Expedice Norsko 2015, část třetí

Expedice Norsko 2015, část třetí

Druhý z článků o naší výpravě do Norska skončil přenocováním na náhorní plošině v národním parku Rondane poté, co jsme si užili krásný a dlouhý západ slunce, jaký patrně nikdo z nás ještě neviděl. Ve stejném národním parku zůstáváme i následujicí den, mýto za vjezd je stále ještě zaplacené a nám se tu líbí.

4. den (úterý)

Vstáváme v osm, nikdo s našimi stany postavenými těsně u parkoviště neměl problém. Předpokládáme, že dnes bude počasí pěkně ošklivé, jednak je to vidět a jednak se sem dnes evidentně moc lidí nehrne.

„Hele, Slováci,” pronáší u našeho auta jeden z turistů, kteří byli právě přivezeni českým autobusem.

Pošmourné ráno

Program na dnešek se plánoval poměrně těžko – na další túru po horách není počasí a možná ani síly, a naše drahá mapa zároveň není natolik výmluvná, abychom z ní vyčetli, kam má smysl se vypravit a kam ne. Zkusíme si udělat takový malý okruh, kde bychom měli potkat pár vodopádů a vyhlídek, ale kdo ví.

Navigace není zpočátku dvakrát jistá, jdeme prostě k řece.

Teď už stačí jít podél řeky a dívat se po vodopádech. V pozadí hory, na které jsme šplhali včera, kdy počasí tam nahoře bylo oproti tomu dnešnímu ještě výborné.

Když přicházíme k prvním maličkým peřejím, padne otázka: „Kluci, tohle už je ten vodopád?”

V domnění, že už možná nic lepšího nepřijde, se zde poměrně dlouho zdržujeme. Fotografové si hrají s dlouhými expozicemi, jeden z Honzů dokonce vytahuje stativ a tváří se jako profesionální fotograf vodopádů.

Pozor, snajpr!

Ani toto zřejmě není hledaný vodopád…

Dnes se velice hodí mít nepromokavé boty. Nejen že je zdejší zem často silně podmáčená, ale občas i drobně poprchává. Silný déšť se nám naštěstí zatím vyhýbá.

Peřeje postupně získávají na mohutnosti, ale slibovaný vodopád stále nikde.

Všimněte si krásně průzračné vody pod peřejemi.

Pomalu se dostáváme k řídkému lesu. Stromy jsou na Rondane vzácnost, neboť se zde vyskytují jen zhruba do 1000 metrů nad mořem a většina Rondane leží výše.

Souboj síly mezi Honzou a kamenem vyhrává kámen, nehnul se ani o milimetr.

Stále vtipkujeme o tom, které ze spatřených peřejí byly oním vodopádem na mapě, když se před námi zčistajasna otevírá něco zajímavého. Tak zajímavého, že nám z toho spadnou brady.

Evidentně jsme dorazili k prvnímu z cílů. Na fotografii je vidět méně mohutný pramen vodopádu, možná ale o to krásnější.

Větší a zuřivější rameno vodopádu se nachází hned vedle.

Pobyt tady dole činí člověka poněkud navlhlým.

Pohled do mohutného kaňonu vytvářeného po tisíciletí tekoucí říčkou

Finální záběr vodopádu, jenž nese jméno Storulfossen. Ještě si tu chvíli postojíme, uprostřed lišejníkových polštářů.

Dál budeme pokračovat po písčité cestičce čarovným lesíkem plným pokroucených bříz, záhy opustíme národní park.

Kaňon říčky se pomalu otevírá, její divokost se ale zatím nevytrácí.

Od rána nás provází stále to stejné pošmourné počasí. Nadšení v našich tvářích tomu odpovídá i přesto, že jsme právě viděli nádherné vodopády.

Říčka se začíná opět více zařezávat do skal. Vypadá to, že se blížíme k nějakému dalšímu zajímavému místu.

Na tomto úseku říčky obdivujeme především šikmé, vodou uhlazené přírodní kamenné desky.

Toto je asi první most, který jsme dnes na řece potkali, na chvíli se zde zastavujeme.

Tím ovšem komplikujeme život těmto třem ovečkám, které nyní musejí trpělivě čekat, až jim cestu přes most uvolníme.

Honza se nenápadně schovává za kameny a jde bezradné ovce ulovit. Dnešní večeře bude stát za to, už žádné párky jako včera!

