Do roka a do dne... I. Šípská Fatra, Skorušina

Do roka a do dne... I. Šípská Fatra, Skorušina

Loňský nedokončený přechod posledního kousku roháčského hřebene nás nenechal v klidu. I proto se přesně po roce znovu vydáváme do strmých hor Slovenska, v době, kdy znovu hrozí silné bouře a nejisté počasí. Splní se nám sen a podaří se Skriniarky přejít? První den nás nalákala Šípská Fatra a zapomenutý dvojvrchol skalnatého Šípu. Ani druhý se nás Roháče nedočkají, zamíříme na hřeben Skorušiny, ráj vlků a medvědů.

Šípská Fatra - útěk před bouřkou

mapa Šíp

trasa a profil

Trenčianský hrad z parkoviště na dálnici.

...

Itinerář několikadenního šplhání na slovenské kopce lehce upravujeme hned na úvod. Po večerním příjezdu do kempu v Súľově, kam dorazíme za stmívání a stany stavíme za pomoci čelovek, se u piva rozhodneme vynechat původně plánovaný vrchol Žibridu a měníme ho za vzdálenější malofatranský Šíp. Tento nepříliš povědomí vrchol, ležící mezi soutokem Váhu a Oravy, je vlastně součástí Šípské Fatry, a, přestože jeho svítivě bílé skály vynikají dokonalou malebností, není zdaleka tolik navštěvován.

Řízený sesuv skály u hradu Strečno zavalil nadlouho hlavní cestu a tak musíme trasu pozměnit, a z Žiliny jet na Terchovou a Zázrivou. Měníme proto i počátek výstupu a Stankovany za Žaškov.

Cesta z obce stoupá vzhůru k Žaškovskému sedlu po lukách a hned testuje fyzičku. Vedro brzy promění naše trička v mokré kusy hadrů a tak na hezké pastvině, kde stojí několik salaší a kolem se pasou se, odpočíváme a sušíme.

Stoupání pokračuje vlhkým bukovým lesem a to je již příjemnější. Objeví se první skalky, u jedné z nich oddychuje parta mladých Slováků a hezkých Slovenek. Průzkumem malé skalní jeskyně se zdržíme i my.

Stoupáme na Šípskou Fatru...

...

...

...

...

Žaškovské sedlo.

První skály míjíme ještě před vrcholem.

...

...

...

Konečně dosahujeme skalnatého Šípu (1 169 m n. m.). Drze přidám svoji totožnost na společné vrcholové foto, které se právě chystá, řka, že nemám kam uhnout a vyřešit se to musí mým odříznutím. Tedy ne hned na místě, ale v počítači. Pohled do dáli odhaluje mnoho vrcholů, ale také černá mračna, blížící se k nám z dvou stran. Několikrát hrozivě zahřmí a to je pro všechny povel nezdržovat se zbytečně dlouho a vydat se dál.

Ústup to neznamená, naopak se bouřím přibližujeme, neboť Šípská Fatra nemá jen jeden vrchol. Smažíme si to po krásném hřebeni a pro rychlost postupu míjíme několik skalních výstupků s rozhledem. Nikdo nechce v bouři zůstat na hřebenu. Za pochodu vyprávím jednomu chalanovi náš loňský zážitek ze Salatína a vidím jak ještě zvyšuje i tak ostré tempo.

Vrcholové foto.

Jedna z bouřek se na nás hrne od Martinských holí.

...

Prcháme před bouří, ale stezka ještě vystoupí na vrchol Zadního Šípu.

...

Brzy se dostáváme na vrchol Zadního Šípu (1 152 m n. m.) a bez zdržení začínáme sestupovat skalním žebrem. To, že okolo jsou vysoké stromy mě uklidňuje. Navíc obě bouře nás viditelně míjí a nejsou nijak silné. Trochu zvolníme tempo v prudkém klesání a když sejdeme k dřevěnkám Podšípu, spustí se pravý horský liják. Domečky naštěstí mají přesah střechy a díky tomu krátkou, ale vydatnou průtrž přečkáme pohodlně a v suchu. Stačíme se najíst, napít a teprve když mraky odtáhnou, pokračujeme v cestě. Trochu nás mrzí, že jsme neměli možnost nahoře zůstat déle.

