Dvě údolí a Tři sestry I.

Dvě údolí a Tři sestry I.

V létě 2013 byla vedle vydařené návštěvy Slovinska v plánu ještě jedna, o něco větší výprava. Jenže jak už to bývá, nemůže se skvěle dařit moc věcí najednou, tato velká výprava tedy nakonec padla, a když deset dní před začátkem semestru padla i její záložní varianta, mohl jsem už jen zůstat doma, nebo si narychlo vymyslet něco krátkého sám pro sebe. Tak jsem tedy začal vymýšlet.

Jakožto člověk sólově nezcestovalý jsem chtěl v první řadě eliminovat rizika. Vybraná destinace tedy musela být bezpečná, civilizovaná a jazykově přátelská, v ideálním případě i s dobře dostupnými horami. A pokud možno také blízko ČR, aby se ten krátký výlet moc neprodražil. Volba padla celkem logicky na alpské země, a záhy jsem objevil levné jízdenky do Innsbrucku, kam jsem se chtěl podívat od doby, co jsem toto malebně položené město kdysi zahlédl z dálnice. Moc jsem toho doma naplánovat nestihl, nicméně zpáteční jízdenka byla v kapse a předposlední prázdninovou neděli v polovině září jsem tedy mohl vyrazit.

Do tyrolské metropole a zpět mě doveze noční spoj Student Agency, odjezd z Florence stíhám docela těsně. Sedím sám v předposlední řadě před dvěma hlučnějšími dítky a jejich matkou, která kolem půlnoci neustále nahlas telefonuje a v pauzách se dohaduje s personálem, proč její tříletá dcera nemůže sedět vzadu uprostřed. Žádný luxus, ale mohlo být i hůře, klid nastává kolem jedné.

1. den (pondělí)

Přes noc se mi v nepříliš komfortním polospánku honily hlavou myšlenky v němčině, asi jsem tedy ještě všechno nezapomněl, jak jsem se obával. Do Innsbrucku dorážíme přesně s východem slunce, dosud vytrvalý déšť snad již definitivně ustal. Vystupuji u Olympijského stadionu na jihu města. Ubytovat se můžu až odpoledne, ukládám tedy velký batoh na nádraží a ve čtvrt na osm zahajuji prohlídku centra.

Nádraží bude pro dnešek dobrým výchozím bodem, leží zhruba uprostřed tohoto stotřicetitisícového města.

Pokud mě něco zaujalo už od prvních chvil, je to všeobecná upravenost a čistota. Rudolfova fontána z roku 1877 na náměstí Boznerplatz vznikla na památku 500 let vlády Habsburků v Tyrolsku.

Toto místo by se klidně mohlo jmenovat Hlavní náměstí, je to však ulice Marie Terezie. Zhruba uprostřed této ulice se nachází barokní sloup sv. Anny (Annasäule) z počátku 18. století.

Na Innsbrucku mě velmi lákala skutečnost, že jsou zde z většiny ulic vidět vysoké hory, které město svírají ze severu i z jihu. Jak ovšem sami vidíte, zatím si vzhledem k počasí musím nechat zajít chuť.

Severní části ulice nenápadně dominuje do růžova laděný Špitálský kostel (Spitalskirche).

Centrum je po ránu klidné, turisticky jej vytěžuje pouze pár jedinců z Asie.

V devět se konečně otevírá infocentrum. Žádám zde o mapu okolních hor, načež dostávám obrázkové schéma s nakreslenými turistickými trasami, které má do mapy tak daleko, jak si jen dovedete představit. Zřejmě jsou trasy v okolí značeny mimořádně dobře, ale stejně si sem asi zajdu ještě jednou, to tu vážně lidi chodí po horách jen podle nějakého obrázku?

Vstupuji do ulice Herzog-Friedrich-Straße, jež je osou starého města (Altstadt). V pozadí věž staré radnice, zvaná též Městská věž (Stadturm), tam se dnes ještě podívám.

Ulici z obou stran lemuje podloubí. Náhodou jsem si zde vyfotil vchod do podniku, kde budu za pět dní v naprosto rozlámaném stavu obědvat.

