Do mlžných výšin na Jezerní horu a Plesnou

Do mlžných výšin na Jezerní horu a Plesnou

Inverze znamená nepříjemně lezavé počasí, kdy slunce pod pokličku husté mlhy jediným paprskem nepronikne. Nebo také slunné teplé počasí, které si můžete užívat vrchovatou měrou na horách a mléčnou kaši pod sebou vnímat jako pomalu se vlnící klidné moře.
Touha spatřit toto moře nás vyžene z pohodlí domova k nejvyšším vrcholkům Šumavy, a přestože nám ty pravé inverzní dny unikly, obě túry z Alžbětína za trochu námahy stály. Ve dvou dnech jsme uskutečnili atraktivní výstupy k Jezerní hoře a Plesné, vysoké vrcholy zdvihající se po obou stranách Železnorudského průsmyku

Nádraží Alžbětín

mapka Alžbětín

Raritou bude již naše ubytování, kdy jsme si vybrali pro dvě noci penzion Elisabeth. Ten totiž využívá k levnému ubytování jednu z historických budov nádraží v Alžbětíně. Máme zde nejen skvělý výchozí bod k túrám, ale i restauraci a informační středisko, které je společné se sousedy z Bavorska. A to je další kuriositou.

Když roku 1877 rakouský císař společně se svým bavorským královským kolegou otevírali novou "střídací štaci Eisenštejnskou", jak nádraží nazývala státní smlouva z roku 1873, stanovila tato dodnes přetrvávající raritu zdejší železniční stanice:

"Nádraží eisenštejnské... založí se... tak, že prostředek jeho bude se dotýkati čáry pomezní..."

Symetrický celek nádražního kolosu tak vznikl propojením dvou dvoupatrových staveb na křídlech a spojovací částí. Vybudován byl dělníky Bavorské východní dráhy, a je do dnešních dnů přesně ve svém středu rozdělen státní hranicí. Společně s nádražní budovou je takto rozděleno i kolejiště.

Pohnutá historie minulého století se nevyhnula ani alžbětinskému nádraží. V závěru října 1938 na základě ujednání Mnichovské dohody postoupily ČSD českou polovinu železnorudské stanice včetně tratě až do Nýrska Německu. Válku naštěstí drážní zařízení přečkalo bez pohromy a první český motoráček mohl z Nýrska do společného nádraží ve stanici Železná Ruda - Alžbětín jet již 2. června 1945.

Dne 3. září 1953 byla Železná Ruda - Alžbětín jako přechodová stanice zrušena, česká osobní pokladna zazděna, a budovu i nádraží přeťaly na desítky let zátarasy. Železná opona byla spuštěna a osobní doprava končila v předposlední zastávce Železná Ruda - město, odkud vlaky musely couvat zpět na nádraží Špičák.

Po podpisu oficiální dohody v dubnu 1990 byla za jediný rok provedena rekonstrukce tratě a společného hraničního nádraží. Od 2. června 1991 se vlaky znovu rozjely.

To vše samo o sobě navozuje pocit něčeho mimořádného a není divu, že když se večer přijíždíme ubytovat, jdeme na kratší prohlídku nádraží. Dozvíme se, že dnes inverze vykouzlila v Železné Rudě slunný den a z vrcholků hor byly vidět Alpy. Věřím, že to zítra bude podobné.

Informační centrum Alžbětín...

...

Model Železné opony.

Bez hranic.

V nádražní budově...

máme výhled do Alp.

Alžbětínské nádraží...

Na vrchol Jezerní hory (1 343 m n. m.)

mapa Jezerní hora

trasa a výškový profil

Ráno hned po snídani vyrážíme do lesů. Cíl je jasný a cesta též. Alespoň její začátek, kdy nás vede NS Sklářská, která se motá po zaniklých sklářských hutích, kterých v okolí Železné Rudy bylo požehnaně. Již první informační cedule nám sděluje mnohé z jejich historie.

Bystřiny rychle tekoucí z horských hřbetů byly k tomuto účelu jako stvořené. Jednou z nich je říčka Svarožná, která nás povede vzhůru do hor po překročení Řezné. Výškové metry kolem potoka moc nepřibývají, což po ránu nevadí. Potřebujeme se rozhýbat a rozdýchat, vždyť už jsme se oba pomalu ukládali k zimnímu spánku.