Opouštíme úžasnou, silně skloněnou loučku s dominantními dřevěnkami. U potoka si mácháme unavené nožky a doplníme pitnou vodu. Objevuje se slunce, byť jen na malou chvíli. Zkoumám cestu zpět. Ta povede po vrstevnici lesní cesty a nároćná již nebude. Jen dlouhá, ale co je to sedm, osm kilometrů pro nás dálkoplazy.

Velmi hezký pohled poskytuje malofatranský hřeben s dominantním Stohem a upozaděným rozeklaným Velkým Rozsutcem. Již nikam nespěcháme a užíváme si volnost, kterou nám tyto hory nabízí.

Vrcholový kříž.

Počasí je mizerné, fotky též, nezbývá než sestoupit z hřebene.

...

...

...

...

Déšť vymazal vzdálenější vrcholy z našeho dohledu.

...

Slejvák začne když se již máme kam schovat. Dřevěnky Podšípu jsou navíc úžasně fotogenické.

...

Podšíp. Idylické místo na polaně s dalekými výhledy.

...

Stoh a Velký Rozsutec od Podšípu.

Velký Rozsutec.

Rozsutec v černobílém...

Zadný Šíp.

...

...

Malá Fatra.

Stačil pár desítek minut a znovu se po dešti objevilo mezi mraky slunce.

...

...

Je po dešti...

...

Cestou k Žaškovu. Vlevo v údolí se vine řeka Orava, kterou zahlédneme až před obcí.

...

Šípská Fatra od Zaškova.

Jeden ze žaškovských kostelů.

Odjíždíme přesně včas, abychom v našem budoucím penzionu v Habovce byli v pět, tak, jak jsme se s majiteli domluvili. Daleko to již není.

Penzion je hezký, výhled z postele mám přímo na vrchol Brestové, a to něco signalizuje. Že bychom měli letos na Skriniarkách větší štěstí?

Skorušina, ráj divokých šelem

mapa Skorušina

trasa a výškový profil

Přesně v šest ráno se do našeho otevřeného okna nese intenzivní zvuk zvonu. Není divu, když kostel máme přímo před nosem. Od věže nás dělí jen pár metrů. Tohle oživení brzkého rána zřejmě ne každému vyhovuje, a ani se nedivíme, že si majitel penzionu vyžádal částku za čtyři noci hned po našem příjezdu.

My však nejsme útlocitní, a protože do hor se má vyrážet brzy ráno, aby poutníky nezastihla odpolední letní bouře, tak častá ve zdejších horách, dokonce tento budíček vítáme. Vyhlášené vysoké riziko bouřek pozměnilo plány a dnes jdeme na Skorušinu.

Značku máme hned před domem a tak se hned po snídani pouštíme do ranní rozcvičky, kterou výstup na hřeben Skorušiny opravdu představuje. Navíc po nočním dešti projdeme i očistou téměř celého těla. Úzká, neprochozená stezka a popadané stromy na ní, naznačují, že tudy téměř nikdo nestoupá. Když dorazíme na svažitou pastvinu s dokonalým výhledem do okolí, poznáme proč. O dost snadněji vypadá cesta po louce.

Je vedro a dusno se dá krájet nožem. Jdeme ke kapli, která vyzývavě stojí kousek pod hřebenem. Zde se stočíme zpět a červená značka se postará o naše další kroky. Spousty sladkých a velkých borůvek mizí v hlady kručícím břiše a postup vpřed se hodně zpomalil. Odolat nabízeným čučoriedkám však nejde.

Cesta se zvolna zvedá, míjíme Oslí vrch a v deštěm uhlazeném blátíčku hledáme zvířecí stopy. Tedy abych to upřesnil, srnky nás nezajímají. Skorušina je místem, kde se prohání smečky vlků a sem tam tu lze potkat i medvěda. Bát se divoké zvěře moc nemusíme. Máme s sebou silnou zbraň, kterou je výrazný hlas Marie. Jdu kus cesty vpředu a přestože vidět oba opozdilce není, slyšet ano. Myslím, že zvěř uprchla z celého polesí, jen jsme do něho vstoupili.