Známým symbolem města je takzvaná Zlatá stříška (Goldenes Dachl), tvořená pozlacenými plátky mědi, při jejím focení mě málem přejel skútr. Byla dokončena roku 1500 na oslavu svatby císaře Maxmiliána I., příslušný balkon sloužil císaři a jeho manželce jako pozorovatelna při různých událostech.

Zpětný pohled na ulici, která se u Zlaté stříšky rozšiřuje v jakési náměstí

Dům zvaný Helblinghaus z 15. století, na němž se postupně podepsala gotika, baroko i rokoko

Mnoho staveb v centru vypadá velmi nově, po válečném bombardování spojenci zřejmě moc starého nezůstalo.

Historickou uličkou jsem přešel na velice poklidné náměstí Domplatz, jemuž vévodí barokní dóm svatého Jakuba z počátku 18. století, zvaný též innsbrucká katedrála.

Začalo zase poprchávat, chvíli jsem se před deštěm schovával, ale asi to nemá velký smysl. Jsem teď severně od centra při dolní stanici lanovky Nordkettenbahn, kterou se lze nechat vyvézt na hřeben ležící severně od města až do výšky 2269 metrů nad mořem (jelikož ale zpáteční jízdenka stojí 30 eur, patrně tuto možnost nevyužiji).

Tyrolské zemské divadlo (Tiroler Landestheater)

Jsem stále v ulici, která lemuje staré město z východu. Vpravo zámek či palác Hofburg, vlevo v pozadí Tyrolské muzeum lidového umění (Tiroler Volkskunstmuseum).

Na nádvoří Hofburgu se dá pěkně posedět. Tento palác, jenž se údajně svým významem v rámci země řadí hned za vídeňský Hofburg a Schönbrunn, býval sídlem tyrolských knížat a jiných příslušníků habsburského rodu, svou dnešní podobu s rokokovými rysy získal za Marie Terezie v 18. století.

Věže Jezuitského kostela

Oblačnost konečně mizí, tohle je ten správný Innsbruck.

Ještě nějakou dobu bloumám uličkami starého města, které není příliš rozsáhlé (mně však rozsáhlé připadá, neboť k němu mylně počítám i další ulice).

Oběd jsem z finančních důvodů lehce ošidil (McDonald's) a teď čekám, až se mraky zas trochu vyprší.

V 11 hodin přichází slíbený výstup na Městskou věž, patrně vrchol tohoto dne. Tato gotická stavba z 15. století sahá do výšky 51 metrů, na vyhlídku o dvacet metrů níže jsem vpuštěn za 2,5 €. Nahoře mě pobaví připravené „fotografické místo“ s pevně namontovaným fotoaparátem, určené pro návštěvníky, kteří si koupili speciální městskou kartu. Stačí jen cvaknout a tisící stejná fotka je na světě.

Pohled na shon u Zlaté stříšky. Na vyhlídce jsem docela sám, takže mě v poklidném fotografování omezuje pouze ochranné pletivo.

Nakonec to sychravé počasí má i svoje kouzlo. Pohled přes Herzog-Friedrich-Straße a Maria-Theresien-Straße na jih.

V pozadí nelze přehlédnout skokanský můstek na kopci Bergisel, kde se mimo jiné každoročně koná jeden ze závodů Turné čtyř můstků. Do víceméně současné podoby však byl vybudován pro ještě významnější událost, zimní olympiádu v roce 1964, a využití pak našel i v roce 1976, kdy si Innsbruck zimní olympiádu zopakoval.

Opodál se z mraků vynořuje rozeklaný vrchol Serles (2717 m), vzdálený asi 16 km.

Dalším velkým kopcem na jihu je Patscherkofel (2246 m).

Pohled k domům za řekou Inn a dál na západ. V pozadí se zvedá západní část hřebene zvaného Nordkette či Inntalkette, jenž Innsbruck svírá ze severu a jehož vrcholy místy přesahují 2600 metrů.

