Expedice Norsko 2015, část druhá

Expedice Norsko 2015, část druhá

Série článků o našem cestování po Norsku pokračuje druhou částí. Po přenocování ve městě Otta poprvé vyrážíme do norských hor, konkrétně do národního parku Rondane.

3. den (pondělí)

Vstáváme disciplinovaně v sedm. Večer a v noci byla slušná zima, což některým jednotlivcům, jimž v průběhu let zestárly dříve kvalitní spacáky, způsobilo jisté nepříjemnosti. Ráno je ovšem nádherné slunečné počasí, takže se na náš první pořádný den v Norsku vyloženě těšíme. Ranní rutinu ještě nemáme moc zmáknutou, a tak se z kempu vyhrabeme až někdy kolem deváté hodiny.

Studium materiálů v infocentru

Turistické mapy národních parků od nejběžnějšího vydavatele vychází v Norsku zásadně na 200 NOKů. Je tedy hezké, že pak za deskami najdete překvapení, jednu roztomilou děravou norskou korunu, ale kvalita mapy není tak mimořádná, abychom si za tu sumu kromě mapy Rondane koupili ještě někdy nějakou další.

Kdo chce cestovat po Norsku, nesmí se bát serpentin a úzkých silniček. Výjezd na Rondane z Otty je oproti jiným ještě poměrně decentní.

Občas již zahlédneme i zasněžené hory národního parku Jotunheimen, střechy Norska. Zde „jen“ obyčejné okolní kopce.

Kdo chce cestovat po Norsku, nesmí se taktéž bát mýta. Mýto za vjezd do oblasti národního parku, jež platíme ve vesnici Mysusæter, činí 20 NOKů, což nijak výrazně nevybočuje z obvyklých mezí.

Na prašné cesty se vyplatí investovat do pořádných pneumatik.

Blížíme se k cíli. Na dlouhých rovinkách to člověku nedá, aby nepřekročil absurdní limit 30 km/h a občas neměl na tachometru i 50. Kdyby to viděla policie, hned by se jednomu z nás cena dovolené zdvojnásobila...

Zaplněnost parkoviště v nás moc radosti nebudí. Odtud už musíme pěšky.

První výhledy na jádro národního parku

Rondane je nejstarší národní park v Norsku s rozsáhlými náhorními plošinami, ledovcovými údolími a deseti vrcholy přesahujícími 2000 metrů nad mořem. Prý zde žijí velká stáda sobů, tato plachá zvířata jsme nicméně nezahlédli. Informační cedule nabádají turisty, aby se sobům vyhýbali, neboť vyplašená zvířata mohou utíkat několik kilometrů a zbytečně se tak vyčerpat.

Sbaleni a připraveni vyrazit jsme někdy okolo jedenácté. Nejsme troškaři, a tak si dáváme na tento den pořádný cíl: zdolat nejvyšší horu národního parku, Rondeslottet (2178 m). Máme jen trochu obavy, že na takovou túru vyrážíme poněkud pozdě.

Parkoviště se nachází někde pod 1100 metry nad mořem a na nás teď čeká asi šest a půl kilometrů dlouhá prašná cesta vedoucí téměř po rovině k jezeru Rondvatnet na severovýchodě.

Kámen označující hranici národního parku

Kdo na fotce najde náš zelený Renault do deseti sekund, má opravdu dobrý postřeh!

Divoká říčka, jež vytéká z jezera Rondvatnet. Ještě si s ní užijeme spoustu zábavy, ale to až později.

Skupinovka s mraky. Konečně jsme v té severské divočině, na kterou jsme se tak těšili.

Jihozápadní obzor ohraničují zasněžené štíty nejvyššího norského pohoří, Jotunheimenu.

Na opačné straně, vlevo pod mrakem, je Rondeslottet.

Je velmi těžké nefotit zpočátku „každou hloupost“.

Cesta nás vede stále zhruba na sever.

Na okraji silničky se nachází hned několik kamenných hromad poskládaných do tvaru mužiků.

Vrchol Ljosåbelgen (1948 m) na severozápadě

Dobře schované obydlí

Jotunheimen je pořád na svém místě, stačí se jen otočit…

Další dobře schované obydlí. Mimochodem, věděli jste, že v národních parcích a volné přírodě obecně se v Norsku smí stanovat kdekoliv, pokud dodržíte vzdálenost 150 m od nejbližších obytných budov?

