Island, část II.: vandr mezi ledovci

Island, část II.: vandr mezi ledovci

Konečně odjíždíme z Reykjavíku na jih Islandu do Skógaru, odkud budeme stoupat mezi ledovce Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull a cestou potěšíme své oko pohledem na četné vodopády. Islandská příroda nás začíná okouzlovat. Další den sestoupíme stezkou s krásnými výhledy do Thórsmörku, Thórova lesa, kde skutečně rostou stromy, dokonce i o poznání vyšší než člověk.

Původně jsme chtěli jít jen známý čtyřdenní trek Laugavegur z Thórsmörku (v originále "Þórsmörk") do Landmannalaugaru, ale napadlo nás prodloužit si ho o dva dny a vyjít skoro od moře ze Skógaru přes sedlo Fimmvörðuháls, vysoké přes 1000 m n. m. Vskutku jsme nelitovali! Naopak tyto dva dny byly dozajista jedny z nejlepších během našeho pobytu. A nejen proto, že jsme poprvé nahlédli pod pokličku úžasné islandské přírody.

Geografická mapa Islandu (zdroj: Wikipedia)

Island se nachází na středoatlantském hřbetu na rozhraní Euroasijské a Severoamerické desky. Samotný hřbet se táhne napříč celým Atlantikem a ostrovů na něm příliš mnoho nenajdeme. Island totiž vděčí za svou existenci jedné z tzv. horkých skvrn, tedy místu se zvýšeným tokem geotermální energie. Ta způsobila, že se před asi 16 až 18 miliony let vynořila z moře první část dnešního Islandu. Z geologického hlediska je tedy Island ještě mimino.

S rozlohou přes 100 tisíc km čtverečních jde o druhý největší ostrov Evropy (pro srovnání: ČR zabírá necelých 80 tisíc ㎢). Středoatlantský hřbet se postupně rozpíná, díky čemuž ostrov pomaličku nabývá na rozloze, ale na Velkou Británii má ještě daleko. V okolí hřbetu se nachází nejvíce přírodních divů jako aktivních sopek, lávových polí, termálních pramenů, gejzírů ... Nad těmito úkazy naši oči užasly během cesty mnohokrát, jak uvidíte v tomto i dalších článcích.

Island těsně přiléhá k polárnímu kruhu, který však prochází jen malým ostrůvkem Grímsey. Díky své severní poloze a horám pokrývají asi 11 % jeho rozlohy ledovce, ačkoliv i islandské počasí ovlivňuje Golfský proud. Nejvyššího hora Hvannadalshnjúkur (2110 m) leží na jižním okraji ohromného ledovce Vatnajökull, největšího nejen na Islandu, ale co se týče objemu, tak v celé Evropě (rozlohou je druhý). Jeho průměrná tloušťka činí 400 metrů a zabírá necelých 8 % rozlohy Islandu (8 100 ㎢, tedy o něco víc než Plzeňský kraj).

My se vydali na vandr mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. První jmenovaný je s rozlohou 100 km čtverečních jedním z menších islandských ledovců a skrývá stejnojmennou sopku (1666 m n. m.), známou výbuchem v roce 2010, jež zastavil na 6 dní leteckou dopravu v severozápadní Evropě. Reportéři se při tom mořili s výslovností jména Eyjafjallajökull, můžete si to zkusit sami: [ˈeɪjaˌfjatlaˌjœːkʏtl̥].

Druhý ledovec, Mýrdalsjökull, zabírá téměř 600 ㎢, což je o 100 víc než rozloha Prahy. Pod ním leží sopka Katla, též aktivní. Třeba v roce 1918 její výbuch způsobil ohromný "bahnotok", který posunul pobřeží o 5 km dále.

Část 3D modelu Islandu na radnici zobrazující okolí naší cesty ze Skógaru do Thórmörku (s doplněnými popisky).

Následující text je opět založen na Lídiných zápiscích. V těchto dvouch dnech vzniklo mnoho fotek, které stojí za zhlédnutí, některé jsou však jen v galerii, aby článek nebyl příliš dlouhý.

Den čtvrtý - středa 15. 7.