Zelené střechy dómu svatého Jakuba a Hofburgu jsou ve skutečnosti ještě zelenější. V pozadí se zelená další část Nordkette.

Pohled dál do údolí Innu, jež je hlavní osou civilizace v Tyrolsku. Asi netřeba zdůrazňovat, podle čeho byl Innsbruck pojmenován.

Sešel jsem k řece na západní okraj starého města. Tomuto mostu se i přes moderní vzhled říká Starý (Alte Innbrücke).

Ottoburg, zajímavý dům na staroměstském nábřeží. Pochází stejně jako Zlatá stříška z konce 15. století a původně byl obytnou věží městského opevnění.

Tady to vypadá, že už jsem skoro venku z města, což je tedy pouze klam. Díváme se teď po proudu řeky, která obepíná většinu Innsbrucku jedním mohutným obloukem.

Rozhodl jsem se, že si dnes ještě prohlédnu čtvrti ležící za Innem při úpatí Nordkette. I takovéto obyčejnější části města mě převapují svým upraveným vzhledem (tuto fotku jsem tedy pořídil hned za řekou, ale stejně).

Po dlouhé době, kdy nebylo co fotit, se dostávám k pozdně gotickému zámku Weiherburg z poloviny 15. století, ležícímu na severu města. Protože jsem teď často šel do kopce a občas také bloudil, říkám si, že pro dnešek mám dost.

Zrovna když nějakým parkem scházím dolů k řece, začne najednou vyloženě lít, tři čtvrtě hodiny sedím v altánu. Po zeslábnutí deště schovávám foťák před vodou a vyrážím rovnou k hostelu na opačném konci města. Přes krytý most přecházím řeku, následně jdu dlouho po nábřeží, poté již známými místy k nádraží pro věci a pak už zbývají jen dva kilometry na jihovýchod (co takhle příště použít tramvaj?).

Hostel na kraji města vypadá obyčejně a pracují zde samé Polky. Klíč od pokoje musím při každém odchodu odevzdávat, neboť je prý pouze jeden. Aspoň jsou mé věci v bezpečí, říkám si poté, co jsem pokoj zamkl a s klíčem v kapse odešel do společné místnosti, nicméně po návratu nacházím pokoj odemčený a v něm nové spolubydlící, zvláštní systém. Snad se mi tu nic neztratí.

Trochu méně malebný výhled z okna pokoje.

Zbytek odpoledne trávím vesměs přípravou dalších dnů, kterou jsem doma nestíhal. Zjišťuji, že na nějaké horské túry můžu zatím vzhledem k počasí zapomenout a že doprava po okolí stojí mnohem víc, než jsem doufal ve svých nejčernějších odhadech. Jsem z toho všeho tak rozrušený, že si do notebooku instaluji malware z běloruské domény.

2. den (úterý)

Spal jsem krásných deset hodin, a to tak tvrdě, že mě vůbec nerušila trojice spolubydlících, kteří se ukládali mnohem později. Dvou z nich se ráno pro zajímavost ptám, jestli mají klíč od pokoje, prý ne. Dva lidé na našem pokoji tedy nedostali žádný klíč, já jsem dostal údajně jediný, který existuje, a třetí spolubydlící si zřejmě odemyká silou vůle, nebo tak nějak.

Pohled z okna pokoje napovídá, že negativní předpověď počasí pro dnešní den se vyplnila, ale jinak je to krása – lehký déšť prosvícený sluncem, duha a zasněžené vrcholy v pozadí.

Než si vyřídím pár formalit, uvidím ještě kus města, a pak se lehce rozchodím v okolních kopcích. S cenami už jsem se smířil, jdu si vybrat finanční rezervu a zakoupit jízdenku na zítřejší vlak.

Teď jsem na náměstí Eduarda Wallnöfera v jižní části centra. K vidění je zde například „nový zemský dům“ (Neues Landhaus) z roku 1938, kde sídlí vícero úřadů tyrolské zemské správy. Tuto budovu si zde sice nechali postavit nacisté, ale jinak na ní asi nebylo nic závadného, když tu dodnes stojí.

