Expedice Norsko 2015, část šestá

Expedice Norsko 2015, část šestá

Během dvou nabitých a uježděných dnů jsme se dostali z oblasti národního parku Rondane velkou oklikou až do blízkého okolí slavného Geirangerfjordu. Dnes máme v plánu náš okruh téměř uzavřít, o dalším programu pak rozhodnou hlavně povětrnostní podmínky, které bohužel momentálně nejsou nejlepší.

7. den (pátek)

Naše touhy po zlepšení počasí nebyly vyslyšeny, což je hlavní důvod, proč místo v sedm vstáváme až v půl deváté. Pořád střídavě prší a neprší, což platí v zásadě pro celé dopoledne.

Náš první dnešní cíl je hned za humny – abychom spatřili Geirangerfjord, údajně jeden z nejhezčích norských fjordů zapsaný na seznamu UNESCO, stačí nám ujet pouhých deset kilometrů směrem na jih. Pořád mírně stoupáme, až jsme najednou nahoře a otevřou se nám krásné výhledy, které uvidíte na následujících fotkách.

Že bychom si zrovna při Geirangerfjordu užili nějakou samotu a klid, s tím jsme snad ani nepočítali.

Geirangerfjord je jedno z koncových ramen Storfjordenu, takové patnáctikilometrové esíčko, kouzelné zejména tím, že jeho břehy jsou z velké části nedotčené civilizací a strmě padají přímo do vod úzkého zálivu. Je to zvláštní pocit, vidět moře tak hluboko ve „vnitrozemí“.

Na samém konci fjordu leží vesnice Geiranger, start či cíl mnoha výletních lodí a trajektů.

Pohled opačným směrem. Jak vidíte, přímo do fjordu padá několik vodopádů, které si asi nejlépe užijí právě turisté na lodích.

Širší záběr

Dole hladina moře, vlevo nahoře vrcholy okolo 1500 metrů nad mořem. Lodě dole jsou oproti skalám maličké, ale stejně se nezdá, že by to byla až taková výška, že?

Sonja & Daniel, navždy „zamčeni“ na Geirangerfjordu

Nadšení japonští turisté

Detail vesnice Geiranger. Je až k neuvěření, jak blízko ke břehu se může tak velká loď přiblížit.

Vzhledem k množství turistů a nevlídnému počasí se na vyhlídce nezdržujeme dlouho. Nyní sjíždíme do vesnice Geiranger. Cestou nás pronásleduje šílený smrad z brzd, naštěstí ne našich, a ohrožuje pár švédských seniorů názorně předvádějící, jak se nemá řídit auto (dvacítkou po prostředku a tak dále). Časem se ho Michalovi naštěstí podaří předjet.

Pár zatáček a jsme dole.

Těsně před vesnicí Geiranger míjíme velkou, zřejmě výletní loď, kterou jsme viděli shora.

Vesnicí Geiranger jen projíždíme, co bychom na tak přelidněném místě dělali.

Za vesnicí jsme zvládli další spoustu nádherných serpentin, tentokrát do kopce, a zastavujeme na vyhlídce položené jihovýchodně od konce fjordu.

Hezká to vyhlídka

Chvilkové nadšení z toho, jak jsme se zbavili švédské šikany, rychle opadlo, neboť švédský vůz zastavil na stejné vyhlídce a na další cestu vyrazil těsně před námi. Hned po pár stech metrech tedy děláme další zastávku, a ta už naštěstí řeší problém definitivně.

Pokračujeme stále na jihovýchod, další serpentiny na sebe nenechávají dlouho čekat.

Je fascinující, jak rychle jsme se z lesů dostali do nevlídné horské pustiny. Krajina vypadá až dost drsně na to, že jsme sotva tisíc metrů nad mořem.

Tam, kde stoupání končí, záhy zastavujeme. Divíte se, proč zrovna tady?

Odpověď je jednoduchá – v nadmořské výšce 1016 metrů se zde rozkládá malebné horské jezero Djupvatnet. Byla by určitě škoda nepořídit tady pár pořádných fotek.

Naši pozornost poutá nejen samotné jezero, ale i vlévající se divoká říčka.

Všude okolo nás je spousta sněhu. Michal si to tu užívá.

Nasajte společně s ním jedinečnou atmosféru tohoto místa…

Autor fotografie se zde cítí tak trochu jako někde v Grónsku, kde přitom nikdy nebyl. V Norsku jsou všechny typy severských krajin na dosah ruky.

