všude vládne sváteční atmosféra. Příroda voní probouzejícím se jarem.

Pod Milešovkou.

Místní zvláštnosti.

...

Veselé velikonoce!

Stoupáme zvolna listnatým lesem, kde se větvičky začínají nalévat pupeny. Na hoře se mezi stromy bělá poslední sníh. Zima však není. Mraky postupně mizí a chvilkami se objevuje i modré nebe. To nám vlévá nové síly do žil. I Venca strhaný těžkým výstupem na Kletečnou, se pomalu vzpamatovává. Červená značka smířlivě sleduje cestu obkružující Donnersberg - Hromovou horu, jak Milešovku nazvali zde usedlí Němci.

Na velké části hory je zřízena národní přírodní rezervace, kterou procházíme. Běžně v ní kvete zde lilie zlatohlavá, kosatec bezlistý, plicník lékařský. Dále se tu vyskytuje kapradinka skalní a medvědice lékařská. Na tyto bylinky je ale příliš brzy. Musíme se spokojit s jaterníkem podléškou, ostře modře zářícími drahokamy mezi rozkládajícím se listím.

Z vrcholu hory se nám naskytne kruhový rozhled do dalekého okolí. Milešovka výrazně ční nad ostatní vrchy v Českém středohoří. Také proto se jedná o místo s nejdrsnějším podnebím v Čechách a je považována za největrnější horu Česka, kdy bezvětří je zde v průměru pouhých osm dní v roce. Také to na vlastní kůži pociťujeme, přestože o kousek níže se zdálo, že jeden z oněch osmi dnů jsme vychytali právě dnes.

Na vrcholu Milešovky byla ve 20. letech 19. století postavena jedna z prvních horských restaurací v Čechách. V roce 1905 pak byla na vrcholu zřízena meteorologická stanice a u ní 19 metrů vysoká rozhledna. Tu ihned využíváme k svým hrátkám. Viditelnost se od rána vylepšila, přesto k dokonalisti ještě dost chybí.

Přínosem je otevřená restaurace, kam s chutí zalézáme a dáváme si zelnou polévku. Já i čaj se štrůdlem. Ceny jsou příznivé, lidové. Posedíme dlouho, ale protože máme ještě další cíle, zvednout se musíme. Klesání severní částí hory kvůli ledu zavrhujeme a absolvujeme ho po stejné trase jako výstup.

Stezka na Milešovku.

...

...

Milešov.

Vpředu Košťálov, v pozadí Házmburk.

...

Vstupenka na rozhlednu.

Elektrárna Ledvice dokazuje, že krajina je využita nejen k turistice. Hnědouhelné doly jsou nedaleko.

Panorama Teplice.

Kletečná.

Lovoš (570 m n. m.).

Znovu Lovoš, v pozadí Radobýl.

...

Ano, takhle jsem dopadl!

A nezbytný zápis do návštěvní knihy v restauraci Milešovka.

Milešovka - rozhledna.

...

Bílka.

Kaplička v Bílce.

...

Sukoslav neboli Kostomlaty

mapa Sukoslav

Ani do Kostomlat pod Milešovkou to není daleko. Sběratel nejvyšších kót v pohoří našel na mapě další dvě sedmistovky a tak s Romanem vyráží na Pařez (736 m n. m.) a Kleč (721 m n. m.). Ač se cítím o mnoho lépe než na včerejším Sedle, na zbytečné vrcholky odmítám lézt. Nic na nich není.

Přesto máme cestu z poloviny stejnou. Prvním a společným cílem je hrad Sukoslav (565 m n. m.), kam vede z obce opravdu strmá stezka. Tady se ta Kletečná v nohách projevuje. Roman jde svižně, zato Venca trpí a jen silou vůle převýšení na hrad zvládne. Sukoslav, nebo správněji Kostomlaty, je zřícenina gotického hradu postaveného pány z Rýzmburka počátkem 14. století. V roce 1335 hrad koupil markrabě Karel (později Karel IV.) Roku 1434 byl dobyt husity a koncem 16. století přestal sloužit jako panské sídlo. Byl opuštěn a od počátku 17. století zpustl.