Tam, kde nacisté plánovali velký pomník svým hrdinům padlým v boji proti republice, se dnes nachází Památník osvobození (Befreiungsdenkmal), který zde po válce nechaly zbudovat francouzské okupační síly.

Ulici Marie Terezie, kterou jsem částečně viděl už včera, uzavírá z jihu Vítězný oblouk (Triumphpforte). Byl vybudován v roce 1765 na tehdejším konci města, při příležitosti svatby budoucího římského císaře Leopolda II.

V kombinaci se zasněženými horami vytváří oblouk scenerii, které se nemohu nabažit.

Po cestě ke copycentru, kde si musím vytisknout nějaké potvrzení pro příští ubytování, se dostávám k baroknímu kostelu svatého Jana (Johanneskirche) nedaleko Innu. V blízké restauraci pak levně obědvám.

Přecházím na jih města, kde přehlídka kostelů pokračuje. Rokoková Wiltenská bazilika z poloviny 18. století.

Hned naproti se nachází pro změnu barokní premonstrátský klášter Wilten (Stift Wilten), který jsem si vyfotil takto zpoza dálnice. Zrovna jsem také v pravý čas narazil na pořádnou pouliční mapu, už jsem se začínal ztrácet.

Slíbené rozchození po kopcích proběhne pouze v nejbližším podhůří Patscherkofelu, nečekejte od toho mnoho. Turistická značka mě přivádí pod dálnici A13, která pokračuje kamsi na jih do Itálie.

Procházím teď převážně lesem, který nenabízí mnoho výhledů do kraje, ale i to málo stojí za to. Tady je západní polovina Innsbrucku.

A tady východní, vyfocená tak o kilometr dále. Innsbruck je umístěn opravdu krásně.

Jelikož jsem Vám říkal, že nemáte čekat mnoho, jistě Vás nepřekvapí, že toto je můj dnešní vrchol. Lanser Kopf, 930 metrů nad mořem. Účel výletu je nicméně naplněn, provětral jsem se v lese a cítím se rozchozený.

Z vyhlídky pod vrcholem je dobře vidět již zmiňovaný Patscherkofel (2246 m), další z blízkých hor, na které se dá vyjet lanovkou. Nahoře se nachází ještě vysílač a nějaká restaurace, při zimních olympiádách zde probíhal sjezd na lyžích.

Půlhektarové jezírko zvané Lanser Moor či Seerosenweiher („leknínový rybník“), které potkávám na jižním okraji lesa, je chráněnou přírodní památkou. Vzniklo v prohlubni po ledovci.

Moje dnešní vycházka nevypadá moc náročně, to ale nic nemění na skutečnosti, že mi prý šlo chvílemi doslova o život.

Kus za golfovým hřištěm definitivně vycházím z lesa a trochu bloudivě se vracím do Innsbrucku, napříč tyrolským venkovem. Krajina v odpoledním slunci doslova září sytými barvami, takže mě tato vycházka stále těší, i když bych se už nejradši někam natáhl.

Mou poslední dnešní zastávkou bude renesanční zámek Ambras, který se nachází na kraji Innsbrucku kousek od mého hostelu. Byl postaven v polovině 16. století v místech, kde stával hrad z 10. století, na přání arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského, jenž zde pak desítky let sídlil. Z interiéru zámku určitě stojí za vidění například renesanční Španělský sál (Spanischer Saal), já jsem ovšem zůstal jen venku.

Hlavní branou se mi dovnitř nechce, pokusím se na zámek vloudit skrz anglický park.

Povedlo se. Dál asi nejsou třeba komentáře, prostě pozdně odpolední zámecká idyla.

Na závěr si ještě důkladněji procházím zmíněný zámecký park, jenž vypadá opravdu hezky. Nejvíc času trávím u jezírka, tolik druhů kachnovitých ptáků jako zde jsem snad neviděl ani v atlase. Jen slibovaný páv se mi celou dobu nějak schovává.

A to přímo za zády.

