Dolomity Superski II

Dolomity Superski II

Možná si matně vzpomínáte na článek Dolomity Superski, jež jsem napsal před rokem. Letos jsme se vypravili ve stejném složení (já, brácha a strejda Jirka) za zimními radovánkami opět do stejnojmenné skupiny středisek, i když do jiné oblasti, a nelitovali jsme. Pojďte se podívat, jak se lyžuje poblíž Marmolády!

Oproti loňsku se akce nelišila jen místem. Nejeli jsme už s cestovkou (ta jen zařídila ubytování), což nám dalo více volnosti a bližší seznámení s místními "domorodci", které se ve velké skupině lidí nezažije.

Mohlo by se zdát, že nebude motivace vyrážet brzy na sjezdovku a skutečně nám to občas trvalo, permanentky však byly drahé (schválně, jestli tipnete kolik!), tak jsme je chtěli projezdit, a lyžovat od 10 do 16 je překvapivě náročné (když nejsou fronty na lanovky a nevysedává se moc v chatách).

Lyžařská mapa a mapa okolí.

Cesta na místo v neděli (konkrétně 27.2.) by byla celkem fádní, kdybych se já jako navigátor nerozhodl pro zkratku. Jeli jsme přes Mnichov na Brennerský průsmyk a pak to vzali poblíž Brixenu kratší trasou klikatícími se silnicemi z údolí nahoru. Na mapě vypadala cesta dobře a ze začátku skutečně vše dobré bylo.

Měli jsme v plánu projet sedlem Passo Sella (2244 m n. m.), což se nakonec změnilo v zajímavou jízdu, protože začalo sněžit a navíc kromě návratu ho nebylo jak objet (leda jinými sedly). Naštěstí řídil zkušený Jirka, takže jsme sice vyčerpali velkou část časové rezervy na dojetí k hotelu, ale vše dobře dopadlo (tedy pro nás, viděli jsme jednoho bavoráčka ve stromu).

Pak jsme překonali už skoro za tmy další, i když nižší sedlo Fedaia, kterým bychom stejně museli projet (a i tam sněžilo). Pozitivní bylo, že jsme nebloudili (jinak bych se k navigování nepřiznal :-) ).

Na hotelu, jehož jméno znělo Garni Ai Serrai (Serrai je soutěska, která poblíž skutečně byla) jsme zjistili, že tam budeme sami, což jsme si při snídani užívali (žádné kdo dřív přijde, ten dřív bere). Večer nám však po dlouhé cestě zbyla energie jen na večeři, a tak jsme se vydali poznávat výtečnou italskou kuchyni a temperamentní italskou obsluhu :-).

Další den ráno, ehm, dopoledne jsme se vydali skibusem z naší vesničky Sottoguda do areálu Civetta. Přes noc sice napadl čerstvý sníh, bylo však zataženo.

V areálu Civetta se alespoň trochu protrhla oblačnost, a tak poprvé zkouším fotit.

Přehlídka našich lyží. Zleva Jirkovo, Honzovo a moje. Zleva doprava také zhruba klesá jejich hodnota. :-)

Dali helmy dohromady ...

Čestvě pocuk ... ale dost klišé, čerstvě zasněžený masiv Monte Civetty.

Areál Civetta se nakonec neukázal být až tak zajímavý, možná i kvůli počasí. Ve vyšších částech jsme občas projížděli mraky, chvílemi sněžilo a většina sjezdovek ani nebyla zajímavá, ačkoliv pár hezkých se našlo.

Druhý den nám však vše vynahradil. Od rána bylo krásně, a tak jsme se vydali rovnou k samotné Marmoládě (3343 m), nejvyšší hoře Dolomit, jež byla jen pár kilometrů od hotelu. Sice jsme zažili první nemalou frontu na kabinovou lanovku, vyvezli jsme se ale z 1450 m se dvěma přestupy do celých 3250 m n. m.!

Ráno pod lanovkou na Marmoládu. Na fotce vidíte také v podstatě jediné místo, kde jsme si užili frontu (odpoledne tam byla ještě několikrát větší). :)

Na druhé mezistanici lanovky na Marmoládu uprostřed bílého království. Celkově má lanovka 3 úseky.

Výhled z horní stanice lanovky. Uprostřed ční ostré štíty skupiny Sasso Lungo, vpravo je mohutná skupina Sella.

Horní stanice lanovky

Naše maličkosti rozvalující se v 3250 metrech nad mořem. Vlevo Honza, vpravo já.

Honza a Jirka

Jirka předvádí obloučky.

Brzdový pád

Ladný oblouček

Sasso Lungo

Z horní stanice lanovky na Marmoládě, kam jsme podruhé vyjeli. Ty tečky dole jsou lyžaři.

Vrchol Marmolády z horní stanice lanovky.

Skupina Sella. Vpravo dole je vidět kus sjezdovky, od rána rozježděné do boulí kvůli tomu, že tam je převaha začátečníků ...

Sjezdovka na Marmoládě. Trochu prudká (červená) a boulovatá.

Zamzrlé jezero v sedle Fedaia ve výšce 2000 m.

Celkově jsme vyjeli na Marmoládu dvakrát, já s bráchou jsme si dali ještě dvě menší sedačkové lanovky navíc a stejně toho bylo dost. Převýšení 1800 m i na sjezdovkách je opravdu hodně.

V hotelu nám řekli, že se dá z tohoto střediska dojet do naší vesničky a měli pravdu. Byla to nádhera.

Cestou z Marmolády na hotel, kterou jsme absolvovali na lyžích, jsme projížděli krásnou soutěskou Serrai lemovanou ledopády. Škoda, že bylo na pořádné focení už moc šero.

Únavou zapadl do sněhu.