Budíček v nepříjemných 5:40, abychom stihli autobus odjíždějící v 7:30 od Harpa Concert Hall. Snažili jsme se být potichu jako myšky, ale nevíme, jestli se nám to na vrzající plovoucí podlaze zdařilo. Lístky na autobus nám naštěstí vydali, i když zpočátku to tam vypadalo zavřeně. Jedeme.

Cestou pozoruji s očima na stopkách islandskou krajinu, lávová pole, jezera, páru stoupající občas ze země v hustých oblacích, nekonečné louky, kde se pasou ovce či krávy, vzdálené hory a mezi nimi výraznou sopku Heklu. Přestože jsem nespali dlouho, rozhodně nechci usnout.

Cestou z autobusu pozorujeme lávová pole a za nimi (zřejmě) geotermální elektrárny.

Za širými rovinatými pastvinami se tyčí do výše bezmála 1500 metrů stratovulkán činné sopky Hekla. Jestlipak zrovna "nehekne" během našeho pobytu, když je jednou z nejaktivnějších sopek na Islandu? Ostatně, posuďte úctyhodný seznam let zaznamenaných erupcí: 2000, 1991, 1980, 1970, 1947, 1845, 1766, 1693, 1636, 1597, 1510, 1434, 1389, 1341, 1300, 1222, 1206, 1158, 1104.

Zastavili jsme po cestě u prvního z vodopádů Seljalandsfoss. Autobus udělal dvacetiminutovou přestávku, akorát na to abychom ho obešli kolem dokola - tedy prošli mezi vodopádem a skalní stěnou. Byli jsme z toho u vytržení, ale jak pravil řidič autobusu: "Just a waterfall. You see it every day." ("Vždyť je to jen vodopád, to tady vidíte každý den.")

Seljalandsfoss měřící úctyhodných 60 metrů.

Cesta za vodopádem

Seljalandsfoss

Moje maličkost u vodopádu. Jak si můžete všimnout, v tomto místě od vodopádu trochu prší. O kousek blíže byla sprcha silnější a nedalo se fotit.

Just a waterfall. You see it every day :-)

Padající masy vody

Vodopád Seljalandsfoss z druhé strany.

Další zastávkou byl Skógar, kde jsme vystupovali. A my viděli další vodopád. Možná ne tak vysoký, ale rozhodně mohutnější Skógarfoss. Během cesty se úžasně vyjasnilo, vylezlo sluníčko a teplota vyšplhala až na 14° C. Na Island dost teplo.

Pohled z autobusu na útesy zvedající se z pastvin zhruba na úrovni moře, které k nim dříve zřejmě dosahovalo.

Skógar tvoří jen několik farem s krásně červenými střechami. Vzadu se tyčí Eyjafjallajökull.

Skógafoss vysoký též 60 metrů

Pohled z vyhlídky je prostě báječný.

Dvojitá duha pod námi, vlevo nahoře farma.

Vše by bylo dokonalé, kdybychom si nevzpomněli, že jsme ráno v lednici nechali jídlo. V Reykjavíku zůstal sýr, taveňák a slanina. Tak dobrou chuť Bjarni, který jsi nám pomohl se sháněním báglů. My si trochu utáhneme opasky, však jsme si i tak jídla vzali dost. Tedy snad.

Dole u vodopádu se kupily davy turistů, ale jakmile jsme přelezli přes ohradu za první vyhlídkou, značně prořídly. Cesta vedla celkem snesitelným stoupáním vzhůru podél řeky Skógá a nemuseli jsme stoupat dlouho, aby naše oči nepotěšil pohled na další vodopád.

Když zasvítilo sluníčko, rozprostřela se nad ním duha, někdy dokonce dvojitá. Řeka místy protékala hlubokým kaňonem, kolem kterého se tyčily kolmé skalní stěny. A pak se v dálce ozvalo hučení a objevil se další vodopád. Potkali jsme jich alespoň 5 velkých a bez štrůdlu turistů. A malých nepočítaně.

Nepřítomnost lesů, ba i kleče dává krajině úplně jiný ráz. Často vidíme moře, někdy i část předchozí trasy. Výhledy úžasné a pořád.

