Expedice Norsko 2015, část pátá

Expedice Norsko 2015, část pátá

Pátý den dovolené jsme si udělali dlouhou zajížďku k jezeru Eikesdalsvatnet, dosáhli jsme nejsevernějšího bodu celé naší cesty a zažili jsme parádní nocleh pod bouřícím vodopádem Mardalsfossen. I šestý den bude hodně uježděný, ale pokud nám vydrží hezké počasí, měl by opět stát za to.

6. den (čtvrtek)

Dnes vstáváme již v sedm. V noci bylo podobně jako večer poměrně teplo (tj. normální zima na bundu), což nás takhle blízko říčky a jezera trochu překvapuje.

Hned po tom, co rozlepíme oči, naše pohledy spočinou na této překrásné scenerii!

Krásné ranní počasí nás naplňuje energií, můžeme tedy s nadšením vyrazit na proslulou Trolí stezku. Pokus zanechat Michala na parkovišti a ujet nevyšel, takže tedy opět ve čtyřech...

Krátce po rozjetí zase stavíme, jižní cíp jezera Eikesdalsvatnet je neodolatelný.

Michal se snaží lézt na skálu hustě porostlou mechem, ale co si budeme povídat, moc se mu to nedaří...

V první řadě nás čeká návrat do Åndalsnes, a to stejnou dlouhou oklikou, kterou jsme včera přijeli. Světelné podmínky jsou dnes nicméně mnohem lepší, takže vás snad neurazí, když uvedeme dalších pár fotek z této trasy.

Po odjezdu z oblasti jezera Eikesdalsvatnet si nejprve asi 20 km užíváme sluncem ozářený Langfjorden. Ten pocit, sledovat neustále druhý břeh fjordu, který je tak blízko a zároveň tak daleko...

Při ústí fjordu do jiného fjordu jsme se stočili na jih a díváme se západním směrem k ostrovu Sekken (v pozadí uprostřed).

Ostrov, za ním poloostrov a zcela vzadu další poloostrov s impozantními horami.

Omrzelo by člověka vůbec někdy žít v takovéto krajině?

Uhrančivý vrchol jihozápadně od Åndalsnes

Protože je tak uhrančivý, dáme si jej ještě jednou.

A jsme u Åndalsnes. Tedy až objedeme fjord (cca 10 km). V tomto městečku poté uděláme menší pauzu na benzince.

Na Trolí cestu (v originále Trollstigen) vede silnice přímo z Åndalsnes, a to jižním směrem (ovšem jiným jižním směrem, než kudy jsme přijeli včera). Trolí cesta není nic jiného než úsek silnice s mnoha serpentinami koncentrovanými na malé ploše, které překonávají celých 400 výškových metrů a poskytují krásné výhledy.

Asi tušíte, že takovou nádheru bude dnes chtít vidět mnohem více lidí než jen my, a také se to záhy projeví.

Střihem jsme se přesunuli přímo na Trollstigen, již jsme zahájili výjezd nahoru. První záběr věnujeme vodopádu Stigfossen, vysokému snad 239 metrů. Nepřehlédněte můstek uprostřed fotky.

Tímto údolím jsme sem přijeli. První řidiči se touto nádherou mohli kochat v roce 1936, kdy byla silnice otevřena.

Žhavíme skoro všechny foťáky a kamery, aby nám nic zajímavého neuniklo, ale nakonec máme na pořizování snímků opravdu hodně času – provoz je poměrně hustý, dokonce jsme nuceni opakovaně zastavit a pak i stojíme v koloně.

Silnice je sice normálně otevřená zhruba od května do října, ale občas moc nechybí k tomu, aby se některý z turisty naložených autobusů v nějaké zatáčce „šprajcnul“ a zavřel cestu už v srpnu.

Stoupání je to opravdu prudké a impozantní, radost pohledět. Zde vidíme vlásenku číslo pět (pokud počítáme odspodu), celkem jich je jedenáct.

