Dolomity - Cortina ďAmpezzo II.

Dolomity - Cortina ďAmpezzo II.

Stálé a krásné počasí umožní projít si trasy u nejvyšších hor. Zatímco ostatní jdou do mohutného Sorapisu, my s Lukášem a Romanem traverzujeme ostrý hřeben Pomagagnonu s výhledy na skupinu Monte Cristallo. Další den ozdobí výjezd lanovkou na Tofana di Mezzo a pochod překrásnými partiemi okolo Averau.

Monte Cristallo

I další den je na pořadu dne trasa, kterou jsme si v 91 roce prošli. Proto se s Romanem a Lukášem jako jediní vzdáváme pohledu na smaragdově zelené jezero Sorapis s vydáme se ze sedla Tre Croci na opačnou stranu.

Monte Cristallo (3 221 m n. m.) i nižší hřeben Pomagagnonu (2 450 m n. m.) jsou výborným náhradním programem. Šotolinovou cestou jdeme k horní stanici lanovky Padeon. Klouže nám to po kamínkách nehezky, asi proto to upozornění "Perdito" na stezku, kterou jsme opovržlivě minuli.

K vrcholům Monte Cristallo lanovka nejede, je v provozu především v zimě díky sjezdovce, která vede odvážně od nejvyšších vrcholů. U výhledu na mohutný Sorapis si sedneme k stolu, kde se o krmení dělíme s dvěma žlutozobými kavkami. Pak zamíříme rovnou na rozeklaný hřeben Pomagagnonu.

Vzhůru na Monte Cristallo...

Sorapis.

...

Masív Monte Cristallo - Cima Padeon, Cresta Bianca, Cristallino ďAmpezzo.

Cristallo di Mezo.

...

Sedlo Tre Cime.

Ostrý hřeben Pomagagnonu...

Stezka uhne do svahu, míjí hřeben a bezpečně ho traverzuje. Odmění nás mnoha výhledy na barevný masív Monte Cristallo. Dostáváme se do sedélka, odkud vleže dlouho pozorujeme Cortinu ďAmpezzo. Máme čas a chvíli se povalujeme na slunci. Kousek pokračujeme po stezce k nejvyšším vrcholům ostře střiženého hřebene, ale za sesuv, co obnažil holou skálu, se vydá jen Lukáš. Prosím ho, aby se vrátil hned jak se stezka zhorší. Jsme na náročném úseku, který zde mění tečky v křížky a ty na mapě vyznačující ferratu. Stezka se ostře zdvihá k vrcholu Pomagagnonu.

Dost dlouho netrpělivě přešlapuji na místě s úžasným výhledem do dlouhého údolí Val Bosco, jemuž vévodí skalnaté svahy Cima Padeon a Cresta Bianca, v pozadí s další tří tisícovkou Hohe Gaisl.

...

...

...

Tofana

Pohled k Marmoladě a bližší Averau.

Na hřebenu Pomagagmonu...

Cortina ďAmpezzo.

...

...

...

...

Sestupová stezka ke Cortině.

Cestou k vrcholu Pomagagnon...

Dál pokračuje jen Lukáš.

Hohe Geisl - Crode Rossa (3 140 m).

Vracíme se na sedlo a už už si chceme hodit korunou, jestli ostře sestoupit na jižní stanu a dojít na dolní stanici lanovky, či do doliny Bosco. Rozhodne čas, kterého máme dost.

Klesáme prudce dolů k Rio Bosco, kde se můžeme hodinu jen tak válet u potůčku. Chladíme si nohy a dle nálady střídáme stín stromů s hřejivými paprsky slunce. Teprve kolem půl třetí pokračujeme nahoru do sedla a již pohodlnou stezkou se propadáme zpět k zaparkovanému autobusu.

Sestup do Val Padeon...

...

...

Monte Cristallo...

...

...

Cristallo ďAmpezzo (3 008 m).

...

Sestup zpět k sedlu Tre Cime...

...

...

Sorapis.

Nuvolau, Averau a popletené stezky

Tofana di Mezzo

Dnes opět zamíříme na Passo Falzarego, odkud nás lanovka vytáhne na plošinu k ohromnému kvádru Torre Grande. Vyjedeme tedy na opačnou stranu, než když jsme sestupovali do doliny Travenandzes.

Obloha bez jediného mráčku však láká i k cíli, který je často v létě pro vrtkavost počasí nedostupný. Je to výjezd na Tofana di Mezzo ( 3 244 m n. m.).

Lanovky na Tofana di Mezzo.

Nahoru se vezeme velkými kabinkami s dvěma přestupy. Dva tisíce výškových metrů prudce vzhůru, to je zážitek sám o sobě. Bubínky mi v uších pořádají koncert zběsilého hudebníka, aniž bych o to stál. Pohledy dolů začínají být až natolik šílené, že se člověk přestává bát. Je to stejné jako v letadle.

Nahoře je bezvětří a slunce příjemně hřeje. Připravené bundy jsou zpět do batohů a my stoupáme roztroušeni po stezce k samotnému vrcholu Tofana di Mezzo.

Prachatičtí turisté zaplní bezmála půlku autobusu.

Tofana.

Stoupáme do nebes...

...

Výjezd z 1 200m na 3 070m je zážitek. Prostřídáme hned tři kabinkové lanovky.

...

Horní stanice he nedaleko Tofana di Mezzo (3 242 m)...

Modravé dálky za Cortinou...

Cortina ďAmpezzo.

Vzdálená Monte Civetta (vlevo).