Ruka se dá ve vodě udržet zhruba tři sekundy, než vám upadne.

V kombinaci s ponurým počasím má toto místo takový správný podzimní nádech.

Jezero a okolí, jak jej vidí rybí oko

V jezeře plave několik obrovských kusů ledu. V pozadí hotel Djupvasshytta.

Před hotelem je křižovatka. Hlavní silnice kopíruje břeh jezera, zatímco my odbočujeme doleva na vyhlídku Dalsnibba, odkud by za dobrého počasí měly být krásné výhledy směrem na Geirangerfjord.

Abychom se na vyhlídku dostali, platíme mýtné 110 NOKů a poté stoupáme po klikaté silničce dalších 500 výškových metrů, samozřejmě autem jako správní horští turisté. Vyhlídka je otevřena pouze v letních měsících, v zimě je přístup znemožněn sněhem.

Postupně nabíráme výšku a kocháme se pohledy na jezero Djupvatnet. Silnice zpočátku dělá velmi impozantní kličky, poté se víceméně narovná.

Těsně pod vyhlídkou potkáváme stavební stroje, které zde něco upravují.

Před hodinou jsme byli u hladiny moře, nyní jsme téměř na 1500 metrech. Vítá nás vyhlídka Dalsnibba.

Počasí nám však bohužel nepřeje, stále je zataženo a občas poprchává. Na krásné výhledy slibované průvodcem můžeme zapomenout.

V pozadí Geirangerfjord

Dnes ani dalekohled nepomůže...

Pohled na silničku vedoucí k jezeru Djupvatnet. Tudy jsme ještě před chvilkou stoupali.

Silnička se zcela ztrácí v mozaice skal, trávy a sněhu

Vyhlídka Dalsnibba je oblíbeným cílem turistů, kteří zde klasicky staví malé kamenné mohylky. Je jich tu spousta (i těch turistů).

Tady nahoře se člověk prakticky neobejde bez pořádného zimního oblečení.

Ne že by doteď bylo hezky, ale záhy se dělá opravdu hodně ošklivě, a tak se scházíme v autě, sjíždíme s Dalsnibby a pak pokračujeme v cestě směrem do vesničky Bismo, zhruba na východ.

Kousek za jezerem Djupvatnet se nachází jezero Langvatnet, kde uprostřed ničeho ústí tunel vedoucí neznámo kam. My pokračujeme pořád dále bezlesým údolím plným vodních ploch, kde civilizaci připomíná pouze silnice a elektrické vedení.

Hlad nás po nedlouhé době zastavuje na odpočívadle u dalšího velkého jezera Breiddalsvatnet. Je čas dát si něco dobrého k obědu, na řadě je hrachovka. Abychom byli zcela upřímní, asi bychom zde zastavili i bez hladu.

V jezeře je krásně čístá voda a působivě se v něm odráží okolní krajina. Sejít si až dolů k vodě skrz břehy zarostlé drobnými keříky, to je velká paráda.

Přesličky u jezera

Až to tady zabalíme, čeká nás dlouhá vyhlídková jízda po protějším břehu.

V okolí odpočívadla se nachází dřevěné domečky s (nejen) travnatými střechami.

Jak je již naším dobrým zvykem, zabíráme si pro sebe jednu lavičku. Stále musíme hledět na obzor, kde se co chvíli objevují možné zárodky ošklivých přeháněk; jsme z toho docela divocí a dost nás to při vaření omezuje.

V jednu chvíli už počasí vypadá tak zle, že se necháváme i s jídlem zahnat do auta. Žádná velká sprška se však nakonec nekoná, a tak někteří z nás dokončují oběd na asfaltu...

… a někteří na svých kraťasech.

Jezero a koš

Hlad jsme ukojili, pokračujeme dále. Následující desítky kilometrů jsou ve znamení návratu zpět do lesnaté krajiny a civilizace, silnice mírně klesá údolím okolo několika dalších jezer a divokých říček.

Opět neskutečné scenerie...

Ve vesnici Nordberg po delší době vidíme benzínku s rozumnými cenami nafty, a tak dáváme nažrat i našemu zelenému miláčkovi. Do nedaleké vesničky Bismo pak přijíždíme po půl třetí.

