Hrubý Jeseník a blízké okolí

Hrubý Jeseník a blízké okolí

Hrubý Jeseník je druhým nejvyšším pohořím v ČR a je dominantním pohořím severní Moravy. Nejvyšším vrcholem je Praděd (1491 m), v celkovém pořadí tisícovek v naší republice je na pátém místě. Celkem má Hrubý Jeseník 56 tisícovek, což je po Šumavě druhý největší počet. Rozložení vrcholů je relativně rovnoměrné v celé ploše. Další významné vrcholy jsou například Vysoká hole (1464 m), Petrovy kameny (1446 m), a Keprník (1423 m). Hrubý Jeseník má přibližně kruhový tvar o průměru 30 km a dělí se na tři podcelky. V roce 1969 byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Jeseníky o rozloze 740 km² se sídlem v Malé Morávce.

A právě v Malé Morávce jsme si zajistili ubytování v rodinném penzionu. Fotky z týdenního putování po končinách Jesenicka vám umožní nahlédnout do tajů místní divoké a krásné přírody.

odkaz na mapu

Po příjezdu jsme se ubytovali v penzionu Malá Morávka a hned druhý den ráno vyrazili na hřebeny Javorníků podél Bílé Opavy.

Vede zde naučná stezka Bílá Opava, která prochází po mnoha mostcích, schodištích a lávkách nejkrásnější horské bystřiny Jeseníků.

Kromě několika vodopádů, četných kaskád a peřejí, skalních útvarů a romantických zákoutí smrkového pralesa vám naučná stezka Bílá Opava na sedmi informačních tabulích nabízí i základní informace o přírodě této jedinečné rezervace.

V údolí Bílé Opavy se podílela na modulaci terénu v posledních tisíciletích především voda, sníh a led. Celé údolí a jeho dno bylo vyhloubeno značné nerovnoměrně. Tímto vznikly nejen peřeje, hluboké tůně a skalní výchozy, ale hlavně vodopády. Horní část údolí nad Velkým vodopádem je tvořena převážně rulami, prostřední a dolní část je z šedých až zelených břidlic a bílých či žlutavých křemenců. Všechno to jsou přeměněné horniny vzniklé z mořských prvohorních usazenin.

Bílou Opavou jsme vystoupali na Ovčárnu, kde se můžeme občerstvit v hned několika horských chatách. Kolem jsou vidět hojné lyžařské vleky.

Oblast Jeseníků je řazena v rámci České republiky k poměrně zachovalým přírodním celkům. Důvodem je v neposlední řadě fakt, že jde o území s pozdějším osídlením. Neprůchodné pohraniční lesy začaly ustupovat lidem až ve 13. a 14. století s příchodem kolonizace, která sebou nesla rozvoj zemědělství, těžby rud a zakládání primitivního průmyslu.

Přes Petrovi kameny vede i nová naučná stezka otevřená 6. června 2009. Provede vás trasou dlouhou 12 km z Ovčárny přes Vysokou holi a Jelení studánku na motorest Skřítek.

Hřebenovka vede krásnou krajinou s častými dalekými výhledy a stále lehce klesá.

V zimě anebo za hustých mlh lze úspěšně stopovat cestu pomocí dlouhých kůlů. Jak mohou být někdy užitečné jsem poznal před lety na jedné z rilských planin, nedaleko Musaly.

Kolem cesty je kleč, která ovšem není původní a proto se již objevily hlasy na její likvidaci. K tomu ale doufám nedojde.

Přírodní rezervace pod Jelení studánkou je unikátní přírodní lokalitu evropského významu s neobvykle početným výskytem mravenců druhu Formica lugubris (kromě deseti dalších zástupců lesních mravenců, například mravenec Lémanův, mravence horský a mravenec dřevokaz). Rozloha PR Pod Jelení studánkou je 138,42 ha, ochranné pásmo pak zaujímá plochu 403,50 ha.

Tady nahoře je i bytelná nouzová útulna pro otrlé turisty. Odtud už sestupujeme do lesů směr Karlov, kde přečkáme menší buřinu, a na Malou Morávku.

Druhý den po přesunu auty na Ramzovou (foto). My s Lukym kousek popojedeme lanovkou, ale na Šerák už vycházíme po svých.

