CHKO České středohoří ll.

CHKO České středohoří ll.

Třetí den se vyjasnilo a tak nás čeká opravdové jarní putování. Boží hod velikonoční čili slavnost Zmrtvýchstání Páně strávíme výstupy na několik dalších zajímavých vrcholů Českého středohoří. Mezi nimi jsou Košťálov, Boreč a Lovoš. Den zakončíme pohledem z travnatého Radobýlu, který je skvělým výhledovým místem. Na Velikonoční pondělí zbude dobýt hrad Házmburk a zdolat bájný Říp.

3. den - Ze sopky na sopku

Z Košťálu na Boreč a Holý vrch

mapa Boreč

trasa a výškový profil

Překvapivě nás ráno uvítá jasná obloha. Opět přejíždíme mostem přes Labe a na chvíli zabloudíme do Třebenic, kde jsme chtěli navštívit muzeum Českého granátu. Bohužel v březnu je zavřeno a tak si na polodrahokamy necháváme zajít chuť. Kousek odsud stojí víska Sutom, kde začneme trekový okruh. Prvním cílem je hradní zřícenina Košťálov.

Ještě než se vydáme na cestu, zastavujeme pod nevysokým vrchem, z něhož k nebi ční osamělá kamenná věž. Jde o Skalku, hradní zříceninu z které se dochoval jen okrouhlý bergfrit z bílé opuky a zbytek zdiva bývalé brány. Věž sloužila jako vězení. Trávit zde nėkolikaletý trest nemuselo být špatné, výhled po středohoří je skvělý, avšak zdá se mi, že stavitelé zapoměli na výhledová okna.

Zaujme nás zvláštní zdvojený Strom přání: "Pohlaď ho... Požádej ho... Přej si... Poděkuj mu... Pohlaď ho..." Nejsem si jistý jestli si někdo z nás něco přeje. Všichni mlčí, asi proto, že jde o přání a to přece ze své podstaty musí být tajné. A tak si tajně cosi přeji a jen v duchu dvakrát pohladím strom. Stejně tuším, že se mi přání nesplní.

Ostrý.

Skalka.

...

Strom přání.

...

...

Ze Sutomi nás na vrch Košťál (481 m n. m.) vede červená značka. Ostřejší stoupání od rozcestí zvládáme bez problémů. Těla si zvykla na zátěž a zřejmě již začala rozpouštět v zimě uložené a nyní přebytečné tuky. Na menší plošině kousek pod hradem upoutá moji pozornost binec poházených igelitů či čeho. Už si chci zanadávat na lidská prasátka, když si všimnu, že od jedné z polorozbořených zdí přichází v dlouhé, fialkové sukni krásná víla. Nešálí mne snad po ránu zrak?

Ne, víly vidím hned dvě! V těchto nehostinných místech jsou jako zjevení. Samotinké a křehké. Opodál v upraveném ohništi dohořívá oheň. Vnímám jeho vůni, je v ní skryta touha po dálkách, po horách, po toulání. Cítím spřízněné duše...

"Ahoj! Jak se spalo pod širákem?" hned se ozvu, abych víly nezaplašil.

"Dobře, ale byla dost zima. Ráno jsme tu měly jinovatku. Ale ten východ slunce stál za to, nádhera..." odpoví mi fialková.

"Hmm, to věřím. Už se taky těším na širák. Jen si ještě počkám na teplejší noci. Přece jen je ještě březen." odtuším, a docela jim závidím tu promrzlou noc.

Však jsme mnohokrát také začínali vandráckou sezónu v studených březnových dnech. Šumava vás prověří.

Přemýšlím nad nečekaným a příjemným shledáním a šplhám na vyhlídku, která se od zříceniny Košťálov otevírá. Házmburkové věděli co činí, když zde založili někdy v 14. století své sídlo. Rozhlížím se po kraji zatímco postupně přichází ostatní. Průšvih je, že jsem si kvůli odlehčení fotobatohu v penzionu vyndal nejen makroobjektiv, ale omylem i zoom 18-200mm. Zbyl mi širokáč, s kterým mám problém. S ním budou všechny hory ploché jako... jako Polabí.