Předvrchol Tofana di Mezzo.

Poslední lezecký kousek je otevřený kolmým pohledům a tak se strachy lehce zpotím. To mě čeká ještě dvakrát, protože když nahoru dorazí Lukáš, hned jde zkoumat ferraty v okolí vrcholu. Ztrácí se mi za klesajícím hřebenem a já na něho musím pokřikovat aby neblbnul a hned se vrátil. To udělá a zmizí zase na ferratu vedoucí na Tofana di Dentro. Bože, co mě s ním čeká?

Jak jinak, rozhledy jsou skvělé. Na plošině u horní stanice lanovky jsou vyobrazeny okolní vrcholy, na které shora dohlédneme. Jen jediný vrchol Dolomitů je vyšší - Marmolada ( 3 343 m n. m.). Vrchol, na který jsme i s pomocí lana za mlada s Romanem a dalšími kámoši od Lago di Fedala vylezli.

V dáli ční do nebes ještě vyšší vrcholy. Mezi nimi dominuje vysoký Grossglokner, nejvyšší hora Rakouska. Jeho mohutnost a výšku však doceníte až když jste pod ním.

Výstup na hlavní vrchol někteří vzdali, ale těžký nebyl...

Jen poněkud vzdušný...

Vrchol Tofana di Mezzo (3 244 m)...

Dole je skryta dolina Travenandzes, kterou jsme šli před dvěma dny.

...

Marmolada (3 343 m) je nejvyšší horou Dolomitů.

...

...

...

...

...

...

...

...

Tofana di Dentro.

...

Znovu Marmolada.

...

...

...

...

Rakouské Alpy - Grossglockner.

Novelau, Averau

Nás očarovaly Dolomity. Ještě ohluchlí přijíždíme autobusem k lanovce Cinque Torri. Zdržení podmíní pozdější odjezd k večeři, který je nově stanovený na šestou večerní.

S častým pohledem zpět k impozantní obří věži, kvádru

Torre Grande, stoupáme stále výš, až na 2 574 m vysokou horu Novelau. Spousta lidiček slézá proti nám, všude je někdo vidět. Tohle místo je zjevně velmi oblíbené. Jistě za to může i vysoká a pro nás nedostupná hora Averau, pod kterou se chvíli motáme. Cesta zpět dokonce traverzuje úpatí jejích kolmých stěn. To se stane později osudným partě dvanácti z nás, když se jim traverz sutí zdá náročný a vyberou si omylem stezku do jiného údolí.

Nad hlavami nám přeletí vrtulník, udělá dva okruhy, slétne do údolí a u stěn Tofana di Rozes se vznese vzhůru, aby se na jeho pozadí zcela ztratil.

Jedeme vzhůru k Cinque Torri...

Impozantní věž Torre Grande pŕitahuje pozornost.

...

...

...

Stoupáme na Nuvolau (2 574 m)...

...

Tofana di Rozes.

...

Auta nahoru zřejmě vynesl orel...

Monte Cristallo a Cortina.

Neobvyklé manévry vrtulníku nás docela zaujmou...

...

...

Z vrcholu Novelau, kde poletují černé kavky žebrající o nějaké to sousto. Shora je jasně vidět, že traverz Averau nejde nijak ošulit. Po kochání se novými, velmi vzdušnými pohledy z Novelau směrem k jihozápadu a následném sestupu k Rifugio Averau, proto nastanou malé komplikace. Všichni jdou špatně a zatímco my s Lukášem překonáme velmi rychle suťovisko pod horou Averau. Ani můj pokřik shora skupinku neobrátí. Další již tuto chybu neopakují a tak se nás několik schází v sedle za Averau.

Averau je přístupný ferratou. My ho budeme traverzovat suťoviskem u úpatí skal. Někteří radši sejdou do jiné doliny, jistě že omylem...

Marmolada.

...

Věž Torre Grande se zmenšila.

Skulptura na vrcholu Nuvolau je zřejmě nějakým horským aktem.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Rifugio Nuvolau.

Tofana di Rozes.

Od Rifugio Avalau mnozí sestupují chybně, hluboko pod sedlo Passo Falzarego.

My jdeme s Lukášem pod mohutnými skalami a traverzujeme do sedla za Averau (Forcella Averau).

Stezka se vine neuvěřitelně pestrou krajinou, připomínající zvrásněnou krasovou planinu. Trochu náročnější je krátký sestup žlabem, poté již snadno scházíme po čtvrté hodině na Passo Falzarego.

Slunce dnes neuvěřitelně pálí a Lukáš si to odskákal úžehem. Klidíme se do stínu hospody v sedle, kde popíjíme rádler a pivo, a přes hodinu debatujeme jak se vrátí ztracená výprava, když autobus dolů serpentinami neprojede.

Protože se dvanáct ztracenců na autobusové zastávce ani za dvě hodiny nedočká místního autobusu, napadne je přijet stopem.

...

Opět kolem proletí průzkumný vrtulník. Naše tracené však jistě nehledá.

Zpět do sedla Falzarego jdeme pestrou krasovou krajinkou..

Obtížnějším místem je pouze tento sestup kamenným žlabem.

...

...

...

...

...

...

Sas de Stria (2 477m).

...

Averau v plné kráse.

Až v sedm odjíždíme na odloženou večeři. To je marginální problém, nic co by někoho z nás, čekajících, rozhodilo. Naopak. Od stolu plného chutného alkoholu se nám nechce odcházet ani když se bloudící skupina navrátí.

Úspěšné čekání na ztracené...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.