Cesta vede pekelným úvozem nad srázy a divím se, když nás tahle cedule chce přesvědčit o tom, že tudy kdysi projely i koňské potahy.

Nahoře je národní přírodní rezervace Šerák – Keprník, nejstarší rezervace na Moravě. Byla zřízena tehdejším majitelem panství knížetem Janem II. z Lichtenštejna v roce 1903. Ve zdejší chatě Šerák v klidu pojíme svíčkovou a až poté vyrážíme dál.

Okruh přes Keprník a Vozku zabere jen pár hodin, ale nám to po včerejšku ke štěstí stačí.

Mezi Šerákem a Keprníkem jsou porosty horského smrkového lesa pralesového charakteru. Místy se vyvinula vrchoviště s typickými rostlinnými druhy.

K Vozkovi cesta stoupá je nepatrně, stále jsme na široké náhorní plošině a kolem nás je Japonská zahrádka. Alespoň podle turistické mapy, jinak je zde typický horský smrkový les.

Co je tady ale jistě, jsou mohutné vrcholové skály, na které je dá vyšplhat. Zpět se dá jít menším okruhem, ale nakonec se stejně dostaneme na Keprník (1 423m).

Ulevujeme nožkám a dolů sjíždíme lanovkou.

Další den je ráno všelijak a tak opět vyrážíme směr Jeseník a to do nedaleké jeskyně Na Pomezí.

Připlatil jsem si za focení a tak cvakám a cvakám...

Krasová oblast Jeskyně Na Pomezí je tvořena vrstvami krystalických vápenců (mramorů), které vznikly v období starších prvohor. Na malém území jsou zde vyvinuty výrazné povrchové krasové jevy, zejména škrapy, závrty, paleoponory, aktivní ponor a vývěr. Mnohem významnější jsou však krasové jevy podzemní, v oblasti se vyskytuje několik jeskyní.

Jeskyně Na Pomezí je z nich největší a je zpřístupněna pro veřejnost. Má rozsáhlý a komplikovaný systém puklinových chodeb. Jeskyně vznikla rozpouštěním mramoru a je v ČR největší jeskyní, která vznikla právě tímto způsobem.

Nachází se zde mnoho mohutných členitých krápníků a kaskád, které vznikají stékáním a usazováním rozpuštěných minerálů.

A protože se přece jen vyčasilo, vynecháme další jeskyni Na Špičáku a přesuneme se na Rejvíz a odtud již pěšmo, pěkně po hřebínku stoupáme k našemu cíli, rozhledně.

Ta je dominantou malebného okresního městečka Jeseník spolu s Priessnitzovými lázněmi. Jmenuje se Zlatý chlum (875 m) a je 26m vysoká a kamenná. Historie věže spadá až do dalekého 19. století. Popud ke stavbě vzešel od tehdejší Frývaldovské pobočky turistického spolku. Mezi zakladateli můžeme nalézt zetě světově proslulého léčitele Vinzenze Priessnitze.

Z věže je úchvatný výhled na Otmuchovské jezero v Polsku. Jižní výhled zachycuje celé pásmo Hrubého Jeseníku od Pradědu až k Šeráku. Za příznivého počasí je západním směrem viditelná skupina Kralického Sněžníku a severozápadním Rychlebské hory (viz foto).

Dále sestupujeme ostře dolů a hle, hned za restaurací Čertovy kameny je tato stejnojmenná vyhlídka.

Cesta, jak je patrné na první pohled, je řádně zajištěna. Kolem místních skal využívají i skálolezci.

Zpět jdeme spodem s výhledy do nížin Polska a po hodince jsme u parkoviště. Je čas a tak se koukneme o kousek dále, k jezírku na Rejvízu.

Posláním NPR Rejvíz je ochrana přírodních hodnot významného moravského rašeliniště. Chráněné území leží v mělké pánvi na rozvodí Černé Opavy a Vrchovištního potoka - viz. foto. Je tvořeno dvěma spojenými vrchovišti, v jejichž středech se nachází tzv. mechová jezírka. Unikátnost a nevyčíslitelnost hodnoty NPR Rejvíz jsou podmíněny především geologickou minulostí, klimatem a přísnou ochranou území. Trasa je vyznačena symbolem naučných stezek, začíná na tomto místě a vede po žluté turistické značce k terénní stanici a dál po povalovém chodníku k vyhlídkové terase u Velkého mechového jezírka.

