II. setkání příznivců Šlápot ve Štědroníně na Písecku

II. setkání příznivců Šlápot ve Štědroníně na Písecku

Dohodnout termín (11.5. - 12.5.2013) a místo setkání bylo nepoměrně snazší, než pro první setkání. K mé velké lítosti se nás však sešlo o dost méně, ale budiž útěchou, že neúčast "tradičních" účastníků byla omluvená, nejednalo se tedy o ztrátu zájmu o podobné akce.
I přes poměrně malý počet zúčastněných lze setkání hodnotit jako zdařilé a to i navzdory nepřízni počasí, která nás věrně provázela celý první den.
Také děkuji Ronymu, že článek doplnil fotografiemi a texty, které článku dodaly na poetičnosti.

11.5.2013 - sobota

Na první den setkání máme v plánu navšívit hrad Zvíkov, pak se ubytovat a dále podle časových možností se podívat na hrad Orlík. Sraz máme ve Zvíkovském Podhradí na záchytném parkovišti pro návštěvníky hradu. Já s Hankou přijíždíme jako první, v těsném závěsu Rony a asi s pětiminutovým odstupem HoHo s rodinou. Parkoviště je v tuto dobu téměř prázdné, počasí mizerné. Natáhneme kapuce a jdeme směrem k nedalekému hradu.

Zvíkov - přicházíme k hradu

Nejprve celkem zevrubně prohlížíme venkovní části objektu, nezřídka se zastavujeme na focení.

Zvíkov

Zvíkov

Zvíkov

Zvíkov - Hlízová věž

Zvíkov - Červená věž

Častým objektem fotografování je Tařice skalní (Aurinia saxatilis). I když jde o chráněný druh, zde roste v poměrně hojném počtu, zejména na zdech hradu. Její jasně žlutá barva tvoří vítaný kontrast v jinak šedivém a ponurém dni.

Zvíkov - Tařice skalní (aspoň zde na Zvíkově) roste převážně na kamenných zdech

Zvíkov - Tařice skalní (aspoň zde na Zvíkově) roste převážně na kamenných zdech

Zvíkov - Tařice skalní (aspoň zde na Zvíkově) roste převážně na kamenných zdech

Zvíkov - Tařice skalní (aspoň zde na Zvíkově) roste převážně na kamenných zdech

Zvíkov - Tařice skalní (aspoň zde na Zvíkově) roste převážně na kamenných zdech

Když jsme venku prohlédli co šlo a dostatečně u toho provlhli, jdeme na prohlídku vnitřních prostor. Zde jsme příjemně překvapeni tím, že prohlídka je zcela v naší režii - žádný průvodce ani organizovaná skupina. Navíc fotografovat lze co hrdlo ráčí. Opravdu nevídané v našich hradech a zámcích, ale i jiných objektech.

Postupně a s obdivem procházíme celou prohlídkovou trasu a nad některými exponáty, zejména v zachovalejších částech, jsme doslova u vytržení.

Zvíkov - pohled na nádvoří, kde začíná prohlídka interiéru

Zvíkov - pohled na nádvoří, kde začíná prohlídka interiéru

Zvíkov - "technická část" hradu, úschova potravin apod.

Zvíkov - torzo původní klenby

Zvíkov - terasy, vzniklé zřícením křídel paláce

Zvíkov - Erbovní síň

Zvíkov - Erbovní síň

Zvíkov - nástěnné malby v Taneční síni (též Svatební či Kurfiřtská)

Zvíkov - kaple svatého Václava

Zvíkov - věž Hláska

Zvíkov

Zvíkov

Zvíkov

S prohlídkou nijak nespěcháme, ale postupem doby provoz začíná houstnout a my také pociťujeme chuť k jídlu. Prohlídku tedy pomalu ukončíme a jdeme zpět na nádvoří. Tam už prakticky není k hnutí, společnost je velmi různorodá, svatbou počínaje a autobusem ruských turistek pubertálního věku konče.

Oběd si dáváme ve Zvíkovském Podhradí v restauraci hotelu "Pivovarský dvůr Zvíkov". Součástí restaurace je i minipivovar, ale mám pocit, že jeho produkty moc nenadchly. Sám jsem sice nic pivního nepil, ale usuzuji tak podle nepříliš blažených obličejů těch, kdo se odhodlali k ochutnávce.

Pak už jedeme se ubytovat do RZ Štědronín. Je to zařízení postavené za hluboké totality a nese všechny atributy staveb té doby (spousta umakartu, obludné radiátory, netěsnící okna a dveře, ...). Hned jsem tam omládnul o desítky let při vzpomínkách na doby, kdy jsem do podobných zařízení jezdíval se školou.

