Do srdce Boletického VVP k pramenům Blanice

Do srdce Boletického VVP k pramenům Blanice

Cesty v Boletickém vojenském újezdu se postupně zpřístupňují. Dnes jsou v okrajových částech proznačeny cyklotrasy a turistické stezky v délce desítek kilometrů, po nichž se dostanete na dříve zapovězená místa. Já měl možnost podnikat výpravy na Velký Plešný, Chlum, Ondřejov i jinam, z chaty již dříve, dnes má tuto možnost legálně každý. Na vyznačené trasy se můžete vydat pouze ve volných dnech (so, ne a svátky). Krajina je to nádherná a tak jsme měli možnost obdivovat i její barevnost v začínajícím podzimu. Naše putování k pramenům Blanice a na vrcholy Lysé a Knížecího stolce vedlo po nepřístupných cestách. Problém ale žádný nebyl...

VVP Boletice v sobě schovává Želnavskou pahorkatinu, která se po odsunu německy mluvících obyvatel prakticky vylidnila. Strategickou polohu využilo ve "studené válce" naše vojsko a tak zde dnes spatříte spoustu rozstřílených ruin v jinak velmi zachovalé krajině.

mapka k článku

Auta necháváme zaparkovaná v Arnoštově, kde se míjíme s asi desítkou myslivců. Ti nad ránem sledovali jelení říji, která je i zde v plném proudu(viz i článek Křišťanovické vábení. Přecházíme Blanici, kterou jako stále menší potůček budou sledovat naše kroky až na Zlatou. Horní tok řeky je důvodem ochrany pro největší populaci kriticky ohroženého druhu perlorodky říční. Ta má svá raná vývojová stadia na prameništích řeky Blanice s mokřinami a prameništní vegetací a s rozsáhlou hydrografickou sítí mělkých pramenných stružek(viz Wikipedie).

Mlhy pomalu ustupují nízkému ostrému slunci a nás kvalitní cesta vede pod Křišťanovický vrch. Za ním slyšíme po obou stranách pořvávat jeleny. Jsme ale dost hluční, oni daleko, a tak nám nějaké bližší seznamování nehrozí.

Cestu "Skládky", kudy jdeme, dobře znám, dříve jsem si ji mnohokrát projel na kole ze Ktiše do Arnoštova a okruhem zpět podél Puchéřskýho potoka. Asi po hodině a půl se po ní dostáváme k rozcestí na Zlaté.

Tady se musím sdělit o jeden postřeh. Na turitických mapách je mnoho cest ve VVP zaneseno chybně, jiné přebývají, další nejsou ještě zaznamenány a tak je dnes pro lepší orientaci možné využít letecká fota např. z www.mapy.cz.

Přijíždíme k Arnoštovu a tak první fotka patří zákonitě masívu Knížecího stolce a Lysé.

Arnoštov je jen několik rozptýlených stavení s občas fungujícím Zájezdním hostincem. Parkujeme na jeho konci, u turistické mapy.

Za Blanicí čeká dobrodružství.

Od Arnoštova směrem ke Spálenci je PR Vyšný Křišťanov a PR Blanice, i zde je překrásná krajina, kam stojí za to vyrazit na výlet. My míříme na druhou stranu, do vojenského prostoru. Zde se ale již dlouho necvičí a tak není třeba se bát nášlapných min, ani nevybuchlých granátů.

Horní tok Blanice je nad Arnoštovem krásnou říčkou.

Tady se zdá, že i mírně regulovanou.

Určitě není vhodné naši trasu opakovat v době, kdy se v prostoru cvičí, střelba kterou můžete v tomto případě slyšet, vás ale spolehlivě zažene zpět.

Z dáli slyšíme jeleny hájící svá území. Říjiště V jelení je za kopcem.

Svižné tempo, vlhkost a chadné ráno vytváří nad Vencou oblak páry. Nebo je to snad svatozář??