Dál jdeme podél říčky Skógá.

Pohled zpět na moře a pobřežní rovinu

A další vodopád, tentokrát oživený ovečkami.

Kaňon říčky pod vodopády

Jeden z vyšších vodopádů. Zasvitlo sluníčko a naše oči potěšila duha.

Říčka se opět prodírá hlubokým kaňonem. Vpravo nahoře už se bělá ledovec

Sníh a duha

Pak jsme přešli přes lávku, důležitý orientační bod. K tričku jsme přidali mikinu, kolem nás se začaly postupně objevovat ostrůvky sněhu. I řeka pod lávkou byla schovaná pod sněhovým příkrovem, klenbou či jeskyní.

Krajina se náhle úplně proměnila. Nízkou zelenou travičku vystřídalo kamenné a štěrkové pole. Občas jako bychom se brodili popelem. Čekala nás druhá polovina cesty k první chatě.

Sněhová pole a ledovce za nimi se přibližovaly, ale to jsme ještě netušili jak moc. Zaříznutý potok stále více zakrývala sněhová pole, pak jsme se od něj vzdálili.

Travičky ubývá, sněhu přibývá.

Pramínky pod sněhovým polem napájí krásně zelenou travičku.

Krajina potemněla. Blížíme se do kamenné pustiny.

Lávka, pod ní sněhový příkrov a pod ním teprve říčka. Lávka je zábavná, má jen jedno zábradlí.

Říčka obklopená sněhem

Oblý ledovec Mýrdalsjökull přikrývá samotné hory a dává tušit svou majestátnost.

Kamenitou pouští vystavenou nemilosrdnému větru stoupáme ke sněhovým polím.

Jak jsme se blížili k ledovci Eyjafjallajökull, přibývalo sněhu i na cestě. Hřálo nás však pomyšlení, že se blížíme k místu, kde si budeme moci odpočinout. Nasadili jsme bundy, aby nás chránili před větrem rostoucím na síle. Poslední dva kilometry nebo možná i víc jsme se radovali z každého kousku pevné země bez sněhu. Moc jich nebylo.

Jak jsme zjistili později, taková kvanta sněhu v půlce července nejsou na Islandu obvyklá. Na Islandu totiž v roce 2015 měli nejhorší léto za asi 50 let ... ale přežili jsme to :-) Mimochodem, několik dní před odletem jsme ještě s napětím sledovali, jestli stihnou otevřít cesty ve vnitrozemí, kterými jsme chtěli jet autobusem. Normálně bývají otevírány asi o měsíc nebo víc dříve. Jízdenky už jsme taky nějakou dobu měli koupené.

Dlouhá cesta po sněhu.

Na obzoru chata Fimmvörðuskáli v průsmyku Fimmvörðuháls, my naštěstí jdeme k bližší chatě.

Dle naší mapy nouzové přístřeší ("emergency shelter") Baldvinsskáli je už na dosah ruky. Co tam však dělá džíp, zatím netušíme.

Poslední kus cesty vede po železem zbarveném jílu.

Chůze ve sněhu dost vyčerpávala. Pak se chata Baldvinsskáli objevila na dohled. Cesta k ní však jako by byla nekonečná. A pak najednou byla tak blízko, už jen pár kroků ke dveřím. A na dveřích nápis, že snězení svačiny a zahřátí, zkrátka využití přístřeší a kadiboudy stojí 500 islandských krónur (tedy asi 100 Kč). A přespání (ve vlastním spacáku) 5 000 krónur ...

Zprvu jsme nechápali. A pak jsme za nocleh zaplatili. Dál než k vedlejší chatě bychom nedošli (a za ní se určitě taky platilo) a nutně jsme si potřebovali odpočinout. Lída byla tak unavená, že nemohla ani jíst. Jenže přespání nás stálo skoro všechnu naši hotovost. Co dál?

V Thórsmörku prý není bankomat. Co kdybychom v budoucnu přespání v chatě nutně potřebovali? Podcenili jsme, kolik si máme vzít hotovosti. Island je prostě drahý.

