Hoslovický vodní mlýn a šumavské výhledy

Hoslovický vodní mlýn a šumavské výhledy

František Harant by se asi zbláznil, kdyby viděl u svého mlýna, kde trávil klidný život poustevníka, taková procesí. Ale možná se na to dívá odněkud shora a usmívá se. Vždyť právě díky němu se vodní mlýn u Hoslovického potoka zachoval ve své původní celistvosti a kráse.

Dnes po důkladné rekonstrukci se stal Hoslovický mlýn vyhlášený v širém okolí a tak i my jsme ho první dubnovou sobotu navštívili. Pro právě konané řemeslné slavnosti a velkému zájmu lidí bohužel nebyla možnost vyslechnout si zajímavý výklad o životě mlynářů a historii mlýna, ale i tak to stálo za to.

Vy si více přečtěte na Hoslovický mlýn klape jako kdysi

Na mapě Hoslovic je bohužel v této chvíli špatně zakreslená rozhledna (správně na kótě kopce 673m), ale to snad časem někdo opraví.

My jsme k výstupu na ni přidali ještě výstup na druhou "telekomunikační" rozhlednu Kbíl (článek Jacka na Šlápotech byl inspirací) a s příjemným výletem probouzející se krajinou naše spokojenost vyvrcholila :-D.

Před Hoslovicemi je parkoviště, kde je dobré auto při podobných akcích, jako jsou slavnosti řemesel, odložit a k mlýnu pod vesnicí dojít pěšky. My si ještě čerství odskočíme na nedalekou rozhlednu.

Naučnou stezku jen míjíme, náš plán je dnes jiný.

Značení je dokonalé, zabloudit se nedá.

Tady už jsme pod rozhlednou. Celé stoupání na ni je tak nepatrné, že jsme nahoře cobydup.

U Churáňova jsou ještě vidět zasněžené sjezdovky. Aby taky ne, když na apríla sněžilo i v dolinách.

Pod kopci je Nová Ves.

A v dáli potom Churáňov a Javorník.

Pohled na Strašice

Lesy, louky, příjemná krajina je v předhůří Šumavy.

Severozápadní výhledy.

Skupinová fota moc rád nemám, ale když to musí bejt...

A tady jsou Hoslovice v celé své kráse.

Hned u nich je i velký hřebčín, kde se můžete projet na koni.

Řekni zrcadlo, kdo je z nás nejlenivější?

Kostelíček u cesty...

a místní rolník.

Na mlýně samém vás přivítá nejdříve pravá, nefalšovaná kadibudka.

Prolézt se dá téměř celý mlýn a i fotit je co. Nikde žádné železo, nebo nedej bůh umělá hmota.

Uvnitř mlýna bylo sice trochu těsno, ale dalo se s ostrými lokty fotit vše.

Lukáš vypadá jako by do té staré doby patřil.

Tady se mele mouka a kdo se protlačil při spuštění mlýnského kola dovnitř, mohl to spatřit na vlastní oči. Mně se to nepovedlo.

František Harant, prý úplně soběstačný člověk co chodil nakupovat jen sůl a pár jiných drobností tady měl svůj klid. Myslím, že byl spokojenější než my co se jen honíme za hmotnými statky bez času si jich i užít. Bohužel doba je taková a k tomu nás tlačí. Čest těm, co umí ještě dnes žít v klídku.

Dřevo, dřevo a zase dřevo. Osvědčený a příjemný materiál pro výrobu čehokoliv.

Dílnička s okýnkem rovnou do přírody.

Násypka je o patro výš.

A pod ní mele mlýnský kámen.

Živo je na vodním mlýně...

Po přípravě stačí pustit vodu do lopatek vodního kola.

Vyfotit mlýn bez čumilů se moc nedalo a tak tady je aspoň trochu abstraktní invence.

Klid se musí vyčekat.

Vedle mlýna je stodola, která jako další objekty má doškovou (rákosovou) střechu.

A kolo se pomalu roztáčí. Že to nevidíte? Tak mi věřte...

Pohled na mlýn od rybníčku.

A další přes rybníček.

Hlubina. Takhle fotit se mi líbí a přemýšlím o názvu. Kdyby vás nějaký originální napadl, napište mi ho pod článek.

Kolem je jarmark a zajímavé starodávné hry.

Vyber si! Kraslice jsou nádherný.

Často jde přímo o umělecké dílo. Teď když to vidím mě mrzí, že jsem si nějakou kraslici nekoupil.

