Hory Slovenska: ll. Drama v Roháčích, Juráňova dolina a tiesňavy Chočských vrchů

Hory Slovenska: ll. Drama v Roháčích, Juráňova dolina a tiesňavy Chočských vrchů

Třetí den se ukázal jako kritický. Jak jinak nazvat zásah vrtulníku záchranné horské služby Slovenska, s pomocí něhož nás vyprostili z kosodřevinou a balvany uzavřené roháčské Zadní Spálené doliny? Únik před silnou bouřkou pro nás skončil dobře, o kousek dál, na hřebenu mezi Brestovou a Predným Salatínem, však 36letý Čech takové štěstí neměl. Zabil ho jeden z blesků, které nám létaly nad hlavami...
Další dva dny volíme jistotu tiesňev a dolin. Nahlédneme do Juráňovo doliny a projdeme si NS Kvačanské a Prosiecké doliny v Chočských vrších.

Roháče - únik z hřebene Skriniarek

trasa a výškový profil

Ráno se dohodneme pro výstup na hřebeny Roháčů. Je úterý a počasí se má až do čtvrtka spíš zhoršovat. Bouřky ale hrozí i dnes a tak se budeme rozhodovat podle aktuální situace. I proto se máme v plánu rozdělit do dvojic. Luděk chodí se staženou achilovkou, kterou se rozhodl šetřit. Venca má obavy ze Skriniarek, kam chci s Marií já a hodlá s šerpou Romanem vystoupit na Volovec.

Ve čtyřech tedy jedeme na parkoviště k Zverovce. Na parkovišti Pod Spálenou nás překvapí funkční nová lanovka, o níž nevíme. Vypadá to, že nám hodně usnadní tvrdý výstup na Predný Salatín a Brestovou. Vítám to s povděkem. Po zvážení situace se k nám přidávají i Roman s Vencou, s tím, že se na Brestové rozhodnou, co dál. Plán dojít na Salatín a vrátit se stejnou cestou je nasnadě. Já při jízdě lanovkou uvažuji i o treku na Sivý vrch a Radové skály, které mi kdysi tolik učarovaly.

Od horní stanice lanovky stoupá rozbahněná nedokončená stezka. Teprve kus výše se stoupá dobře. Převýšení je ale velké a strmý svah zdolváme serpentinami s velkým vypětím. S Marií jdeme vpředu a můžeme tak obdivovat nosiče, co nahoru vynáší čtyřiceti kilovou kládu a červenou "čepičku", na novou odbočku z hřebene k lanovce. Část cesty mu nezištně pomahá těžký sloup nést mladý Čech. I on tedy bude mít zásluhu na krásně provedeném značení, s nimž se můžeme setkávat v celých Tatrách. Velké žluté rozcestníky k nim patří a Roháče, jejich překrásná část, je jimi protkána dokonale.

S úlevou dosahujeme hřebenové partie. Rozhlížíme se po kraji a zaměřujeme se hlavně na Salatín, Spálenou a Pachol'u, jediný kousek hřebene, který jsem v Roháčích nešel, a nedalekou Brestovou. Trochu nám rozhodování stěžuje čerstvá předpověď, že v poledne může přijít bouře. Neberu ji na lehkou váhu i proto, že jsem jednou v bouřce šel v Roháčích hřebenem na Tri Kopy a Baníkov. Ostrá krupička hnaná větrem z od Ždiarské doliny nám bičovala týtka a zvedala neslušně pláštěnky. Dobře si pamatuji i na rychlý blesk, který zajel do velkého balvanu v místech, kudy jsme o několik minut později scházeli. Člověk dostane strach, pokud je vydán na milost a nemilost živlům.

Stoupáme na Predný Salatín, hřeben vybíhající z Brestové k SZ.

Jako kdysi Ježíš vláčel svůj kříž na vrch Golgotu, vynáší se ještě dnes na hřebeny Roháčů masivní 40 kilové dřevěné sloupy, na kterých spočinou umně vytvořené, jasně žlutě do dáli svítící ukazatele turistických cest. Tyto rozcestníky jsou ikonami všech poutníků, kteří kdy šlapali po Tatrách.

Pohled na Spálenou (2 083 m n. m.)a Pacholu(2 167 m n. m.).

Salatín (2 049 m n. m.).

Horní stanice lanovky, kterou lze využít k usnadnění výstupu na Brestovou.

Brestová (1 902 m n. m.).

Predný Salatín.

...

Baníkov (2 178 m n. m.) a Tri kopy.

Travnatý hřeben k Brestové je již pohodlný a plný nádherných výhledů.

Netušíme, že zanedlouho zde v bouři dojde k tragickému zásahu bleskem a úmrtí českého turisty...