Vymýšlíme, co s tím, třeba jak se dostat k nejbližšímu bankomatu, tzn. Vík nebo Hella. Museli bychom se vrátit, vzdát trek, stopovat. Pokud budeme mít štěstí, stihneme alespoň Laugaver z Thórsmörku. Odevzdaně si jdeme alespoň uvařit k večeři brkaši.

Na naši obranu lze říct jen tolik, že na mapách jsme měli tuto chatu označenu jako "nouzový přístřešek" a nepočítali jsme s tím, že bychom zde platili nějakou větší sumu. Chata však byla rekonstruována roku 2013 a nyní se o ní stará mladá dívka a kluk, kteří mimo jiné vybírají poplatky. Zřejmě to mají jako brigádu přes léto.

Večeříme a v tom si všímáme, že tu mají přenosný platební terminál. Na chatě, kde je voda jen z kanystrů, jež dovážejí džípy, o elektřině nemluvě. Můžeme zaplatit kartou a jít dál. Hurá! Máme to ale štěstí!

Večer se udělalo znovu nádherně, fascinuje mě výhled na moře, obrovskou sněhovou pláň a především oblé ledovce na vrcholcích hor v dáli, dávající tušit svou nesmírnou velikost.

Večer se dělá krásně a my si užíváme výhled na ledovec Mýrdalsjökull.

Někteří se již do chaty nevešli, a tak musí přespat venku na kamínkách a větru. Nezávidíme.

V chatě si ještě čteme o erupci Eyjafjallajökull v roce 2010. Zprvu, 20. března došlo jen k lehčím výbuchům na bočních stranách sopečného kužele, kde se vytvořily nové krátery, Magni a Móði, z nichž vytékala láva. Erupce nebyla moc nebezpečná a sjížděli se k ní geologové (říkám jí "turistická"). Postupně ustávala ...

14. dubna 2010 vybuchl vrchol kráteru pod ledovcem asi 20 krát silněji než předtím ty dva nové krátery. To způsobilo tání a rychle zvedlo hladiny řek, jejichž okolí muselo být evakuováno. Navíc se dostal do atmosféry obrovský mrak sopečného popela, který vítr rozfoukal po severozápadní Evropě, pročež až do 21. dubna musely být rušeny mnohé lety.

Den pátý - čtvrtek 16. 7.

Dnešní den byl trošku jako včerejšek pozpátku. Probudili jsme se na chatě, pak se brodili sněhovým polem a celou dobu jsme se těšili, že už jen pár kilometrů a pár set výškových metrů a bude po sněhu.

Vystoupali jsme zbylý kus cesty do sedla, pěšinkou po sněhu přímo za nosem a chvíli i prudce nahoru po kamení. V sedle je krásný rozhled na moře a cestu předchozího dne a nyní už tento pohled zřejmě vidíme naposledy. Pokračujeme zasněženou planinou za pěkného počasí a cesta stále nechce klesat. Míjíme tyrkysově modré jezero uprostřed sněhu, opatrně a z dálky ho obcházíme po stopách předchozích turistů. Snad se taky neproboříme.

Sopka a ledovec Eyjafjallajökull.

Poslední výhled na pobřeží a moře z průsmyku Fimmvörðuháls.

Cesta průsmykem vede rovněž po sněhu.

Chata Fimmvörðuskáli posazená pěkně na hřebínku, aby ji nezasypali každoroční přívaly sněhu.

Nezamrzlé tyrkysově modré jezero uprostřed sněhu vypadá dosti neobvykle. Zřejmě se pod ním nachází nějaký ten termální pramen.

Dále jsme obešli dva krátery z roku 2010, Magni a Móði, pojmenované podle synů boha Thóra. Ze sněhu občas ční láva, ještě vůbec nezvětralá a velmi členitá. Škoda, že množství sněhu nedovoluje vidět víc.

Fičel nemilosrdný studený vítr, před kterým nebylo úniku. Sníh věštil nebezpečí, protože jeden nikdy neví, co se skrývá pod ním. Prošli jsme kolem několika míst, kde zela ve sněhové pokrývce díra, skrz kterou bylo vidět dovnitř sněhové jeskyně.

Magni, kráter vzniklý v roce 2010, pojmenovaný dle syna boha Thóra.