Zajímavý detail schovaný v dálce

No a takhle to potom vypadá nahoře… S překvapením zjišťujeme, že jen pár míst od nás parkuje auto Čechů, s nimiž jsme se před dvěma dny bavili na Rondane, bohužel jsou zřejmě někde v horách.

Dnes máme štěstí na počasí. Skály tyčící se nad parkovištěm na modré obloze krásně vynikají.

Říčka, která se po pár desítkách metrů mění ve vodopád Stigfossen

Trolí cesta je oblíbená turistická destinace, a tak zde vyrostlo několik komerčních budov. Je otázka, zda by to tu nebylo o trochu lepší bez nich.

Ještě stále jsou zde k vidění i tradiční norské domečky.

Moderní versus tradiční norská architektura

Předzvěstí Stigfossenu jsou tyto uměle vytvořené vodní schody.

...

Norové nad Trolí cestou vybudovali několik vyhlídek a spojili je kvalitními umělými cestami tak, aby se zde mohl pohybovat bez problémů každý.

Kousek od Stigfossenu padá přes prudce se svažující skály další vodopád

Horní konec Trolí cesty. Je sympatické, že pohled nehyzdí žádná moderní svodidla.

Po chodnících se neustále pohybují davy turistů...

První vyhlídka se nachází přímo nad horní částí vodopádu Stigfossen. My už míříme na tu druhou.

Druhá, hlavní vyhlídka, ční několik desítek metrů nad skálu.

Škoda jen, že je tu všude tolik lidí.

A další přicházejí… S přívalem lidí se tu dokonce počítá do té míry, že zde neustále pendluje mladík s košem a sbírá povalující se odpadky.

Stejně jako na řadě dalších míst, i tady turisté staví kamenné panáky.

Z vyhlídky je možné pozorovat všechny zákruty Trolí cesty. Po pravé straně vzadu vidíte stavební úpravu, jež proběhla asi před deseti lety.

Všimněte si, jak se silnice na několika místech rozšiřuje, aby se větší dopravní prostředky měly kde vyhnout. Nutno dodat, že jde o naprostou nezbytnost.

Pohled na okolí Trolí cesty „rybím okem“ je skutečně impozantní.

Byla by škoda se na Trolí cestě neusmát do objektivu kamery GoPro a odjet bez selfíčka. Tentokrát je obohaceno náhodnými turisty.

Na druhé vyhlídce panoramatická cesta končí, začínáme se vracet zpět k autu. Nadšenci samozřejmě mohou ještě vyrazit na okolní kopce, v našich plánech ale nic takového není.

U parkoviště se nachází několik obchodů, do jednoho z nich zalézáme a vybíráme nějaké norské pohledy. Honza, jenž si doma zapomněl rukavice, marně shání nějaké s přijatelnou cenou a kvalitou, zkusí to tedy později někde jinde.

Začíná být pomalu čas na oběd a my už máme docela hlad. Hodovat na takto rušném místě se nám však nechce, akorát by nám to tu někdo snědl. Nasedáme tedy do auta a mírným klesáním (minimálně oproti Trolí cestě určitě mírným) sjíždíme směrem k Norddalsfjordenu.

Silnice už se vlní jen lehce, ale průjezd mezi horami i přesto stojí za to. Rozhodně by byla chyba zůstat jen u Trolí cesty.

Po pár kilometrech narážíme na velké odpočívadlo. Několik laviček je volných, a tak jednu z nich zabíráme a dáváme se do vaření.

Během pauzy vylepšujeme naši anténu o vlaječku z toaletního papíru. Pokrok nezastavíš.

Jako místo k obědu je toto odpočívadlo vskutku neodolatelné. Krásné čtvrteční poledne.

Michal již vaření pod širým nebem zcela propadl.