Stopy před Javorkovou skutečně najdeme. Jejich velikost ukazuje spíš na vlka, než na medvěda. Ten by musel být hodně mladý.

Habovku opouštíme a vstupujeme na neudržovanou pěšinku, kde to klouže.

Občas je nutné se shýbnout.

Loučkou by se stoupalo lépe. To bychom však museli o cestě vzhůru vědět dříve.

...

Kaplička Nad studienkami.

Sivý vrch je zahalen oblačností.

...

...

Oravsky Biely Potok.

...

Vlčí stopa či medvědí?

...

Hřebenovou cestu na vrchol Skorušiny (1 313 m n. m.) využívají pro těžbu dřevaři a podle toho vypadá. Mnohdy musíme hledat stezku kolem bažinatých koryt, v nichž bychom se mohli leckdy utopit. Míjíme několik vrcholků a až ten nejvyšší dobýváme. Skorušina dala jméno celému dlouhému zalesněnému hřebenu a z jeho vrcholu se můžeme shlížet z chatrné rozhledny. Lezeme na ni s Marií opatrně, moc důvěry nevzbuzuje.

Výhled nás zklame. Stromy přerůstají vrcholovou plošinu a výhled k Oravské přehradě a do polských rovin nás moc neuspokojí. Korunu tomu nasazuje mizerná dohlednost, kterou nezlepšily ani včerejší deštivé přeháňky. Dnešek je tak trochu šumavský.

Vrchol Javorková se podchází a hřeben se zvolna zvedá ke Skorušině. Jdeme smrkovým lesem.

Hřebenovou cestu využívají pro těžbu stromů a tak občas musíme hledat průchod suchou nohou.

Skorušina - vrcholová kniha.

Skorušina se zvedá do výšky 1 313 metrů a je výrazným vrcholem dlouhého hřebenu.

Vrchol je využíván i pro mši, která se zde koná zjara každoročně.

Výhled na Roháče zakryly stromy. Oravská přehrada je tak jediných záchytným bodem, pro něž má cenu lézt na chatrnou rozhlednu.

Přístřešek je dost velký, bohužel polovinu obsazují lavice se stolem a zbytek velké ohniště, které zde kdosi zbytečně založil. Přespat se tak dá pod střechou jen stěží.

...

...

Cestou zpět sbírám další a další lišky, dokonce i dva hříbky, a slibuji, že z nich udělám smaženici. Hub však moc neroste a jde jen o slabé paběrkování. Za vrcholem Mikulovky (1 192 m n. m.) se stáčíme dolů k říčce, okolo které se po cestě vrátíme do Habovky. Prudké klesání zpestří louka a pastviny, z nichž vyhlížíme nedalekou Osobitou. Její vápencové vrcholové partie jsou chráněny a výstup na tento ojedinělý a nádherný vrchol zapovězen. Stezka od chaty Zverovka k hraničnímu hřebenu však vede kousek pod vrcholem.

Skorušinu mezitím zahalil temný mrak a občas se ozývá rachot hromu. Zrychlit kroky nemusíme, tato bouře se přes hradbu hor ještě nepřevalí.

Mladíci a jejich čtyřkolky bahnitý terén vítají.

Neslušný okáč horský...

Po sestupu se otevřou výhledy k Roháčům. Dominuje blízká Osobitá a Sivý vrch.

Osobitá (1 687 m n. m.). Osamocený vrchol, který míjí stezka od chaty Zverovka na Rákoň.

...

Tam kdesi nahoře čekají Skriniarky.

...

Osobitá. Kouřmo znesnadňuje focení i naše pohledy k vrcholům hor...

Před Habovkou se můžeme napít z dlaní.

Pramen je vkusně upravený.

Habovka.

Restaurace v Habovce.

Habovka se mění, ale některé původní domy stále zůstávají.

Oravský hrad

Po návštěvě restaurace v jedné kolibě a krátkém odpočinku v penzionu, se rozhodneme pozdě odpoledne navštívit Oravský Podzámok. Slibuji skvělé zážitky při výstupu na hrad, který připomíná výstup na horu. Sám na Oravský hrad vyjdu již potřetí, ale vůbec mi to nevadí. Opravdu stojí za to!

