Chřiby - sépiové malby ll.

Chřiby - sépiové malby ll.

Tajemné pěšinky a staré lesní cesty nás vedou na další zajímavá a krásná místa hor, které jsou poslední výspou Karpatského oblouku. Divokost hor byla sice časem zjemněna, jejich tvar zaoblen, přesto si v mnoha částech zachovala onen zvláštní charakter Karpat, s mnoha úzkými, hlubokými dolinami a hřebeny často ozdobenými unikátními kamennými skulpturami.

Cimburk, hradiště a skalky

mapa Cimburk

trasa a výškový profil

Trochu slevujeme z původních plánů a po včerejším únavném putování přes vrcholky Chřibů, autem vyjíždíme až na parkoviště U Křížku nedaleko hradu Cimburk. O něco si tak zkrátíme dnešní putování horami. Po ránu je dost teplo a ani se nedivíme předpovědi, že by mohly přijít i bouřky.

Znovu jen pomalu rozhýbáváme ztuhlé klouby a bolavé svaly a zvolna se přibližujeme k hradní zřícenině ukryté kdesi v lesích mezi kopci. Její silueta se objeví teprve když zakopneme o první kámen spadlý z mohutné hradní zdi. Cimburk je zříceninou a postupně se opravuje. Díky tomu můžeme po zaplacení slevněného vstupného vystoupat na ochoz věže, odkud máme hezký výhled na nedaleký hřeben, kam budeme zanedlouho stoupat.

U stolů se černá kočka cimburská lísá k Vencovi, protože zrovna vybalil chleba se sýrem a salámem. Nosí ho již třetí den a tak vůni dobře uleželé pochoutky nemůže odolat. Myslím tím kočku, ne Vencu. Ten ji nechává pro jistotu nejprve své jídlo ochutnat. Číča má po ránu velký hlad a tak v ní sýr rychle mizí. Jen chleba jí nějak nevoní. Asi bude zkažený.

Cimburk...

...

...

...

...

...

...

...

Hřeben Kozla a Kazatelny.

...

...

...

Gotický hrad byl založen Bernardem z Cimburku v letech 1327-33. Byl tvořen hradním palácem, předhradím a dvěmi okrouhlými obrannými věžemi. Dnešní význam hradu spočívá v ukázce nadstandardních architektonických a kamenických postupů 14. století. V roce 1720 je uváděn jako opuštěný. (www.mapy.cz)

Hladová kočka cimburská.

Vracíme se k rozcestí, odkud stoupáme k studánce U mísy a po červené si zajdeme k honosné skále nazvané Kozel. Vpravdě impozantní skalní věž je přírodní památkou. Převis pod širokou stěnou kryje ohniště. Nedaleko stojí i dřevěný útulek pro trempíky. Tuláků s bágly na zádech přes nepříznivé počasí potkáváme dost. Osamocený 22 m vysoký pískovcový skalní blok vykazuje četné převisy, výklenky, skalní dutiny, voštiny a je jednou z nejoblíbenějších horolezeckých lokalit přírodního parku Chřiby. V jeho těsném okolí jsou buky vykácené a tak se Kozel ukazuje v plné kráse.

Pramenná studánky U mísy.

...

Kozel...

Z boku je skála stíhlá, ze strany široká...

...

Na hřebenu Kozla.

Pokračujeme vzhůru na hřeben, míjíme další kámen, a po cyklotrase se vracíme ke Kazatelně, na kterou stoupají v kameni schody s výhledem k Cimburku.

Přírodní památka Kazatelna je osamocenou, 8 m vysokou skálou s vytesanými schůdky a upravenou plochou, připomínající kazatelnu. Podle pověsti zde kázal moravský arcibiskup Metoděj.

Kazatelna...

Kazatel...

...

...

...

...

Čeká nás další poutní místo na Hoře sv. Klimenta.

Archeologické vykopávky zde odhalily významné místo, které bylo hradištěm. Vítá nás kaple sv. Klimenta a několik zavěšených železných trubek, na které Roman zahraje svoji hudební prvotinu. Skladba je to náročná, jak si můžete vyslechnout z odkazu na You Tube.

Pod horou sv. Klimenta...

...

...

