I. setkání příznivců Šlápot v šumavských Zadních Hamrech

I. setkání příznivců Šlápot v šumavských Zadních Hamrech

Nebylo jednoduché sladit termín setkání tak, aby všem vyhovoval. Nakonec jsme v pořádku všichni dorazili do penzionu Horská chata Hamry a konec září (21.-23.9.) se ukázal jako dobrý termín. Počasí nás sice druhý den potrápilo, ale přesto si jistě každý odvezl hezkou vzpomínku na setkání i na výstup k Ostrému a jezeru Laka.
K dobré pohodě přispělo velmi pěkné ubytování, výborná kuchyně a možnost popovídat si večer u krbu v krčmě penzionu.

Dobrý nápad, se kterým přišel Jack, jsme nakonec společným úsilím dotáhli až ke konečné realizaci a díky tomu si v krásné přírodě Šumavy užili právě začínající podzim. Hamry, obec ležící v Úhlavském údolí stranou od rušných cest, nám poskytla skvělé zázemí v podobě Horské chaty Hamry a nedaleká hora Ostrý pak první cíl společného putování.

Výstup na Ostrý a vodopád Bílá strž

mapka Ostrého

Po desáté hodině se postupně sjíždíme u penzionu a za necelou hodinu už zdoláváme první výškové metry k Ostrému, který je pro svůj mohutný, vrcholový skalnatý hřeben považován za nejkrásnější horu Šumavy. Protože vycházíme ze Zadních Hamrů, volíme lesní cestu odbočující hned za říčkou Úhlavou. Dostáváme se tak k místu, kde dříve stávala kaple Křížkov. Dnes jsou zde obnoveny alespoň její základy ve tvaru kříže.

Jdeme dál a pod loukou se konečně setkáváme se žlutou TZ a tak další výstup bude již jednodušší. O tom, že rostou houby nás přesvědčuje Aleš, který během chvilky nasbíral několik hřibů. Cesta je ale ještě dlouhá a tak se nikdo z nás nediví, že je Radka nakonec přenechává překvapeným turistům, sestupujících do Hamrů.

Překonáváme první překážku v podobě překopané cesty, kdy se pod zem právě ukládá potrubí pro vodní elektrárnu v Hamrech kdesi v údolí Úhlavy. Přicházíme k rozcestí Pod statečkem. Tady odbočuje značená stezka k Bílé strži, kterou využijeme při cestě zpět. My míříme nejkratší cestou k vrcholu. Na rozcestí Stateček překřížíme červenou TZ a stále pozvolna stoupáme.

Hřebenu s bílými hraničními tyčemi dosahujeme v dobré pohodě a zanedlouho už se rozhlížíme z Ostrého, neboli Gross Osseru (1 293m). Kouřmo poněkud kazí daleké výhledy, ale kolem nás je přesto co obdivovat. Ať už je to blízký Velký Javor (Gross Arber 1 456m), nejvyšší hora Šumavy, nebo Královský hvozd se Svarohem (1 334m) a Jezerní horou (1 343m). Podobně zajímavý je i druhý vrchol Ostrého (Klein Osser), ke kterému máme plán dojít.

To ale až po společném focení u vrcholového kříže a návštěvě výčepu místní německé horské chaty. Pivo Osser se nám zdá řídké, holt jsme zvyklí na lepší...

Po sestupu z hřebenu Ostrého míjíme chatku horské služby a také pomník orkánu Kirill, nebo lépe řečeno lesům, které tehdy vzaly za své...

Kirill na celé Šumavě zanechal spoušť, kterou následně využil kůrovec ke svému prospěchu a dílo zkázy dokonal.

V sedle stojí i malá kaple a kousek od ní je starý, pěkně renovovaný hraniční kámen, svědčící o tom, že zde vedla kdysi hranice. V 16. století zde dokonce stávala pomezní strážnice.

Znovu se opožďují Aleš s Radkou. To ještě netušíme, že loví kešky a nám mudlům nepřísluší vidět jejich úkryt.