Součástí rezervace Rejvíz je rozsáhlý komplex rašelinných luk v prostoru mezi Velkým a Malým mechovým jezírkem. Charakteristická je pro ně vysoká hladina podzemní vody a rozsáhlé porosty rašeliníku. Pestrost vegetační struktury tohoto typu luk je určována dominantními druhy – nejčastěji ostřicemi, Skřípinou lesní (Scirpus sylvaticus), Pcháčem potočním (Cirsium rivulare), přesličkami, Tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria) a proto jsou louky kolem Rejvízu nejenom mozaikou druhů, ale podle ročních období i pestrou paletou barev. K nejvzácnějším zde patří Ostřice chudokvětá (Carex pauciflora), Tuřice odchylná (Vignea appropinquata), Tuřice blešní (Vignea pulicaris), Bazanovec kytkokvětý (Nanburgia thyrsiflora), Hladilka obecná (Ophioglossum vulgarum), Mečík střecholistý (Gladiolus imbricatus) a mnohé další.

I další ráno je kalné a tak se vyvážíme nahoru na Ovčárnu autobusem. Ty tady pendlují ze spodního parkoviště, anebo z Karlovi Studánky a Morávky. Vyjdeme v silném větru a dešti na Praděd a tam se sušíme a jíme. Dolů do penzionu v Malé Morávce sestupujeme již za lepšího počasí.

Dnes zaparkujeme Na Skřítku, známého motorestu a kolem stejnojmenného rašeliniště razíme lesy na hradní zříceninu Rabštejn.

Vůbec první zmínka o Rabštejně pochází z r. 1318, a to v souvislosti s tehdejšími feudálními rozbroji v českých zemích. Olomoucký biskup Konrád se tehdy zmocnil s velkou námahou hradu "Rabinstaina" u Uničova a odevzdal jej králi. Do konce 14. století nejsou o Rabštejně k dispozici žádné historické záznamy.

Na území se nachází řada izolovaných skal dosahujících výšky 30 – 40 metrů. Skály na Rabštejně jsou největší lezeckou oblastí na severní Moravě. Skála je pevná, bohatě členěná. Horolezecké terény tvoří dva shluky skal - přední skály (výška 15 – 20 m) a zadní skály (masív s troskami hradu Rabštejn a výškou až 37 m). I Lukáš si tady rád zaleze.

Nahoře je dokonce vrcholová kniha pro zápis výstupu. Což o to, tohle pro nás žádný problém nebyl, ale dolů z hradu jsme se správnou cestou pořád nemohli dostat. Zachránil nás až přišedší turista a ukázal skrytou cestu zpět. Dole je na paloučku hospoda a tak obědváme a odháníme přitom drzé vosy. Celý okruh byl dnes docelá náročný svojí délkou.

Vlastně až na poslední den si necháváme rozhlednu na Pradědu a Švýcárnu, horskou chatu na hřebenu k Červenohorskému sedlu.

Dole se po ránu válí mlhy, ale tady u Kurzovní chaty, je azuro.

Cesta je asfaltová, bohužel žádná divočina a nahoru míří spousta turistů.

Nejvyšší hora Moravy Praděd (1 492 m. n. m.) je totiž oblíbeným cílem turistů již od 2. poloviny 19. století. Snahy turistického spolku v Jeseníkách o zbudování rozhledny se datují na přelom 19. a 20. stol. Stavba byla po řadě peripetií zahájena 30. června roku 1904. Po jejím dokončení v červenci 1914 stála na vrcholu Pradědu 32,5 vysoká a 14,5 široká kamenná věž, která svým vzhledem připomínala dominantu starého gotického hradu.

Nahoru vás vyveze výtah a čekají tady daleké výhledy. Z vyhlídkové terasy umístěné ve výšce 1 563 m. n. m. je úchvatný výhled na celé panorama Jeseníků. Za jasného počasí lze ojediněle spatřit siluetu Vysokých Tater, Malou a Velkou Fatru. Zajímavostí jistě je, že vrchol věže dosahuje nejvyšší dosažitelné nadmořské výšky v ČR.

