Expedice Norsko 2015, část první

Expedice Norsko 2015, část první

Norsko láká svojí jedinečnou krajinou snad každého, včetně nás. V roce 2015 konečně okolnosti přály tomu, že jsme naše touhy mohli vyslyšet a na dva týdny do této krásné severské země vyrazit. Celý výlet se vám pokusíme přiblížit v postupně vydávané sérii článků.

1. den (sobota) – cesta do Norska

Prvního srpna brzy ráno se na Hlavním nádraží v Praze scházejí tři Honzové a vyzvedávají zapůjčený Renault Traffic, zatímco čtvrtý člen výpravy čeká doma spolu s objemnými zásobami, které ještě bude třeba naložit. „Zavolejte někdo tomu Honzovi, že už vyjíždíme“, zazní v autě krátce po nastartování.

To je tedy už naštěstí vtip, čtvrtý člen výpravy se jmenuje Michal. I tak ale bude příští dva týdny dost přehonzováno.

Takto tedy naše cesta na sever začíná. Z velké výpravy až deseti lidí se postupně stala velká výprava čtyř lidí. Obsazení se zcela stabilizovalo až na poslední chvíli, a tak jeden Honza vlastně skoro neví, co to je za lidi, s nimiž se do takového podniku pouští. To, co uvidíte na následující fotce, je potom jeden z výsledků takřka profesionálního půlročního plánování.

Vypadá to, že auto pro devět lidí bude nám čtyřem stačit tak akorát.

Ve čtvrt na devět konečně vyrážíme. Díky bratislavské SPZ se nemusíme bát, že bychom si někde udělali národní ostudu. Z finančních důvodů doplňujeme na poslední české pumpě těch pár litrů, které jsme projeli, a vjíždíme do Německa.

Měli jsme hodně plný kufr, a tak nás na poslední české benzínce před hranicemi takto „otravovala“ celní správa. Naštěstí nepřijeli kontrolovat nás, ale nějaký německý autobus.

U západních sousedů má dnes propuknout dopravní šílenství, neboť zde zrovna začínají prázdniny, proto máme několik hodin rezervu. Prvních pár kolon nás zdržuje u Drážďan, pak jedeme plynule až do Berlína. Tady navigace přepočítává, jak může, ale stejně se městem vlečeme velice dlouho. Za Berlínem se pak pokoušíme vyhnout ucpané dálnici, ale dost dobře to nejde. Nezbývá než konstatovat, že široko daleko je nejrychlejší kombajn, který vedle šestiproudové dálnice brázdí pole.

Nakonec se přece jen dočkáváme plynulé jízdy a svištíme na Hamburk.

Před Hamburkem zahýbáme na Lübeck, kde nás poté pořádně pozlobí GPS u jednoho nájezdu na dálnici (jinak si na ni nelze stěžovat). Na severu Německa si užíváme velice malebnou zemědělskou krajinu a jsme též nuceni začít si zvykat na chlad. Po posledním tankování v této zemi (dále už bude zase jen dráž) míříme na trajekt do Puttgardenu, ležícího na nevelkém ostrově Fehmarn.

Most na ostrov Fehmarn

Břehy ostrova Fehmarn. Nebýt rušného přístavu na druhém konci ostrova, mohli bychom tento kus země nazvat oázou klidu.

Do fronty na trajekt se zařazujeme ve čtvrt na osm, z naší rezervy tedy zbyla ještě celá hodina.

Fronta se však bohužel táhne více než kilometr od přístavu a nyní úplně stojí.

Dostavuje se pocit zmaru – pokud se nestane zázrak, náš trajekt zřejmě nestihneme a lístek nám bez náhrady propadne. V tom případě by se nám bývalo vyplatilo nechat lístek plavat a jet oklikou přes celé Dánsko.

Po 90 minutách popojíždění se láme chleba – jak s námi asi naloží blondýna u terminálu? Naprosto automaticky jsme dostali zdarma lístek na 21:15, tak to je skvělé. Odjíždíme nakonec ještě o půl hodiny později, ale to už nikdo neřeší.

Na horní palubě trajektu je neuvěřitelně větrno, takto nalehko se zde tedy dlouho nevystavujeme.

Dole na přídi je o něco příjemněji, a hlavně takřka liduprázdno.

Bohužel si kvůli zpoždění moc neužijeme západ slunce nad Baltem, jak jsme měli v plánu. Ale dost skuhrání, i tak je to paráda.