Slézáme k ohništi, kde si Franta bere poslední pečenou bramboru, kterou si holky schovaly pro nenadálou návštěvu. Takto pohoštěni vyzvídáme odkud jsou a kam mají namířeno. Náchod a Litomyšl nejsou za rohem. Hned si vzpomenu na Broumovské stěny a polské Stolové hory, kam se letos v létě nebo na podzim chystáme. Loučíme se s tím, že se určitě cestou ještě někde sejdeme. Máme před sebou stejné vrcholy - Boreč a Lovoš.

To se nám ale již nepovede. Možná to doopravdy byly víly, které před polednem rozfoukl lehký teplý vánek nebo se navždy ztratily s poslední kapkou rosy v nedalekém lese s příznačným názvem V Jezírkách.

Na mysli mi vytane báseň, co jsem kdysi složil:

"Co se to jen v trávě blýská?

Jsou to slzy malé Katky?

Ne, to jen třpyt jinovatky

zmátl moje oči čiré,

ten dotek mrazí,

snad z dlouhè chvíle..."

Hrad Košťálov.

Mýtické místo!

Výhled od zříceniny hradu.

...

...

...

Franta na procházce po hradbách.

Víly z Košťálova...

Cesta vede přes Černý les. Kolem se objevují modré koberce jaterníku podléšky. Jdeme po fungl novém asfaltu lesem a radši bychom vzali za vděk obyčejnou prošlapanou stezičkou. Do vesničky Boreč nás již taková vede. Samotný vršek Boreče je sice jen 449 metrů vysoký, ale přesto přitahuje pozornost.

Jeho geologickou zvláštností je síť malých skalních puklin, které ústí jak na úpatí kopce, tak na jeho vrcholu. V zimě tak nastává zajímavý jev, kdy kopec dole na úpatí nasává studený vzduch z venkovního prostředí, a ten pak prochází celou soustavou vnitřních puklin, ohřívá se a je podstatně teplejší vyfukován zpět do ovzduší nahoře na temeni kopce. Rozdíl teplot unikajícího vzduchu vůči okolnímu prostředí může být až 20 °C. A protože se uvnitř kopce obohacuje o vlhkost, v tuhých zimách nad vyústěním vzniká masivní ojínění porostu a překrásné rampouchy. V létě pak působí zcela opačný efekt. Teplý vzduch je nasáván na temeni kopce, průchodem vnitřními puklinami se ochlazuje a dole na úpatí je už ochlazený vyfukován zpět do ovzduší. Dnes je okolo 9°C a to je i vnitřní hodnota hory. Po výstupu na vrchol tak průvan u průduchu hledáme marně.

Boreč poskytuje jen velmi omezené výhledy, ale z níže položené vyhlídkové plošiny před námi defilují vrcholky jako na vojenské přehlídce. K tomu abychom je rozpoznali slouží přehledná informační tabule. Okolo hory vede NS Boreč, tu nevyužíváme, jelikož je před námi jestě několik cílů. Opět se těšíme z krásně rozkvetlých jaterníků, z nichž některé mají nachovou barvu.

K Boreči...

Křížek u Boreče.

Mezi jaterníky vzhůru na vrchol.

Barevná variace jaterníku podléšky.

Vyhlídka Boreč.

...

Vrcholový průduch.

Stráň Boreče.

Kamenné moře.

Boreč.

Dalším z cílů bude výhledový Holý vrch (458 m n. m.), ke kterému nás zanese žlutě značená stezka. Na kraji lesa nedlouho postojíme u kamenného kruhu sbírajícího vesmírnou energii. Zatímco všichni zůstáváme mimo, Franta vleze dovnitř. To se mu zřejmě stává osudným, protože hned jak z kruhu vyleze, začne se neuvěřitelně ploužit. Vesmír mu odsál energii a tak zatímco se já s Romanem rozhlížím z větrného vrcholu po okolí, Venca s Frantou jsou stále v nedohlednu.

Holý vrch dostál svému jménu. Toho jsme si byli vědomi už na Milešovce, když si Venca koupil skládanku vyfocenou právě z něho. Já panorama skládat nemusím, širokoúhlý objektiv to zvládne sám. Od Sutomi nahoru právě stoupá skupinka turistů. To znamená, že cesta do obce je průchodná. Přesto při sestupu v roští a mezi stromky bloudíme. Orientačním bodem je kostelní věž, kam se posléze přes hustníky prodereme.

Z výstupu na Holý vrch.

Výhled z Holého vrchu je neomezený.

Holý vrch plný fotografů.

Kostel v Sutomi.

Holý vrch.