Hora sv. Klementa je významné archeologické naleziště. Poutní místo s velkomoravskou historií je spjato s Cyrilem a Metodějem. Pravděpodobně zde stával kostel a klášter. V roce 1421 byl církevní komplex vypálen husity a od 16. století je místo pusté. Vidíme již jen pozůstatky valů a příkopů opevňující celé hradisko.

Skromný vnitřek kaple sv. Klimenta.

...

Hráčská vášeň.

...

Kaple sv. Klimenta

Strmým srázem klesneme ke Klimentskému potoku a znovu stoupáme pod Rozštípenou skálu. Ta visí nad našimi hlavami a my k ní zamíříme zarostlou, kluzkou cestou plnou louží a bahna. Je to zkratka ke Koryčanské kapli umístěné vysoko na hřebínku mezi Bradlem a Rozštípenou skálou.

Když od Koryčanské kapličky přichází Venca, dívá se chvíli nevěřícně na fotku, kterou vytvořil, a náhle vyděšeně zvolá:

"Hele já tam jsem s Pannou Marií..."

Říkám si, co je to za blbost, jdu ke kapli, cvaknu foto a také zírám na zázrak. Místo Venci jsem ale u Panny Marie já!

Nakonec to jde zkusit i Roman ... ale nic. Asi se včera večer málo modlil.

Rozštípaná skála.

...

Koryčanská kaple.

Kaple byla postavena v polovině 19. století ve stylu napodobujícím baroko. Sloužila jako odpočinkové místo poutníků, kteří mířili do koryčanského kostela na pouť Panny Marie. Podle pověsti stavba stojí na místě zavraždění hraběcí dcery z nedalekého zámku. (www.mapy.cz)

Hřebenem jdeme vratkým krokem nejprve k Rozštípané skále s vyhlídkou na vrch Špidlák, a poté i na druhou stranu k vrcholu Bradlo (543 m n. m.), do jehož svahu narazilo v roce 1952 letadlo s nákladem papíru pro tisk Rudého Práva.

Tímto smyslným postupem jsme na pomyslné mapce vytvořily kříž. Za mrtvé, i jako poděkování za to, že ani dnes, přes nepříznivou předpověď, neprší.

Dnešní vandr je kratší. Zakončíme ho napojením se na Koryčanskou cestu a sestupem k autu.

U Rozštípané skály...

...

...

...

...

Moravanské lúky...

Divočáci se snaží.

Na obědovečeři zajedeme do Buchlovic, kde ve volném čase navštívíme zámek a jeho rozlehlou, botanicky výraznou zahradu. To je velmi příjemný závěr dne. Procházíme se po zámeckém parku a na závěr si dáváme na zámku laté kávu se sladkým zákuskem od stejně sladkých, velmi mladých holek. Klidně bych si s jednou z nich svůj věk rozdělil napůl, kdyby chtěla.

Zámek Buchlovice spolu s rozsáhlým parkem představuje opravdový architektonický skvost - typ italské vily, luxusního šlechtického sídla. Byl postaven v 17.-18. stol. ve stylu pozdní renesance italským stavitelem Domenicem Martinellim. (www.mapy.cz)

...

Buchovice zámek...

...

Buchlovický zámek...

...

...

...

...

...

...

...

...

V zámecké zahradě...

...

...

...

...

...

...

V cukrárně.

Buchlovice.

Sovín.

Kostel v Buchlovicích. Farnost s raně barokním kostelem vznikla pravděpodobně již ve 13. století a od roku 1540 patřila majitelům buchlovského panství. Uvnitř kostela uvidíte zachovalé zařízení barokního typu a hlavní oltář, který je doplněn pozoruhodnou kopií obrazu sv. Martina. (www.mapy.cz)

Buchlov v sépiových barvách (obrazová vize)

Penzion Lázeňský dům.

Od Salaše na Brdo

mapa Brdo

trasa a výškový profil

Kulturou jsme včera končili, kulturou dnes začínáme. A ne ledajakou. Po snídani jedeme do Velehradu, abychom shlédli baziliku sv. Cyrila a Metoděje, významné poutní místo Moravy i celého Česka. Když procházíme velký prostor uvnitř chrámu, jsme téméř sami. Ticho a sporé světlo rozptýlené vysoko posazenými okny dodávají této chvilce majestátnosti.