Na obzoru u cesty se mezi stromy mihne nějaká šelma, zdálky si však nejsem jistý jaká. Spekuluji o vlkovi či rysovi a je mi líto, že podobná setkání jsou většinou natolik krátká, že zbývají právě jen ty spekulace. Na místě samém už zkouším ostřížím zrakem proniknout houštím marně. Stezka NS vede dlouho nad Svarožnou, k níž se dostaneme po dřevěném, velmi kluzkém můstku až u bývalé roty pohraniční stráže.

Zde se cesta hodně napřímení a zvedne. Mělké údolí Svarožné se stáčí vlevo k hranici hezkým bukovým lesem a láká k prozkoumání. My však stále doufáme, že se dostaneme na Dámskou cestu, která vede vzhůru na Svaroh jen pár set metrů vpravo od nás. Do svahu se kvůli ní ale nepustíme, bylo by to zbytečné, vždyť se cesta mezitím změnila v zajímavé kamenité koryto a míří k hranici.

Řezná u Alžbětína.

NS Utajená obrana železné opony.

Alej nad Alžbětínem jen dokazuje, že zde desetiletí byla zóna nikoho.

Díky NS Sklářská cesta se objevily tyto můstky.

I tohle je Šumava. Syrová, na první pohled nevlídná, přesto opět krásná a svým způsobem jedinečná.

Živo zde bývalo. Sklářské hutě vznikly na mnoha místech v hlubokých lesích na březích potoků a dávaly místním možnost dobré obživy.

U přítoku Svarožné.

...

...

Svarožná.

Železnou oponu bylo třeba tvrdě hlídat a tyto přímé cesty to usnadňovaly.

...

Kamenitá cesta nás vede přímo k hranici..

Na hranici je dobře prochozená stezka, byť nám dělá problém mnoho balvanů kamenného moře a dost prudký výstup. Nad hlavami se řadí do zákrytu vysoké bílé tyče s modrým proužkem, které Němci kupodivu neustále se svou vrozenou pečlivostí po celé šumavské hranici udržují. Mlha, co se dosud držela vysoko nad námi je již nadosah. Poznáme to z kapek stále více padajících z okolních smrků. Je znát, že se ochladilo, ale stále jdu jen v mikině. Cesta na vrchol zahřeje dost.

Poslední úsek se leze kamenným mořem a tak Venca zůstává vzadu. Já odbočím k ceduli s nějakou nedůležitou informací, asi zákazem vstupu, a zatímco svačím klobásku, čekám, kdy se kámoš dovalí. Musím si natáhnout bundu, rukavice a čelenku, protože na Svarohu fičí. Mlhy se převalují přes hřeben a SV vítr je žene do Němec. Jen na pár vteřin se mezi mraky objeví slunce. Je jasné, že žádné Alpy dnes nebudou. Neuvidíme vůbec nic, přesto jsem spokojený. Slota, která zde panuje, jakoby sem patřila.

Popojdu zpět ke kamennému moři na Dámskou cestu, jestli Venca nezabloudil, a najdu ho až v mlze u cedule popisující osud bývalé Juránkovy chaty. Už hledá modrou tečku v mapách.cz, aby dohledal vrchol Jezerní hory. Další ze šumavských ultratisícovek, které ještě nedobyl.

Hranice s nezbytnými sněhobílými kůly. Myslel jsem si, že je Bavoři po vzniku Schengenu přestanou udržovat, ale opak je pravdou. Ostatně kdo ví, co za pár let bude a co nebude.

Nevstupuj do lesa mimo (hraniční) stezku. Problém l. zón, kam se zakazuje přísně vstup je nahlodán velmi často právě hraniční stezkou, kterou němečtí sousedi berou jako cestu, pěšinu, stezku a nezakazují na ni v období mezi 15.7. - 15.11. vstup (s výjimkami) ani v jejich přísněji chráněné zóně NP Bavorský les.

...

...

...

...

...

Kamenné moře je už těsně pod vrcholovým hřebenem.

...

Na Svarohu se povaluje mlha.

...

...

Dámská cesta by si rozhodně zasloužila být znovu turistům přístupná. Být to za hranicemi v Bavorském lese, nebyl by to vůbec žádný problém. U nás jsou však turisté a přírodumilovní lidé na obtíž.