Malý Ostrý (1 266m) je hodně podobný tomu velkému. I zde se nahoru šplháme po rozervané skále a podobné jsou i výhledy. Dobře vidíme dožluta zabarvenou loučku na táhlém hřebenu, vybíhajícím z Malého Ostrého směrem na severozápad. Zde je dobré místo pro paragliding. Právě startuje jeden kluzák, zatímco další za chvíli zase přistává. Část fotek krajiny tak budeme mít s padákovým kluzákem a do spacáku zabaleným letcem.

Teprve při sestupu míjíme zklamaného Aleše, kterému se zdejší kešku nepodařilo dohledat. Na vrcholu Ostrého se již nezdržujeme a hned sestupujeme po stejné stezce zpět ke Statečku. Náš smělý plán dojít ještě k Černému jezeru bere za své. Čas kvapí a my musíme vzít zavděk kratší variantou s odbočkou k vodopádu Bílá strž. Ten dosahujeme relativně rychle, neboť cesta zde traverzuje svah bez výrazného převýšení. Sestup k potoku už moje poraněné koleno docela pociťuje, ale není vyhnutí. Dobrou fotku z výhledové plošinky pro překážející stromy udělat nejde. Snad by mohl někdy v budoucnu pomoci náš známý kůrovec...

Dobré podmínky k focení nastávají, když se slunce začne sklánět k západu. Hlavně protější hřeben Můstku a Prenetu máme z loučky nad Hamry jako na dlani.

Dobrá večeře v penzionu všechny skvěle naladila na delší posezení, a tak jsme se konečně mohli i blíže poznat. To už v plné sestavě, protože odpoledne dorazili i opozdilci Jaroslav s Hankou.

U penzionu Horská chata Hamry na nás čeká nejen velký hlídací pes, ale i tento unikátní dopravní prostředek.

Penzion je hned nad Úhlavou pramenící pod Pancířem.

Pohled na Zadní Hamry.

Poutní místo Křížkov. Zbytky základů kostela ve tvaru kříže jsou dodnes dobře patrné.

Loukou ukrytou mezi lesy stoupáme pozvolna k Ostrému. Ještě na nás čeká dost kilometrů.

Na jednom místě nám cestu zahradí překopaná cesta Musíme se tak na chvilku ponořit do hlubin smíšeného lesa.

U Statečku je čas na lehčí občerstvení. Protože jsem si cestou zapomněl koupit chleba, vyžebrám na Vencovi jednu housku.

Na Statečku.

Stálé stoupání nám občas okoření okolní skály a kameny, a také podzimně se zabarvující bučiny.

Na druhé straně Úhlavského údolí vystupuje hřeben Můstku s Prenetem, který zvolna klesá k Zelené Lhotě.

Dosahujeme hřebene, který je zde docela skalnatý. To hlavní nás ale ještě čeká...

Venca zdolává poslední metry k hranici s Německem.

Pohled dolů zase přitahuje Aleš, stoupající se zarputilým výrazem horského barda.

Trochu pátráme v paměti jak se jmenuje tento německý televizní vysílač, než se shodneme. Hoher Bogen. "Pri "googlovani" podrobnosti o nemeckych kopcich jmenem Hoher Bogen, jsem zjisitl, ze to co je na nasich fotkach je byvala ridici a radarova vez nemecke Luftwafe a byvale stredisko odposlechu NATO. Vysilac tv a radia je o kus zapadneji na vrcholu Burgstallu a ma jen jednu vez." azave

Již první pohled na vrcholové skály Velkého Ostrého je nezapomenutelný. Poprvé jsem k němu dorazil v říjnu 1990 po česko-německé hranici z Velkého Javoru. Tehdy to byl skutečně průkopnický čin a trasa podél šumavských hranic úžasná. Vyšli jsme z Přední Výtoně a postupně zdolali Plechý, Trojmeznou, Třístoličník, Luzný, Roklan, Poledník, Velký Javor, Jezerní horu a Ostrý, abychom po týdnu došli do Zelené Lhoty.

Úžasné výhledy z hory, která patří na Šumavě k těm nejmladším.

Svaroh a Jezerní hora. Postup po hřebeni zde není bohužel turistickou značkou vyznačený. Jde o podobně atraktivní část hraničního hřebenu jako na jihu Trojmezenský.

Nejvyšší vrchol celé Šumavy Velký Javor je nadosah...