Ubytování bylo dílem okamžiku, den nebyl nijak pokročilý a tak po chvíli odjíždíme na Orlík. Pro nás, kdo jsme tam nebyli v řádu desítek let, je patrná změna k lepšímu. Aspoň co se týče upravenosti parku a nové fasády hradu.

Orlík - pohled na hrad po vstupu do parku od parkoviště

Orlík - z parku

Orlík

Orlík - pohled na plovoucí houseboat

Orlík - klenbu je třeba podepřít

Orlík - fontána před hradem

Orlík

Orlík - s rozvinutým ocasem se nám ho nepodařilo zachytit

Orlík - s rozvinutým ocasem se nám ho nepodařilo zachytit

Dovnitř však nezacházíme, nikoho neláká organizovaná prohlídka. Procházíme se parkem a na zpáteční cestě zahlédneme směrovku k hrobce. Času máme dostatek a tak se vydáme naznačeným směrem. Během cesty se dělíme na dvě skupiny - zdatnější chodci volí delší trasu, my dva s Hankou kratší, s početnými zastávkami na focení. První skupina nakonec hrobku zvládla, my ne. Ale i tak nám procházka parkem přinesla maximální uspokojení.

Orlík - z parku

Orlík - z parku

Orlík - fauna parku

Orlík - z parku

Orlík - z parku

Orlík - z parku

Orlík - z parku

Orlík - fauna parku

Orlík - z parku

Orlík - tyto houby jsme ještě neviděli

Orlík - detail houby, pro porovnání velikosti je vyfotografována s dvacetikorunou

V půl šesté se setkáváme u aut a odjíždíme na večeři, která se vydává mezi půl a třičtvrtě na sedm. Jsme tam na čas a stále pokračují reminiscence na doby (ne)dávno minulé. Jídelna, její vybavení i způsob vydávání večeře nás starší neodbytně vrací do doby našeho mládí. Večeři zvládáme během šesti minut a poté začínáme řešit, co s načatým večerem. V recepci jsme byli ujištěni, že v půl sedmé se v budově otevírá bar, který je otevřen prakticky až do rána. Jiná možnost zábavy v tomto poměrně zapomenutém koutu světa se nenabízí a tak jdeme do baru. Tam se dovídáme, že za dvacet minut se zavírá - číšník se účastní svatby svého kamaráda.

Takže, co teď. Nejprve volíme krátkou procházku, ale čas utíká zoufale pomalu, na spaní je kolem osmé přeci jenom brzy. Nakonec se tedy dohodneme, že pojedema dvěma auty ještě jednou do Zvíkovského Podhradí a posedíme tam v nějaké restauraci. Skončili jsme v penzionu "V podhradí", kde jsme strávili příjemný večer, kterým jsme završili sice deštivý, ale jinak po všech stránkách vydařený den.

12.5.2013 - neděle

Pro dnešní den nemáme v úmyslu navštívit žádné památky - včera jsme si jich užili dosyta. Vystačíme si s procházkou jarní přírodou. Snídaně a ukončení pobytu nám nezabralo příliš času a tak se můžeme plně věnovat plánované trase od Zvíkovslého mostu do vesničky Nevězice. Vzhledem k tomu, že plánovaná trasa není okruh, je úkolem číslo jedna rozestavit auta tak, aby po skončení trasy nebylo nutné ještě běžet někam k autům. Jedno auto tedy necháváme u mostu, zbylá dvě jsme postavili do cíle v Nevězici.

Pohled za Zvíkovského mostu

Zvíkovský most

Naplánovány jsou trasy dvě, jedna kratši pro Hanku a mě, druhá delší pro ostatní členy výpravy. Vyrážíme společně, jdeme lesní cestou, jejíž okolí je porostlé naprosto neuvěřitelným množstvím konvalinek, bohužel ještě nerozkvetlých.

Po chvíli vedoucí dvojice hlásí, že zahlédli divočáka. Nebylo ani divu. Již nějakou dobu jdeme po cestě, která je rozrytá tak, že to ztěžuje a znepříjemňuje chůzi. Než jsme my poslední k místu setkání došli, samozřejmě už jsme neviděli nic. Nevím, zda je to dobře nebo ne, nevím jestli zrovna v tomhle období bachyně vyvádějí mladé. Pokud ano, rozhodně jsme o setkání příliš nestáli.

Cesta stále vede lesem, takže z okolní krajiny nevidíme nic. Pouze občas mezi stromy zahlédneme červenou střechu Zvíkova.