Uprostřed nám již bublá polévka, vlevo v ešusu jsou vajíčka, z kterých Michal za chvíli na pánvi udělá míchaná. Dokonce je na rozdíl od včerejší čočky dobře spočítal. Honza se celým počínáním značně baví a natáčí si ho.

Potom, co jsme všichni dostatečně zaplnili žaludky, sjíždíme do pobřežního města Valldal. Očividně projíždíme jahodovým rájem, neboť snad na každém kilometru je u silnice alespoň jeden stánek s jahodami.

Z Valldalu pokračujeme na západ silnicí kopírující břeh Storfjordenu a záhy se ocitáme ve vesnici Linge, za níž se nachází stanoviště trajektu mířícího do městečka Eidsdal na protějším břehu fjordu. Sem se dnes ještě vrátíme.

Naše další kilometry povedou do Ålesundu, což je asi 45tisícové město na západním pobřeží Norska vzdálené od Valldalu zhruba 80 km jízdy. Nutno poznamenat, že cesta to bude poněkud únavná – silnice je typická klikatá s limitem 80 km/h, takže na ní strávíme hodně času, a do auta přitom docela nepříjemně praží slunce. Jinak je to ale moc hezká projížďka. Dlouho se držíme při Storfjordenu a jeho ramenech, záhy pak krajina a pobřeží začnou být natolik členité, že bez mapy člověk zcela ztrácí přehled o tom, která vodní plocha je moře a která jezero, co je ostrov a co poloostrov.

Ålesund je v porovnání se vším, co jsme viděli posledních pár dní, ohromné velkoměsto. V centru několikrát zakroužíme, než se nám povede najít bezplatné parkovací místo. Zastavujeme nakonec u přístavu na prostředním ze tří hlavních ostrovů, na nichž se město rozkládá. Parkování tu možná povoleno je a možná ne, budeme doufat.

Dle různých zdrojů má být Ålesund jedním z nejhezčích norských měst. Při bouřce v roce 1904 takřka celé město vyhořelo, avšak díky mohutné pomoci se ho povedlo poměrně rychle obnovit a během oprav získalo nový secesní vzhled, který se zachoval do dneška.

Centrum města, do něhož zasahuje úzký pruh moře mezi ostrovy Nørvøya a Aspøya. Vypadá to, že právě tento průliv je skutečným centrem Ålesundu.

Socha rybáře. Ålesund patří mezi centra norského rybolovu.

Někdo u domu parkuje auto, tady je však obvyklejší spíše takováto jachta.

Procházíme se uličkami poblíž průlivu a obdivujeme místní architekturu.

Aby sem mohly připlout i větší lodě, jsou přístavní místa „obrněna“ pneumatikami.

Barevné domy a krásná plachetnice v popředí

Kvítí v centru

Přibližně uprostřed města se na vrchu Aksla nachází vyhlídka, kam nyní zamíříme. Je ve výšce okolo 180 metrů nad mořem a je z ní krásný výhled nejen na samotné město, ale i na okolní ostrovy.

Kromě centra se zdají být opraveny i ostatní části města.

Cestou na vyhlídku procházíme místním parkem přiléhajícím ke kopci.

A začínáme stoupat.

Památník Viléma II., německého císaře, který pomohl obnovit město po velkém požáru.

Stačí jen vystřelit a bude potřeba obnovovat další část města.

S přibývajícími metry se nám začínají otevírat pohledy na všechna zákoutí města Ålesund.

Na fotografii ještě není cílová vyhlídka, pouze balkónek, kde si lidé mohou odpočinout a v klidu se rozhlédnout. Přesně jako to teď dělají Michal s Honzou.

Odpočinek vskutku přijde vhod – cestička, po které jdeme, připomíná stoupáním a častými serpentinami Trolí cestu ve verzi pro pěší.

Konečně jsme na vyhlídce. Pohled na město je impozantní.

Detailní záběr centra z vyhlídky. Takhle na fotce to vypadá skoro jako nějaký model.