Kostel sv. Petra a Pavla v Sutomi je významnou národní památkou. Jde o krajinnou dominantu a najdeme jej v severní části obce.

Lovoš

mapa Lovoš

Jedeme k další výrazné hoře - Lovoši (570 m), která je dvojvrcholem. Aby Venca s Frantou nemuseli opakovat stejný výstup, podobně jako na Milešovku tomu přizpůsobíme trasu. Ostatně začít v Oparnu je výhodné i z toho důvodu, že stoupání není tolik prudké jako z Lovosic. Vede do sedla ke Kybičce, nižšího vrcholu Lovoše, a následně obejde kolem dokola celou horu. Díky tomu si vykračujeme jako páni. Žádné velké úsilí nás cesta nestojí a už jsme na vrcholu.

Lovoš byl vyhlášen národní přírodní rezervací chránící především tzv. šipákovou doubravu a jiná teplomilná společenstva s vzácnými rostlinami. NPR zaujímá vrcholové a částečně svahové partie vrchů s odlišnou geologickou stavbou. Velký Lovoš se zásaditými čedičovými horninami, a Malý Lovoš, též Kybička (489 m n. m.), s kyselejší trachytovou horninou. Hojně jsou zastoupeny chráněné rostliny, např. třemdava bílá, kosatec bezlistý, koniklec luční, bělozářka liliovitá. Bohatá je též hmyzí fauna.

Více než bylinky či broučci, z nichž se většina teprve probouzí po zimním spánku, nás nahoře zaujme úžasný výhled. Mnoho okolních vrcholů už máme slezeno a tak si můžeme udělat malou inventuru. Po ní si jdeme oddechnout do hospody, kde mají sice jen uzeniny, ale to nám nevadí. Dávám si ostřejší klobásu a jakožto řidič popíjím mattonku s příchutí bílých hroznů. Tu si obvykle na trek přibalím, aby mi náznakem sugerovala, že zatímco ostatní popíjí pivo, já odlehčené víno.

Na sestup se vydávám sám po zelené "lovosické". Strmým svahem s částečnými výhledy mne serpentinami vede NS Lovoš. Klesnu až o tolik, že k turistickému přístřešku u Kybičky musím znovu něco vystoupat. Na rozcestí jsem chvilku před klukama, zato na rozdíl od nich pořádně rozdýchaný. V nohách už se únava nastřádala a nedivím se, že můj návrh vystoupat ještě na Radobýl od Třídomí nesklízí úspěch.

Koňmo na Lovoš.

Panorama z Lovoše - Labe, Radobýl, Lovosice.

Radobýl a Lovosice z Lovoše.

Na Lovoši.

...

Radobýl

mapa Radobýl

Teprve když jedeme zpět k Lovosicím a dohlednost se s večerem výrazně zlepšuje, nechávají se ostatní přemluvit. Nakupujeme nějaké jidlo, vlastně poprvé vůbec, a přes Litoměřice vyjíždíme k Michalovicím. Dostatečně vysoko leží auty dost zaplněné travnaté parkoviště, odkud kráčíme na opravdu poslední dnešní vrchol.

Dám se do řeči s mladou dvojicí a brzy se o kraji pod námi dozvím mnoho zajímavého. I to, jak zde krajina vypadala v roce 2002 při velké letní povodni. Dobře si na ni pamatuji, spoušť nadělala i v Jižních Čechách. Moje rodná Zliv byla na pár dnů oddělena od okolního světa a do Českých Budějovic šlo projet jen vlakem. Okolí Bezdreva a celá Zbudovská Blata splynula v jedno ohromné jezero a krajina jakoby se vrátila do třetihor, kdy zde opravdu jezero bylo.

Roviny za Labem tehdy vypadaly stejně. Idylický podvečer vykreslil siluety sopečných vrcholků v podmanivé kráse, kterou je třeba zaznamenat. Znovu lituji, že objektiv zůstal v penzionu. Po holém vrcholu Radobýlu se potuluje několik mileneckých dvojic. Máchův fenomén zde skvěle funguje a hora je přitahuje jako magnet. Dobré místo na randění...

Máchovi se hora stala osudnou. Když z vrcholu spatřil požár, který propukl v Litoměřicích a vydal se hned na pomoc. Po dlouhém běhu si uřícený přivodil nachlazení, kterému o pár dní později podlehl.

Radobýl.

Večerní výhledy - Lovoš.

Radobýl.

Na vrcholu.