Kluci už na nás pomalejší nahoře netrpělivě čekají.

Nedaleko je i druhý vrchol Klein Osser (Malý Ostrý). Přestože jsem na vrcholu Ostrého asi počtvrté, na tomto nižším jsem nikdy nebyl. Teď je ten pravý čas to změnit!

Chata těsně pod vrcholem je vlastně přesně na hranici.

Malý Ostrý se sedlem.

Vrchol Gross Osseru zdobí velký kříž a ten nejvyšší bod malá kovová koule.

Co mě trochu zlobí při focení jsou různé cedule a ani asi třímetrové, tradiční hraniční kůly na kráse fotce nepřidají. Snažím se jim v kompozici vyhnout, ale ne vždy to jde.

Pohled do údolí vychutnáváme nejen my.

Panorama Velkého Javoru ze kterého vybíhá mohutný a dlouhý hřeben. Pod ním je ukryto mnoho obcí, které z této výšky vypadají jako miniaturní dětské lego.

Konečně jsme všichni ve zdraví dorazili na vrchol a tak je tady nezbytné foto...

Hned po něm slézáme skalku a ochutnáváme poněkud slabé pivo Osser. Nebo se tak jmenuje jenom ta sklenice? Zajímavé je, že jsme si automaticky ke stolům sedli na českou stranu hranice.

Hospoda však patří k spolkovému státu Bavorsko.

Naše sestava v plné síle.

Kámen doteku je místo přátelství obou sousedních národů. V Královském hvozdu je jich několik a jde o vyhlazenou plochu ve zdejší žule a rule, ze které je utvářena tato část Šumavy.

Sestupujeme do sedla mezi Ostrými.

Kirill v lednu 2007 napáchal velké škody a urychlil odlesnění mnoha míst Šumavy.

Historický hraniční kámen s bavorským erbem.

Ten český je z druhé strany...

Kaple, o které se Venca dočetl, že ji nechal postavit český emigrant v roce 1985.

Stezka na Malý Ostrý je hodně prošlapaná.

Již z výstupu na vrcholek se otevírá krásný pohled na horskou louku, kde mají základnu vyznavači paraglidingu. Vzdušné proudy zde pro ně vytváří ideální podmínky a tak jejich padákové kluzáky, jak zní správný název křídla, nepřetržitě krouží nedaleko od nás.

Přistáváme...

Gross Osser z Klein Osseru.

Nechybí zde ani vrcholová kniha.

Ze sedla opět stoupáme na Gross Osser.

Zdatný turista Václav.

Ze sestupu z Ostrého.

Toto ještě Bílá strž není, přesto jsme již blízko cíle.

Nad vodopádem Bílá strž.

Bílá strž.

Bílá strž.

Prenet a Můstek v paprscích zapadajícího slunce.

Můstek zblízka.

Jezero Laka a mlžný přechod Polomu

mapka Polomu

Ráno na poslední chvíli měníme plán. Rozhodujeme se jet do Nové Hůrky, dojít k jezeru Laka s tím, že se někteří z nás pokusí i přes nevlídné počasí a nulovou viditelnost přejít hřeben Polomu. Jedno auto proto zanecháváme u Gerlovy Hutě.

První úsek pochodu moc zajímavý není. Jde se po asfaltové cestě vzhůru k Hůrce. Až u ní poprvé vytahuji svůj foťák. Zdejší kaple, základy hrobky bývalé rodiny šumavských sklářů Ábelů, o nichž pojednává i román Karla Klostermanna Skláři, i rozbořené zbytky malého hřbitova, už fotogenické jsou. Hlavně díky mlze, která k Šumavě bytostně patří.

Z Hůrky vedou k jezeru Laka dvě značené cesty. My si vybíráme žlutou TZ a jdeme ke zbytkům vodního kanálu, a kolem něho cestou Kneippweg, potrhaným lesem, ve kterém zbyly pouze orvané mladé buky, až k jezeru. Také zde mlha vytváří scény jako z filmu Král Šumavy.