Toto vše se mi honí hlavou, když dosahujeme Brestové (1 902 m n. m.). Se zpožděním přichází i oba kámoši a nakonec padne rozhodnutí, že jdeme na Salatín. Venca by se pak měl vrátit zpět k Brestové a lanovce. Sil mu ubývá a nahoru jde velmi pomalu. Přitom je tento úsek od Brestové po Baníkovské sedlo "oceněn" jen na 3 hodiny 10 minut. Ale svižné chůze a lezení bez zastávek. Čas se klidně může prodloužit na dvojnásobek či více. Není to rovinka travnatou plání, ale spolu s přechodem Ostrého Roháče a Hrubé Kopy naopak ta nejtěžší část hřebene Roháčů. Marie se v tomto terénu pohybuje jako horská koza (toto je vyznamenání!) a nic nebrání tomu, abychom to spolu zkusili. Obavy mám jen z toho, že se rychle zatahuje a mraky houstnou.

V tempu zdoláváme dvojvrchol Salatína (2 047 m n. m.) a sestupujeme do sedla pod Skriniarky. Tento úsek je zajištěný řetězy a nalezlo do něho před námi několik lidiček. Díváme se na ně zdola, když poprvé od Brestové zahřmí. Je 11:40 a předpověď se plní. Dost blbé místo na rozhodování. Zůstáváme stát na místě a za chvíli vidíme jak od Spálené všichni sestupují. Pod vzdáleným vrcholkem Salatínu k nám zase sestupuje Roman s Vencou. Nepochopitelně se také rozhodli pokračovat do Baníkovského sedla. Venca jde velmi pomalu. Tímhle tempem by to měli do setmění. Tady začíná řetězení chyb, na kterých se budeme společnými silami všichni podílet. Pat a Mat by mohli závidět!

Brestová.

...

...

Vzhůru na Salatín.

...

Brestová - pohled zpět od Salatina.

Salatínský běžec...

...

V kouřmu schovaná Liptovská Mara.

Kouřmo se brzy objevilo i na hřebenech. Předpověď slibující bouři bohužel nelhala...

...

Panorama

Václav Dobyvatel na vrcholu Salatína.

Rozcestím pod Salatínem.

Marie Odvážná...

Sivý vrch. Velmi krásný a často opomíjený vrchol se travnatým hřebenům Roháčů příliš nepodobá. Bližším je mu nedaleký vápencový Velký Choč.

...

Tam budeme sestupovat před bouřkou.

Všichni se setkáváme v nejnižším místě mezi Salatínem a Spálenou. Dohromady je nás devět, co se rozhodujeme jak postupovat dál. Zatáhlo se a bouře už zuří okolo nás. Naštěstí ještě neprší. Na zlepšení počasí nemá cenu čekat. Padne návrh sejít dolů do doliny a projít do údolí po pěšině, která je shora dobře vidět. Svah je ale hodně strmý a moc se mi tenhle nápad nelíbí. Radši bych sestoupil na druhou stranu směrem na Jaloveckou dolinu. I s ohledem na Vencu kterému jeho opotřebované kyčle nedovolují ani zdaleka tolik, co nám ostatním.

"Romane, Venca to nesejde..." varuji jasně jeho šerpu. Ten se však naopak dolů pouští travnatým svahem. Varuji i jeho, zdá se mi to moc nebezpečné. Nic neřekne a zmizí za nízkým hřebínkem. Pořád se chci vrátit na hřeben, ale už fungujeje davová psychóza.

"To sejdem..." ozývá se ze všech stran. Což o to, o sebe strach nemám, lezu prudce dolů cik cak po kamenech, pak pozadu travou, které se pevně držím, abych nesklouzl dolů do kamenného moře a ... modlím se. Vůbec to není jednoduché.

Roman se kdesi ztratil a neodpovídá ani na volání. To není možné, přece se neotočil, aniž by něco řekl.

Voláme na Vaška, který je ještě hodně vysoko, ale ani on o něm neví. Dole v kamenném moři znovu voláme a někoho slyšíme.

"To je Roman..." slyším Marii a uklidňuje mne to. Ale jen do chvíle, kdy se dolů dostane i Venca.

"Kde je Roman?" volám již z pěšinky, která je zjevně vyšlapaná jen zvěří.

"Nevím, ztratil se už nahoře..." křičí směrem k nám.

On se někde zabil, sděluji ostatním a uvědomuji si, jak se mladé slovenské děvče přede mnou zachvěje: " To nie..."