Venku fotíme Galerii světců, právě když se rozezní zvony svolávající k nedělní velikonoční bohoslužbě. Dlouze a vznešeně vyzvání a já tóny mnoha zvonů nahrávám mobilem.

Velehrad...

...

...

...

...

...

...

...

Venca jde ještě k sousoší sv. Rozálie. Je tak rozrušený a zabraný do focení, že si vůbec nevšimne, když mu zaparkujeme přímo před nosem. Čekáme v autě poslouchajíce z rádia ranní kázání, až uvidíme trubku Václava, jak se bezelstně vrací zpět k parkovišti v podloubí. Přehlédl nás jako jelen paseku.

Díky němu uděláme na hlavní cestě trochu zmatek, troubíme dlouze na něho, blokujeme autobus, a ten zase za trest troubí na nás.

Přesunujeme se o kousek dál do Modré, kde panuje klid a mír. V deset otvírají expozici Živá voda, v jejímž podvodním tunelu spatříme, co žije v našich vodách. Nejvíc mne upoutá obří vyza velká, plující pomalu nad hlavami návštěvníků, podobně jako v mořském akváriu žralok či manta.

Sousední archeoskanzen obhlížíme jen z pěšinky a další poplatek, byť by jistě byl znovu s "václavskou" slevou, nedáme.

Modrá...

Skanzen...

...

Živá voda... Expozice láká na podvodní tunel, v kterém lze pozorovat sladkovodní ryby v tůních.

...

...

Vyza velká (rusky běluga) je považována za největší sladkovodní rybu, což je zavádějící, protože není čistě sladkovodní rybou. Značnou část života tráví v brakických vodách a v jeho průběhu střídá sladkovodní a mořské prostředí. Proniká hluboko do řek, před postavením přehrady Železná vrata pronikala Dunajem až do jeho rakouské části. Je to druh anadromní ryby z čeledi jeseterovitých, řádu jeseterů. Vyzy rostou velmi pomalu a dožívají se až 120 let. Mohou přitom dosáhnout délky až téměř 8,5 metru a hmotnosti 1000 kg, nejtěžší jedinec měl 1571 kg. (dle Wikipedie)

...

...

...

...

...

K Salaši přijíždíme až před jedenáctou. Na trek přes Bunč a Brdo to stačit bude.

Nad vesničkou Salaš lezeme na rozhlednu Salaš. Vyvedená architektura mi trochu připomíná houpacího koně. Když stoupáme nahoru, houpe se ale jen náš žaludek. Už jsem si trochu zvykl na průhledy děravou mříží kolmo dolů a postupně se nevolnosti z tohoto nepříjemného pohledu zbavuji.

Rozhledna Salaš...

Salaš rozhledna...

...

...

Pohled k Salaši a Pustému vrchu.

Údolí Salašky.

...

...

Studánka U lvích hlav.

Bunč.

Zelenou stoupáme k Dobré Leči a jsme domorodci varováni před kluzkým terénem. Ale přestože v noci několik hodin vydatně pršelo, není to tak hrozné. Za Kamenným kopcem se napojíme na kvalitní cestu a ze studánky U lvích hlav i z pramene pitné vody. Podobných studánek jsou po celém pohoří spousty, dobře zaznamenány na mapách.cz. Párkrát jsme jejich chutnou vodu okusili.

Nadvakrát napojeni již vyhlížíme Bunč, ale ještě to hodinu potrvá, než usedneme do výletní, dobře fungující hospody a dáme vydatnou polévku. A na závěr ještě frťana Praděda. To proto, abychom orodovali za dobré počasí na dalších túrách, tentokrát v Hrubém Jeseníku.

Hned se nám lépe stoupá k Jeřabčině skále (528 m n. m.). Jako bychom vzhůru letěli. Pravda, převýšení je nepatrné a Chřiby v tomto směru mírumilovné Karpaty. Když jste nahoře, většina vrcholků má mezi 450 a 550 m. Stačí popojít a můžete sbírat mnohé bezvýznamné kóty.