Žernosecké (někdy zvané Píšťanské jezero) je antropogenní jezero na pravém břehu Labe. Jezero vzniklo v 50. a 60. letech zatopením bývalé pískovny, má rozlohu asi 90 ha a nachází se na něm tři ostrovy.

V popředí znovu Lovoš, v pozadí Milešovka, Kletečná...

Charakteristickou, zpola „vykousnutou“ siluetu kopce má na svědomí někdejší kamenolom, který v několika patrech odkryl a odtěžil velkou část západní strany. Předmětem ochrany je lomová stěna, kde jsou pozoruhodné, v důsledku složitých podmínek při ochlazování magmatu chaoticky uspořádáné sloupce a také ostře svažité jižní svahy, pokryté skalostepním rostlinstvem (např. divizna brunátná, bělozářka liliovitá, kozinec bezlodyžný). Těžba kamene odkryla deset metrů dlouhou puklinovou jeskyni, která se vytvořila v místě střetu dvou lávových proudů.

Zajímavostí je i to, že pod vrchy Radobýl a severnější Bídnicí se skrývá soustava bývalých hlubinných vápencových lomů. Ty nacisté přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro bezpečnou zbrojní výrobu. Rozsáhlý komplex podzemních prostor měří 25 - 30 km.

Roman před křížkem...

Litoměřice.

Václav kácí křížek...

Franta na hřebeni.

Radobýl - místo nejen pro mladé.

Do Litoměřic se vracíme za šera. Přesto se po nezbytné očistě ve sprše vydáváme na večeři. Ta je natolik vydatná, že stejně jako včera nejsme pomalu schopni ji sníst. Tentokrát jsme zvolili změnu a zavítali do Pivnice Budvarka, trochu podobné slavným budějovickým Masným krámům. Po večeři ještě letmo nahlédneme do rozsvíceného náměstí a odvalíme se spokojeni do penzionu. Zítra se s tímto krásným krajem rozloučíme.

Z večerních Litoměřic.

4. den - Házmberk a Říp

Podruhé Litoměřice

Ještě jednou nahlédneme do uliček Litoměřic. Zajímají nás především Máchovy schody a také parkány José Rizara, jež jsme při první toulce městem minuli.

Procházíme Mírovým náměstím a poté korzujeme částí parkánů s výhledem ke katedrále sv. Štěpána. Pak už sestupujeme serpentinkami Máchova schodiště do Jarošovy ulice, v níž uzavíráme krátký ranní okruh. Je velikonoční pondělí a ztichlým městem putují první koledníci s pomláskami, aby vyšupali za kraslice mladá děvčata a předali jim tak část jarní svěžesti z vrbového proutí.

Přestože původní systém hradeb připomínaný k roku 1257 zanikl beze stop, je dnešní gotický systém hradeb hodný návštěvy. Vnitřní hradba vznikla kolem roku 1360 - 1380. Je 2 m silná a místy přes 10 m vysoká. Zdobí ji zubaté cimbuří a hranolovité věžice. Na jedné z nich, mezi ulicí Novobranskou a Zítkovou, je vyrytý kalich z husitské doby, jiné byly upraveny v 19. století pro obytné účely. Západní věžice byla roku 1705 upravena jako vyhlídkový pavilon, tzv. jezuitská hvězdárna. Vnější parkánová zeď, postavená kolem roku 1513, byla původně 4,5m vysoká, s několika podkovovitými baštami, které byly dovnitř otevřené. Dnešní obvod hradeb je dlouhý kolem 1 800 m.

Mírové náměstí - Kamenná kašna. Opět fotím širokoúhlou Tokinou 11-16mm.

V roce 1680 postihl město, stejně jako celou zemi velký mor. Na památku a z vděčnosti za překonání této morové epidemie, při níž zemřelo asi 400 osob, bylo v letech 1681 - 1685 dle návrhu Giulia Broggia sochařem Abrahamem Kitzingerem z Děčína a litoměřickými kameníky Andreasem Koldererem a Ambrožem (Ambrosio) Waldem postaveno barokní sousoší. Mariánský sloup byl vysvěcen již 13.4. 1681. Na jeho vrcholu je umístěna Immaculata, což je ikonografický typ P.Marie stojící na půlměsíci a zeměkouli s ovinutým hadem jako symbolem dědičného hříchu. Na postranních soklech jsou umístěny sochy patronů proti moru: sv.Rocha, Šebestiána, Bartoloměje a Františka Xaverského. Ve výklenku pak leží socha sv.Rosalie. Roku 1992 byly původní plastiky nahrazeny kopiemi, které jsou dílem akademických sochařů - restaurátorů Čestmíra Mudruňky a Ivo Hamáčka. (www.mapy.cz)

Rozhledna Kalich.