Storsmeden (2016 m) zhruba na severozápadě

Po několika pro některé z nás nepříjemných kilometrech prašné cesty se nám začínají otevírat první pohledy na Rondvatnet.

U jezera se nachází malá turistická vesnička postavená v typickém norském stylu.

Základem pro úspěšnou horskou túru je pořádná výbava a správný styl k tomu.

Kousek před jezerem odbočujeme z hlavní cesty a jdeme zkratkou. Jezero si necháme na později, teď nás čekají hory a času není nazbyt.

Na to, jak je potok malý, vytváří pěkný kaňon. Ač je to v Norsku celkem běžný úkaz, nás to prozatím fascinuje a děláme několik fotek.

Kaňon pohledem „rybího oka“.

Za potokem se nacházejí rozsáhlé koberce nadýchaných lišejníků.

Neuvěřitelně strakatý terén a první stoupání. Z nějakého záhadného důvodu jsme si tento den mysleli, že nás čeká převýšení pouze okolo 600 metrů, to je tedy samozřejmě velký omyl.

Detailní pohled na strakatý kámen

Poslušně následujeme červená téčka, kterými jsou v Norsku značeny téměř všechny turistické trasy. V pozadí vrchol Svartnuten (1840 m).

Prostředí se v Norsku s nadmořskou výškou mění velice rychle.

Všimněte si té čisté vody a krásně zelené trávy okolo. Ta byla v takové výšce opravdu ojedinělá.

Než začneme stoupat do sedla v pozadí, čeká nás další rovinka.

Kameny všude, kam se podíváš.

Přicházíme na první sněhové pole a máme z něj patřičnou radost. To ještě netušíme, kolik sněhu za celou dovolenou potkáme.

Na konci sněhového pole vytahujeme teplejší oblečení, ochlazuje se dost rychle.

Drsný vzhled zdejší krajiny budí respekt.

Zdolali jsme sedlo a v závětří rychle oblékáme to nejteplejší oblečení, které máme s sebou, vítr je již dost nepříjemný. Jeden Honza si doma zapomněl rukavice, po dnešku si je zřejmě hodně rychle pořídí. Nyní nás čeká výstup na vrchol Vinjeronden (2044 m), a to směrem, kterým se právě díváme.

Svět za sedlem

Od sedla stoupáme velice zajímavým terénem plným deskovitých skal a obrovských kamenných schodů (samozřejmě přírodních). Dostat se tímto terénem dolů bude ještě větší legrace než výstup (ačkoliv už teď mnohdy zapojujeme všechny končetiny).

Někteří z nás už fotí okolní krajinu z vrcholu, jiným ke zdolání zbývá ještě několik výškových metrů.

Na vrchol Vinjeronden postupně dorážíme okolo třetí hodiny odpolední. Dáváme si zde malou svačinku. Povětrnostní podmínky nejsou ideální, fouká zde opravdu nepříjemný vítr a mraky se začínají postupně natahovat i na vrcholky nižších hor.

Záhy máme jasno, že dále už pokračovat nebudeme – Rondeslottet, proslulý výhledy na všechny strany, je stejně celý den zahalen v mlze, a navíc nám k jeho zdolání podle jednoho z kolemjdoucích turistů schází ještě asi 45 minut chůze. Vinjeronden se tedy stává naším dnešním vrcholem.

Pohled zpět na kamenné moře, kterým jsme postupně stoupali směrem k sedlu.

Svahy vrcholu Storronden (2138 m), jenž se tyčí nad opačnou stranou sedla.

Údolí na druhé straně sedla

Někteří z nás mají odvahu pózovat na okraji srázu...

… i přesto, že pod nimi padá svah 500 metrů téměř kolmo dolů k tomuto jezírku. Na druhé straně sedla jsou svahy celkově velmi strmé.

Občas se mraky umoudří a my tak dostáváme šanci pořádně se rozhlédnout po národním parku. Nyní se díváme zhruba na severovýchod.

Údolí na druhé straně sedla ještě jednou, tentokrát bez mlhy

Detail jezera

Rondeslottet je ten velký kopec vlevo, který nevidíte. Za chvíli nás mlha pohltí úplně a definitivně.

První vrcholovka a jediná společná fotka bez „selfie tyče“. A teď rychle dolů, než nás mrazivý vítr zcela zničí.

Michala posíláme napřed vyježděnou kolejnicí po sněhu a samozřejmě si ho všichni fotíme a natáčíme. Jeho divokou jízdou se totiž baví i ostatní kolemjdoucí :-)

Sranda končí kousek před kamenným polem, dále už to bohužel nepojede tak hladce. Po zbytek sestupu bude moci Michal sušit mokrý zadek.