Jeřabčina skála je skalním ostrohem s Venušino mísou, jednou z prohlubenin na skalních plošinách, o nichž se mluví jako o obětních mísách, vytesaných do skály. Pravda je, že za statisíce a miliony let příroda vykouzlí kde co. I dokonale kulaté mísy. Jestli byly poté využívány k obětem bohům, je však možné. Vždyť i dnes potřebujeme v životě nějaké ukotvení a to ani nemusíme být věřící.

Jeřabčina skála...

Jeřabčina skála...

...

Přes kótuTvarůžek se dostaneme hřebenovou červenou značkou k místu, kde z houštiny ční zvláštní betonový monument. Jde o nedostavěnou dálnici, kterou Hitler nakonec odpískal. Nápad na její stavbu však pochází již z doby l. republiky.

Ještě párkrát v lese spatříme její násep kopírující část hřenenovky, kterou zvolna kráčíme k Brdu (587 m n. m.). Jasný cíl a nejvyšší vrchol v Chřibech. Kolem nás jsou smrčiny, bučin výrazně ubylo.

To se změní u nově postavené kamenné rozhledny.

Její okolí je vysokých stromů prosto. Nahoře jsme rádi, že je výhledová plošina uzavřená, protože opravdu hodně fouká a vichr by nás sfoukl dolů jako zralé hrušky. Opírá se do mohutné zdi, která nám připomíná známou rozhlednu na Kleti, naopak nejstarší kamennou rozhlednu u nás.

Rozhlížíme se po okolí. Zvlněnou zalesněnou krajinu na severu střídají roviny úrodné Hané. Kroměříž je nedaleko a v dohledu.

Nedostavěný dálniční most...

...

Upravený terén určený před 80 lety pro dálnici.

Ohniště v krytém turistickém přístřešku, kdy by se dalo na lavicích i přespat.

Rozhledna Brdo.

...

Výhledy z rozhledny...

...

...

Rozhledna Brdo...

...

Po modré se vracíme k Salaši. Úvod si zpestříme průchodem pod dalším betonovým zbytkem dálnice, pak již krásným bukovým lesem, který se ovšem ještě čerstvě nezelená, neboť jaro v přírodě o nejméně 10 dnů zpozdily tuhé mrazy na počátku března.

Staré bučiny chrání PP Nazareth a PP Máchova dolina, velmi hezký kamenitý vrchol Strakova zůstal naopak úřady památkově nepovšimnut.

Pod dálnicí u Brda.

Pod Strakovem.

...

Vrch Strakov...

Hraniční mezník.

Velmi ostrý padák zdoláme před rozcestím U Padlých, kde němečtí fašisté vyvraždili koncem války domorodce ze Salaše. Památník sděluje mnohé, ale dovede si vůbec dnes člověk ony hrůzy představit?

Přesto se dál ve světě haraší zbraněmi, uměle rozpoutávají konflikty mezi státy i občanské války a studená válka obnovuje. Zamlčují se fakta, falšují důkazy. A my jsme dnes na jiné straně, té demokratické. Tedy prý vždy na té správné. A běda tomu, kdo je jiného názoru. Ten hned dostane na čelo několik nálepek, z nichž nejmírnější je "populista"...

Někde jsem nedávno četl, že kdyby Orwell psal 1984 v dnešní době, musel by svoji temnou vizi přepsat a o mnoho přitvrdit. Dnes jsme hlídaní na každém kroku a běda tomu, kdo udělá byť nejmenší chybu.

...

...

U památníku.

Měkký terén není pro těžkou těžařskou techniku vhodný.

Památník U Zabitých...

Před Salaší vyplašíme ve svahu srnku, zatímco nad hlavami nám krouží jakýsi lesní dravec. Vypočítávám, co to může být: "krahujec, jestřáb, káně lesní, ostříž... nebo včelojed", vzpomenu na závěr krátké přednášky. A hned jsme u cedule CHKO Chřiby, kde je, mimo jiné, právě včelojed popsaný.

V Buchlovicích opět jdeme na večeři, a opět do jiné restaurace. Nalákala nás nabídka zvěřiny. Dobře uleželá kachna se zelím není nejhorší.

...

...

Buchlovické kameny a Gavendova skála

mapa Buchlovické kameny

trasa a výškový profil

Buchlov...

