Island, část I.: Reykjavík

Island, část I.: Reykjavík

Island, země fascinující přírody, kde stvořitel pustil uzdu své fantazii. Navíc země mladá a neustále se měnící. Po celých 14 dní naší svatební cesty na Island nás krajina pořád překvapovala, ale poznali jsme i něco z tamní kultury. V prvním článku se podíváme do hlavního města Reykjavíku, kde jsme strávili dva dny, z čehož jeden nedobrovolně. Mimo procházení města jsme se připravovali na následující vandr a museli se poprat s nepříjemnostmi, jež nám připravily aerolinky.

Vysněnou cestu na Island v červenci 2015 jsme s Lídou rozmýšleli už od zimy - pročítali jsme průvodce, plánovali autobusy a půjčení auta a podobně. Nakonec vykrystalizovala následující podoba výpravy:

  • den v Reykjavíku na nákup potřebného vybavení a jídla, které nelze dovézt z ČR, a na porozhlédnutí se po městě,
  • busem na jih do Skógaru a pak vandr mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull (ano, pod tímto ledovcem je sopka, která v roce 2010 zastavila leteckou dopravu na 6 dní),
  • trek Laugavegur, jeden z 20 nejlepších treků na světě,
  • autobusem přes pusté vnitrozemí Islandu na sever,
  • na severu si půjčíme auto a budeme objíždět zajímavosti v zásadě, jak se nám zachce, ačkoliv jsme si udělali předběžný plán, co bychom chtěli vidět a kudy se zhruba budeme ubírat,
  • a nakonec, po celých 14 dnech odlet.

Mapa Islandu (s hrubě vyznačenou cestou, kudy jsme se po Islandu ubírali)

Mapa Islandu se zajímavostmi

Reykjavík, o němž pojednává tento článek, je nejsevernějším hlavním městem světa a v podstatě jediným velkým městem na Islandu. Čítá 120 tisíc obyvatel, s okolní "aglomerací" až 200 tisíc, což jsou necelé dvě třetiny populace celého ostrova. Jméno Reykjavík znamená v islandštině "kouřová zátoka" a pojmenovali ho tak první osadníci, když viděli páru stoupající ze země. To je na tektonicky aktivním Islandu poměrně častý jev.

Město vzniklo na místě prvního stálého osídlení z roku 874, jak dokládají vykopávky. Přesto ještě v 18. století nebyla osada příliš důležitá a nešlo ani o město. Až koncem 18. století nabíral Reykjavík na významu, stalo se z něj město a přestěhoval se tam islandský parlament Alþingi (Althingi), o němž ještě uslyšíte v jednom z dalších článků.

Více o Reykjavíku najdete třeba na Wikipedii.

Mapa Reykjavíku

Následující text je založen na Lídině deníčku, do kterého každý večer a někdy i v průběhu dne sepisovala naše zážitky. Nápad sepisovat si deníček během cesty se mi zalíbil mimo jiné proto, že zápisky jsou pak bezprostřední a obsahují náboj, který už do nich člověk později jen těžko dostane. Za každodenní zápisky z cesty jí tedy patří pochvala.

Několik fotek navíc oproti článku najdete v galerii.

Bezprostředně před odjezdem nastala fáze balení, sestavování jídla a jídelníčku. Ukázalo se jako moudré nechat si na balení celou volnou sobotu, i když spousta dílčích příprav se řešila už předtím. Přesto jsme šli spát až pozdě večer. Balení pro nás znamenalo předěl mezi každodenní rutinou a cestou samotnou.

Den první - neděle 12.

Cesta autobusem se Student Agency z Prahy do Berlína, odkud jsme pozdě večer letěli, neproběhla úplně hladce, ale ani žádná hrůza. Překvapila nás namátková pasová kontrola (tehdy ještě migrantů nebylo tolik, nebo už ano?), nepotěšila kapající klimatizace a na benzínce se autobus malinko ťuknul se zaparkovaným kamionem. Vysklila se zadní světla, naštěstí však můžeme pokračovat v jízdě a nemusíme čekat na další autobus. Nutno podotknout, že ten kamion nejspíše stál tam, kde neměl, nechtěl uhnout a autobus se prostě nemohl vytočit.

V Berlíně nastala etapa cesty, kterou jsme vůbec neplánovali. Potřebovali jsme se dostat od ZOBu (centrálního autobusového nádraží) na letiště. Zkusili jsme se vydat správným směrem pěšky a úplně náhodou jsme narazili na dva parky, z nichž jeden byl zámecký. Jako všechno v Berlíně byl zámek Charlottenburg téměř zničen za 2. světové války, ale dnes už je zase krásný a stejně tak rozlehlý park za ním. Zbytek cesty na letiště Tegel jsme dojeli autobusem.