Západně od města se nachází ještě jeden ostrov a pak už jen otevřené moře.

Většina ostrovů v okolí je s Ålesundem spojena silnicí, typicky podmořskou. Tímto způsobem se dostanete i na místní letiště, které je sotva viditelné při pravém kraji fotky.

Pohled do vnitrozemí, směrem na jihovýchod. Ač se to tak může zdát, toto není fjord, nýbrž pouze moře rozdělující pobřeží na ostrůvky (a opravdovým vnitrozemím jsou pak pouze hory v pozadí). Jak již bylo zmíněno, členitost pobřeží v okolí Ålesundu je ohromující.

Počasí přestává být idylické, blíží se asi větší přeháňka.

Déšť nás nahoře na nějakou dobu uvězňuje, což ale zrovna na takovémto místě příliš nevadí. Schováváme se pod střechou venkovní restaurace přímo na vyhlídce. Přístřeší a místa k sezení jsou sice určeny jen pro zákazníky, ale při pohledu na cenovou hladinu o nákupu čehokoliv vůbec neuvažujeme (i v českých korunách by tu bylo draho).

Cestou zpět jdeme opět parkem. Všímáme si především zvláštního jehličnatého stromu.

Detail jedné z větví stromu

Ålesund se nachází v hodně členité oblasti, a tak jsou některé uličky doslova zvlněné.

Během návratu na prostřední ostrov zacházíme do několika obchodů za účelem nákupu rukavic, které jeden z Honzů postrádá. Ukazuje se ale, že zatímco pro nákup ponožek stačí navštívit libovolný obchod s potravinami, obyčejné rukavice za rozumnou cenu takhle snadno neseženeme. No nic, ještě nejsou nezbytně potřeba.

Ålesund kirke, to je náš další cíl.

Procházíme už potřetí centrem města. Tady jsme však ještě nebyli – ulice Kirkegata neboli Kostelní.

Zastávka u výrazného kostela v centru bude zároveň naše poslední v Ålesundu, bohužel na město nemáme více času a přijeli jsme hlavně za norskou přírodou.

Původní kostel zde stál od roku 1855, při velkém požáru však byl značně poničen, a tak zde od roku 1909 stojí tento nový.

Naše návštěva Ålesundu tedy tímto končí. Nelitujeme zajížďky, město je opravdu nádherné a stojí za vidění. Je 18 hodin, a jelikož s naším parkováním u přístavu nikdo neměl problém, můžeme vyrazit zpět stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli.

Krajina někde poblíž Ålesundu. Na fotce zřejmě velké jezero východně od města.

Silnice nám pod koly neubíhá tak, jak bychom si přáli. Jak již bylo naznačeno, přísné norské dopravní předpisy nedovolují rychlost vyšší než 80 kilometrů v hodině, a k tomu nás značky s chronickou pravidelností nutí zpomalovat dokonce na 60 nebo 50 mimo obec, což je na norských silnicích velmi typické; bezpečnost za cenu hlemýždího tempa.

Po cestě zastavujeme ve městě Stordal na břehu Storfjordenu. Honza, který dnes celý den shání rukavice, rychle zabíhá do místního supermarketu a tentokrát již slaví úspěch. V následujících dnech se budou rukavice dost hodit.

Před půl osmou se dostáváme k malému přístavišti, odkud jezdí trajekt mezi vesnicemi Linge a Eidsdal (zřejmě jediný, který budeme muset za celou dovolenou využít). Kolem tohoto přístaviště jsme již projížděli po obědě, cestou do Ålesundu.

I když jsme dorazili zdánlivě včas, máme smůlu, trajekt nám ujíždí doslova před nosem a ani naše české nadávky nám nepomáhají. Nezbývá než se zařadit na první místo do fronty a čekat na další.

Asi dvacetiminutové čekání si zkracujeme focením ujevší lodě.

Opravdu krásně nám ten trajekt ujel.