Lze odtud spatřit i hladinu známé přečerpávající nádrže Dlouhé stráně i nedaleké větrné elektrárny na Mravenečníku.

A to už jsme u turistické chaty Švýcárna, která se nachází na nejfrekventovanější části hřebenové trasy Jeseníků, mezi Červenohorským sedlem a nejvyšší horou Moravy - Pradědem v nadmořské výšce 1304 m. n. m. Jedná se o jeden z nejstarších objektů. Byla postavena již v roce 1887, avšak její historie sahá ještě hlouběji. Švýcárna je ukázkovým příkladem přeměny pastevecké salaše na klasickou horskou chatu. Dnes slouží jako spolehlivá základna pro milovníky horské turistiky a lyžování.

Od chaty vede celá řada turistických cest: Hlavní hřebenová trasa (červená značka) vede z Červenohorského sedla kolem Švýcárny na Praděd, k Ovčárně a dále až k chatě Alfrédce na jižním konci Hrubého Jeseníku nebo od Barborky do Karlovy Studánky. Modrá značka pak údolím Kamenáče přes Vysoký vodopád do Bělé. Žlutá značka vede přes Videlské sedlo kolem Orlíka a Kazatelen až ke známému penzionu Rejvíz. Opačným směrem pak zelená značka klesá do Koutů nad Desnou.

Směrem na Malý Jezerník se nachází vrchovištní slatě, přes které vede tento pěkný chodník.

Vrchol Pradědu a jeho široké okolí je vyhlášeno národní přírodní rezervací, která se těší mezinárodnímu významu. Její součástí je vrchol Pradědu, Bílá Opava, Divoký důl, Petrovy kameny, Velká Kotlina a Malá kotlina. Na ploše 2031 ha se nachází vzácná alpínská společenstva, lesní porosty pralesovitého charakteru, ledovcové kary a další. V rezervaci se nachází řada jedinečných společenstev s množstvím vzácných druhů rostlin a živočichů. Oblast Velké kotliny je floristicky nejbohatší lokalitou v ČR.

Autobus nás odvezl do Karlovy Studánky, která opravdu stojí za shlédnutí.

Karlova Studánka jsou vlastně moderní a ojedinělé přebudované lázně uprostřed krásné jesenické přírody. První zmínky o léčivých pramenech jsou z počátku 18. století. Lázně založil nejmladší syn Marie Terezie Maxmilián II. - František v r. 1780. Pod lékařským dohledem je lázeňská léčba řízena od roku 1785. Dnešní název Karlova Studánka lázně získaly v roce 1803 po nejslavnějším habsburském vojevůdci Karlovi, který jako první evropský válečník porazil Napoleona u Aspern v roce 1809.

Tradice i klimatická měření o Karlově Studánce dokládají, že je zde nejčistší vzduch ve střední Evropě. Jak by ne, když leží v panenské přírodě na východní straně nejvyšší hory Jeseníků Pradědu, v údolí horské říčky Bílé Opavy. Tato horská bystřina, čeřící se ve vodopádech a okolní široké komplexy lesů, naplňují čistý vzduch zdejší přírody (vzdálený od zdrojů znečišťování ovzduší) kyslíkem a zápornými ionty.

K přírodním léčivým zdrojům patří minerální voda a přírodní oxid uhličitý získávaný z hloubky 127 m. Přírodní minerální voda má vysoký obsah kyseliny uhličité a metakřemičité. Slouží k přípravě uhličitých koupelí i rašelinových zábalů, dále k inhalaci a k pití.

Z nejstarších staveb se dodnes skoro nic nedochovalo. K nim patřily malé dřevěné lázeňské kabiny, budova jídelny (salón) a Inspekční dům (v místě dnešního Obecního úřadu) stavěné v dobách, kdy velmistrem řádu byl nejmladší 16. potomek Marie Terezie, syn Maxmilián II. František, který byl současně kolínským arcibiskupem s kurfiřtským hlasovacím právem pro volbu římského krále a císaře. K budovám, které se dochovaly patří Správní dům, který nejdříve byl vystavěn (1782 - 1785) jako přízemní budova (dnešní Odra) a teprve později byl nadstavován (o 1. patro v r. 1827 a o 2. patro r. 1875). Nedochovaným zůstal též v sousedství vystavěný Kulečníkový dům při Maxmiliánově prameni (na místě dnešního hotelu Džbán). V letech 1796 - 99 je stavěn Věžový dům (přestavěn 1879 a 1918) a přízemí Panského domu (dnes Praděd), který je nadstavován v letech 1839 - 40 a 1872 - 1873.