Zámecká zahrada u Charlottenburgu

Zámek Charlottenburg od jezera v zámecké zahradě

Konečně letíme. Zatímco v Berlíně už byla při odletu v deset večer tma, letadlo pomalinku dohání slunce a po obzoru se táhne zlato-červený pruh.

Den druhý - pondělí 13.

Vskutku krásné výhledy se nám naskytly při půlnočním přistávání. Dokonce tak nádherné, že mě zcela probudily. Na severu jsme viděli západ slunce u hory Snæfell vyčnívající na konci poloostrova Snæfellsnes, překrásné červánky, pod námi první pohledy na neuvěřitelnou krajinu Islandu, místa, z nichž se kouří, dramaticky se zvedající hory, pobřeží, moře ...

Tak mě pohledy pohltily, že jsem neudělal žádnou fotku, za to jsem si je velmi užil. Jak jsme klesali, slunce přestávalo být vidět a ponořili jsme se do šera dole, protože o tmě se uprostřed července nedá na Islandu mluvit. Asi nejkrásnější přistání, jaké jsme kdy zažili.

Euforie z nás ovšem vyprchala hned na letišti u výdeje zavazadel. Zaklínali jsme pás, zaklínali a nic ... Naše krosny s téměř všemi věcmi nedorazily. Sepsali jsme reklamaci a vypravili se na ubytování, které jsme si naštěstí na poslední chvíli zamluvili. Dopadli jsme však o dost lépe než dvojice Islanďanů, kterým se kufry neztratily během jejich cesty poprvé a navíc v nich měli klíče. Každopádně, aerolinky Germanwings nemůžeme doporučit, byť jde o levnějšího dopravce.

Z letiště u Keflavíku jezdí do Reykjavíku autobus a zbytek na ubytování už jsme zvládli pěšky. Cestou jsme potkali Subway (americký řetězec rychlého občerstvení s bagetami), který měl i ve 3 hodiny ráno otevřeno, a tak první naše jídlo na Islandu byla bageta - měli jsme strašný hlad.

Reykjavík poblíž autobusového nádraží ve tři hodiny v noci. Ano, ve tři v noci (nebo ráno) už je šero jen slabé. V pozadí kostel Hallgrímskirkja, dominanta města.

Pohled na zasněžené hory v dáli, v popředí se pasou kachny či husy.

Ubytování v Grenimelur Guesthouse se nám moc líbilo, měli jsme pokoj v suterénu rodinného domku kousek od centra Reykjavíku. Chvilku jsme válčili s dveřmi, čímž jsme probudili pana domácího, a pak zapadli do postelí a spali až do 11 hodin dalšího dne. Vlastně toho stejného dne.

Po probuzení jsme hledali pomocí wifi, kterou máme na pokoji, jestli už vědí o našich batozích, ale neúspěšně. Nevěděli nic. Pak jsme se podle itineráře vypravili do města nakupovat - sehnali jsme mapu a nějaké jídlo. Vedle toho jsme trochu obhlédli centrum, kam se ještě určitě vypravíme.

Ačkoliv je Island povětšinou protestantský, najde se i katolický kostel jako tento, zvaný Landakotskirkja.

Náměstí Ingólfstorg pojmenované podle Ingólfura Arnarsona, považovaného za prvního stálého obyvatele Islandu. Roku 874 se usadil právě kousek od tohoto náměstí, jak dokládají vykopávky v muzeu osídlení.

Dům na náměstí z roku 1762, nejstarší ve městě, protože stavby ze dřeva obyčejně mnoho nevydrží.

Krásně barevné dřevěné domečky pobité vlnitým plechem se nám líbí.

Donesli jsme si nákup "domů" a konečně posnídali. Nebo poobědvali? Bylo už odpoledne. A znova jsme se pustili do zařizování spojeného se ztracenými batohy - volali na letiště a taky odložili autobus, který nás měl vézt další den do Skógaru.

Potom jsme se vydali a konečně provozovali turismus. Obešli jsme přístav a když jsme dost zmokli - celý den drobně prší - schovali jsme se do muzea osídlení a prohlíželi si vykopávky z dob Vikingů. Dozvěděli jsme se, že Island je jedním z nejpozději osídlených míst na světě, neboť první osadníci z Norska se zde usídlili roku 874. Před nimi zřejmě na ostrově pobývali od 8. století irští mniši, ale ti při příchodu Norů odešli.

Naše maličkosti vedle velikého papuchalka, pěkně zbarveného ptáka žijícího na severu Atlantiku a Tichého oceánu. Na Islandu se organizují turistické výpravy k jeho hnízdištím, my však za jeho zhlédnutí utrácet majland nebudeme.