Mezi stromy se občas objevil Zvíkov

Mezi stromy se občas objevil Zvíkov

Pomalu tedy přicházíme k rozcestníku, kde se naše cesty mají rozdělit. Jedna ze směrovek však ukazuje na asi kilometr vzdálenou vyhlídku na Zvíkov. Takže lenost stranou a zcela dobrovolně si prodlužujeme trasu s tím, že potom mimo značenou cestu dojdeme do vesničky Zbonín, kde se napojíme na původní červenou značku do Nevězice.

Zdolat úsek k vyhlídce bylo dílem několika minut a tam se kromě pohledu na Zvíkov oddáváme i odpočinku a dopřejeme si malé občerstvení. Vyhlídka sama o sobě je krásné místo, ale ze samotného Zvíkova toho moc vidět není. Hrad je téměř dokonale ukryt mezi stromy, jen občas nad jejich vrcholky vidíme střechy věží. Nejlépe je vidět loď, právě kotvcí v přístavišti a čekající na odplutí podle jízdního řádu.

Pohled na Zvíkov z vyhlídky

Jakmile načerpáme nové síly, jdeme dál cestou necestou směrem ke Zbonínu. Na kraji vesnice se definivně dělíme na dvě skupiny. My s Hankou jdeme přímo do vesnice a po pár krocích objevujeme stavení, jehož součástí je i restaurační zařízení, notně svým zjevem připomínající nějakou středověkou občerstvovnu, vnitřním vybavením pak muzeum totalitních rekvizit včetně venku stojící funkční polní kuchyně. Neodolali jsme a usedáme ve venkovní části, že si dáme něco k pití. Bohužel jsem stihl pouze jednu fotku, pak si majitelka přisedla k nám a už mi bylo trapné fotit dále. Zážitek to ale byl.

Zbonín - retro hospůdka, venkovní část

Jakmile jsme dopili, pokračujeme v cestě do čytři a půl kilometru vzdálené Nevězice. Cesta je to nezáživná, navíc většinou tak rozrytá od divočáků, že je místy na samé hranici schůdnosti. Nicméně absolvovat ji musíme, auto čeká až v cíli. Cestou nás dochází první skupina, která si cestu poněkud zkrátila, poněvadž se dostali do menší časové tísně. Kus cesty tedy jdeme pohromadě a pak se definitivně loučíme. My dva se loudáme o poznání pomaleji. Pouze však do doby, než se asi kilometr před cílem zvedl poměrně silný vítr a vypadalo to, že bychom mohli i zmoknout. Tak ještě zmobilizujeme poslední zbytky sil a poměrně ostrým tempem docházíme k autu.

Cestou domů se ještě stavujeme na večeři a tím děláme poslední tečku za zdařilým víkendem, stráveným s příjemnými lidmi.

P.S. Již předem jsme se domluvili s Jardou na tom, že přidám k článku nějaké fotky a tak to i činím. Musím však čtenáře předem upozornit, že ne vše, co jsem pod nimi napsal, je vymyšleno...

Rony

l. Zvíkovské hradby jsou jako zahrada bez zahradníka, plné vonných žlutých květů, jen přičichnout ...

... a Otava, zlatonosná řeka, vábí poutníky sejít k jejím břehům, prosívat písek mezi prsty a hledat v dlaních třpyt paprsků slunce ...

... a právě z tohoto třpytu zachyceného tisíckrát i víckrát, vzešel vznešený hrad na místě pravěkého hradiště z doby bronzové a za přítomnosti pohanských bohů ...

... tu kdysi oči knížete Nezamysla, lovícího jeleny v okolních lesích, bloudily po kamenných skalách a hledaly v nich spásu ...

... kolik času od těch dávných dob uplynulo, kolik rusalek a víl vodou prošlo ...

... a kolik bojů vedlo se staletími v okolí nedobytného hradu, na kterém i husité ztroskotali ...

... pověst vypráví i o tajné chodbě, která vedla ven z hradu na Svatou Annu, do gotické kaple z 13. století, nacházející se poblíž obce Oslov. Tou se obránci hradu v případě nebezpečí mohli dostat ven. Ale má to jeden háček. Cesta je hlídaná dvěma psy s ohnivýma očima ...

... když v nejstarší části hradu, takzvané Markomance, prováděly řemeslníci stavební práce byli vyhnáni z hradu zlým duchem Raráškem, který dodnes straší o půlnoci v Korunní síni. Díky tomu zdědil jméno Zvíkovský rarášek i jeden z alkoholických nápojů, který se zde dříve vyráběl. Jeho chuť prý byla „hořká jako život a sladká jako hřích“...