Pěšinka vede náhorní plošinou mezi zbytky sněhu a padlými stromy až na plochy vrchol Jezerní hory. Je dost možné, že vrchol Jezerní hory dosahuji také poprvé. Při dřívějších přechodech Šumavy jsme se kótami mimo naši trasu až tak nezajímali. Sáhneme si na vrcholovou tyč, cvakneme obří lapač deště a vracíme se zpět.

Kousek, neboť musíme směr korigovat směrem k Rozvodí. Pěšina je pod sněhem a docela provlhnu, než se zadaří tu správnou stezku najít. Z vrcholu sice vedla rovnou k Rozvodí, ale já jí nevěřil. Je dobře patrné, že dost turistů nesmyslný zákaz porušuje a na vrchol Jezerní hory i sousedního Svarohu leze právě tudy. Jde i snadný přístup po cestě dřevařů. Zanedlouho jsme venku z l. zóny a prudkým sestupem se řítíme k zakrytému odpočívadlu u Rozvodí.

Vrchol Rozvodí se dle Vaška správně jmenuje Malý Špičák a hned ho míří zdolat. Já před třemi roky z něho fotil Nýrskou přehradu a Švihovskou vrchovinu, dnes budu radši čekat a mrznout než se vrátí. Vyjde to na slabou čtvrthodinku. Mezitím zjišťuji na aplikaci www.mapy.cz odjezd autobusu ze zastávky Špičácké sedlo. Museli bychom hodinu čekat a tak radši sejdeme dolů k vlakové zastávce. Snad něco pojede.

Dala se do mne pořádná zima. Snažím se rozhýbat a rozproudit krev.

Po modré klesáme na Špičácké sedlo a před ním odbočíme k vlakovému nádraží. Přímo pod námi je podle mapy vlakový tunel spojující Hojsovu Stráž a Špičák. Nádražní restaurace je otevřená a vyhřátá a protože do odjezdu vlaku do Alžbětina máme hodinu čas, dáváme si pořádný kus žvance a zasloužené pivko.

K vrcholu Jezerní hory nás vede pěšina.

...

Jezerní hora.

...

Kapraď.

Pod Rozvodím.

Špičácký tunel.

Z informační tabule.

Kebab nás zachránil před smrtí hladem. Jinak bylo vše zavřeno. Turisté v listopadu chybí.

Večer nádraží zcela ztichlo, ale ani přes den se zde žádné návaly nekonaly. Z vlaků vystoupilo vždy jen pár lidí.

Na Plesnou Bavorským lesem

mapa Debrník (Plesná)

trasa a výškový profil

Sobotní ráno vypadá podobně jako to páteční. Když vyrážíme k Plesné, nízká oblačnost visí znovu někde vysoko nad našimi hlavami. Přecházíme koleje, kde jsou zrovna připraveny vlaky k odjezdu jako do nitra Čech, tak i Německa. Vlastně jdeme kousek přímo po hranici. Lesní cestou dojdeme k Debrníku, kde stojí nevyužitá kasárna pohraniční roty. Pohled přes plot do zarůstajícího prostoru je docela tísnivý, zvlášť pokud si uvědomíte jejich účel, hlídat neprostupnou hranici a držet nás v ČSSR jako ve vězení.

Nejen pro ty, kdo již toto zoufalství nezažili, je zde instalováno hned několik informačních tabulí NS Utajená Železná opona. Dozvědět se toho dá dost a, zaplať pánbůh, je tahle doba za námi.

Za námi zůstává i Debrník. Ferdinandovo údolím sestupujeme kolem potůčku k říčce Debrník, která vypadá velmi poeticky. Vody má dost a tak není divu, že u břehu vidíme ohledané stromky i kůru starých stromů. Bobři si zde brousí zuby a migrují z Bavorska do dalších řek celé Šumavy. Jejich postup na území Šumavy začal před lety právě zde na Řezné a je důkazem jak rychle si příroda a život berou zpět to, co jim bylo v minulých stoletích ukradeno. Je úžasné vědět, že se pohybujete na místech, kde žijí tetřevi, bobři, rysi, vlci. Snad se zde časem bude potulovat i nějaký ten medvěd, to by bylo krásné, ale "politika" nezasahování do přírodních dějů v l. zónách národního parku Šumava tomu přát nebude. Smíšeny les, který je v Bavorském lese mimo nejvyšších poloh tradiční, u nás z mrtvé smrkové monokultury stovky let nevyroste.