I pro ni byl sestup velmi těžký. Její otec má kameru a zkouší dohlédnout do žlabu, kde by Roman mohl být. Nikoho nevidí

"Možná se vrátil", uklidňují mne osatní, ale tomu moc nevěřím. Nevěřím, že by nic neřekl a sám se obrátil zpět. Volám mu na mobil - volaný je nedostupný... Nemůžu zadržet slzy.

"Jak já to řeknu Jitce?" zmůžu se na jedinou tiše pronesenou větu k Marii.

Kozí stezkou Zadní Spálené doliny.

O pády v těžké expozici není nouze...

Kamenné moře není o nic přívětivější.

Teď ale není čas na pocity. Venca má velké problémy. Tenhle terén je viditelně nad jeho síly. Jsem na sebe naštvaný, že jsem slezl. Cítím, že jsme v pasti.

První dvojice se vrací z kleče, kde skončila zvířecí pěšinka. V masívu Zadního Salatína je jen kleč. Musíme znovu dolů do balvanů, které již déšť proměnil v nebezpečné kluziště. Ostatních pět spolupoutníků na nás čeká, ale posílám je dál. Venca spíš stojí než jde. Stále padá a stojí ho to poslední fyzické síly. Jsem vděčný Marii, že s námi zůstává. Mohla sejít s nimi a nikdo by se nemohl divit.

Ve tři se ozývá mobil. To se již motáme 2,5 hodiny na místě. Kamenné moře a kleč nám omezují pohyb i rozhled. Roman volá, že už je u lanovky. Pociťuji velkou úlevu, ale i zklamání. Směs pocitů, které nejdou přesně definovat. Jsem rád, že se moje obavy nevyplnily, ale zároveň nechápu jeho rozhodnutí, kdy se obrátil, aniž by něco řekl. Domlouváme se, aby kontaktoval záchrannou horskou službu. Je mi jasné, že jinak budeme bivakovat. Jen v kraťasech, mikině a pláštěnce...

Snažím se Václavovi pomoci alespoň radou, ale už je hodně pozadu. Padáme všichni, on ale nejvíc. Jdu dopředu na půzkum, protože není vůbec zřejmé kudy jde kosodřevinou a ohromnými balvany kamenného moře projít. Na jednom z nich uklouznu. Roztrhnu a narazím si malíček levé ruky a poraním obě holeně. Crčící krev z prstu zatavím posmrkaným kapesníkem, když se mi nechce kvůli prkotině vytahovat leukoplast. Mám jiné starosti. Pohled na další hromady kamenů nevěstí nic dobrého. Zůstávám stát před posledním úsekem kamenného moře, za kterým čeká strmý sestup, kdo ví čím a kdo ví jaký. S Marií bychom byli dávno pryč, ale Venca už se několik desítek minut nehnul z místa. Nezazlívám mu to, došel pozdě k poznání, že tento terén nezvládne. Ale do kamenného moře bych ho nikdy netahal, to ta pěšinka, kterou jsme měli být všichni za půlhodiny v lese, nás zradila.

Voláme zpět a snažíme se Vencu navést úzkým průchodem v kleči. Nejednou jeho žlutá kšiltovka zmizí. Když se dlouho neobjevuje, voláme znovu. Bez odezvy. Pak ztrácím trpělivost a jdu s Marií zpět. Připravuji ji na drsný bivak. Nemáme o moc víc, než to, co na sobě.

"Neboj se, rozděláme z kleče oheň a zahřejeme se." Tvrdím, aniž bych tomu sám věřil. Pociťuji stres a velkou žízeň. Naštěstí je kolem několik balvanů s mělkými prohlubněmi, které se naplnily dešťovou vodou. V noci je již nenajdu a tak se rozhodnu každou vypít. Je to pohodlné, kleknout na kámen a pít. Žízní neumřu.

Venca mezitím bloudí mezi nepříjemně kluzkými balvany a říká nám, že spadl do díry mezi klečí a asi omdlel. A zvracel. Po jeho zcela zkrvavené ruce stéká pramen čerstvé krve. Volám Romanovi a tentokrát ho jasně žádám o pomoc horské služby. Ze staršího mobilu Marie, neboť můj "chytrý" Samsung při slabém signálu jen chrčí. Pak věřte novým věcem.

Znovu zesiluje bouře a blesky létají i do naší doliny. Ta je zcela uzavřená balvany a celé hodiny jsme chodili nahoru a dolů. Neklesli jsme ani o píď! Zanedlouho se ozvou záchranáři, ale domlouváme se jen těžko. Pak přijde Marii SMS s prosbou o určení polohy. Přes aplikaci mapy.cz, kde mám stažené i Slovensko, diktuji zeměpisné údaje a Marie, ukrytá zčásti pod balvanem, je mrznoucími prsty složitě vyklepává. Kde jsme vím přesně. Doplňuji tedy údaje o tom, že jsme uvízli v kamenném moři doliny mezi Zadním Salatínem a Spálenou.