Dnes je hrad opravován a jeho vysoká věž slouží jako rozhledová. Je velká škoda, že na velikonoční svátky zůstala turistům zavřena.

Roman s Vencou z hradu vyrazili dobýt Pařez i se sousední Klečí. Inu proti gustu žádný dišputát. Snad se tam nestrhnou. Franta zmizel a sestupuje stejnou cestou dolů, já jdu naučnou stezkou Březina k rybníčkům. Tady je menší parkoviště a tak budu moci sestup klukům zkrátit. Hlavně Venca to určitě ocení. To ale ještě chvíli potrvá. Mezitím se vracím výhledovou cestou do Kostomlat. Shora sleduji zámek s kostelem, k nimž zamířím.

Zámeček je dobře oplocen, protože slouží k převýchově problematických dětí a není k němu vůbec vidět. K prohlídce musí stačit místní mohutný kostel sv. Vavřince. Ten vznikl v pozdním románském stylu zřejmě jako součást panského sídla kolem roku 1230. V letech 1657 a 1737 prošel dvěma barokními přestavbami, při kterých byl prodloužen k západu. Dochován je někdejší presbytář (dnes sakristie) s archaickou křížovou klenbou a řada dalších původních článků.

Kostomlaty a hora Pařez.

Na hradě Sukoslavi.

Hrad bergfritového typu s dvoudílnou dispozicí vznikl na začátku 14. století. Sídlo koupil budoucí císař Karel IV, který ho později udělil v léno pánům ze Žerotína. Hrad byl opuštěn na konci 16. století. Dnes zde najdete zbytky jádra s okrouhlou věží, zbytky vstupní brány s věží a pozůstatky opevnění. Z hradeb je krásný výhled po okolí. V roce 2014 byla otevřena a zpřístupněna věž hradu (www.mapy.cz).

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Kostomlaty pod Milešovkou.

Náměstí.

...

Kostel sv. Vavřince.

Kostomlaty.

...

...

...

Milešovka.

Milešovka.

Romantický Radobýl.

A to samé s Lovosickou chemičkou.

Lovoš a Milešovka.

Litoměřice

mapa Litoměřice

Po návratu do Litoměřic zbývá trochu času na kratší procházku. Potkáváme mnoho Němců, kteří se možná dnes v Čechách cítí bezpečněji než u sebe doma. Ostatně Litoměřice byly posledním městem tzv. Deutschböhmen, které se po vytvoření Československa a vzdalo se invazním československým armádám až 27. prosince 1918.

Až do konce druhé světové války zde převažovalo obyvatelstvo německé národnosti. Po Mnichovu proto nespadaly Litoměřice pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřily do Sudet a byly přičleněny k Hitlerově Velkoněmecké říši. Převážná část dnešního českého obyvatelstva se do města přistěhovala po poválečném vysídlení obyvatelstva německé národnosti.

Město leží na soutoku Labe a Ohře a žije v něm přibližně 25 tisíc obyvatel. Královským městem se Litoměřice staly v rozmezí let 1219 až 1228. Patří mezi nejstarší česká města. Jeho vznik předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu. Toto hradiště stávalo na Dómském pahorku jihovýchodně od centra města a bylo rozděleno na vlastní hrad a předhradí. Kolem roku 1057 byla jeho část vyhrazena pro kapitulu při kostele sv. Štěpána.

Královské město si od 13. do 17. století udržovalo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Získalo množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejdůležitější bylo právo skladu a právo mílové, kterým se tehdy mohlo pyšnit jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník plující po Labi, musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Litoměřice díky tomu byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi.

Tzv. právo mílové měla na severu Čech pouze dvě města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most, znamenalo že v okruhu jedné české míle nesměla být provozována jakákoliv výdělečná činnost. Velikost české míle se často měnila a mívala až 10,5 km.

Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání v roce 1620 velký příliv německého etnika, v menší míře i italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem. Teprve od roku 1739 pronikala němčina do městských knih a posléze se stala vyučovacím jazykem městské školy.