Od zámku jsem čekal trochu lepší výhledy na město, než mi poskytl, ale zase mě mile překvapily jeho exteriéry, takže spokojenost. Kolem šesté můj dnešní program končí.

Na hostelu zjišťuji, jak to má s klíčem třetí spolubydlící – prý dostal svůj vlastní, což znamená, že se zde klíče přidělují náhodně, ty dostaneš a ty ne. Zdejší systém mi rozum nebere, ale zítra už jsem naštěstí pryč.

Dnes sedím u internetu do tři čtvrtě na jedenáct, usilovně plánuji a sháním. I třetí den bude zřejmě takový provizorní, vlastně obětuji první tři dny tomu, aby druhé tři dny stály za to. Pokud by se Vám tedy článek o první polovině výletu zdál mdlý a nezáživný, bude to možná způsobeno tímto :)

3. den (středa)

Vstávám v 7:15. Celé ráno je takové rozespalé a zmatené – vypravuji se dost pomalu, venku prší, a k tomu ani nevím, za jak dlouho dokážu dojít na nádraží. Všechny problémy nakonec řeší tramvaj, která staví kus za hostelem.

Dnes vyrazím na nejzápadnější okraj Rakouska, mým cílem je město Feldkirch, ležící při švýcarských a lichtenštejnských hranicích. Když jsem se předevčírem dozvěděl, že mám za stokilometrový přesun vlakem zaplatit zhruba 700 Kč, pokusila se moje peněženka vyskočit z kapsy a zmizet, ale nakonec jsem si řekl, že jednou za rok takovou drahotu přežiji. Kromě toho je cesta dlouhá spíš 150 km, pro pořádek.

Trať vede celou dobu údolím, které tvoří osu západní části Rakouska, což je samo o sobě příslibem pěkné vyhlídkové jízdy, navíc mám ve skoro prázdném vlaku celé kupé pro sebe. Hostel ve Feldkirchu pak nacházím poměrně rychle, i když je od nádraží dál, než se zprvu zdálo.

Pokoj budu sdílet až se sedmi lidmi, ale jinak si nemůžu stěžovat, prostředí je útulné a vybavenost za 13 eur na noc výborná (možná trochu klesla poté, co po mém vysprchování v příslušné sprše došla voda). Budova hostelu je stará snad sedm století, mělo by jít o bývalou nemocnici.

Zřejmě Vám neuniklo, že už jsme v jiné spolkové zemi, malém a bohatém Vorarlbersku. Přijel jsem sice hlavně kvůli ještě menšímu a ještě bohatšímu Lichtenštejnsku a okolním horám, nicméně Feldkirch prý také stojí za vidění, a takhle po jedné hodině už za současné předpovědi počasí stejně lepší program nevymyslím, jdu se tedy blíže seznámit s městem, jež patří s 31 tisíci obyvatel mezi největší v oblasti.

Do centra to mám nudných 1,5 kilometru po přímé ulici a vůbec je celý Feldkirch s ohledem na populaci obludně rozlehlý, dobré dva kilometry čtvereční uprostřed města totiž zabírá neobydlený kopec.

Staré město si díky přehlednému plánku, který jsem dostal na hostelu, prohlížím velice podrobně, zde se pokusím být stručnější. Teď stojím u Lichtenštejnského paláce (Palais Liechtenstein) z roku 1697, jenž původně sloužil Lichtenštejnům jako správní budova, dnes v něm sídlí městská knihovna a archiv.

V infocentru při paláci se mi podařilo získat velice slušnou mapu okolních hor, takže teď už jen počkat na vhodné počasí, pokud tedy vůbec přijde.

Katedrála svatého Mikuláše (Dom St. Nikolaus) na východním okraji historického centra. Současná gotická verze pochází z roku 1478, předtím na jejím místě stávala katedrála nejméně o dvě století starší.

Feldkirch má hned dvě velká náměstí, obě jsou takto protáhlá. Mapa sice toto náměstí dělí na části Neustadt (před námi) a Domplatz (předchozí fotka), ale proč to komplikovat.