U jezera Laka, kterému se dříve říkalo Pleso, začíná pršet a my se rozdělujeme na dvě stejně velké skupiny. Pět nás nakonec pokračuje po červené TZ k Polomu. U rozcestníku Pod Polomem, kde musíme odbočit k vrcholu, trochu kufrujeme v mlze, ale nakonec správně stezku dohledáme. Jdeme mezi polámanými stromy, ostatně název hory dává jasně najevo, kdo je tu pánem. Je to především vítr a snad i proto je na předvrcholu Polomu umístěna malá meteorologická stanice. Tu ostatně avízoval Venca předem, jelikož má jako vždy všechno důkladně načteno.

Se svěšenými hlavami pokračujeme dále k vrcholu. Stezka, která se mi z leteckých fotek na www.mapy.cz zdála širokou cestou, je v terénu jen nepatrná. Přesto nás neomylně dovádí na hlavní vrchol. Děláme nezbytné foto a přestože z plánovaných výhledů není nic, zvedá se nám nálada. Jak říká Roman: " za krásnýho počasí sem dojde snadno každý blb..."

Z pohledů po okolí je jasné, že snažit se dojít ke Gerlovo Huti přes nedaleký Sklářský vrch je utopií. Polomy na Polomu by nás daleko nepustily. Proto se striktně držíme prošlapané stezky, která nás vede dolů, směrem k Železné Rudě. Naštěstí se brzy dostáváme na cestu a můžeme tak náš směr poopravit. Snadno pak postupným sestupem dosahujeme parkoviště v Gerlovo Huti.

Druhý den stoupáma k Hůrce.

Kaple na Hůrce je to jediné, co zde po demolicích domů a kostela zbylo.

Torza pomníků u poničné hrobky sklářské rodiny Ábelů.

Nápisy na ceduli umístěné na zdi kostela varují...

Zbytky rodinné hrobky Ábelů.

Po propršené noci se po okolních kopcích všude válí husté mlhy. Je radost fotit...

Několik fotek tak věnuji i poničené krajině u jezera Laka.

Trochu nostalgie...

Mlhy jako by k jezeru Laka patřily...

Laka, nebo také Pleso, je sice ledovcového původu, má ale uměle navýšenou hráz. Bez ní by mělké jezero již zřejmě zcela zaniklo.

Ještě poslední společné foto a naše cesty se rozcházejí. Jedna skupina míří údolím Jezerního potoka zpět k Hůrce, druhá i přes nevlídné počasí k vrcholu Polomu.

U rozcestí Pod Polomem je těžké se orientovat a tak prostě jen hledáme cestu mířící přímo vzhůru.

Jen lehce prošlapaná stezka nás vede přímou cestou k vrcholu.

Krátkou zastávku děláme až u meteorologické stanice. Je mi už docela kosa, protože jsem jako první dostával příděl studené vody z okolní vegetace. Další voda se nám všem pak snáší i na hlavy, protože stále více prší.

Na hlavní vrchol je to kousek. Všude kolem jsou popadané stromy, stát zůstalo jen několik suchých pahýlů.

Vrchol Polomu dobyt!

Dolů to jde docela dobře, jen se musí dávat pozor na kluzké, mokré kameny.

Když se dostaneme na novou asfaltku, je jasné, že jsme na správné cestě. Mokří, ale spokojení se vracíme ke Gerlovo Huti.

Z Pancíře na Šmauzy a zpět na Špičácké sedlo

mapka Pancíř

Třetí den už nás zbyla jenom hrstka. Já s Vencou jsme věnovali 100,- Kč parkovišti na Špičáckém sedle a vyrážíme na lanovku Hofmanky. Lanovka je prostě zařízení, které mne s přibývajícím věkem a ubývajícím elánem přitahuje čím dál víc. A tak těch pár desítek výškových metrů zdoláváme takto potupně.

Na Pancíři nemůžeme vynechat zdejší horskou chatu s rozhlednou. Ani dnes však nijak daleko nedohlédneme a tak z rozhledny brzy sestupujeme dolů do chaty a já si dávám k snídani espreso.

Sestupujeme k Tomandlovu kříži a poté ještě hlouběji k PR Prameniště. Zde se chrání přirozená rašeliniště a prameniště Křemelné a Řasné. Po modré TZ lesem přicházíme k louce, kde je nový asfaltový povrch. Ten nás postupně spolu se zelenou TZ vede k prameništi Řezné, říčky známé především v sousednín Bavorsku, kam míří přes Železnou Rudu.