Krásné a zachovalé historické jádro města je od roku 1950 městskou památkovou rezervací.Seznam kulturních památek je velmi dlouhý a tak zde zanechávám odkaz na Wikipedii, z které jsem i své "znalosti" čerpal.

Je jasné, že zdaleka ne vše se nám během našich dvou vycházek podaří shlédnout. Dnešní podvečer se k první z nich docela hodí. Výrazně proti však jsou Václavovy nohy, které po ranní rozcvičce na Kletečné odmítají poslušnost a nenalákají je ani veškeré okolní pamětihodnosti. Už Rybářské schody, směřující od Písečného ostrova u Labe ke katedrále sv. Štěpána, jsou nad jejich síly a tak mezi námi začíná panovat obava, že Vencu budeme muset po městě přenášet. Jen nezdolně silná vůle, kterou neustále v životě projevuje, nás od tohoto údělu zachrání.

Teprve když kňourá že má "strašnej hlad", dělám jako bych hledal první hospodu. Až když se zanedlouho přidají ostatní, dovedu je milostivě do již známé restaurace Pivovarský sál.

To již máme za sebou Dómské náměstí s krásnou katedrálou sv. Štěpána, zběžnou návštěvu domku se světničkou, kde bydlel až do své smrti K. H. Mácha, kapli sv. Jana Křtitele, Jezuitské schody, rozlehlý kostel Zvěstování Panny Marie, děkanský kostel Všech svatých, a také zběžnou prohlídku Mírového náměstí.

To je dnes hlavním centrem Litoměřic a jádro města tvoří již od počátků 13. století za Přemysla Otakara I. Má nepravidelný obdélníkový tvar a téměř 2 ha. Je tak důkazem významu města ve středověku, kdy sloužilo jako hlavní tržiště. Původní koryto s vodou bylo v roce 1541 nahrazeno dřevěným potrubím, postavila se horní dřevěná kašna a též dolní kamenná kašna. Většina domů na náměstí je gotická. Uvnitř nich a na fasádách lze ale spařit i projevy všech stavebních slohů od gotiky až po 20. století.

Rybářské schody, kde Venca Kletečná již zaostává.

Katedrála sv. Štěpána.

...

...

...

...

...

Domek kde žil a zemřel Karel Hynek Mácha.

...

...

Kaple sv. Jana Křtitele.

...

...

Kostel Zvěstování Panny Marie.

Jezuitské schody. Monumentální kamenné schodiště je vybudované v ose původního mostu přes Labe roku 1828. V nice se nacházela od roku 1863 plastika romantického básníka Josefa Emanuela Hilschlera (1806 - 1837), narozeného v kasárnách, umístěných v bývalé jezuitské koleji. Odstraněna byla r. 1945 a nahrazena v roce 1952 sochou sv. Jana Nepomuckého z r. 1721, která byla původně určena pro labský most. Níže stával do roku 1732 kostelík Panny Marie, připomínaný již roku 1257, kdy sloužil zdejšímu špitálu křižovníků s červenou hvězdou a v době protireformace Tovaryšstvu Ježíšovu. Od roku 1992 je na Jezuitských schodech umístěna dřevěná kompozice od J. Beránka, nazvaná Neznámo (www.mapy.cz).

...

...

Kostel Zvěstování Panny Marie je mohutná barokní stavba, dílo Octavia Broggia z let 1701-31 Stavba byla zahájena jeho otcem Giuliem na místě pěti měšťanských domů pro jezuitskou kolej. Kostel byl vysvěcen 16.11.1731. Původní starý litoměřický špitál patřící od 13. století do konce husitských válek křížovníkům s červenou hvězdou (řád křížovníků s červenou hvězdou byl založen z podnětu Anežky Přemyslovny, sestry krále Václava I.) a poté městu, byl spolu s poblíž stojícím kostelíkem Panny Marie předán 3.dubna 1629 řádu jezuitů. Po zrušení řádu roku 1773, sloužil kostel v letech 1793-1810 jako skladiště městského pivovaru. V roce 1810 byl opětovně vysvěcen a od roku 1811 využíván pro potřeby bohosloveckého semináře. V roce 1818 kostel spojila s protější bývalou jezuitskou kolejí podklenutá krytá chodba. V interiéru chrámu jsou monumentální fresky připisované Janu Hiebelovi. Hlavní oltář z umělého mramoru, dokončený roku 1772 J.Kramolínem, je patrně dle návrhu Octavia Broggia, stejně tak jako šest bočních oltářů. Pod kostelem se nachází jezuitská hrobka. Dnes bývá kostel využíván k příležitostným koncertům, jinak je veřejnosti nepřístupný (www.mapy.cz).