Zátiší pod Vydřím lesem. Kolem jsou vůbec půvabné názvy, Vlčí jámy, Rysí vrch, V medvědí, V jelení, V závětří atp.

První část cesty má jen nevýrazné stoupání. Vpředu na cestě dokresluje zajímavou kompozici jelení bobek.

Na Zlaté již se krajina rozvolňuje, bývalá stavení jsou roztroušena všude kolem po svazích jako naše skleróza.

Zde končí Lesní cesta Skládky. Dobré je, že takto jsou označeny všechny cesty, dá se podle toho i orientovat.

Seník na Zlaté je strategickým místem a tak jsem ho již dvakrát využil k přenocování.

Stoupání ke Zlaté, kde hážeme korunou kudy dál.

Jediné houby, které cestou míjíme, vyrůstají z kmenů stromů. O hřiba jsme ani nezavadili.

U Zlaté(historická mapa) si hážeme korunou kudy jít dále. Jasný postup k Lysé prohrává s Luďkem navrženou trasou přes Přední a Zadní Bor. Díky tomu se také zanedlouho dostáváme k nově vyznačeným pramenům Blanice. Prameny jsou spíš mokřady na náhorní plošině, kde jen těžko budete ochutnávat jejich vodu. Kolem je mnoho zřícenin, kdysi zde žili lidé.

Míjíme Zlatou, Květnou, bývalý Přední Bor a další zaniklé vísky nebo samoty a dostáváme se k hrázi nového rybníka. Otužilec Luďa se hned vrhá do chladných vod, zatímco my ostatní pauzu využíváme k menší svačince. Je poledne a slunce 2.října hřeje příjemně do zad. Kocháme se krásnými rozhledy po okolí. Původně volná krajina pozvolna zarůstá listnatými stromy a pestrost našim pohledům dodávají především do ruda se zabarvující javory.

Vystoupáme na menší návrší odkud vidíme i hladinu Olšiny, rybníka nedaleko Lipna (u Černé v Pošumaví). Stále musíme pokračovat směrem k Polné, až konečně stará cesta odbočuje vpravo, správným směrem do kopců k Lysé. Pod námi pramení Borský potok, my stále stoupáme ke kótě 1 044m. Míjíme několik posedů, poslední je na hřebeni a přes louku míříme přímo k vrcholu Lysé. Z této strany se jde dobře, povedlo se nám trefit správný směr aniž jsme si zašli. Projdeme lesem s výhledy do vnitrozemí a k nedalekému Libínu, přejdeme cestu obcházející celý masív Lysé a mezi skalkami dorážíme poslední výškové metry.

U Zlaté je prameniště Blanice, i když podle mapy je delším přítokem Dlouhohřbetský potok, pramenící pod Knížecím stolcem.

Prameny Blanice v mokřadech jsou všude okolo nás. Vydatný vývěr zde nehledejte.

Zlatá...

Terén mimo cesty není příliš schůdný, to je patrné i z fotky.

Detailní záběr ale díky této neupravenosti ukazuje barevnost krajiny.

Zatím ještě převládá zeleň, léto bylo vlhké a studené a tak mají stromy ještě dostatek síly. Vyjímku tvoří keře a výrazné javory.

Další z ruin je z bývalé vísky Květná.

Pohled od Předního Boru k Lysé.

Kamenitý vrch leží na druhé straně naší cesty, směrem k Ondřejovu.

Přední Bor.

Cesta k Ondřejovu, Ktiši a Tisovce je hodně používaná. Tady již můžete snadno na vojsko narazit. Dokonce i na tanky. Dnes je ale neděle a tak se necvičí.

Rybník u Zadního Boru jsme původně chtěli jen minout, ale to by byla škoda.

Panorama sice trošku zdeformovalo hráz rybníka, ale jeho usazení v hornaté krajině lze dobře vyčíst.

I zde jsou zřícená stavení, pohled směrem k Lysé.