...

Plocha 2 ha jsou znát. Je to veliký prostor, 2x větší než budějovické náměstí.

Máchovy schody.

Parkány José Rizala.

Máchovy schody s koledníky.

...

...

Jarošova ulice.

Klášter.

Mariánské náměstí.

Házmberk

mapa Házmburk

Hrad Házmburk jsem si vykoledoval já. Stačil první pohled z Milešovky, abych si vzdálený, výrazný vrchol s dvěmi dobře viditelnými věžemi zapamatoval. Jedeme na parkoviště u Klepého, odkud se žlutě značená stezka omotává kolem úpatí čedičového masívu Házmburku. Teprve při střetu s červenou začínáme prudčeji stoupat.

Hrad Házmburk založili v 2. polovině 13. století Lucemburkové, byť jiná teze mluví o původně královském hradě. První zmínka pochází z roku 1355, kdy jej Lucemburkové prodali Z. Zajícovi z Valdeka. Ve 14. století byl hrad rozšířen a od roku 1586 je veden jako pustý. Nápadná je dnes především dvojice zachovalých věží - Černá a Bílá, z nichž vyšší Bílá dnes turistům slouží jako rozhledna.

Bohatá je nejen historie hradu, ale také sbírka pověstí.

Krásný slunný den vyhnal z chladných měst mnoho obdivovatelů přírodních krás, zde umocněných torzem starověkého hradu, a tak je mezi hradbami velmi živo. Nejvíc přitahuje Bílá věž, na kterou vede dřevěné schodiště a kde na nás z nastalého šera občas vykoukne skřítek či bílá paní. Ta nemůže chybět na žádném pořádném hradu.

Házmburk od Úpohlav.

...

Nádhernè čediče Házmburku.

Milešovka.

Panorama Českého středohoří.

Radobýl, Litoměřice a zcela vpravo Sedlo.

Radobýl.

Černá věž.

...

Bílá věž.

...

Ostroh s čedičovými věžičkami.

...

Ve věži straší...

...

...

Ježkovy oči.

Kletečná, Pařez, Kleč... a takhle to pak dopadá!

Rozhled máme fantastický. Na severu se postupně představují jednotlivé vrcholky středohoří a nás těší, že na mnoho u nich jsme tyto čtyři dny vystoupali. Na opačné straně se z rovin zdvihá nepřehlédnutelný Říp. Poslední cíl, který nelze minout.

Když se jako na zavolanou na nebi objeví žluté letadélko, hned mě napadne vtípek: " Štefan letí..." pronesu monotónním hlasem a sleduji reakce věžních hostů. Z všeobecného veselí je hned poznat, že včerejší film k osmdesátinám Zdeňka Svěráka Vesničko má středisková sledoval kde kdo.

Na hradu strávíme jistě hodinu, až mi vyhládne. Kupuji si hned dvakrát párek v rohlíku a poté se pomalu vracíme k turistickému rozcestí Hazmburk, odkud jdeme po červené Vinicí. Dokončíme tak okružní cestu kolem hradu.

Rozhledy z Bílé věže jsou velmi atraktivní.

DSC_1961

Štefan letí...

...

Milešovka.

Lovoš.

V pozadí za Černou věží dohlédneme k Řípu.

Vinice.

Srdeční záležitosti...

V plné síle...

Lkáň.

Roviny kolem Řípu.

...

...

...

...

...

Házmburk od vinic.

Zámek Libochovice

Kousek pod Házmburkem leží Libochovice a u nich raně barokní zámek.

Raně barokní zámek byl původně gotickou tvrzí, která zpustla a v roce 1560 byla přestavěna na zámek. Ten byl po vyhoření znovu obnoven v letech 1683 – 1690 stavitelem A. della Porta, pod dohledem majitele Gundakara z Ditrichštejna.

Zámek nabízí prohlídku interiérů, ovlivněných jednotlivými styly od renesance až po klasicismus. Pokoje jsou stylizovány tak, aby přiblížily zdejší dobový život.

