Dolomity - San Pellegrino I.

Dolomity - San Pellegrino I.

Úžasně fotogenické hory, kde bílé vápencové skály vyrůstají ze svěže zelených údolí, učarují každému. Můžete v nich odvážně stoupat po zajištěných stezkách na ostré vrcholy, či se jen tak toulat údolími a cestami s panoramatickým výhledem. To jsou Dolomity, zapsané mezi přírodní památky UNESCO.
První den tvrdě stoupáme na Schlern (Val Gardena), další věnujeme krásnému okolí San Pellegrina, kde jsme ubytováni v hotelu Cristallo. Tyto dny věnuji především focení kytek. Kolem je botanický ráj.

Buon giorno, grüß Gott, především však krásný dobrý den v turisticky nejvděčnějšį a fotograficky nejkrásnější oblasti Alp, která vás zve k prožití pohodového týdne mezi pohádkovými ledovci i skalními masívy. Čekají nás strmé vápencové štíty jihozápadních Dolomit, třpytivé ledovce a tyrkysově zelená oka horských jezer a sstříbřité řeky, květinový ráj na letních horských loukách...

Pečlivě vybrané klenoty krajiny vám nyní nabízíme.

Tolik úvod Standy Šťastného, který opět připravil pro CK Ciao krásné turistické trasy, ačkoliv se nakonec zájezdu nemohl zůčastnit.

Vyjíždíme v pátek pozdě večer (8. - 15. 7. 2016). Letos se do Dolomit přihlásil opravdu velký počet nadšenců. Jede nás přes padesát. To je už hodně velký počet na podobnou akci, trochu omezuje možnosti, a jsem zvědavý, jak se vše organizačně zvládne.

[I][/I]

Naturpark Schlern

Val Gardena - Schlern

Po noční jízdě, kdy jsem usnul sotva na pár minut, nás čeká výživná první etapa. Na Tour de France by jí říkali vrcholová. Na její start ná autobus vyveze exponovanými serpentinami až do výšky 1733 m n. m. Oblast Val Gardena je známá především lyžařům, horské louky a strmé štíty však lákají turisty i v létě.

Val Gardena z okna busu.

Únavu z nevyspání cítím hned na lanovce, která míří na Spitzbühel a zkrátí nám výstup o dalších malicherných 200 m. Vencu motivuje to, že již na parkovišti překonal svůj výškový rekord a jde s Romanem pěšky. Vůbec netuší, co ho v Dolomitech čeká. Vyznačená cesta na mapce ukazuje, že na nejvyšší vrchol Schlernu to bude ještě velké převýšení. Čeká nás totiž nejprve sestup k potoku.

Na travnatém pahorku u horní stanice lanovky si vychutnáváme skvělé výhledy na ohromující alpské vrcholy. Zatímco v dáli se bělají zasněžené hřbety, dole v údolí se vše zelená. Stejně i kolem nás. Jdeme po pastvinách a horských loukách s mnoha vzácnými květinkami. Hned při prvním setkání nás Dolomity utvrdí v přesvědčení, že jde o mimořádně fotogenické hory. Ostatně ne nadarmo byly zapsány do přírodního bohatství Unesca.

Barevně laděné skály směřují do nebeských výšin a pod nimi se ve svěží zeleni krčí malebné dřevěné domky, rozhozené po náhorní planině jako vrchcáby. Procházíme kolem některých z nich a zvolna klesáme k horské chatě Saltnerhütte, kde je restaurace. Zde se za potokem začne stezka rychle zvedat. Spíš jen tušíme její klikyháky proplétající se mezi stromy a keři rododendronů až na hřeben dlouhými stovkami metrů.

Před prvním trekem - Kompatsch..

Masív Schlernu odkrývá pohled na Burgstall (2 515 m n. m.).

Hřeben Schlernu.

Saltnerhütte.

Stoupání doprovází úžasné barvy, tolik typické pro Dolomity.

Skupina Brenta.

...

.Saltnerhütte shora.