Pak už zbývá než čekat. Sedíme v prudkém lijáku a velké kapky buší do pláštěnek jako pominuté. I přes mohutné hromobití desítky minut v sedě na bobku relaxuji. Sil mám plno, ale není jak je projevit. Kamarád se neopouští. Pozoruji se znepokojením Marii, jak je od pasu dolů promáčená a přinutím ji rozevřít nad sebou deštník. Když se blesk přesně trefí, šanci mít stejně nebudeme ani bez jejího deštníku..

Po dlouhých desítkách minut vyjasňuje a bouře ustupuje. Z dolíku se vydáváme pomalu zpět k místu, odkud jsme před několika hodinami přišli. Má to hned několik dobrých důvodů. Je nám všem zima, hlavně Marii, která hned vyrazí kamsi vzhůru, a hledáme rovnější místo pro bivak. V nepolední řadě musíme na nějaký pahorek, aby nás nepřehlédl vrtulník. Na ten jsem upnul své myšlenky. Tomu, že by někdo dorazil pěšky, moc nevěřím.

Jdu s Vencou pomaličku a Marie mizí daleko za klečí. Volám na ni, že přiletí vrtulník, ale už neslyší. Později se přiznává, že dostala strašlivou sílu a pořád si opakovala: " Tady spát nebudu, tady ne! Nikdy tady spát nebudu..."

Zadná Spálená dolina...

...

Kam se podíváte kameny, kleč...

Ztraceni...

Na chviličku se rozjasní...

aby se znovu bouře s plnou silou vrátila.

A pak už to jistí vrtulník HZS.

Nevím co proti tak krásné dolině, jako je Zadná Spálená, vlastně má. Nádherný uzavřený kuloár, obří kamenné moře s kameny vysokými jako dům, úžasná bouře s průtrží mračen k tomu, boj o přežití. Navíc jsme zažili i velký sesuv kamenné laviny, kdy to od Spálené rachotilo několik minut. A ještě ji, mírně navlhlou, čeká úžasný bivak bez spacáku, stanu, zřejmě v další bouři či dešti.

No nic, je něco po páté a já slyším místo obyklého hromobití přibližující se rachot velkého vrtulníku s jasně viditelným červeným křížem na boku. Máváme mu v ústrety, on proletí dolinou a zase zmizí. Hned se mi vybaví všelijaké ty připitomělé filmy, kde loď, letadlo, vrtulník ztroskotance neuvidí a navždy se zase ztratí...

To se ale v našem případě nestane. Za pár minut už se k nám na laně spouští nejprve doktor záchranné služby a ujme se Venci. Ten je spíš zcela vysílený než vážnė zraněný, ale další postup kameným polem ho ohrožoval. Tak jsem to cítil, i když jsme samozřejmě měli velké dilema jestli to takto řešit. Myslím, že jsme se rozhodli dobře. To nám ostatně sdělují i záchranáři. Pro ně je vždy mnohem horší, když se jim někdo ozve až v hluboké noci.

Jednají s námi jako s malými dětmi a naše omluvy vůbec nekomentují. Teprve když Venca s jedním zacháncem odletí, řeší se co bude s námi. Dozvím se, že dolina je neprůchozí, uzavřená klečí a bavany. To jsem už také poznal. Ptají se i na dalších pět turistů, protože o nich stále nemají zprávy. Dojde i na to, jak jsme na tom my. Popravdě řeknu, že můžeme buď sestoupit do doliny nebo zabivakovat, ale že kamarádka je prokřehlá, mokrá a trpí zimou. To se zrovna Marie vrací ze svého výletu k místu, odkud postupně odlétáme všichni. Jsme ubezpečeni, že pro tyto zásahy platí běžné pojištění EU od VZP. My máme i cestovní pojištění od ČP, takže by to mělo být v pořádku.

Když znovu přilétá vrtulník, schovám se za drn a zkouším něco natočit téměř vybitým mobilem. Foťák zůstal celou cestu dolinou ukytý ve foto batohu. Rachot a vichr, který vytváří mohutná vrtule, je zážitek. Marie musí k zemi, aby ji to neodfouklo. Poletím poslední a nepociťuji ani náznak strachu. Spíš obrovskou úlevu, že vše dobře skončilo.

Video s příletem vrtulníku ZHS.