Ovce jsou ale ve střehu a při každém přiblížení utíkají. Nakonec jim cestu uvolňujeme a necháváme je přeběhnout přes říčku.

Poslední větší peřeje na říčce Store Ula předtím, než přestaneme sledovat její tok.

Divokost říčky se od těchto peřejí začíná postupně uklidňovat.

Již delší dobu příležitostně potkáváme různá vesnická stavení.

No podívejte, není dnes nádherně?

Honzové ponořeni do map zjišťují, po jaké cestě bychom se měli vydat dále. Mapa nám nicméně v těchto chvílích moc nepomáhá, chtělo by to nějakou podrobnější a názornější.

Po těžkém rozhodování pokračujeme. Kopec v pozadí si zapamatujte.

Podmáčeným terénem míříme k vyhlídce na vodopád Veslulfossen.

Procházíme dalším půvabným březovým lesíkem.

U cesty potkáváme i rostoucí houbu.

Rozcestník tvrdí, že na vodopád musíme jít doleva, což zásadně ovlivní běh událostí v následující hodině. O tom, co je to kåsen, nemáme momentálně ani ponětí (jak však brzy zjistíme, s kasou ani sýrem to nemá nic společného).

Zabočujeme do zástavby. Zrovna se zde čile kope a staví, takže to tu celkově nevypadá tak idylicky jako na této fotce.

Někde v těchto místech dochází k jedné z klíčových událostí celé dovolené, obohacení našeho slovníku o slůvko „fossen” (vodopád), jež jsme si velice rychle oblíbili a začali hojně používat. „Fossen!” huláká na nás jeden z domorodců od svého domu a hekticky mává směrem do kopce, abychom nesešli ze správné trasy.

Vzápětí začínáme zdolávat takovýto krpál, kde je občas třeba zapojit i ruce. Výstup naštěstí není moc dlouhý.

Pohled na říčku Store Ula, okolo které jsme ještě před chvílí šli. V pozadí vrcholy národního parku Rondane.

Domy roztroušené po protějším kopci patří k vesnici Mysusæter.

Lišejníkový ostrov

Lesní plody, začátkem srpna ještě nezralé

Po čtvrthodině funění stojíme na vrcholu, jenž je označený takovouto nevzhlednou tyčí. Vrchol nese název Kåsen a dosahuje nadmořské výšky 1060 metrů.

Vypadá to, že jsme celý kopec vylezli jen proto, abychom zase mohli jít jinou cestou dolů ke skutečnému cíli. A to jsme dnes chtěli odpočívat. Výhled na okolní krajinu je nicméně velice uspokojivý.

Výhled přes Mysusæter na jihovýchod, v pozadí jezero Furusjøen

Nyní půjdeme zase dolů, směrem k vodopádu na fotce. Z tohoto vzdáleného místa si jej moc neužijeme, navíc zatím ještě ani není vidět celý.

Cestou z vrcholu na vyhlídku potkáváme několik stromů porostlých těmito tmavými chuchvalci, ať už to je mech, lišejník, či něco úplně jiného. Záhy poznáváme, že na severních svazích kopce je touto věcí porostlé skoro všechno.

Počasí nám bohužel přeje stále méně a méně, ještě na vrcholu tak musíme vytáhnout pláštěnky. Liják brzy odeznívá, nicméně klidu si už dnes neužijeme – co každou chvilku začne pršet, a tak pláštěnky zase oblékáme; po chvilce přestane, a tak jdou pláštěnky dolů, a takto pořád dokola. Někdo už časem raději na svlékání pláštěnky rezignuje.

Les na severním svahu, jenž patří k národnímu parku Rondane, je parádní. Zřejmě jde o víceméně nedotčený prales, možná i deštný (v tuto chvíli určitě :-)).

Po půlhodince mírného klesání konečně vidíme Veslulfossen v plné kráse.

Ten samý vodopád zarámovaný v borovici

Od chvíle, co jsme dorazili na tuto vyhlídku, lije jako z konve. Opět navlékáme pláštěnky, schováváme se pod největší strom v okolí a čekáme, až to přestane.

Kvůli počasí se chceme co nejdříve vrátit k autu, ukazatelům však moc nerozumíme a mapa nám také nepomáhá. Nabízí se jít stejnou cestou, jakou jsme přišli (tedy nahoru a zase dolů), my se ale vydáváme směrem Til Peer Gynt-stien v naději, že se do vesničky Mysusaeter dostaneme rychleji.

Máme na svědomí další vyplašené ovce, tato zvířata totiž vesměs využívají stejné stezky jako turisti.