Mládí dudáckého souboru mi také připomíná malované kraslice.

Pan profesor Režný má určitě radost...

Pohoda končí a nás čeká ještě jeden drsný výstup na rozhlednu, tentokrát na Kbílu.

Cestou zpět, když už všem vytrávilo, jdeme na Velikonoční sekanou k Starýmu kanci.

Výhledy začínají jen co opustíme naše auta. Ty lze zaparkovat na plácku u křižovatky do Švejcarovi Lhoty na silnici mezi obcemi Libětice a Úlehle. Odtud se k vrcholu pěšky vydáváme po žluté značce až k rozcestí pod vrcholem, kde zabočíme po neznačené cestě vpravo na vrchol.

Kamenná řada a celé okolí je opředené dávným tajemstvím. Keltové, Germáni, Slované, bylo by zajímavé mít stroj času a moci pohlédnout do dob dávno minulých, jako se to povedlo panu Broučkovi.

Když cesta je cíl...

Výhled k Churáňovu okrajem lesa.

Kbíl, rozhledna ve výši 664m, je prakticky ve stejné výšce jako Hoslovická, ale rozhledy jsou z ní víc otevřené.

Druhý výstup jsme zvládali s občasnými přestávkami. Na případnou třetí rozhlednu už by vylezlo jen pár nejsilnějších jedinců. Ale třetí rozhledna naštěstí není v dohledu...

Podobný pohled k Churáňovu a Javorníku jako z výše Hoslovické.

Strakonice na dlani...

V dáli zleva - Bobík a Boubín.

Pohled shůry.

Krajina jižních Čech.

Strakonicko.

Tyhle nové železné tele-rozhledny sice nevypadají tak skvostně jako jejich starší kámošky z dob dávno minulých, ale jako cíl poutníků s rozhledovým místem jsou k nezaplacení.

Kbílský dolmen, ke kterému se vyplatí udělat si malou zacházku. Tvrdí se, že je přírodním úkazem, ale to se mně moc nezdá. Důkazy nemá však nikdo.

Co je to vlastně dolmen? Dle Wikipedie "kamenný stůl“ (z bretonštiny-keltský jazyk). Prehistorická megalitická stavba z velkých nepravidelných kamenných bloků, zpravidla gigantických rozměrů, patrně zbytek vnitřního prostoru pohřebních mohyl. Dolmeny dochovány v různých částech světa, v Evropě (především západní) od neolitu po dobu bronzovou.

Kdo se sníží k tomu, že podleze pod tímto kamenem, bude dlouho zdravý. Z nás to kupodivu neudělal nikdo. Asi nikoho z nás žádné neduhy netrápí.

Dole pod skalou potom ti uzdravení radostně staví mužiky.

Po žluté docházíme do Švejcarovi Lhoty, zapadlé vísky mezi okolními kopci.

A přes horské louky se pomalu suneme zpět k autům.

Šumavu znám dokonale, ale tady v podhůří jsou pro mne často cesty novinkou.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

5. dubna 2010 13:59

Jack říká

Nádhera , taky jsem přemýšlel, že bychom tam zajeli opět , ale jeli jsme nakonec na Šumavu dál Krásný mlýn, doporučuji

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

6. dubna 2010 15:55

Japo říká

Pěkný výlet jste měli, v létě za hezkého počasí musím vše objet na kole. Já mezitím pobíhal po Kolíně sem a tam.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

6. dubna 2010 18:41

Rony říká

Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině... Otrava, co?

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

6. dubna 2010 21:16

HoHo říká

Vždycky se mi hodně líbily fotky s odrazem ve vodě, tvoje jsou taky moc pěkný...

A zaujala mě taky ta, jak mlynář pouští vodu, u toho jsem bohužel já nebyl...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Japo

7. dubna 2010 14:46

Japo říká

Rony: jo, rovina je otrava, ale já tam naštěstí byl se skvělými lidmi a spíš jsme tam blbli, než něco poznávali (město mám ale proběhané dobře ).

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

7. dubna 2010 19:25

Rony říká

Jasně, není důležité kde jsi, ale s kým jsi.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Navarro

28. dubna 2010 16:35

Navarro říká

Spousta zajímavých fotek, jenom na té s popisem Pohled k Zvotokům jsou tak na 99 % Strašice

Honza (Navarro)

Rony

1. června 2010 19:25

Rony říká

Opravil jsem to. Děkuji

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.