... hluboko zůstávají ukryta mnohá z tajemství nástěnných fresek v místnostech Královského paláce, ale stačí pozorně se dívat a některá spatříš ...

... a poté jako duch můžeš se vznášet vysoko nad podlahou, protože v této chvíli pro tebe přestanou platit všechny fyzikální zákony a můžeš volně plout mezi nebem a zemí ...

... a nikdo tě nespatří, ani ty nikoho nespatříš, jen budeš slyšet vzdálenou tichou hudbu, která je stále přítomna ve zdejších tmavých místnostech ...

... a stoupat lze stále výš, když se nebojíš ...

... a dohlédnout k obzorům, zkalených šedí chmurného dne ...

... ne, v barvách to není ...

... v krovech to je a v bílých zdech, a v odrazech světla, v nichž cosi se mění a v lehkém snění o návratech ...

... a jeden obraz střídá druhý, v nich náboženské motivy ...

... nejstarší pak v sobě mají příchuť silné mystiky ...

... a dál snažíme se nořít do zdí ve snaze stát se na chvíli jejich součástí a proniknout staletími až do doby jejich vzniku ...

... ale ony nás nepouští a jsou na dotek stále dokonale tvrdé, jako srdce bez citu a lásky ...

... a zatím Píseckou branou bílí koně vezou nevěstu bledou, ale se srdcem tak žhavým, že na chvíli zahřeje i nás ...

ll. Na vysokém, skalnatém ostrohu Vltavy byl ve 14.století císařem Karlem založen hrad původně plnící úlohu celnice, kde se vybíralo clo ze zboží na proplouvajících lodích ...

... až později v 19. století novogoticky nově upravený zámek obehnal hluboký příkop s úzkým kamenným mostem ...

... a dnes, kdy masy vod Orlické přehrady ukryly 80 m skalních srázů je hladina tak blízko ...

... stačí jen natáhnout ruku a dotknout se chladivé vody putující sem dlouhé týdny od Šumavy, z Novohradských hor a celých Jižních Čech ...

... tu spatříš vysoké zdi skrývající Velký empírový salon s portréty rodu Schwarzenbergů, majitelů zámku i bustu Napoleona, dar od něho samotného, Teskův sál, romanticky laděný s překrásným kazetovým stropem a Rytířský sál, který má v oknech zasazené původní renesanční a barokní vitráže ...

... a potom nech se nést vánkem až k branám ticha, kde i ptáci oněmí ...

... nebo se projdi zámeckým parkem, krajinou plnou jarních barev a vůní ...

... a až dojdeš k hrobce, vznostné to stavbě ukryté v srdci lesů, na chvíli postůj ...

... pak z výšin bělostnou perlu několikrát znovu spatříš, vždy z jiných úhlů ...

... pokaždé krásnou, zadumanou ...

... kde nad okraj útesů ke kapličce stezka mezi kapradím míří a vrací se zpět ...

... k zahradám kde sochy mlčí ...

lll. Otava pod Zvíkovským mostem volně plyne a široce obtéká v lesích ukrytý hrad s věží Markomanka ...

... a zatímco pod mostem záplavy pylu lemují skalnaté břehy porostlé bujnou vegetací ...

... můžeš se vznášet na orlích perutích u vyhlídky v PP Kopaniny ...

... stačí jen křídla mít ...

... a pokud je nemáš, stačí jen jít ...

... a uvidět svět tak, jako ho jiní neuvidí ...

... když zůstanou dole při zemi ...

... v oblacích najdeš klid, co jinde marně hledáš ...

... v roklinách benefit, když zrádné srázy zdoláš ...

... a ze stromů jejich sílu, co berou si z půdy hor ...

... kolik jen kroků stačí, než obejdeš celý svět ...

... když cesty se ztrácí v poli a bouře je nadohled ...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Pro registrované čtenáře: Uvítali byste možnost se těchto setkání účastnit spolu s redaktory?

224 57% Ano

172 43% Ne

Hlasovalo 396 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

tatlanka

24. května 2013 11:55

tatlanka říká

No kluci, tak tohle je nejhezčí článek, jaký jsem na Šlápotech četla.

Vaše věrná čtenářka.

HoHo

24. května 2013 16:06

HoHo říká

Paráda! Díky za krásné fotky a trefné shrnutí celého srazu...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Paulie

27. října 2013 22:21

Paulie říká

Článek se opravdu podařil Kombinace prozaické a poetické části se mi líbí.

Stejně tak sraz byl jistě pěkný. Škoda, že jsem na něj nemohl jet.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.