Cesta vede opět krásnou, ale podmáčenou přírodou. Důležité také je, že jdeme po rovině, že by přece jen existovala jiná trasa než nahoru a dolů?

Procházíme okolo opuštěného dřevěného stavení. To už je naštěstí blízko u vesničky.

Nacházíme se na lišejníkovém ostrově, jenž jsme viděli shora, a plašíme další ovce…

Následující stovky metrů přes okrajovou část vesnice připomínají agroturistickou exkurzi, poté se náš okruh uzavírá a dostáváme se na již známé místo u řeky.

Mohli bychom jít zpátky po pěšině podél řeky, kudy jsme přišli, vítězí nicméně nápad vrátit se pohodlněji po silnici napříč vesnicí a v ideálním případě vyslat nějakého dobrodruha, který dojde nahoru pro auto a přijede naložit zbytek výpravy, jenž se mezitím schová před deštěm v čekárně autobusové zastávky (Rondane dnes stejně opouštíme). Ukazuje se ovšem, že po cestě žádná zastávka není a že si trochu zajdeme jak do dálky, tak i do výšky, alespoň že už nemusíme šlapat v bahně.

Mysusaeter je neuvěřitelně roztahaná obec. My skrz ní procházíme snad tři čtvrtě hodiny, a to jsme ani zdaleka neprošli všechny její části. Zde se aspoň můžeme potěšit pohledem na další střešní trávníky.

Mýtná brána. Zde jsme včera nechali 20 NOKů za vjezd.

Od mýtnice vede silnice do poměrně prudkého kopce, jenž nám dává docela zabrat. Už abychom byli u auta...

Domečky a chatičky s travnatými střechami jsou roztroušeny i nad hranicí lesa.

Někteří z nás už vypadají, že melou z posledního…

...ale nakonec se nechají vyburcovat i k běhu. K parkovišti je to ovšem mnohem dál, než se na první pohled zdá, takže nějaký triumfální doběh až k autu se nekoná.

Na parkoviště přicházíme někdy okolo čtvrté hodiny odpoledne, náš zelený kamarád tu na nás trpělivě čeká. Převlékáme promočené oblečení, boty dáváme pod sedadla, aby co nejdříve uschly (kdo měl nepromokavé, byl dnes šťastný člověk), a vyrážíme hledat kemp. Dnes to nemá cenu protahovat, počasí nás už od rána zlobí a navíc se na nás podepsal včerejší náročný den.

Sjíždíme serpentinami zpět do Otty, zatímco si někteří na koleni krájí štangli salámu. Z Otty se vydáváme údolím na sever směrem na Dombås a za stálého lijáku koukáme po použitelném kempu. V prvním jsou jen chatky, ve druhém chtějí 300 NOKů bez sprch, až ten třetí nám sedne. Cena činí 200 NOKů, což odpovídá částce, kterou jsme platili v kempu v Ottě, jsme spokojeni. Dnes tedy nocujeme ve vesnici Dovre 30 km od Otty.

Po vyřízení formalit stíháme pouze postavit stany, hned poté nás nový příval deště uvězní na více než hodinu v autě. Stavba stanů je samozřejmě opět velmi veselá, baví se i náhodní pozorovatelé z chatek.

V kempu se nachází velice důstojná kuchyňka, kterou zrovna nikdo nepoužívá. Neváháme a kolem osmé si ji zabíráme pro sebe, schovávat se před deštěm v autě už nás dávno přestalo bavit. Dnešní večer tak nakonec bude navzdory dešti velká pohoda.

Tentokrát vaříme tuňáka s těstovinami a rajčatovým protlakem. Máme hlad, a tak připravujeme pořádný kotel, zrovna je na plotně.

Jako dezert pak volíme puding s příchutí caffe latte. Moc neřešíme, že chutná trochu jinak, než by se na caffe latte slušelo – hlavně že se pořádně nadlábneme. To, že se ho Michalovi povedlo neskutečným způsobem spálit, zjišťujeme, až když je většina snědena. Honzův hrnec je tak nikoliv naposledy zralý na půl dne drhnutí, ale jinak jsou všichni spokojeni a můžeme se těšit na další den.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

HoHo

HoHo

Jsem student pátého ročníku Fakulty informačních technologií na ČVUT zajímající se ve svém volném čase o webdesign, programování a grafiku. Také mám rád sport, zejména turistiku, lyžování, tenis a lední hokej...

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.