Dnešní cesta mě trochu zklamala, nerad totiž chodím v horách po asfaltových cestách. Není možné s tím konečně něco udělat?

Lanovkou na Pancíř.

Hřeben Polomu se Sklářským vrchem je z rozhledny dobře vidět.

Podobně i Velký Javor.

Proč se Ostrému někdy říká Prsa Matky Boží je z této fotky jasně patrné...

Nový Brunst.

Pohled na jednosedačkovou lanovku z rozhledny.

Horská chata Pancíř s rozhlednou, ve které se můžete i celkem levně ubytovat.

Tomandlův kříž leží v sedle mezi Pancířem a Můstkem.

Buky jsou ve vyších polohách v naprosté menšině.

PR Prameniště má čtyři části, které chrání i rašeliniště Šmauzy, prameniště Křemelné.

Výhled z loučky na Pancíř.

Rozcestí u pramene Řezné.

Hotel Horizont na Hofmankách.

BW Velký Javor (Gross Arber 1 456m).

Na Hofmankách...

Špičácké sedlo.

a ještě několik fotek z alb (Paulie a Jack), která si kompletní můžete prohlédnout na odkazech uvedených pod článkem ...

Laka (Paulie)

Laka (Paulie)

Bílá strž (Paulie)

Bílý potok (Paulie)

Honza (Jack)

Na Ostrém (Jack)

Na Ostrém (Jack)

Cesta k Polomu (Jack)

Odkazy na fotoalba dalších účastníků výpravy:

Paulie

jack

azave, hamry

azave, ostrý

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zkuste vybrat vám nejvíce sympatickou horu Šumavy z této nabídky

132 14% Ostrý

77 8% Velký Javor

94 10% Roklan

82 9% Poledník

79 9% Luzný

81 9% Boubín

90 10% Třístoličník

95 10% Plechý

93 10% Knížecí stolec

93 10% Javorník

Hlasovalo 916 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

9. října 2012 21:46

Jack říká

Jsem moc rád, že nám výlet vyšel .-). Trochu jsme se poznali a zažili pěkné chvíle. Těším se na opáčko příští rok .-) Co třeba nějaký jarní výstup .-)?

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

psaroslav

10. října 2012 18:21

psaroslav říká

Krásně popsáno, fotky dokumentují tetno zdařilý víkend. Díky, Rony, za tento článek. Já sám se hanbou propadám do pekel horoucích, fotky jsem jenom stáhnul, manželčiny jsou ještě ve foťáku. Potřebovali bychom se trochu pozastavit. Snad se toho dožijeme.

Ještě jednou velké díky za tuto zdařilou akci.

HoHo

11. října 2012 23:36

HoHo říká

Díky za pěkný článek Rony! a ostatním díky za příjemný výlet...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

azave

14. října 2012 09:21

azave říká

Pri "googlovani" podrobnosti o nemeckych kopcich jmenem Hoher Bogen, jsem zjisitl, ze to co je na nasich fotkach je byvala ridici a radarova vez nemecke Luftwafe a byvale stredisko odposlechu NATO. Vysilac tv a radia je o kus zapadneji na vrcholu Burgstallu a ma jen jednu vez.

Detaily a podrobnosti najdete mimo jine i na tomto odkazu:  http://www.parabola.cz/clanky/4497/na-navsteve-u-vysilace-hoher-bogen/

Paulie

18. října 2012 11:38

Paulie říká

Díky za článek, líbí se mi. Budu se těšit na příští sraz

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

17. prosince 2012 13:52

Rony říká

Odkaz na http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318042579-ztracene-adresy/412235100191001-hurka/video/ , kde se dozvíte zajímavé informace o Hůrce.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

azave

17. prosince 2012 14:18

azave říká

Tenhle porad znam, je jich cela rada. Daji se najit v ivysilani CT. Ted byl dil o Novem Udoli, ale nic moc, je to takove imaginarni ... ... Cekal jsem od toho vic. 

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10318042579-ztracene-adresy/  

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.