V dálce mizející proužek Německa (pokud jsme to nespletli)

Břehy Dánska se pomalu blíží.

Cestou po moři míjíme trajekty stejné společnosti mířící na opačnou stranu.

Od Dánska na nás takto krásně vykoukne Měsíc.

Převážený materiál

K břehům dánského ostrova Lolland dorážíme po 45 minutách, již za tmy.

Dánská dálnice je dost pustá a cesta utíká rychle. Celkem v rámci Dánska přejíždíme šest ostrovů. Před Kodaní nás překvapuje krátký úsek desetiproudové dálnice. Velmi jsme se těšili na přejezd z Kodaně do švédského Malmö, a musíme uznat, že zdejší podmořský tunel následovaný umělým ostrovem a dlouhým mostem je skutečně impozantní, byť to někteří z nás zaspali (na fotky se můžete těšit, až pojedeme zpátky :)).

Poplatek za průjezd celou tou nádherou činí 52 eur.

Někde v polovině cesty Švédskem, která je nečekaně jednotvárná a zdlouhavá, se poprvé od trajektu mění řidičsko-navigační dvojice a první den tedy můžeme prohlásit za ukončený, všichni už dostali možnost se trochu vyspat.

2. den (neděle) – Lillehammer

Mdlé ranní světlo nám pomalu odhaluje, jak moc se během našeho přejezdu změnila okolní krajina. Z jehličnatých lesů doslova dýchá klid, na řídce rozesetých pustých loukách se místy pase divá zvěř a známky lidské civilizace jsou k zahlédnutí jen tu a tam, pokud nebereme v potaz samotnou dálnici. Novým hojným prvkem v krajině jsou různé větší či menší skály.

Naše poslední zastávka před vjezdem do cílové země se (nečekaně) odehrává na poslední benzínce ve Švédsku. Potřebujeme si protáhnout těla ztuhlá po celodenní jízdě a využít toho, že ve Švédsku nafta pořád ještě nestojí tolik jako u norských sousedů.

Za chladného skandinávského rozbřesku plníme nádrž, co se do ní vejde. Naše spotřeba je od překonání Německa výrazně nižší.

Někdy před šestou ráno, po nějakých 20 hodinách na cestě, přijíždíme k norské hranici.

Těsně před ní nás čeká první mýtná brána. V Norsku totiž nefungují dálniční známky podobně jako například u nás v ČR. Zpoplatněny jsou jen určité úseky silnic různých kategorií, mosty apod., a to systémem zvaným AutoPASS. Stačí projet mýtnou branou a o zbytek se postará automatika – rozpozná vaši poznávací značku a strhne vám příslušnou částku (pokud tedy máte předplaceno; lze taktéž vše ignorovat a počkat, až na adresu majitele automobilu přijde faktura).

Mýtná brána norského systému AutoPASS. Jak vidíte, v Norsku nás přivítá velkolepý déšť.

Státní hranici zde tvoří mořská úžina Svinesund, překlenutá dvěma mosty (my jedeme po tom novém).

Pokračujeme směrem k hlavnímu městu Norska, Oslu. První kilometry jedeme více po vodě než po asfaltu, obloha je pořádně pročernalá a nedaleko před námi bije do krajiny jeden velký blesk za druhým; stylovější vjezd do této země, proslulé nestálým deštivým počasím, jsme si nemohli přát.

Další pauzu děláme na předměstí Osla, už je zase krásně slunečno. Zde činíme rozhodnutí přesunout se už dnes do prvního z vyhlédnutých národních parků (Rondane), takže naše cesta pokračuje přímo na sever.

Dálnice nás vede kolem asi 100 km dlouhého jezera Mjøsa, největšího v Norsku.

Ačkoliv podobné scenerie budou v příštích dnech naprosto běžné, nyní jsme krajinou zcela fascinováni.

Norové mají přísné dopravní předpisy (mimo obec maximálně 80 km/h, po dálnici 90 km/h, místy i závratných 110 km/h) a vysoké pokuty, a tak cesta okolo jezera moc neubíhá. Buďme ovšem rádi, že pořád ještě jedeme po dálnici, těch v Norsku moc není.

Na první pořádné jídlo v Norsku se zastavujeme poblíž kostela Vingrom na břehu jezera Mjøsa. Je teprve 10 hodin.