Visím se svým zachráncem na laně, které se rychle namotává do kabiny a ani to nepociťuji. Až upozornění jemným poklepáním na rameno mne upozorní, že už jsem pod ní. Chytím se za lištu a shlížím na celé to boží dílo, ve kterém jsme se půl dne motali, hezky shora. Do lesa bylo v jednu chvíli kousek, ale stržený svah s torzem lesa naznačuje, že ani za hranou bychom to rozhodně jednoduché neměli.

Míříme do Roháčské doliny k Adamcule a nad svítivě tenkou stužkou Studeného potoka k parkovišti ve Zverovce. Snáším se na laně dolů, fotografován několika desítkami zájemců o lety vrtulníkem. Sám bych si to také fotil...

Komické na tom všem je, že stanice záchranné horské služby stojí 30 metrů od místa, kde parkuji. Shledáváme se v buňce, kde je již Venca ošetřený. Dostáváme čokoládu a teplý čaj. Pak musíme spolupracovat při vyplňování všelijakých dokladů. Opět nám nikdo nic nevyčítá. Dovíme se, že ona bouře, před kterou jsme sestoupili těžkým terénem do doliny, si bohužel u Brestové vyžádala svoji oběť. Blesk zde zasáhl 36letého Čecha z Kroměříže a zabil ho. To je dost tvrdý argument pro náš sestup z bouřnatého nebezpečného hřebene.

Po hodině se opravdu srdečně loučíme se všemi záchranáři a znovu jim za profesionální přístup děkujeme. Pak ještě čekáme v autě, než se vrtulník zvedne a odletí zpět, na svoji základnu v Banské Bystrici.

Večer si vše vyjasňujeme v hospodě při večeři. Ne každý z nás se cítí jako vítěz.

Zverovka, na stanici HZS. (archiv HZS Slovensko).

Čekáme trpělivě několik minut, než se vrtulník zvedne. Nechce se nám odjíždět dříve. Z vděčnosti.Při přípravě článku jsem se dočetl, že vrtulník HZS z Banské Bystrice, odkud přilétl i pro nás, se zřítil a posádka se zraněným pacientem pád nepřežili...http://zpravy.idnes.cz/slovensko-zachranarsky-vrtulnik-tragedie-ctyri-mrtvi-pgz-/zahranicni.aspx?c=A160908_071140_zahranicni_khahttp://www.cas.sk/clanok/446383/havaria-vrtulnika-zahynuli-pilot-jan-lekarka-patricia-zachranar-frantisek-a-pacient/ Čest jejich památce.

Můj mračící se smajlík večer jasně dokumentuje to, že dnešek rozhodně nebyl selankou! To ještě netuším, že má proč se mračit. Malíček je zlomený...

Článek na iDnes.

Informace o zásahu HZS.

Juráňova dolina a vodní mlýny Kvačianské tiesňavy

mapka

Následující den bude oddychový a nikdo proti tomu neprotestuje. V záloze máme průchod velmi pěknou Juráňovou dolinou, která se zařezává do skal nedaleko Oravice.

V Oravici k lenošení láká akvapark Meander Thermal Park, ovšem ne již tolik cena vstupného (16 €). Nedivíme se, že je po ránu zcela prázdný. Netečně ho míjíme a po naučném chodníku směřujeme k přístřešku, nízké rozhledně, kde je volně k dispozici zabudovaný dalekohled. Dohlednost je mizerná, přesto Osobitou si lze prohlédnout dobře, vždyť je od nás necelých 3 km.

Na rozcestí Pod Šatanovou přeběhneme rozmáčenou loučku a za ní se ponoříme mezi vysoké tisícimetrové hory, jimiž si cestu prorazila říčka Oravice.

Jdu pomalu a snažím se o nějakou slušnou fotku. Proti tomu je ostré slunce, propalující protější skály. Z jedné z informačních tabulí se dočteme, že ony klády, které překlenuly v jednom úzkém místě řeku, jsou pozůstatky cesty dřevařů. My toto místo zvládli i za pomoci řetězů, stezka je však zcela bezpečná.

O kousek výš nalákají hladké plotny v řečišti vodomila Luďka. V ledové vodě si zchladí bolavou achylovku i celé tělo. Brrr, do toho bych nevlezl.

Zajímavý úsek skončí výstupem do sedla Umrlá. Odstrašující název skrývá hezký bukový les. Chvilku se ještě zdržíme na rozcestí, odkud modrá značka stoupá k polské hranici na Bobrovecké sedlo a sejdeme po cestě do údolí Bystré. Luděk v mapě vyčetl, že za říčkou je pramen a skutečně ho i dohledá. Vyvěrá přímo ze skály a tak si hned oba vzpomeneme na mohutný pramen Soče v Julských Alpách, ke kterému se muselo přelézt po skalách. Tohle je sice jen malý pramínek, ale potěší.