Venca kontroluje čas, tep a tlak svého zdravého srdce.

A Luděk si ho zase takhle dobrovolně huntuje v ledové horské vodě.

Klid nic neruší, zatím jsme od rána nepotkali živou duši.

Možná jen pár mrtvých, které se jistě potulují kolem nás..

Odcházíme od nepojmenovaného a v mapách ještě nezaznamenaného rybníka a míříme dále k jihu.

Tím se vzdalujeme i od Chlumu (1 190m).

Míjíme i Lysou (1 228m), protože není kde zabočit a spoléháme na intuici. To naštěstí vyjde a tak můžeme konečně stoupat k vrcholu.

Kraj se opět zabarvuje podzimními barvami, stoupáme s výhledem na vrchy Špičák a Nad Hospodárnicí.

Další výhled míří k Olšině a Lipnu.

I nad Borským potokem se louky pozvolna samy zalesňují.

Posed na Zadním Boru, který míjíme, je nově postavený. V okolí je jich podobných víc, zřejmě dobrá místa pro lov zvěře.

První zatoulaný kámen zvěstuje skalní bloky kdesi nahoře nad našimi hlavami.

Jsme na hřebeni a tak stoupáme k Lysé hoře pohodlně a bez větší námahy.

Východní svah je strmý a nabízí skvělé pohledy k Libínu.

Také na Lesní cestu Prasečí houštiny, kterou právě naplno osvětlilo odpolední slunce.

Cesta, po které lze obkroužit celou Lysou.

K vrcholu vede jen nepatrně vyšlapaná stezka, jaký to rozdíl oproti protějšímu Královskému stolci.

Celá Lysá hora je, stejně jako nedaleký a zřetelně viditelný Knížecí stolec, poseta skalami. Lezeme na samotný vrchol, který je o 2m vyšší než známější Knížecí stolec a je nejvyšším bodem Želnavských hor.

Snadno se domlouváme i na dalším postupu pod Knížecí stolec a poté na jeho vrchol. Tady jsme byli v podobné sestavě na jaře před rokem a půl. Posezení je nahoře ideální, zkrátka jako u stolce. Rozhlížíme se kolem dokola, neboť vrch je po Kirillu stále přehledný, a kecáme s několika dalšími turisty. Z nich velká většina přijela na kolech. Překvapením je modře značená nová turistická značka, která sem vede ze Záhvozdí. V dáli vidíme i vrcholky Alp, ale jen mizerně v mlžném oparu.

Pohled míří k Umrlčí hlavě. Snažil jsem se na internetu zjistit původ tohoto podivného názvu, ale marně.

Vrcholové foto nesmí chybět.

A důkaz, že nelžeme...

Scházíme k sedlu mezi Lysou a Knížecím stolcem. Vrchol Lysé nebyl na naše hodování připraven a tak krmení prázdných žaludků odkládáme až na vrchol stolce.

Lysou se táhne celý hřebínek skalisek, kopírujících svažité severní svahy.

Pohled zpět ze sedla.

Na vrchol Knížecího stolce je z této strany snadný přístup upravenou pěšinou. Dokonce je na úpatí, ale i na vrcholu odpadkový koš s igelitovým pytlem.

Skalní bloky jsou rozesety všude na svahu hory.

Z vrcholu dělám panoramatické fota 360°, zde je pouze Arnoštov, zoomem přitažený cíl naší cesty.

A zde jsem pořádně přitáhl meandry Vltavy u Želnavy.

Slíbené panorama pouze z dvou fotek. Jinak by z dlouhé nudle nebylo nic vidět.

Samotný vrchol Knížecího stolce(1 226m).

Chlum vyčnívá nad rovinami Budějovické pánve.

Nejsme tu sami...

Naše skupinka, v pozadí Lysá.