Brzy se trápím, ale jsem odhodlaný vzhůru vystoupat. Pot se mi řine po zádech, které dnes nesou plnou polní fotovýbavy a zátěž je znát. Ulevil jsem jim pouze tím, že jsem v autobusu zapomněl lahev mattonky. To je ovšem v dnešním teplém počasí docela průšvih. Když se k tomu přidá nevyspání a pozůstatky podivně promarněné zimy, kdy jsem podobně jako mnoho dalších Jihočechů zakusil zánět středního ucha, absces v krku i příušnice, není se co divit, když nedaleko pod zlomem vyčerpán končím. Bez vody se mi motá hlava a postupně mne předchází snad celý autobus. Venca se také trochu zahlcuje a zůstává vzadu. Jeho cíl je ale jasný. Dobýt vrchol za každou cenu.

Místo mokrého trička si oblékám lehkou mikinku, rozhlížím se po okolí a pomalu sestupuji zpět. Cestou fotím hořce, hořečky, kamzičníky, rododendrony a plno dalších horských bylinek. Nijak mi nevadí, že až nahoru nevylezu, mým cílem jsou hory a ty jsou všude kolem. Úžasné fotogenické hory.

Dolomity jsou přitažlivé nejen úžasnou krajinou, ale také skvělou botanickou zahradou. Začátek července je ideální pro poznávání mnoha druhů bylinek.

...

Nízké keříky rododendronů kolem stezky směřující na vrchol Schlernu překrásně kvetou.

DSC_0068

Hořec tolitový..

...

...

...

Pět fotek Venci z pochodu na vrchol Schlernu, kam jsem se nedostal.

Rifugi Schlernbödele.

...

...

No holky! Co jste to tam nahoře udělaly?

Dole hltám vodu hned z několika potoků a pramenů, u hospody pak "cucám" přes hodinu jedno velké pivo. To zde znamená 0,4 l/4 €. Jsem rád, že nejsem úplně sám, kdo nedošel. Alespoň se mám s kým bavit. S tou mladou Italkou, co seděla sdětmi naproti u stolu, to nějak vázlo.

Cestou zpět k lanovce dostávám první lekci o zdejších bylinkách od paní Jitky. Ale řeč se stočí i na imigraci a politiku EU. Poprvé slyším o předpovědi z indických palmových listů.

Od Národního parku Schlern je to do San Pellegrina, kde budeme ubytováni, ještě přes dvě hodiny cesty. Brzdí nás mnohé serpentiny, sjezdy a výjezdy sedel, ale je to krása. Dívám se z okna a stále se měnící pohledy do hor mě usnout znovu nenechají.

Hotel Cristallo leží v nadmořské výšce 1920 m a je to skvělé místo. Všude kam se podíváte, jsou vysoké hory. A dobře se dýchá, loni bylo v Bricku u Zell am Zee přes 30°C dlouho do noci.

I večeře stojí za zmínku. Čtyři chody si běžně nedávám a tak mám docela problém dojídat. Zajímavé je, že snad nejvíc toho sní ti nejhubenější, viď Janko.

Den druhý: San Pellegrino - Col Margherita (2 550 m n. m.) a Cima Juribrutto (2 697 m n. m.)

San Pellegrino - Col Mergherita.

Dnes využijeme nedalekou kabinovou lanovku na Col Margharitu. Jde vlastně o trolejbus zavěšený na silném laně. Byť s problémy, všichni se do něho najednou vecpeme a pak už zbývá jen neomdlít v nastalém vedru a vydýchaném vzduchu.

Z vrcholu Col Margharity hledíme na náš hotel, který se propadl hluboko do údolí. Jsme ve výšce 2 500 m n. m. a míříme na nedaleký vrchol Juribrutto (2 697 m n. m.). Převýšení není velké, navíc okolo hory vede zajímavý traverz. Travnaté louky jsou znovu jako kouzelná zahrada posetá spoustou horských kytek. Od Jitky dostávám druhou lekci z botaniky. Ta mne natolik zaujme, že nasazuji na Nikon makro objektiv a u rozcestí pod Juribruttem se rozhodnu pokračovat právě traverzem.

...

...

...

Panorama.

...

...

Col Margharita, horní stanice lanovky.

Monzoni.

Hotel Cristallo vypadá jako by byl pár desítek metrů od nás. ...

Jsme ale na vrcholu Col Margharita a opak je pravdou.

...

Směr Marmolada. Ta je nejvyšším vrcholem Dolomitů.

Marmolada (3 343 m n. m.).

La Campagnacc a hřeben skupiny Selle.