My tuto prohlídku vynecháme. Spokojíme se pouze s brouzdáním po rozsáhlém anglickém parku, který je v létě plný květin a pavů, a pošlapáním velkých kočičích hlav na zámeckém nádvoří.

Zajímavostí je, že se na zámku narodil J. E. Purkyně. Tomuto světově proslulému vědci je v přízemí věnována samostatná expozice a nedoleko zámku stojí jeho socha.

Libochovický kostel všech svatých.

Zámek Libochovice.

Kerkovo nábřeží se sochami.

V anglickém parku.

aneb ZAHRADA Á LA VERSAILLES.

...

...

...

Na nádvoří.

...

...

...

Zavíráme vstupní dveře zámku...

...

Libochovice.

Morový sloup.

Říp

mapa Říp

K poslednímu výstupu nás zve památná hora Říp. S Romanem na ní budeme mít premiéru. Jako Jihočeši máme své památné hory - Boubín a Kleť, na nichž jsme stáli již mnohokrát. Nyní splácíme dluh nejznámější české hoře, která vystupuje z polabské roviny kousek od Roudnice nad Labem.

Jak jistě víte, k hoře Říp se vztahuje pověst o příchodu praotce Čecha. Tím je od nepaměti jedním ze základních symbolů českého národa. Na vrcholu stojí rotunda zasvěcená patronu Přemyslovců sv. Jiří a patronu země české sv. Vojtěchovi. Uvnitř ní je k vidění socha sv. Jiří s drakem.

Na vrchol vede několik značených turistických cest. Vybíráme si ty z obce Rovné, odkud zdoláme čedičový vrch s příměsí magnetovce. Nespoléhejte proto na střelku kompasu, zmátla by vás. Ostatně z vybetonované cesty vzhůru nezabloudí ani slepec s bílou holí.

Z Mělnické vyhlídky se naskytne daleký panoramatický výhled na východní část Českého středohoří, Bezděz a hluboké lesy Kokořínska. Vrchol hory je neustále v obležení lidí. Ti se nejvíce zdržují u pěnivého moku a okupují lavičky u výletní restaurace postavené již v roce 1907. Na zdi chaty je připevněn patriotický nápis „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp!“ Poněkud nakyslé tvrzení v dnešní době stěhování mnoha muslimských národů do Evropy.

Jdeme k rotundě, původně zasvěcené svatému Vojtěchovi. Ta je poprvé připomínána v roce 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. stávající kostelík opravit a rozšířit na paměť vítězství proti německému králi Lotharu III v bitvě u Chlumce. Kostel, jehož zasvěcení bylo mezitím změněno na sv. Jiří, se v 17. a 18. století stal oblíbeným poutním místem. Od poloviny 19. století byl Říp často dějištěm táborů lidu a národních manifestací. Současná podoba rotundy je výsledkem puristické přestavby v 70. letech 19. století. Každoročně se sem pořádá pouť, která se koná v neděli před svátkem svatého Jiří (24. dubna).

Přidáváme se k odpočívajícím a i my si vychutnáváme tradiční český nápoj. Já si ale jen loknu, protože mě čeká rozvoz přítomných po české vlasti.

Panorama od Řípu.

Momentka z Řípu.

Románská rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha.

...

Jména hloupejch na všech ...

...

Výletní restaurace.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Kolikrát jste vystoupili na bájnou horu Říp.

99 28% Nikdy.

95 27% Jednou.

93 27% Dvakrát.

63 18% Vícekrát.

Hlasovalo 350 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Míra

22. dubna 2016 18:39

Míra říká

Ahoj Rony, velký dík za 2. část zážitků z putování Českým středohořím. Jako bych tam procházel autenticky- fakt moc hezký článek a fotky!

Čau a měj se dobře. Míra.

Rony

22. dubna 2016 21:21

Rony říká

Jelikož jsem obdržel milý vzkaz od víl z Košťálova, rád se s částí mailu podělím :

"... Jen pro doplnění, nás, víly, vítr nerozfoukal, naopak, tíže zemská nám nedopřála létat tolik, jak jsme si plánovaly. Boreč jsme absolvovaly velmi pomalu a odpočinkově. A na Lovoši jsme si užily druhou -předvelikonoční-noc.
Bylo podstatně tepleji a ležely jsme přímo pod křížkem, se všemi světly civilizace hluboko pod sebou...

Za vílu Angelu a za sebe víla Aťka"

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.