Do Eidsdalu je to po vodě jen kousek (asi tři kilometry), po silnici bychom tam však jeli opravdu neskutečně dlouho. V Norsku dost typická situace.

Třešně tu ještě začátkem srpna zralé nejsou.

Rezavé zátiší

Po dvaceti minutách se konečně dočkáme. Neváháme a naloďujeme se mezi prvními. Nemile nás překvapuje cena – za auto a čtyři osoby platíme 157 NOKů, tedy necelých 500 Kč.

Plavba přes Storfjorden samozřejmě není dlouhá, trvá asi 10 minut. Z městečka Eidsdal se poté vydáváme do kopce na jih směrem na nedaleký Geirangerfjord. Nejpozději někde při tomto fjordu plánujeme po dnešním uježděném dni zakempit, máme za sebou více než 300 km.

Koukáme se po nějakém použitelném kempu, dnes nebudeme spát na divoko. Máme štěstí, už v polovině cesty ke Geirangerfjordu nacházíme zřejmě dosud nejlepší kemp, ve kterém jsme byli. Chtějí po nás 220 NOKů za ubytování a 10 NOKů za 6 minut sprchy.

Terén je zde srovnaný tak, aby se mohlo bez problémů kempovat. Jeden ze „schodů“ na kraji kempu si zabíráme pro naše stany.

Během večera se účastníme tradiční norské hry na schovávanou: Zpoza kopce se přižene mrak, v tu chvíli jsme nuceni všeho nechat, uklidit sto věcí do auta či pod stan, aby nám nenavlhly, a zalézáme. Zanedlouho pršet přestane, a tak opět vylézáme, vyndaváme nejnutnější věci a pokračujeme v přerušené činnosti, dokud nepřijde v ten nejméně vhodný moment další kolo hry. Chce to stále sledovat obzor, spatření ošklivého mraku zpravidla znamená, že do dvou minut je liják u nás.

Když zrovna neprší, připravujeme jídlo. Ohříváme si párky a bramborovou kaši, k tomu jsme si ještě ve velkém kotli přivezli čočku, jež zbyla ze včerejší večeře. Ostatní čočky ji mají co závidět, neboť ta naše projela Trolí cestu, byla se podívat v Ålesundu a ještě jí ujel trajekt; znáte jinou vařenou čočku, která by něco podobného zažila?

Počasí nás sice zlobí, ale aspoň je co fotit. Norská příroda nám již poněkolikáté předvádí, co večer dokáže vykouzlit s pomocí slunce a mraků.

Dnes jdeme spát pozdě, večer se naším pozdním příjezdem a nevyzpytatelným počasím značně protáhl. Snad zase zítra bude hezky, ale i kdyby nebylo, stále bychom mohli řici, že na počasí máme štěstí. V Norsku bývá i daleko horší.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

HoHo

HoHo

Jsem student pátého ročníku Fakulty informačních technologií na ČVUT zajímající se ve svém volném čase o webdesign, programování a grafiku. Také mám rád sport, zejména turistiku, lyžování, tenis a lední hokej...

Přidat komentář

Komentáře

Jack

20. února 2016 16:40

Jack říká

Parádní články z Norska )

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

HoHo

20. února 2016 17:57

HoHo říká

Díky, Pepo

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

27. února 2016 01:57

Rony říká

Pamatuji si, že jsme od horního parkoviště nad Trollstigen šli po ledovci na sedlo Trollí stěny (Trollveggen), odkud byl impozantní pohled do údolí. Má jít o nejvyšší kolmou stěnu Evropy, ze které skáčou borci s padáčky a sebevrazi...

Komentář doplněn 27.02.2016 01:59

http://www.horydoly.cz/horolezci/stena-trollu-trollveggen-4.html

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

27. února 2016 12:49

HoHo říká

Díky za tip, o té jsme nevěděli. Tak třeba příště, až se zase někdy podíváme do Norska

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.