Poslední, pátý den stihneme jen kratší túru. Loučíme se s majitelem penzionu Lázeňský dům a jedeme do Starých Hutí, odkud vyšlápeme opět k několika dalším zajímavým vrcholkům.

První na řadě jsou Buchlovické kameny, které nalezneme v lese poblíž stejnojmenného vrcholu (535 m n. m.). Ranní strmý výstup klouzavým údolím dává zabrat a hned první kilák nás zahřeje lépe než líné slunko. To se, stejně jako my, teprve probouzí. Bude krásný slunný den, má se výrazně oteplit, ale nás čeká odjezd z chřibských hor. Vychutnáme si proto poslední dávku adrenalinu, pro kterou jsme si do nám neznámých hor dojeli přes téměř celou naši republiku.

Žlutá odbočka vede po loučce k turistickému přístřešku, kde přepala mladá dvojice vandráků a nyní se pouští dál, s červenou po hřebenech k Buchlovu.

Prohlížíme si skály Velkého i Malého Buchlovského kámenu a také klesáme zpět na červenou značku, jen jdeme směrem od Buchlova.

Pod Buchlovickým kamenem.

Dalším cílem je Pěkná hora (560 m n. m.). Výškou kopíruje ostatní vrcholy, jako by je kdosi vytvořil podle stejného mustru. Kopec zdobí několik desítek statných buků, některé usychají. S modrým nebem je na ně pěkný pohled. Kousek od vrcholové tyče padám do vysoké suché trávy a nechávám se osahat jarním slunkem. Jen lehce lechtá, hřeje, ale nemá takovou sílu, aby mne přemohlo. Přesto se mi vstát nechce. Setřesená lýtka mne pobolívají nepřetržitě od prvního dne a i kluci cítí únavu. Zvlášť Venca, který si chrání bolavá záda korzetem a tvrdí, že by bez téhle pomůcky nemohl s námi vůbec chodit. Jo, už to není jako ve dvaceti, důležité však je jít! Dřepět doma určitě není to, co by nás tři bavilo. A proto ubíráme na náročnosti, ale stále jdeme.

Naše šlápoty otiskneme do měkkého terénu i na cestě k Vlčáku, staré myslivně, za kterou je ukryta v lesích Gavendova skála (569 m n. m.), po Brdu druhá nejvyšší kóta Chřibů. Míjíme dvě mraveniště. Na jednom je černo, jak si na slunci vyhřívají svá těla dělnice, aby akumulované teplo nosily dovnitř hnízda. Druhé v temném a chladném stínu smrčin je ještě zcela bez života.

Gavendova skála je stíněná krásnými bukovými stromy a bez rozhledu. Dokonce i tu skálu si musíme domýšlet. Hluboký sráz pod námi naznačuje, kde skalisko je, my stojíme na něm a nevidíme nic.

" Kdybych to byl věděl, tak by jsem sem nechodil..." procedí Vašek slova zmaru mezi zuby a jako my se trochu zklamaně obrací.

" Kdyby aspoň v tý hájovně měli pivo." pronese ještě bezelstně a začne psychicky strádat.

"Napij se vody z Kyjovky." pobídnu ho, když podruhé míjíme její pramen a odtuším jeho nejapnou odpověď.

Velký Buchlovický kámen.

Malý Buchlovický kámen.

...

Cestou na Pěknou horu.

Pěkná hora...

Pramen Kyjovky.

Vlčák.

Myslivna Vlčák.

Gavendova skála...

...

Od rozcestí Pod Vlčákem po zelené sestupujeme kolem meandrů potoka Kyjovka zpět k Starým Hutím. Poklidné, mírné klesání zakončuje necelou stovku jarních kilometrů v krásné přírodě divokých chřibských lesů a my již spřádáme plány na květnové "lození" po Hrubém Jeseníku a Zlatých horách.

Meandry Kyjovky.

U Starých Hutí.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Chřiby nestojí o zájem tisícových davů a díky tomu jsou stvořeny pro ty pravé vandráky. Znáte je?

36 40% Bohužel jsem je nikdy nenavštívil.

24 27% Znám je, ale jen zběžně.

30 33% Ano. Podobné touláni po Chřibech jsem již absolvoval.

Hlasovalo 90 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.