Nic víc nás totiž již nečeká. Je krátce po poledni, zatáhlo se a v dáli znovu bouří. Dennodenní kolorit, na který jsme si uvykli.

Oravice.

Beránci na nebi, ovečky na zemi.

Juráňova dolina.

...

Již odzvonilo.

Juráňovou dolinou vedla v nejužším místě přímo nad potokem dřevěná dřevařská cesta.

Lezecký terén.

...

...

...

Houby rostou, ale jen divné...

Otužilec Luděk si své místo vždycky najde.

...

Pod Umrlou.

Z parkoviště odjíždíme s Marií, ostatní jdou na jedno a dorazí do Habovky hned za námi. Cestou prší, přesto vymýšlíme odpolední program. V úvahu přichází skanzen Zuberec s mnoha dřevěnými domky a muzeem oravské dědiny, nebo nějaký kratší výlet v okolí. V penzionu něco sníme, udělám si jedno kafe, po hodině další a druhá část výpravy nikde. Zkouším volat Romanovi, nebere to. Zřejmě se na nás vybodli a někde trajdají sami po kopcích. Už hodinu neprší a je hezky.

Navrhnu poodjet za Huty a sejít Kvačiankou k Vodním mlýnům Oblazy. Vlastně si tím naťukneme zítřejší trek Kvačianskou a Prosieckou dolinou.

Hned za malým parkovištěm se sevřou skály a my se propadneme do pohádkové říše skal, kde jsme jen malými skřítky s úžasem pozorujícími tajemnem prodchnuté okolí. Bystřina se proplétá hlubokým údolím, kterým se na Slovensku hezky říká tiesňavy. Chvilkama je zde opravdu těsno, byť stále jdeme po cestě, která slouží i dopravě auty k vodním mlýnům.

Ty jsou umístěny před zúžením, za něhož se dál nedá projít. Skály padají kolmo do vod Kvačianky. Za řekou tam čeká na svoji opravu Dolný mlýn (brunčiakovský). Nám postačí zrenovovaný Horní mlýn, u kterého je kasička pro příspěvek a neomezená volnost pohybu. Za hluku neustále se točících kol procházíme jednotlivé místnosti a obdivujeme zručnost našich předků. V horní části je pila, převody jsou zachované a jistě i ona bude plně funkční. Celé opravené veledílo nás nadchlo, ale je třeba se vrátit.

Je však tak krásně, že si cestu zpět ještě prodlužujeme. Dolinkou Ráztockého potoka stoupáme k Boroviance a do Vel'ké Borové. Odtud přes tři doliny, tři vrchy konečně dorazíme k autu. To bude zase řečí, až dojedeme do Habovky. Kluci už volali kde jsme a sedí místo v hospodě v kuchyňce penzionu, nemaje klíče od pokoje.

U vodních mlýnů Oblazy.

...

Bobrovianka.

Vodopád Ráztockého potoka - bez vody.

Vybledlé zvonky.

Údolí Borovianky a Prosečné.

Kvačianská dolina a Prosiecká dolina

trasa a výškový profil

Jedeme až do Velké Borové a do Kvačianské tiesňavy sestoupíme sevřeným kaňonem Borovianky, kterým jsme s Marií včera prošli od Vodních mlýnů Oblazy. Prší, ale podle předpovědi brzy přestane.

Potok Borovianky se zde ztratil v podzemí a koryto je i přes neustálé deště suché. Stejné bezvodí postihlo i Ráztocký vodopád, kam vede kratičká odbočka.

Znovu zastavujeme u vodních mlýnů. Mlhy se povalují nad Kvačiankou a vytváří iluzi 19-tého století. Opouštíme mlýny i řeku a šplháme pár desítek metrů nad skálu, co sevřela údolí. Tiesňavu tak můžeme pozorovat pouze z několika výhledů. Jeden z nich je dost vzdušný a jeho plošina čouhá nad závratnou hlubinou, kterou se proplétá stužka zpěněné Kvačianky. Ze zelených bukových lesů vystupují ostré bílé skály a jejich kontrast s okolím je dokonalý. Stále však prší a tak tuto idylku fotím pouze mobilem.

U vodních mlýnů Oblazy.

Místo zvané Oblazy se nachází při soutoku tří potoků v Kvačianské dolině. Na poč. 19. stol. zde byly postaveny mlýny, které jsou dnes kulturní památkou. Horní (gejdošovský) a dolní (brunčiakovský) mlýn jsou součástí naučného chodníku Prosiecka a Kvačianska dolina. Oba jsou otevřené a návštěvníci mohou nahlédnout i dovnitř.