V dálce při severním konci jezera se rozkládá olympijské město Lillehammer.

Další pohled na jezero

Voda není tak studená, jak by leckdo čekal.

Po 24 hodinách cesty jsme již všichni značně unavení, a tak se rozhodujeme udělat si první den v Norsku odpočinkový. Jeden z Honzů, náš soukromý mapový specialista, během svého dopoledního ponoření v průvodci zjistil, že zrovna Lillehammer je místem, které by si určitě zasloužilo nějakou větší zastávku. Souhlasíme, prohlédneme si místní skokanský můstek.

Cedule lákající návštěvníky do olympijského města Lillehammer. Zimní olympiáda se zde konala v roce 1994, v roce 2016 zde pak proběhnou zimní olympijské hry mládeže.

Abychom trochu protáhli naše ztuhlá těla, parkujeme už u místního atletického areálu nacházejícího se pěkný kousek pod skokanským můstkem. Ač se dá zaparkovat i těsně u můstku, tato procházka nám po dlouhé cestě vůbec neuškodí.

Po cestě na skokanský můstek jdeme okolo rozestavěného „novodobého Strahova“. Budou právě zde bydlet mladí olympionici?

I takto krásně to může v Norsku kvést. Skoro takový jihočeský venkov, chtělo by se říct.

V areálu skokanského můstku v Lillehammeru byly zimní olympijské hry v roce 1994 zahájeny i zakončeny. Tomu napovídá i to, že na konci doskočiště se nachází stojan na olympijský oheň. Areál se skládá z celkem dvou skokanských můstků – ten vyšší měří 138 metrů, menší 100 metrů.

Zajímavostí je, že v době olympijských her bylo jezero Mjøsa zamrzlé a využívalo se jako parkoviště pro auta. Ve městě se na památku her nachází Olympijské muzeum (Norges Olympiske Museum), to jsme však nenavštívili.

Skokanský můstek v Lillehammeru v celé své kráse

Všimněte si schodů vedoucích podél menšího můstku. Ač se dá nahoru vyjet i lanovkou, my volíme tu levnější možnost a poctivě si skokanský můstek vyšlapeme.

I v létě a bez sněhu je můstek pod náporem sportovců.

Přesně 936 schodů dělí spodní část můstku od vyhlídky nacházející se kousek nad můstkem.

Krásný výhled na historickou část Lillehammeru

Nahoře stojí například takováto krásná soukromá chata.

A také zavřený skanzen oplocený starými lyžemi. V Norsku poměrně rozšířené travnaté střechy nás hned tak udivovat nepřestanou.

První nakouknutí do skandinávského lesa. Na nějaké procházky mezi stromy to nebude, vše je podmáčené a špatně prostupné.

Jeden z Honzů měl s sebou kameru GoPro a selfie tyč, a tak jsme neváhali a celou dovolenou pořizovali společná „selfíčka“. Tohle je první z nich.

Zatímco si v poklidu sedíme na lavičce a kocháme se krásným výhledem, zpoza hřebenu se k nám začíná vkrádat bouřka. Při prvním zahřmění všichni beze slova a unisono vstáváme a vydáváme se co nejrychleji dolů, obloha do dvou minut zčerná. Poměrně humorné je, že takto nereaguje nikdo další z přítomných návštěvníků. Asi jsou tu podobné bouřky běžné :-)

Nějaká drobná přeháňka přece skokana nezastaví.

Některé schody mají sotva pár centimetrů, takové se teď člověku pouze pletou pod nohy.

Doskočiště skokanského můstku se stojanem, kde v roce 1994 planul olympijský oheň. Velká bouřka se nakonec nekoná, už je skoro po všem.

Uličky Lillehammeru. Nepřipomínají vám tak trochu „skoky“ v San Franciscu?

Po příjemné zastávce pokračujeme dále směrem k Rondane, konkrétně do města Otta, které leží při okraji tohoto národního parku. Tak velké město, jako je 26tisícový Lillehammer, teď hodně dlouho nepotkáme.

Během stovky kilometrů přejezdu se krajina opět změní.

Otta je takové malé údolní městečko, nežijí zde ani dva tisíce lidí. Parkujeme v centru a vydáváme se směrem k železniční zastávce, kde se nachází infocentrum. Chceme samozřejmě zjistit podrobnější informace o parku Rondane; jelikož je ale neděle, máme smůlu, plánování naší první túry tedy odkládáme na druhý den ráno.