Na vrchol není snadné vylézt a tak jsme za všechny pověřili sportovce Luďu, aby tam zapíchl státní vlajku. Bohužel si ji nechal doma...

To, že je výstup na vrcholovou skálu nebezpečný je vidět i pod ní. Stopy krve se nedaly přehlédnout.

Klábosící holky a vyděšená Vločka.

Vrchol je velmi tajemný a zdá se, že by mohl sloužit mimozemským civilizacím ke kontaktu s lidmi. Některá podivná stvoření jsme měli možnost minout.

Raději se pakujeme, unesených lidí je ve světě spousta. Nechceme se stát pokusnými králíky jakýhkoliv Ufonů!

Tím, že je dnes vrchol Knížecího stolce bez vzrostlých stromů, stává se ideálním výhledovým místem a bude jistě na čas středem pozornosti turistů.

Zvláště, když na jeho vrchol povede oficiální turistická značka.

Dolů sestupujeme západním směrem na cestu, která vede právě od Záhvozdí, ale také oklikou k Arnoštovu. Jdeme vpravo sestupem k Dlouhému hřbetu, který chceme přejít. Stezka ale mizí v mlází a tak scházíme přímo dolů k Dlouhohřbetskému potoku a hlavně k lesní cestě, která nás vede po vrstevnici pod Černou stěnu. Za ní zabočujeme po těžkou technikou rozryté cestě vpravo k Blanici. Přibrzdí nás jen kousek mokřin nad potokem. Zkratka nás vyvedla už nedaleko Arnoštova a do něho také zanedlouho i přicházíme.

Doplňujeme vodu z pramene a z Lesní cesty Pramen uhýbáme na hřeben Dlouhého hřbetu.

Z něho ale velmi brzy mizíme a zvířecí stezkou klesáme k Dlouhohřbetskému potoku.

Možná také budu na nějaké fotce...

Zkratkou po rozorané cestě klesáme opět k Blanici.

Tu snadno překonáme a tak se kruh uzavírá. Jsme nedaleko Arnoštova.

Vločka je sice taky už uťapkaná, stále nás ale vleče za sebou.

Arnoštov, kde můžete nalézt i zbytky staré lesní železnice, mířící do více míst a využívané k přepravě dřeva. Dnes zbyly většinou jen náspy.

Celá trasa byla odhadem dlouhá 25km a s přestávkami jsme ji šli necelých osm hodin. Převýšení nějaké bylo, ale díky pozvolnému stoupání až na Zadní Bor nepříliš těžké. Nebýt Knížecího stolce a cyklistů, nepotkali bychom ani živáčka.

Pokud máte pro strach uděláno, vydejte se do VVP Boletice, jde o neporušenou a krásnou oblast naší přírody, kde lišky ještě dávají dobrou noc.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Rony

14. října 2011 16:35

Rony říká

Před chvílí jsem na ČT24 zaslechl, že se VVP Boletice má brzy zmenšit o cca 15%. Nové turistické značky tak možná budou vně výcvikového prostoru a třeba i Knížecí stolec. Uvidíme...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

15. října 2011 19:51

Jack říká

Opět si nás nezklamal ...český kraj je prostě úžasný a vždycky překvapí , a na podzim opravdu víří všemi barvami .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Lu

18. října 2011 21:04

Lu říká

Nejdřív jsem chtěl jenom chválit - fotky jsou nádherný, hlavně kompozičně. Z některých však mám dojem, že jsou barevně trochu dosycené, což Šumavská krajina nepotřebuje.

Rony

20. října 2011 21:45

Rony říká

Sytost a kontrast často trochu zvyšuji, ale podstatné je i nastavení monitoru a to má každý trochu jiné. Snažím se to nepřehánět...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

21. října 2011 14:47

Japo říká

Hezký výlet Musím tam někdy udělat vandr, než Knížecí stolec zaroste.

Mimochodem, na tom kameni byla opravdu krev? Mně se to z fotky ani nezdá ...

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.