Vodní mlýnu Oblazy podruhé. Ráno přímo, ale to nás neodradí.

...

Deště se nebojíme, brzy se má vyjasnit!

Kvačianskou dolinu značená stezka neprochází. Vine se svahem starou cestou, z níž je několik vyhlídek do zamlžených údolí.

...

...

Vyhlídka Kobyliny je odvážně vystrčena nad kaňon Kvasinky.

Starou cestu Kvačianskou dolinou vylámala a upravila ruská vojska, která tudy táhla v roce 1849 na pomoc rakouskému císaři.

Jdeme kamenitou cestou, kterou zde vybudovala ruská vojska, táhnoucí tudy přes hory. V šedesátém osmém už to měli lehčí.

U parkoviště využijeme malý bufet. Zastřešený prostor se stolky nás skryje před posledními kapkami deště a konečně se objeví i sluníčko. Jak krásně hřeje budeme vnímat dlouho. Z Kvačan totiž půjdeme loukou až k ústí Prosiecké doliny.

Kvačany.

Loukou pokračujeme do ústí Prosiecké doliny. Moje rychlé tempo nesdílí nikdo.

Vzdálená Liptovská Mara.

Chrpa a další kvítky jsou příjemným osvěžením.

...

Je to příjemná změna. Výhled je omezen pouze parami, i nedaleká Liptovská Mara se v nich topí. Naberu rychlé tempo a ostatní vidím jako malé mravence, přesouvající se po své vyšlapané pěšince za potravou.

Tou potravou bude krásná tiesňava a hned vstup do ní je impozantní. Připomněl mi soutěsku Samaria na Krétě. Úzký průchod vysokými skalami nás pouští do neporušené přírody. Užíváme si jí a věnujeme veškerou naši pozornost.

Chvíli jdu vyschlým potokem, chvíli houštinami v jeho okolí, občas si i zalezu skalou, která uzavřela z obou stran dolinu. Těžší místa jsou jištěna řetězy a přestože mokré šutry dost kloužou, jsou bezpečná. Jedno těžké místo opatřili několika žebříky. To jsme již za vodopádem Čiervené piesky. Je vyschlý a tak k němu po mém průzkumu ostatní ani nejdou.

Venca stoupá s Romanem pomalu. Času máme dost a je jedno, kdy okruh NCH Kvačianska a Prosiecka dolina dokončíme. Vylezli jsme 300 metrů a na náhorní loučce u rozcestí Svorad atakujeme tisícimetrovou hranici. Tu v pohodě překonává zeleně vyznačená odbočka k vrcholu Prosiečné (1 372 m n. m.), kam jen závistivě koukáme. Snad někdy příště. Zuberec a Habovka jsou svojí polohou, množstvím i cenami ubytování ideálním místem k další dovolené. A i ty Skriniarky na nás počkají...

Vrata Prosiecké tiesňavy se pomalu otevírají... Vítejte!

3 km dlouhou Prosiecká dolinu vyhloubil potok Prosečianka ve východní části pohoří Chočské vrchy mezi masívy Lomno (1278 m) a Prosečné (1372 m).

...

...

Kromě neobyčejně pestrého krasového a kaňonovitého reliéfu se v rezervacích chrání především vegetace. Typická je inverze rostlin, kdy se na dně chladných, stinných a vlhkých kaňonů vyskytují druhy běžně rostoucí ve vysokých horských polohách – například hořec Clusiův, protěž alpská, astra alpská, zvonek malý, prvosenka holá, plamínek alpský, koniklec slovenský.Naopak na sluncem vyhřátých výše položených skálách rostou teplomilné druhy, z nichž některé zde dokonce dosahují severní hranici svého geografického rozšíření.Mezi typické teplomilné zástupce místní flóry patří rozchodník bílý, mléčník mandlolistý, čistec rovný, střevíčník pantoflíček).(Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/dvojcata-krasovych-soutesek-prosiecka-a-kvacianska-dolina-pa2-/po-cesku.aspx?c=A060917_204118_igcechy_fdv)

...

...

Lomno.

...

Horní část doliny je zprůchodněna žebříky. Podoba se Slovenským rájem není náhodná. Jednosměrný provoz stezky zde není, přesto je jistě lepší jít zdola vzhůru.

...

...

...

Jdeme pomalu loukou k Sekanině (945 m n. m.), kde si s přítomnými Slováky vyměníme pár slov a fotoaparáty, abychom měli nějakou společnou památku. Tou tedy bude pouze fotka, nikoli cizí foťák, aby nedošlo k mýlce.