Částečně to zřejmě pochopili i "zodpovědní" pracovníci NP Šumava, když jsem si přečetl vyjádření řediteke NP p. Hubeného, že na některých místech budou měnit taktiku, rozvolňovat kácením nekonečné smrčiny v l. zónách, a konečně sázet listnaté stromy, doufám, že především buky. Tady si ale musíme na rovinu říct, že většina smrčin l. zón je již 10, 15 i 20 let zcela zničena kůrovcem a novou generací stromů jsou, kupodivu, znovu smrčiny. Pokud se budou sázet listnaté stromy také místo mladých smrků, pak souhlasím.

U nádraží.

...

Debrník - rota PS.

...

...

...

...

...

Ferdinandovo údolí.

...

Ohlodané stromy u říčky.

...

Kousek za hraničním přechodem míří ostře vlevo turistická odbočka na Falkenstein. Konečně po ní začínáme stoupat. Ze 750 m n. m. postupně vyšplháme na 1 337 m n. m. Jdeme po asfaltce, ale dnes to nevadí. Blíží se konec listopadu a v terénu je již hodně vlhko. Jak stoupáme, objeví se zbytky sněhu.

Vlevo pod námi v hlubokém mělkém údolí stále přes kameny poskakuje bystřina Debrníku (Große Deffernik), k níž mladou bučinou snadno dohlédneme. Klid lesa ruší jen její vzdálené šumění. U křižovatky cest nesměřujeme za šipkou k Ruckowitzschachten, ale dál pokračujeme kolem říčky vzhůru k Plesné. Je zde známá cedulka upozorňující, že musíte jít pouze po cestě. Toto cedulky přímo vybízí k turistice mimo turisticky značené stezky. I díky nim se v NP Bavorský les chodí častěji pěšky, kdežto v NP Šumava se sviští víceméně pouze na kolech. Není se co divit, když na pěší turisty u nás na Šumavě zbyly pouze dokonale vyasfaltované cesty, kde se střetávají chodci se závodícími bikery. Že nedaleko lesem vede dávná cesta, stezka či pěšinka? Zapomeň, turisto, ta se nechá zarůst, pokud ji již polomy před lety stejně nezničily. Tam nesmíš, rušil bys rysa, tetřeva. Sedni na kolo nebo sem v létě radši vůbec nelez! Jako pěšák přijdeš snadno k úrazu...

Toto je dnes logika NP Šumava, podporovaná Hnutím Duha a dalšími tzv. ochránci přírody, kteří si z krajiny Šumavy udělali dojnou krávu. Pěší turista je zde na obtíž. Proto necítím sebemenší výčitku svědomí, když projdu lesem, kde visí označení zákazu vstupu. Nikomu neublížím, nic nevyplaším, pranic nezničím. Nic se nemá přehánět a na Šumavě to kdosi přehnal hodně. Vědomě a cíleně.

...

...

...

...

...

...

Nejen tyto značené trasy, ale i ostatní cesty a stezky jsou turistům v NP Bavorský les v době od 15. 7. do 15. 11. zcela otevřeny. Dokonce i v nejcennějším jádrovém území, tzv. Kerngebietu. U nás v identických l. zónách něco takového neexistuje. Velké atraktivní plochy Šumavy tak jsou turistům zcela zbytečně uzavřeny. Výmluvy na klid kvůli tetřevům jsou opravdu jen výmluvami. Mnohem větší populace tetřeva obývala Šumavu v době, kdy na ní žilo mnohonásobně více lidí a tehdy se dokonce tetřev lovil. Kde je tedy pravda? Pokud začal postupně vymírat, jistě to nebylo proto, že ho občas vyplašili lidé. Důvod mohl být ve vysázených monokulturních stejnověkých smrčinách. Ty v l. zónách vyrůstají znovu. O buk zde nezavadíte. Proč to nikomu nevadí?

...

...

...

...

...