Děkanský kostel Všech svatých byl před polovinou 14. stol. součástí městského opevnění. Z této doby pochází i gotická věž vysoká 54 m, která byla upravena v letech 1501 - 1517 mistrem Jiříkem z Plzně. Po mnoha přestavbách a významném prodloužení má dnes podobu bazilikálního typu s trojbokým závěrem. K bokům presbytáře přiléhají kaple sv. Barbory a sv. Rocha z konce 17. stol. Pro svoji typickou bílou barvu bývá nazýván Bílý kostel (www.mapy.cz).

...

Oblastní muzeum, kde uvidíte historie městi města Litoměřice, spoustu archeologických nálezů i geologický vývoj. Základem je budova gotické radnice, která byla později přestavěna v renesančním slohu. Uvnitř spatříte zajímavé schodiště či dřevem vykládanou zasedací síň.

Dům U Černého orla je jedním z nejvýznamnějších měšťanských renesančních domů. Pro rodinu Housků z Adlersburku jej postavil před rokem 1564 italský stavitel Ambrož Balli na místě dvou původních gotických domů. Jeho první majitel, Dionýs Houska nechal dům postavit za účelem ochrany královského poselstva a samotného vladaře. Byl zde ubytován např. císař Maxmilián II. (21.-22.4.1575). Roku 1650 se stal dům rytířským sídlem Oulíků (Aulíků) z Třebenic a byl obdařen titulem Králův Hrádek nad Labem. Destička SALVA GUARDA (tzn. bezpečný průvod) umístěná nad vchodem znamená, že dům měl zvláštní ochranu panovníka. V letech 1704 - 1773 zde byla kasárna, později hostinec Černý orel a od roku 1853 městský úřad. Proto je zde též umístěna deska připomínající návštěvu José Rizala, osobnosti filipínského boje za svobodu z roku 1887. Dům sloužil ve 2. polovině 20. století podnikům Jednota, Vkus, Hygie a Teppich Freund. Nyní je zde restaurační zařízení nazvané Salva Guarda spojené s pořádáním řady výstav obrazů, soch, keramiky. Rozsáhlé stavební úpravy proběhly v 18. a 19. století. Na průčelí byly v letech 1957-58 objeveny rozsáhlé zbytky renesančních sgrafit, na kterých jsou zobrazeny biblické výjevy s alegoriemi lidského věku. Naposledy byly restaurovány v letech 1988-89 Helenou Forstovou a Marií Učíkovou (www.mapy.cz).

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Míra

12. dubna 2016 01:32

Míra říká

Ahoj Rony, měli jste moc povedený výlet v pestré krajině, kde se prolíná současnost s historií. Já byl na Milešovce v r.1989, když jsem pobýval v lázních v Teplicích během jednoho volného odpoledne bez léčebných procedur. Meteorologická stanice na vrcholu byla důkladně oplocená, neboť tam byla i rozličná vojenská zařízení....,ale přesto zážitek. 

Moc hezký  článek s bohatou fotodomentací. Dík za něj.     Míra.

Rony

12. dubna 2016 10:35

Rony říká

Díky Míro. Měl jsem zprvu strach, že fotky nebudou k ničemu. Dobrou fotku si člověk musí buď dlouze vyčekat, nebo mít štěstí na počasí. To dobré nebylo, ale snad se na ně dá koukat.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

23. června 2016 10:01

Paulie říká

Připadá mi, že za den jste toho stihli opravdu hodně Je to moc pěkná krajina.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.