Karlova Studánka je lázeňským místem v centrální části Hrubého Jeseníku, který náleží k sileziku paleozoického stáří. Jde o krystalické břidlice devonu ve vrbenských deskách dezénské klenby. V nich jsou v území Karlovy Studánky nejvýznamnější muskovitické fylity a svory s grafitem. Na sever od Karlovy Studánky tvoří skalní masiv blastomylonity a metagranitoidy. Dezénská klenba Hrubého Jeseníku se na přelomu třetihor a čtvrtohor rozlomila na kru Pradědu a kru Orlíka. Takto vzniklý bělský zlom ve směru SZ - JV zasahuje do lázeňského místa Karlova Studánka, když se zde vyvinuly mohutné deluviální a deluviofluviální sedimenty. Celé území Hrubého Jeseníku je porušeno významnými příčnými zlomy, přičemž využívání přírodních léčivých zdrojů v Karlově Studánce je založeno na využívání zřídelního systému uhličitých minerálních vod bělského zlomu, jehož průběh jde z Bruntálu, přes Karlovu Studánku, Vidly, obec Bělou k Lázním Lipová do polského Ladek Zdróju. My jsme měli na důkladnou prohlídku moře času, protože jsme čekali až na poslední spoj do Msalé Morávky. A přišli přesně k večeři.

Na cestu domů jsme dostali typ na návštěvu jedné zvláštní galerie. Je to Pradědova galerie a rozkládá v Jiříkově na rozloze čtyř hektarů. Během prohlídky můžete shlédnout 250 vyřezaných plastik zvířat a hlavně chloubu řezbáře Halouzky - betlem v životní velikosti, který již čítá 138 soch a váží 20 tun.

Dominantou celé galerie je socha vládce jesenických hor - děda Praděda, která se tyčí do výše 10,4 m a váží okolo 15 tun. Po ní je také galerie pojmenována. Vy se ale díváte na zdejšího obřího medvěda, to jste doufám poznali. Pro upřesnění, je to ten druhý zleva.

Za další unikát v galerii řezbář Halouzka považuje obří dřevěný obraz Děda Praděda a jeho říše, který původně stál v kamenné rozhledně na vrcholku Pradědu. Ta byla i s obrazem zničena. Obraz je vyřezán ze čtyřiadvaceti lipových kmenů, měří 2,2 m x 5 m x 5 m a naleznete ho v jedné ze zastřešených částí expozice. Všechny tři zmíněné dominanty jsou zapsány do české Guinessovy knihy rekordů.

Betlem byl rovněž vystaven u příležitosti světového kongresu betlemářů v Hradci Králové, kde byl oceněn titulem Největší betlem na světě.

Jako pozvání do galerie může sloužit i tato pohlednice našich maličkostí. Po domluvě je možná i prohlídka s výkladem k jednotlivým sochám včetně předvedení řezbářské práce.

A tady je Luky v deltě řeky Okavango. To bude zase řečí...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

7. prosince 2009 21:33

HoHo říká

Rád jsem zavzpomínal na hezký týden v Jeseníkách... Ono už to bude dva a půl roku, co jsme tam byli co?

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Jack

7. prosince 2009 21:34

Jack říká

Nádhera... Opět jsem si potvrdil, že náš český kraj ne nádherný

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

10. prosince 2009 12:28

Rony říká

Jo, Utíká to Honzo

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

7. ledna 2010 18:01

Japo říká

Pěkný výlet jste měli... škoda, že jsem tam nebyl.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

HoHo

7. ledna 2010 18:20

HoHo říká

O docela dost jsi přišel, ale nevadí, třeba se tam podíváš někdy jindy (nebo jsi se vlastně již podíval...)

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.