Toto jsou cedulky, které přímo vybízí k turistice i mimo značené stezky. I proto se v NP Bavorský les chodí častěji pěšky, kdežto v NP Šumava se sviští na kolech. Není se co divit, když na turisty u nás na Šumavě zbyly pouze dokonale vyasfaltované cesty, kde se střetávají chodci se závodícími bikery. Že lesem vede dávná cesta, stezka či pěšinka? Zapomeň turisto, ta se nechá zarůst, pokud ji již polomy před lety stejně nezničily. Tam nesmíš, rušil bys tetřeva. Sedni na kolo nebo sem v létě radši vůbec nelez! Jako pěšák přijdeš snadno k úrazu... Toto je dnes logika NP Šumava, podporovaná Hnutím Duha a dalšími tzv. ochránci přírody, kteří si z krajiny Šumavy udělali dojnou krávu. Peší turista je zde na obtíž. Proto necítím sebemenší výčitku svědomí, když projdu lesem s označení zákazu vstupu. Nikomu neublížím, nic nevyplaším, pranic nezničím. Nic se nemá přehánět a na Šumavě to kdosi přehnal cíleně.

Znovu se blížíme do mlhy. Visí stále nížeji nad námi a zanedlouho se jí dotkneme. Snažím se její půvaby zachytit a focení mě trochu zdrží. Václav jde svým tempem bez zastávek a mizí mi na chvíli v mlze. Ztratit se nemůže, není kam uhnout.

Ostatně netrvá to dlouho a stojíme u rozcestníku Nach Lackabruck. To je německý název odkazující na most u jezera Laka, kam míří směrovka. Bavoři se nesmířili s tím, že by nesměli projít od Debrníku k české stezce a toto značení je důsledkem. Dále od hranic totiž značení nepokračuje (l. zóna NP Šumava). My se vydáme na opačnou stranu k Falkensteinu a po necelém kilometru odcházíme vzhůru k Plesné. Jsme utopeni v husté mlze a tak ani nevnímáme soušky všude kolem, které tu zbyly po řádění kůrovce. Ale i těžby a kácení, přestože jsme v NP Bavorský les. Otevřený pohled k Velkému Javoru, který by naskýtal skvělý výhled, zazdila homogenní bílá kaše. Ta prořídne teprve těsně před vrcholem, aby se na moment ukázalo i mlhou utlumené slunce. Už jdu v rukavicích, protože tady nahoře teplo rozhodně není. Přibývá navátého sněhu a ta na rozlehlé vrcholové plošině tvoří místy souvislou plochu. Pěšinka vede mokřady k vrcholu Lackenberg (1 337 m n. m.), označení vrcholu jsme ale nenašli a není jisté, jestli zde nějaké vůbec je.

Přestože je zde rovina, vrcholy jsou zde dva. Asi 100 m severněji dohledáme v mlze Plesnou (1 336 m n. m.) neboli Debrník, chcete-li také Laka, kde leží v trávě ukrytý alespoň vrcholový kámen. No řekněte, znáte nějaký jiný vrchol s třemi názvy? Moc jich jistě nebude.

Na vrcholu Defferniku.

Bavorský Lackenberg - hora nad jezerem Laka. Slunce se marně snaží prorazit si k nám cestu.

...

Vrchol Debrníku (Plesné, Laka)...

...

...

U hranice.

...

...

Debrník, Laka či Plesná?

Držíme se prochozené stezky, následně cesty, která brzy začne svižně klesat do sedla pod Polomem. Kolem jsou vyvrácené suché stromy, které před lety nevydržely nápor orkánu Kirill. Ten proběhl velkou částí evropského kontinentu z 18. na 19. ledna 2007 a zasáhl rozsáhlé území od Velké Británie, přes Francii, Nizozemí, Německo, Dánsko, Polsko a Českou republiku, až po Ukrajinu a Rusko. Silné vzdušné proudění bylo tehdy vyvoláno velkým rozdílem tlaku mezi oblastí vyššího tlaku vzduchu nad jižní Evropou a hlubokou tlakovou níží nad Skandinávií.

Ve čtvrtek 18. ledna večer dosahovala průměrná rychlost větru v Čechách 54 až 72 kilometrů za hodinu, na třetině území až 90 km/h, v nárazech 108 km/h, na desetině území 108 až 126 km/h, v nárazech přes 144 km/h. Ojediněle vítr překonal i hranici 162 km/h, ale třeba na Sněžce byl zaznamenán náraz o síle 216 km/ h. I Šumavou vichr prolétl velkou silou a odneslo to mnoho vrcholů dokonaným odlesněním.

Řádění orkánu Kyrill způsobilo velké materiální škody a v Evropě zemřelo jeho následky 47 lidí.