Téměř všichni stoupají k vrcholu, zatímco já si užívám hodnotného výkladu Jitky a občas i jejího muže. Latinské názvy mi hlavou sice jen proletí, ale některé ty české v ní zůstanou. Mezi kameny objevuji rostlinku s listy podobnými rosnatce okrouhlolisté... a vida, objevil jsem krásně kvetoucí masožravou tučnici. Ani skalnatý terén a svah který procházíme neznamená, že zde nic neroste. Podobně jako včera se i zde objevují skalničky, hořečky, hořce, vše ve velkém množství.

Od světa zářivých kvítků nás neodtrhnou ani bunkry a kamenné zídky, pozůstatky bojů l. světové války. Stoupáme k vrcholku s třemi dřevěnými křížky, omotanými ostnatým drátem. Hlavní vrchol Juribrutta je nedaleko nad námi.

Zdeňka, Hanka, Jarka a Roman.

...

Kamenný mužík má určovat směr v mlze při špatné viditelnosti. Dnes je však tvoří kde kdo a tak trochu pozbývají původní smysl. Snadno vás v mlze naopak zavedou k okraji srázu. Foto je toho důkazem.

...

Hořec Clusiův.

...

Je oblačno, ideální rozptýlenę světlo. Dnešek bude o kytičkách. V tom mi skvěle pomůže makroobjektiv Nikkor 105mm f/2.8G AF-S VR Micro.

...

...

Hořec Clusiův.

...

...

Hořec jarní.

...

Hořec tečkovaný.

Vysokohorské pomněnky mají o trochu větší květy, než ty naše.

Silenka bezlodyžná.

Lnice alpská.

...

Orchidej (nebo jsem nedával pozor a je to pouze hluchavkovitá rostlinka).

Toto už orchidej je.

Kvetoucí masožravka tučnice byla ojedinělým ùlovkem.

Mák horský.

Po krátké svačince kamennou plání klesáme k turistickému rozcestí. Focení nás zdrželo natolik, že několik zdatných jedinců již přelétlo vrchol. Sestupujeme kamenným mořem mezi skalními stěnami Cima Bocche (2 745 m n. m.) a Juribrutta, poté traverzujeme úbočím této hory. Začíná pršet a občas je slyšet přibližující se ozvěnu hromu. Mnohé to tak vyděsí, že okamžitě zrychlí krok. Já ukrývám foťák, oblékám pláštěnku... a také zrychluji krok. Už jsem pár nepříjemných bouřek v horách zažil. Tahle je k nám milosrdná. Sem tam se zablýskne, v dáli zahřmí, spadne pár velkých kapek, jinak je klid.

Cima Bocche (2 745 m n. m.) bude od rozcestníku nadosah.

...

...

Hnojník využívá kravský trus a mimořádně se mu daří.

Moc děkuji paní Jitce, že jsem byl obohacen o hodnotný výklad a určení druhů. Při popisu mi hodně pomohly stránky: www.poutnice.cz (dolomity-flora).

...

Palouček před námi Col delle Palùe opět skrývá pozůstatky bojů l. světové, přicházející bouře však zájem o průzkum utlumila.

Horský kobereček má něco do sebe.

Kdejakou škvíru či puklinu ve skále obsadí nějaký botanický skvost.

...

...

Úprk z hor.

Nad San Pellegrinem.

...

Spěšný ústup z hor lze využít i jinak. V ceně hotelu máme wellnes a to také mnoho z nás vyzkouší. Do rozpálené sauny jen nahlédnu, ale ve výřivce si důkladnou masáž neodpustím.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jak znáte Dolomity?

33%Velmi dobře z letních i zimních dovolených.

19%Znám pouze jejich letní - turistickou tvář.

26%Jen ze zimního lyžování.

22%Neměl jsem zatím možnost v nich pobývat.

Hlasovalo 728 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

11. srpna 2016 15:01

Blanka říká

Opět krásné fotky. Zimní Dolomity jsou určitě také krásné, ale já je navštívila několikráte právě začátkem července a to oči opravdu přecházejí z té krásy kytiček, které tam všude krásně zdobí skály i louky. Tak nějak si představuji ráj.  Blanka

Rony

12. srpna 2016 23:59

Rony říká

Znalci tvrdili, že letos výjimečně začátkem července kvetly všechny kyti najednou. Jarní, letní... možná i zimní 

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Paulie

1. října 2016 11:37

Paulie říká

Opravdu moc pěkné hory i kytky! Krásně jsi je zachytil.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.