Honza takovou nepříjemnost řešit nemusí, ten si umí sednout do suchého.

Teď už bychom tam nahoře asi být nechtěli...

Sestup ubíhá samozřejmě o něco rychleji než cesta nahoru. Po asi hodince a půl chůze se dostáváme těsně nad jezero Rondvatnet.

Místo, kde z jezera vytéká říčka Store Ula, kterou jsme již viděli zblízka.

Turistická vesnička Rondvassbu shora

Brusinky jsou tady všudypřítomné.

Nějaký zbohatlík má na břehu jezera zakotvenou malou jachtu.

Jezero má na délku asi tři a půl kilometru.

Konečně se dostáváme k pořádné svačině, dojde i na Májku.

Ládujeme se přímo pod vlajkou.

Bohužel je nám od chvíle, co jsme se zastavili, dost zima. Není divu, od studeného jezera se v jednom kuse line nepříjemný chlad a ještě k tomu začíná lehce pršet. Hned po svačině se tedy vydáváme po prašné cestě zpátky na parkoviště. Těch šest a půl kilometru nám teď bude připadat jako nekonečná a mučivá vzdálenost.

Poslední pohledy na jezero Rondvatnet a přilehlé baráky

Opět jdeme okolo kaňonu malého potůčku, tentokrát na něj koukáme z druhé strany.

Na parkoviště se dostáváme po sedmé hodině večerní. Dnešní túra nám dala zabrat daleko více, než jsme původně očekávali.

Naštěstí už v tomto stavu nemusíme nikam jezdit. Zítra stejně podnikneme opět nějakou túru po národním parku, mýto je zaplacené, a jak už jsme naznačili, se spaním ve volné přírodě není v Norsku žádný problém. My se dokonce pokusíme zůstat přes noc přímo u parkoviště, abychom to neměli daleko k autu.

Zatímco se zabydlujeme, přichází krásné slunečné počasí, což samozřejmě vyústí v další sérii fotek.

Terén okolo je plný drobných „hrbolů“.

Stíny budou ještě delší, je teprve osm.

Naše prémiová záchodová sada – čtyřvrstvý toaletní papír a cestovní rýč. I takové věci jsou samozřejmě nedílnou součástí výletu.

První ostrý test

A toto je naše „anténa“, odteď rovněž nepostradatelná část výbavy. Zatímco většina karavanů disponuje satelitem, my si vystačíme s bambusovou tyčí!

Od určité hodiny nás neustále otravuje mračno komárů, obzvláště rádi sedají na naše čepice.

Vedle našeho zeleného Renaultu parkuje postarší bílý Volkswagen, také dodávka. S překvapením zjišťujeme, že má českou poznávací značku. Během večera se setkáváme s jejími obyvateli, mladou holčinou a jejím přítelem, a sdělujeme si naše dosavadní dojmy z cesty po Norsku. Je fajn potkat takhle daleko od domova naše krajany. Mimo jiné vyprávějí o výstupu na nejvyšší vrchol Norska, Galdhøpiggen, a dávají nám cennou radu, kudy se vydat, abychom se vyhnuli placení horského vůdce.

Setkání s krajany

Kolem desáté stavíme stany, což je opět pro rychlejší z dvojic zdrojem velké zábavy. Sedíce poblíž na židličkách utrousí co každou chvilku nějakou chytrou radu a natáčejí si celou akci na mobilní telefon, za občasného uchechtnutí krajanů z Volkswagenu.

Na parkovišti se nesmí kempovat. My to samozřejmě respektujeme a stavíme stany asi metr od parkoviště.

Tady na severu se v létě samozřejmě stmívá daleko později a pomaleji než u nás v České republice. Nejvyšší vrcholy národního parku stále zakrývá povlak z mraků.

Obloha nad Jotunheimenem se zabarvuje do žluto-oranžova. Norsko nám ukazuje svou krásu naplno.

Mraky válející se po vrcholcích hor a krásný západ slunce dávají fotografům příležitost pořádně se vyřádit.

Poslední z fotek byla pořízena v deset, vyloženě tma není ani v jedenáct. Nutno ještě poznamenat, že zde celý večer pobíháme pořádně nabalení a stejně nám není dvakrát teplo, ale koho by to v Norsku překvapilo?

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

25. července 2016 23:19

Paulie říká

Moc pěkné hory!

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.