Celé "sýýýýr..." focení nás tak rozveselí, že pokračujeme chybně vlevo hřebínkem směrem k rozhledně Velké Borové. Tam leží i penzion Pri veži, kde jsem chtěl původně zamluvit ubytování. Cena byla však dvojnásobná a sešlo z toho.

Zkratkou lezeme zpět příjemně vonící loukou na modrou značku. Krásné vyhlídky uvolňují náladu, která se po několika divných dnech zlepšuje. Vždy to bylo tak, že pravá povaha člověka se projeví nejvíce v kritických chvílích. K horám fyzické i psychické vyčerpání patří.

Sestupujeme do Velké Borové, ve které je mnoho krásných dřevěných domků. Celá ves je na hezkém místě, divokou přírodou tu mají za humny. To je v horách Slovenska časté. Můžete závidět nebo do nich jezdit. Já si už dávno zvolil to druhé a nelituji toho.

...

Planina nad Prosieckou dolinou se táhne až k Velké Borové. Tudy se vracíme z celodenního krásného okruhu.

Prosečné se topí v mlhách.

...

...

Společenské foto.

Vrchol Sekanica (945 m n. m.).

Panorama.

Velké Borové.

Huty.

Pohlednice.

Velké Borové.

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

27. září 2016 19:57

Blanka říká

Ve stejném týdnu jsem šla přechod Javorníků  z Velkých Karlovic do Čadce, přes Kysucké Beskydy. Celý týden mě bouřky provázely a směrem na východ to vypadalo opravdu zlověstně. Článek jsem četla s ještě více  zatajeným dechem  než ten předchozí. Znovu mi připomněl  ten pocit úzkosti, kdy jsem sbíhala sama z hřebenu a pak seděla v brázdě pod šípkovým keřem na bobku a strašně se bála. Druhý den jsem si přečetla o neštěstí v Roháčích a i o zásahu horké služby a přechod o jeden den zkrátila.  Hory jsou krásné, ale opravdu nevyzpytatelné. Dají někdy člověku pocítit jeho nicotnost a uvědomit si, jaké malichernosti, někdy v životě zbytečně řeší - i proto je miluji. Dobře, že jste z toho takto vyvázli a přeji ještě hodně hezčích zážitků z hor, než byl tento. To si  ale myslím, že si Šlápoty umějí zařídit a tak se těším na další fotečky a inspiraci ke vým toulkám.

Rony

30. září 2016 20:02

Rony říká

Byl to takový obyčejny den, bouřek jsem v horách zažil spoustu, i mnohem silnějších, nebál jsem se o sebe, a o to jsem sťastnější, že pro nás vše dobře dopadlo.

Když jsem si zpětně přečetl slova bratránka a spolupoutníka Míry o bouři na Baníkovu, kde blesk sjel do kamene kousek pod námi, musel jsem mu dát zapravdu. Podobné počasí do hor patří a je jeho kořením:

"2. den - Na hřebenovce máme pod kamenem vzkaz, že se sejdeme na Klínu. Čekáme tam, hrajeme šachy. Je silný vítr. Konečně oba borce vidíme jak stoupají do Račkového sedla. Jdeme jim naproti. Děláme si z nich srandu, hlavně z Romana V. Docházíme na Ostrý Roháč. Jirka má na začátku strach a tak lezu s ním, ale rychle získává klid a jistotu.

Lezou za námi nějací kluci z DDR, jsou roztřesení jak ratlíci. Ve Smutném sedle na mně česky! („pít&ldquo loudí vodu. Trochu jim dávám. Následují Tri Kopy a Baníkov. Když teď vidím, kudy jsem tu loni lezl vlastně poslepu, kroutím jenom hlavou. V Baníkovském sedle nás chytá bouřka s kroupama. Hurá, konečně pořádná horská buřina! Rychle utíkáme dolů. Spíme pod přístřeškem na konečné autobusu, sušíme."

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

29. listopadu 2016 23:14

Paulie říká

Díky za zprostředkování silného zážitku

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

30. listopadu 2016 17:20

Rony říká

bylo to divoký!

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Vladimír

5. ledna 2017 21:43

Vladimír říká

Já se taky vydávám do hor, ale ne na vrcholky, ale na dravé řeky. A z bouřek mám hrůzu. Při pohybu na hřebeni je jasné, co máte dělat. Jestli zústat na lodi anebo utéct na břeh, to vám nikdo neřekne. Blesky práskají i dole, a rozštípené a spálené stromy jsou důkazem. A tak trpím. A občas i píšu - třeba o bulharké Ardě v článku na www.raft.cz  rubrika Starší články, rok 2011), tam létaly blesky tak blízko, že jsem cítil jejich van v tváři.

 

 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.