V přístavu obhlížíme lodě, což je pro nás středoevropany zážitek.

Hallgrímskirkja zkrášluje výhledy ze všech koutů města.

Vzadu za lodí vidíte budovu Harpa, moderní koncertní sál a konferenční centrum (z roku 2011)

Maličká loď, ale o to krásnější

Chaos v přístavu aneb zdi nemusí být jen šedé.

Pidi domek (srovnejte s člověkem na lavičce vlevo).

Základy jednoho z prvních domů města uvnitř muzea osídlení (dnes se nachází pár metrů pod úrovní terénu, jak už to tak bývá).

Když jsme vyšli z muzea, pořád ještě pršelo a nám začalo být zima. Chodíme tu v sandálech, Paulie dokonce bez ponožek, tak jsme obcházeli turistické obchody, až jsme to nevydrželi a pořídili si každý náhradní ponožky s papuchalkem :-)

Po návratu domů jsme zkusili kontaktovat našeho pana domácího Bjarni Ómara Guðmundssona, jestli by nás tu nenechal o noc déle. Pozval nás k sobě a nabídl sušenky a kávu. Díky němu jsme se dozvěděli, že si tu můžeme nakoupit náhradní oblečení a další věci, které nutně potřebujeme a proplatí nám to buď Germanwings nebo pojišťovna.

Bjarni nám taky ukázal svůj druhý domeček, který pronajímá na ostrově Hrímsey nedaleko Akureyri. A nabídl se, že napíše do Germanwings, aby je trochu postrašil, že jsme se chystali na túru a jestli si tu máme všechno outdoorové vybavení koupit znova. Jsme moc rádi, že jsme se seznámili s tak milým Islanďanem.

Den třetí - úterý 14.

První den našeho nedobrovolného pobytu v Reykjavíku. Ale naděje na obzoru, kufry prý našli v Berlíně a přiletí kolem poledne s Lufthansou. Ani se jim moc nedivíme, že si vybraly lepší aerolinky a cestu přes Frankfurt.

Mezitím jsme si udělali dopolední výlet do města, podívali se na Hallgrímskirkju, koupili bombu, ale hlavně mikinu pro úplně zmrzlou Lídu. Celé dva dny prší a teploty se pohybují kolem 11 °C. Jen v tenké pertexce a tričku jí byla děsná zima.

A pak jsme se toulali městem až do úplného ucaprtání. Viděli jsme obrovskou 3D mapu Islandu na městské radnici a spoustu malých dřevěných domečků pobitých vlněným plechem snad ve všech barvách. Našli jsme, odkud zítra (snad!) pojedeme do Skógaru, vyfotili se se Slunečním poutníkem (Sólfar) a koupili všechny položky ze seznamu.

Reykjavík působí velice malebně a poklidně. Barevné domky a stříšky, nikde žádní bezdomovci, všude celkem čisto, příjemně malé centrum, málo paneláků a vysokých budov (jen nějaké v dáli), ale je pravda, že jsme se pohybovali především v centru. Na Islandu je místa dost a lidí nemnoho, tak není velký problém, aby každý měl domek, navíc relativně častá zemětřesení představují pro vysoké budovy problém. V centru se pohybuje dost turistů, na něž je tam zaměřen každý obchod, ale tak to chodí ve většině evropských hlavních měst.

V dáli budova Perlan (v překladu "perla") na kopci Öskjuhlíð. Tuto ohromnou budovu tvoří především zásobníky na horkou geotermální vodu.

Jezero Tjörnin, nacházející se uprostřed města. Násep a most ho rozdělují na dvě části.

Hallgrímskirkja, největší kostel na Islandu postavený v letech 1945 až 1986. Zároveň jde o jednu z nejvyšších budov v zemi. Architektura má připomínat čedičové sloupy, se kterými se v dalších článcích ještě párkrát setkáme ;-)

Varhany

Kostel je bohužel plný turistů, takže se uvnitř nedá mluvit o klidu jako v jiných kostelech, což je upřímně škoda. Kvůli tomu se moc nezdržujeme a nelezeme ani na vyhlídkovou věž, která určitě poskytuje úžasný rozhled (okolo nejsou žádné vysoké stavby).

Na ulicích potká člověk leckoho, třeba troly, na něž prý Islanďané věří. Podobně se v jejich bájích vyskytují elfové.

Sídlo premiéra.

Budova islandského parlamentu Alþingishúsið. Je tak malá, jak vypadá na fotce.

Katedrála

Radnice je moderní budova, tak nás moc nezaujala, ale přesto se jdeme dovnitř ohřát.