Když se řekne, že se jede lyžovat do nějakého střediska, tak se většinou myslí opakované sjíždění několika sjezdovek. Ono to u nás ani jinak nejde, v Alpách však mají jiné možnosti. A tak je možné jeden den nesjet ani jednu sjezdovku dvakrát a přesto lyžovat pořád.

Zázrak se jmenuje Sella Ronda, neboli lyžařská trasa kolem skupiny Sella. A skutečně je na sjezd či snowboard a ne běžky. Tamní střediska (mj. Arabba, Canazei) se rozrostla tak, že obklopila celou obrovskou horskou skupinu.

Jirka už tuhle trasu jel, a tak věděl, že se dá stihnout, i když na lyžařských mapách vypadá dlouhá. Podpořilo nás také dobré počasí, takže jsme během jediného dne sjeli spoustu sjezdovek, nahoru vyjížděli více jak 20 lanovkami různého druhu (velké kabiny, kabinky, sedačky, i jedna kotva) a užili si spoustu rozhledů.

Poháněla nás však nutnost přejet cestou zpět jedno sedlo, dokud jezdí lanovky (skupina Sella byla od hotelu dál než Marmoláda a skibusem se přiblížit nešlo). Rezerva byla nakonec půlhodinová, ale stresu moc nebylo.

Ranní strečink s Marmoládou v pozadí.

Skupina Sella, kterou budeme objíždět

Odhodlání dát Sella Rondu (objet skupinu Sella)

Skály skupiny Sella

Kabinová lanovka vcelku mírným údolím, jež se při objíždění Selly musí absolvovat.

Foceno přes speciální žlutý filtr: lyžařské brýle :)

Pauza na Jimmy Hütte

Sasso Lungo zase z jiné strany.

Pohled k Passo Sella, přes které jsme jeli autem. Za chvíli tam budeme i na lyžích.

Panorama skupiny Sella.

Při Sella Rondě je nutné absolvovat několik modrých přejezdů, i když by si zasloužily spíše zelenou barvu: jsou místy i do kopce!

Sasso Lungo v celé své kráse

Večer nás v hotelu nalákali na jednu místní tradici, udržující se zjevně hlavně z komerčních důvodů. Vyvezli nás autem do vesnice dál v údolí, kde jsme si nakonec koupili pochodně (za 5 "éček" jednu) a šli jsem s velkou skupinou lyžařských turistů dolů soutěsků, jíž jsme odpoledne používali pro přejezd ze sjezdovek k hotelu na lyžích.

Nutno říct, že jsem pochodeň v ruce už dlouho nedržel, takže jsem si to užíval. Soutěska byla v září plamenů pěkná a ve vesnici, kde průvod končil a kde jsme i bydleli, jsme vyhráli v tombole nové lyžařské boty. Jelikož jsem měl z nás tří dosud nejhorší, tak připadly mně. :-)

Před pochodem

Momentka v převisu s ledovým sloupem v pozadí.

Jenže štěstí se proti nám obrátilo, a tak už i při večerním pochodu sněžilo a nepřestalo celý další den (v pořadí čtvrtý). Stejně jako první den jsme ho strávili v areálu Civetta, jen bylo ještě horší počasí. Navíc se mě chytla rýma, takže na dni bylo dobré jen to, že jsme si odpočinuli (samozřejmě kromě večeře).

Jak celý den sněžilo, nebylo moc co fotit. Zaujal mě jen tento kočár s dětmi.

Zasněženo, zamračeno ...

O převaze překrásného počasí rozhodl poslední den. Jelikož se nám Sella Ronda moc líbila, dali jsme ji znovu, tentokrát z druhé strany. Opravdu je tam tolik sjezdovek, že jde skupina Sella "oblyžovat" na obě strany. Nakonec se ukázalo, že pravotočivý směr je kratší než levotočivý, který jsme zvolili předtím, protože se nám zdál kratší.

Ranní panoráma z Passo Pardon, přes které jsme se přehoupli směrem k naší oblíbené skupině Sella.

Schválně, jestli už poznáte, jaké skály jsou na fotce :)

Příprava na lyžování po chvíli kochání se skalami.

Paraglidista

Všechny cedule jsme objeli!

Poslední podvečerní rozhled na Dolomity

Sjezdovka plná "pluhů" (začátečníků). Naštěstí jedeme na druhou stranu, ten slalom bych nikomu nepřál.

S lyžováním jsme se rozloučili projetím soutěsky, večer si dali poslední chody tamní výborné kuchyně a ráno v poklidu za krásného počasí vyrazili domů.

Ranní pohled od hotelu ... a můj foťák už nezvládá ten kontrast.

Sněhem krásně vyčištěné auto, prašná cesta zpět mu však vrátí normální vzhled.

Dva hnědí medvědi v sedle Falzarego, když jsme zastavili při cestě zpět. Vyjeli jsme zrovna nad 2000 m n. m. a kousek od nás se lyžovalo. Byli jsme nad známým střediskem Cortina d'Ampezzo.

A v tom sedle k našemu nesmírnému překvapení zdobila zeď Rifugia (chaty) stará "čézeta"!

Jeli jsme tentokrát přes Rakousko, vyhybaje se dálnicím (v Německu prý začínal Fasching), skrz Vysoké Taury a Kitzbühel domů ...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

19. dubna 2011 21:38

Rony říká

Kdybych, kdysi před dvaceti lety, věděl, že na Marmoladu vede z druhé strany lanovka přímo nahoru, nikdy bych se tam pěšky nehrabal ...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

19. dubna 2011 23:30

Japo říká

Ale zase se můžeš chlubit velkým převýšením

A taky bych tipoval, že tam před 20 lety nebyla.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.