Cestou pozorujene černočerný hrozivý mrak, z něhož co nevidět začnou sjíždět blesky. To už jsme na hradním nádvoří, kde slovenské tanečnice předvádí lidové tanečky. Jejich vystoupení završí trojnásobná salva z děl, při které zaléhají uši. Začíná lijavec, kterým musíme proběhnout do první hradní místnosti. Pak již je to v suchu.

Oravský hrad byl vystavěn na skalním ostrohu a zdá se být nedobytným. Dovnitř se vchází v kameni vytesaným tunelem a již tento příchod nás příznivě naladí. To nezmění ani přechod bouře, před kterou se skrýváme pod stříškou. Ještě před ní stihneme shlédnout lidové tanečky i průpovídky střelmistrů, ládujících několik malých "školních" děl. Rány se rozléhají po nádvoří a tlaková vlna čistí uši až k bubínkům.

Více než hodinová prohlídka nám rychle uteče a protože se líbila Marii a dokonce i Romanovi, odjíždíme do promoklé Habovky spokojeni.

Krátké video tance

Parkoviště pod Oravským Podzámkem je obklopeno atrakcemi všeho druhu. Není divu, když sem míří takové davy. I ve čtyři odpoledne je plno.

Už první pohled je impozantní.

Oravské hradné bradlo (součást Oravské vrchoviny), na kterém se nad hladinou řeky Oravy a nad obcí Oravský Podzámok vypíná Oravský hrad, byl odedávna opevněným hradištěm, chráněným od severu skalním masivem a od jihu půlkruhovým zemním valem. Nejvyšší část hradu je ve výšce 112 metrů nad hladinou řeky Orava. Hradní vyvýšenina byla osídlena již v pravěku. (Wikipedie)

Stoupáme vzhůru k první hradní bráně.

...

...

...

V podchodu stojí dva kočáry

...

...

...

Na hradním nádvoří vrcholí radovánky.

...

...

...

...

...

Oravský podzámok před deštěm.

...

...

Horní hrad tvoří Citadela - nejstarší část hradu, která byla postavena v 13. století a sloužila na jeho obranu.

...

...

...

Nový obchvat obce usnadňuje průjezd a umožní shlédnout hrad z jiné perspektivy.

Vzhůru na citadelu...

V nejvyšším místě hradu Citadele je umístěna výstavka z filmů, které se zde točily. Např. Nosferatu, Eine Symphonie des Grauens (doslova: Nosferatu, symfonie hrůzy, v češtině uvedený jako Upír Nosferatu) je celý název německého expresionistického němého filmu z roku 1922 režiséra F. W. Murnau na motivy románu Brama Stokera Dracula. Hlavní postavu, upírského hraběte Orloka, ztvárnil herec německé divadelní scény Max Schreck, o kterém se tradovalo, že po natáčení zmizel neznámo kam a nikdo ho již více nespatřil.

V citadele je nádrž, která se musela plnit vodou. Nešlo tedy o studnu, jak by foto napovídalo.

Pohled na vzdálenou Skorušinu po bouři.

Zavíráme! Kdo zůstane v hradu, má smůlu. Odcházíme po šesté večerní a přesto ještě začínají provádět objednané skupinky cizinců s cizojazyčným výkladem. Oravský hrad je velký byznys.

Večer jdeme jiné místní dřevěné koliby na halušky a jednoho kozla. Znovu řešíme jestli zítra jít vzhůru na hřeben Roháčů. Na zakleté Skriniarky se však zatím neodvážíme. Bouřek je příliš a jedna z nich večer řádí přímo v nich.

Kostel u našeho penzionu.

Večerní Sivý vrch od našeho penzionu v Habovce přitažený zoomem 200mm.

Brestovou takto vidím přímo z lože.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

22. srpna 2017 03:26

azave říká

Hm hm, moooc pekne. Jen si trosku dloubnu - uz dlouho jste se ,,nevozili,, v bourkach vrtulnikem, co ??? 

Rony

23. srpna 2017 18:40

Rony říká

Nesmím nic prozrazovat, ba ani naznačovat. "Skriniarky" je pracovní nazev lll. pokračování "Do roka a do dne..."

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.