A nelitujeme! Uvnitř se nachází obrovský 3D model Islandu. Na fotce pohled od východu, v popředí tedy východní fjordy.

Nejmohutnější a nejatraktivnější jsou západní fjordy na velkém poloostrově na severozápadě Islandu. Tam se bohužel z časových důvodů nedostaneme, protože pouhé objetí poloostrova autem trvá určitě den, nemluvě o tom, že do značné části vůbec nevedou silnice a ve zbytku se většinou jezdí po štěrkových či horších cestách.

Za lesem stěžňů jachet se v mracích schovává hora Esja, která ze severu bdí nad Reykjavíkem.

Svahy Esji se příkře zvedají z vod zálivu.

Pohled k sídlišti, kde vidíme i pár paneláků, na Islandu celkem netypických.

Sólfar, sluneční poutník

Pak jsme se vrátili "domů" na oběd, odpočali si a naše batohy pořád nikde. Znovu jsme volali na letiště. Prý dorazily do Reykjavíku a už nám je vezou, ale nebyli schopní říct, jestli tu budou za hodinu nebo ještě později. Čekáme a čekáme.

Batohy dorazily v 5 hodin odpoledne, čili asi 36 hodin potom, co jsme zjistili jejich ztrátu. Pak jsme ještě stihli krátkou procházku na Perlan a vyhlídku na město. Alespoň můžeme říct, že jsme byli na Islandu v lese - vzrostlé stromy se v této zemi vyskytují spíše výjimečně. Nicméně jsme se vrátili později, než jsme chtěli a balení se protáhlo až do půlnoci. Takže jsme se zase moc nevyspali.

Vila, v jejímž suterénu nám jeden pokoj slouží jako základna.

Terénní autobusy s vysokou nápravou a zkosenou zádí na překonávání brodů.

Nahoru stoupáme lesem, chvíli i příjemnou pěšinkou bez asfaltu. Stromy však nejsou moc vysoké.

Perlan a dva z jeho pěti ohromných zásobníků na horkou vodu.

Kus pod Perlanem kouří pára ze země, což dokládá, že se voda do zásobníků čerpá přímo z kopce.

Výhled z plošiny nad zásobníkem na letiště, sloužící především vnitrostátní dopravě. Islanďané i turisté se často přepravují letadly, protože vzdálenosti jsou velké a v zimě ani jiná možnost být nemusí.

Panorama z Perlanu směrem k centru

Hallgrímskirkja

Barevné střechy jsou jednou z reykjavíckých perliček.

Kocháme se barevnými domky.

Barevná ulice

Za dva dny jsme si centrum města pěkně prošli a ten jeden den navíc nám asi dal i víc pohody při jeho zkoumání, nicméně radši bychom ho strávili v přírodě mimo město. Sice jsme nenavštívili všechny zajímavosti Reykjavíku, ale stihli jsme celkem vše, co jsme chtěli.

Co se týče proplácení nákladů na den navíc v Reykjavíku, zkusili jsme si nechat od Germanwings proplatit nakoupené oblečení (ponožky a mikinu), neplánovanou třetí noc a účty za telefonní hovory. Proplatili nám jen to oblečení, tak litujeme, že jsme si nepořídili ještě něco, i když bychom to pak museli nosit na zádech. Již v dalším článku uvidíte, co nám později chybělo ...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Ztratily vám aerolinky někdy zavazadlo? (A buď pak dodaly později, nebo ztratily úplně.)

64 21% Moje zavazadlo bylo ztraceno a už se mi nikdy nevrátilo :-(

50 16% Ano, bohužel již několikrát.

61 20% Ano, párkrát.

74 24% Jednou.

56 18% Naštěstí ještě nikdy.

Hlasovalo 305 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

22. ledna 2016 10:24

HoHo říká

Hezky sepsané Fotky už jsem sice jednou viděl, ale to nevadí – měli jste tak dobrou dovolenou, že si to rád prohlížím znovu

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Paulie

22. ledna 2016 13:43

Paulie říká

Díky V dalších článcích by se určitě objeví i nějaké fotky, které jsem do výběru nezahrnul, a nějaké jiné zase nedám do článku, protože ten výběr na promítání jsem dělal narychlo.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

22. ledna 2016 21:24

Rony říká

Už tuším, že mě Island naláká. Když mi bylo deset, sbíral jsem nálepky a pamatují si na dvě, které se mi hodně líbily. Byly na nich sopky Heklu a Grýtu.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

10. března 2016 22:29

Paulie říká

Nedávno jsem slyšel:
"Létat letadlem je krásné:
snídaně v Paříži ...
oběd v Londýně ...
kufry v Buenos Aires."
 

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.