Hrad Schattenburg, který jste mohli zahlédnout už na předchozí fotce, si jakožto hlavní dominantu města nechávám až na konec.

Katzenturm („kočičí věž“) je nejvýraznějším pozůstatkem městského opevnění, na přelomu 15. a 16. století ji zde nechal znovuvztyčit sám císař Maxmilián I. Název věže je odvozen zřejmě od koček-kanónů, které zde bývaly umístěny.

Přešel jsem na úplný západ starého města k řece Ill („ILL“), přítoku nedalekého Rýna. Za rohem se z ní sice stane několikakilometrová, patrně umělá přímka, ale zde tato řeka vypadá skoro pohádkově.

Protože řeka nepředstavovala velkou překážku pro středověké útočníky, bylo při ní městské opevnění vyztuženo Vodní věží (Wasserturm), patrně koncem 15. století.

Landesgericht Feldkirch. Hlavní soud ve Vorarlbersku nesídlí k mému překvapení v hlavním městě (Bregenz), ale právě zde.

Obcházím teď staré město podél řeky, zde míjím vodní elektrárnu.

Prašná věž (Pulverturm) z roku 1460, nejjižnější bod někdejších městských hradeb

Rozkopanou částí města jsem došel na druhé hlavní náměstí.

Toto náměstí se nazývá Marktgasse neboli „tržní ulička“ (trochu zvláštní názvosloví...). V pozadí kostel svatého Jana (Johanniterkirche) z počátku 13. století, další středověká památka.

Původně středověkou památkou je i radnice, která byla přestavěna po požáru koncem 17. století. Budovu zdobí fresky znázorňující leccos z historie města, do záběru se mi však vešel pouze vchod s erby místních šlechtických rodin.

Nadešel čas vystoupat na hrad, náhodou zrovna v dnešním nejlepším počasí.

Než jsem na hrad vystoupal, počasí se zas trochu zkazilo. Takto vypadá hlavní nádvoří.

Schattenburg pochází z počátku 13. století, vystavěn byl zakladatelem Feldkirchu, hrabětem Hugem z rodu Montfortů. Dnes tu sídlí historické muzeum a restaurace, jejíž ceny mě moc nelákají, i když nejde o nějakou extrémní drahotu. Z interiéru jsem tedy bohužel viděl naprosté minimum, a dnes už toho asi obecně moc neuvidím kvůli blížícímu se lijáku, plánovaný výlet na vyhlídku za městem nebudu v tomto nestálém počasí riskovat. Škoda, Feldkirch jinak nezklamal.

Jsou čtyři hodiny, nejvyšší čas na nějaký oběd. Snahu najíst se co nejlevněji nakonec přetavuji ve Wiener Schnitzel za 12 eur, asi jsem si potřeboval pokažené odpoledne nějak vykompenzovat. Zbytek dne potom jako vždy usilovně plánuji, wi-fi chytám pohodlně na pokoji. Zatím mi osamocené cestování celkem vyhovuje, jen se mi zdá, že na mě lidi ve Feldkirchu nějak moc zírají. Nevím, co si o tom myslet, na nějakou paranoiu ze samoty je třetí den ještě poněkud brzy :)

Zítra hodlám navštívit Lichtenštejnsko ležící hned za humny, velmi mě zajímá, jak taková miniaturní země vypadá a funguje. Na radu kamaráda se tam vypravím pěšky, abych si co nejlépe vychutnal krajinu (jelikož má Lichtenštejnsko na délku jen něco přes 20 km, věřím, že to půjde). Ale to už si nechám na druhý článek, snad se mi jej povede vydat v nějaké dohledné době.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

2. ledna 2016 14:06

Paulie říká

Cesty o samotě mají něco do sebe, ale já sám většinou příliš spěchám

Krajinu okolo Innsbrucku stejně jako město samotné jsme v létě 2014 (takže už předloni) prošli v rámci zájezdu s prachatickými turisty. Líbilo se mi tam, jenom počasí taky nevycházelo podle představ. Město je opravdu pěkné.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.