Železniční stanice s infocentrem ve městě Otta

Socha Prillar-Guri (též Pillarguri), norské ženy, která dle tradice sehrála klíčovou roli v bitvě o Kringen počátkem 17. století, když místní obyvatele včas varovala před příchodem skotských žoldáků. Vítězství místních se v Ottě údajně dodnes slaví.

Jedna z hlavních ulic v Ottě

Říčka Otta protékající městem Otta

I takto se v Norsku cestuje.

V Norsku plánujeme přespávat střídavě na divoko v přírodě a v kempech. Jelikož si po dlouhé cestě potřebujeme pořádně odpočinout, volíme na první utáboření pohodlí kempu. Po neúspěšném pěším hledání sedáme do auta a pak už nejbližší kemp, ležící jen kousek za městem, nacházíme podle cedulí rychle.

Máme štěstí, kemp je dobře vybavený a ani cena neurazí (200 NOKů, tj. asi 600 Kč, za 4 osoby, dva stany a auto, k tomu tradičních 5 NOKů za 3 minuty sprchy). Recepční nám hned hlásí, že zde již nějaké Čechy má, rovnou celý autobus. Ten skutečně záhy přijíždí. Postupně ale zjišťujeme, že to není až taková vzácnost – v Norsku se pohybuje spousta českých a slovenských turistů.

Řeka Otta přímo za kempem. Večer zde bude slušná zima.

Nyní nás čeká první stavění stanů. Po krátké diskuzi, čí stany se budou stavět a kdo s kým bude bydlet, následuje závod, která z dvojic postaví svůj stan rychleji. Zatímco Michal s jedním z Honzů vztyčují stan do pěti minut, zbylí dva Honzové se s tím svým lopotí více než patnáct minut, což je nejen dnes bezedným zdrojem zábavy pro první dvojici.

...

Díky jednomu z Honzů máme s sebou skvělou kempingovou výbavu – stoleček a židličky. Myslíme, že většina lidí v kempu musí „těm Slovákům v Renaultu“ tiše závidět :-)

I přes nepříjemný vítr jsme si k večeři dokázali uvařit rizoto. A moc se nám povedlo!

Druhý den naší dovolené tedy končí jednou z mnoha velkých „žranic“, kterých si ještě užijeme dosyta, nicméně již dnes se nám vyrýsoval tradiční večerní trojboj „kotel jídla, puding a pivo“. Těšte se na další díly, ty nejlepší kulinářské a turistické zážitky nás teprve čekají.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

HoHo

HoHo

Jsem student pátého ročníku Fakulty informačních technologií na ČVUT zajímající se ve svém volném čase o webdesign, programování a grafiku. Také mám rád sport, zejména turistiku, lyžování, tenis a lední hokej...

Přidat komentář

Komentáře

Rony

15. prosince 2015 09:36

Rony říká

Hezky napsané, pěkné fotky. Norsko je moc fajn země. Do Lillehammeru jsem se dostal se zájezdem v létě 94' (popis od Míry je v jednom z článků Zápisky z cest), právě se dokončovaly práce na olympijské vesničce. Pro nás to byl ten nejsevernější bod cesty. Jsem zvědavý, kde všude jste byli a rád si vše přečtu. Sever mě láká, asi nejvíc Island, tak se těším i na článek Paulího 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Rony

17. prosince 2015 22:39

Rony říká

Oprava: tím nejsevernějším městem byl samozřejmě Trondheim , to jsem trochu popletl. Lofoty to ale nebyly, ty jsou zajímavější, škoda, že jsme tam tehdy nedojeli.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

17. prosince 2015 23:36

HoHo říká

Díky za pochvalu Takhle na sever my jsme nebyli. Ono i na tom jihu a ve středu Norska bylo tolik míst, které jsme chtěli navštívit, že ani těch 14 dní nestačilo...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Paulie

23. července 2016 22:34

Paulie říká

Pěkné a vtipné* Zatímco opět jezdíte po Norsku, podívám se, co jste objeli loni (když už jsou články hotové).

* nejvtipnější je tedy fotka se selfie tyčí. Když se všechny tyhle vaše fotky promítnou za sebou, okolí se mění, trochu i lidé, ale modrá tyč je pořád na svém místě dole uprostřed

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.