V Bismu se zastavujeme kvůli místnímu infocentru, jež slouží zároveň jako knihovna. Zítra bychom v ideálním případě rádi podnikli velkou túru na nejvyšší vrchol Norska, Galdhøpiggen, a tak potřebujeme získat informace o počasí a o cestě, po které se chceme na vrchol dostat. Vypadá to, že máme štěstí – podle norských rosniček má být zítra hezky, a to dokonce i na samotném Galdhøpiggenu, což se nestává často. Že by nám zítra norské počasí zase ukázalo tu lepší stránku?

Podařilo se nám zjistit i podrobnosti o samotném výstupu. Jedna z nejzásadnějších rad, které jsme v cestopisech našli, zní:

„Vezměte si s sebou nahoru kvalitní igelitku.“

Na nejvyšší hoře Norska totiž celoročně leží sníh, což umožňuje poněkud urychlit sestup jízdou po zadku. A běžný člověk samozřejmě nechce dorazit dolů se zadkem mokrým či prodřeným, proto ta kvalitní igelitka.

Bereme toto doporučení skutečně vážně, a tak se hned zastavujeme v místním supermarketu, kde pak dlouho hledáme a zkoušíme; v tomto obchodě zaměřeném na potraviny nám citelně chybí zkušební kabinky či cvičný svah. Nakonec odcházíme s nepořízenou, neboť se zdá, že nejlepší igelitky už si s sebou vezeme z domova, stačí prohrabat auto.

Dále pokračujeme po stále stejné silnici do další norské vesničky, Fossbergom.

Zajímavé je, že kdybychom z Fossbergomu pokračovali stále na východ, dorazili bychom asi za hodinku do města Otta, kde jsme strávili naši první noc v Norsku. My se ale z Fossbergomu vydáváme na jihozápad, směrem do známého národního parku Jotunheimen. Pomalu se přitom začínáme koukat po místě, kde by se dalo přespat (nehodláme dnes platit za kemp ani nocovat se stovkou lidí v zimě kdesi pod Galdhøpiggenem, navíc za mýtnou branou). Nutnost pořádné přípravy a odpočinku před zítřejším výstupem je důvod, proč máme takovéto starosti už ve čtyři odpoledne.

Dostali jsme se ovšem do oblasti, kde je spousta soukromých pozemků ohrazených plotem nebo hory prudce se zvedající přímo od silnice. Najít vhodné místo nám tedy trvá více jak hodinu, objíždíme to tady tam a zpátky a nevíme si rady, mezitím nás málem smete obytný vůz řítící se po prostředku. Nakonec se kolem páté usidlujeme na jedné (nejspíše soukromé) loučce kousek za odbočkou vedoucí směrem ke Galdhøpiggenu. Loučka si nás získala tím, že je zde klid od rámusu dopravy na hlavní silnici, že máme krásné výhledy na okolní kopce a že jsme tu celkem skryti před okolím; zbývá jen doufat, že nás odtud nikdo nevyžene.

Nějaký místní zemědělec má na loučce odloženy své stroje.

Počasí je až zhruba do šesti hodin značně střídavé. V jednu chvíli se před námi vytváří „duhový“ kopec.

Přijeli jsme zřejmě do nějakého duhového údolí.

Tradiční komické vystoupení

Jediní, kdo na nás mají výhled, jsou obyvatelé statku v pozadí, na chvíli skutečně někdo vykoukne a zvědavě si nás prohlíží. Jinak nám okolní stromy poskytují opravdu dobrou skrýš.

Duhové údolí se nám předvádí další duhou. A tahle ještě není poslední.

Michal zkouší, zdali se mu dobře pojede na igelitce z Albertu.

Zemědělská romantika

Po večeři se konečně dostane i na psaní pohledů. Je potřeba je brzy odeslat, ať dorazí domů dříve než my.

Večer nás fascinují ozářené hory a deprimuje nadbytek komárů. Určité zklamání přinesl též norský puding, který jsme si dnes koupili – možná proto, že to nebyl puding...

Jak již bylo naznačeno, dnes jdeme spát brzy. Budíček je nastaven na šestou ráno – na zdolání nejvyššího vrcholu Norska je potřeba mít dostatek času. Všechny věci na výstup jsou připraveny, teď už jen doufat, že se naplní pozitivní předpověď počasí.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

5. srpna 2016 17:56

Paulie říká

Moc pěkné fjordy i celá krajina. Někde, kde není tráva, by to vskutku mohlo vypadat jako v Grónsku u pobřeží, kde ještě není ledovec.

Mimochodem, oněm kamenným panáčkům či mohylkám se běžně říká kamenní mužíci

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.