V českých lesích vichřice srazila k zemi téměř 10 milionů metrů krychlových dřeva. Nejvíce, 4 miliony kubíků, strhl vítr na jihu Čech. Šlo tak o největší pohromu od roku 1870, kdy nápor silného větru zpustošil šumavské lesy a dílo zkázy vzápětí dokonal lýkoužrout. Vlastně totéž v bleděmodrém se stalo díky doktríně " bezzásahovosti" na Šumavě stalo i nyní.

V celé Evropě rozsah kalamity překonal hranici 50 milionů m3, kdy živlu padlo za oběť asi 100 miliónů stromů.

(využit článek z Gnosis9.net).

Tyto následky vidíme i přes malou dohlednost i my. U zakrytého přístřešku posvačíme, ale nesedneme si. Chuchvalce mlhy pronikly i na lavice a stůl, a vše je mokré. Čeká nás dlouhý a trochu nudný sestup novou asfaltkou pro cyklisty, která je nepříjemně tvrdá. Lýtka a kotníky dostávají zabrat. Venca by rád zdolal i nedaleký vrcholek Zámecký les, který leží na pokračujícím hřebenu Polomu, ale dnešní a včerejší supertisícovky mu budou muset stačit. Vypadá docela spokojeně, už mi před dvěma týdny psal, že letos skončil a vida, nakonec se mu poštěstilo zdolat dva důležité, atraktivní a zapovězené vrcholy.

Mlha zůstala kdesi nahoře a u bývalého Debrníku již po ní není ani památky. Památku však nacházíme jinou. Zbytky barokního zámečku již koncem 80-tých let nadobro zmizely, zbyla jen stará kamenná kašna mezi starými stromy a také alej vedoucí do Železné Rudy. Tou ale nejdeme a vracíme se na nádraží do Alžbětína stejnou cestou, kterou jsme ráno vyšli.

Kirill srazil téměř všechny stromy, zbytek doražil kůrovec.

...

...

...

...

...

...

...

Sedlo Pod Polomem.

Omluva NP.

...

...

Náhon.

...

...

...

Stará kašna na Debrníku.

...

...

P. S. Ze stránek NP Šumava si můžete stáhnout velmi hezky udělanou knihu (v pdf) - Velcí savci na Šumavě.

Ke stažení jsou také starší čísla časopisu Šumava.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

28. února 2017 14:14

Paulie říká

Vrcholovou tyč nebo kámen Lackenberg jsme před pár lety taky nenašli, i když jsme ani moc nehledali a mířili rovnou na Debrník. Pod Lackenberg si pamatuji na velký polom, kterým jsme se prodírali, dokud jsme nenašli malou prořezanou cestičku nahoru.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

6. března 2017 08:00

Rony říká

Před několika lety se prostě Bavoři rozhodli, že zachrání smrčiny na Falkensteinu, což je jejich posvátná hora, podobně jako pro Jihočechy Boubín, a vytěžili napadené a vyvrácené stromy mezi Groß Falkensteinem a Debrníkem (Ruckowitzberg). Udělali to přesto, že jde o NP Bavorský les a Kerngebiet - Jádrovou zónu s nejvyšším stupněm ochrany přírody.

Ne všichni sdílí myšlenku na divočinu plnou vývratů a polomů v celém NP Bavorsky les, a to přesto že oni mají na rozdíl od NP Šumava velkou výhodu v tom, že nižší polohy jsou téměř výhradně smíšeným či bukovým lesem. Oni obětovali kůrovci řádově ménší plochy, než my na své straně Šumavy. 

Jak vidno, ani to nestačí, po schválení zákona o NP obětujeme na Šumavě přes polovinu území národního parku tomuhle typu podivné divočiny, která vznikla na plantážích smrkové monokultury. Tu tam vysázeli naši předci, abychom nyní jejich práci zúročili. Kolik práce a kolik potu je to asi stálo? A pak přijdou demagogové a vyhlásí i tyto plantáže dřeva za divočinu.

Kde ale buky, jedle, habry, javory chybí, tam smíšený les nevznikne. Je to dnes vidět na všech místech, kde si na smrčinách smlsnul kůrovec. Rostou znovu jen smrky jedné velikosti. Napraví se někdy tato chyba a dodají se lesům NP Šumava i chybějící dřeviny? Ne, nový zákon o NP to již neumožní.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.