Láva z roku 2010. Z kvant sněhu, v létě neobvyklých dokonce i na Islandu, vyčnívají pouze malé části, což je škoda.

Láva z roku 2010

Mýrdalsjökull

Hned vedle vyšlapané pěšiny zeje asi metr hluboká díra a v ní potok, opět zřejmě z termálního pramene. Vzadu druhý z nových kráterů Móði.

Panorama Mýrdalsjökullu. Uprostřed stojí za povšimnutí členité svahy hor pod ním.

Když jsme obešli druhý kráter, konečně jsme uviděli sestup, údolí Thórsmörku a úžasné pohledy do vnitrozemí a na ledovec Mýrdalsjökull. Nastal prudký sestup sněhem, ale sníh nám při něm nevadil. Naopak díky němu naše paty došlapovaly do měkkého a my mohli sestupovat celkem rychle a pohodlně, ale zase jsme se moc nebořili, protože v noci možná mrzlo a sníh byl po ránu ztuhlejší.

Chvíli se pak střídal sníh a ostrůvky štěrku a kamení, pak štěrk a kamení s ostrůvky sněhu. Jen pár nesmělých skoro neviditelných stébel travičky se tu a tam krčilo.

Konečně vidíme do vnitrozemí! Vlevo další z malých islandských ledovců Tindfjallajökull.

Bližší pohled do vnitrozemí. Tam někde uprostřed budeme šlapat další den.

Po sešupu dolů po sněhu nás čeká rovná kamenitá planina.

Paty dopadají do sněhu akorát tak měkkého, takže sestupujeme rychle a pohodlně.

Kytička uprostřed kamenité pouště

Kaňon pod námi

Sestup skončil a my museli obejít úzký hřebínek prudkým svahem, abychom se dostali na rovnou plošinu, kudy se pokračovalo. Kus se sestoupilo pěšinkou s řetězem, pak však řetěz zmizel ve sněhu. Zbyla úzká pěšinka po sněhu vedle skály a vlevo hned velmi prudký sešup po sněhovém poli. Uklouznout tam, kutáleli bychom se asi dvě stě metrů. Výškových.

Těžké místo jsme naštěstí prošli bez nehody a vylezli na velkou rovnou plošinu či stolovou horu s kamenným mořem. I na ní ještě tekly slabé potůčky od posledního roztávajícího sněhu. Na konci plošiny jsme dali obědovou pauzu.

Takovéto stolové hory vznikly podledovcovou erupcí, při níž se láva rychle ochlazovala o led či roztátou vodu nad ní, díky čemuž se zarovnala.

Kus po řetězu dolů, řetěz mizí pod sněhem a my balancujeme na úzké cestičce ve sněhu. Spadnout vlevo, skutáleli bychom se o dobrých 200 metrů níže ... A skála vpravo je na opírání většinou moc daleko.

Na stolovou horu zbývá jen kousek. Vpravo od cesty komín, který býval kráterem v sopečném kuželu. V kráteru pak zatuhla láva a po dlouhém čase eroze odnesla sopečný kužel, z něhož zbyl jen komín z té zatuhlé lávy, protože zvětrává pomaleji.

Na planině máme výhled na ledovec Eyjafjallajökull

Jeden z mnoha splazů Mýrdalsjökullu

Další splaz Mýrdalsjökullu

Došli jsme na okraj rovinaté kamenné planiny. Pod námi se zelená Thórsmörk, Thórův les. Šedou rovinu pod ním tvoří řečiště Krossá odvádějící vodu z Mýrdalsjökullu. Nahoře ledovec a již vyhaslá sopka Tindfjallajökull.

Údolí Krossá tekoucí ze splazu Mýrdalsjökullu.

Přelezli jsme přes hranu plošiny, a jako když otočíš vypínačem, objevila se travička a v ní malé kytičky. A jak jsme klesali dál přibývalo druhů květů. A kytičky si troufaly povyrůst o něco výše. A to už se objevil první zakrslý keřík a za ním kousek dál další. A potom první zakrslý strom. Měli jsme z toho všeho ohromnou radost.

Úplně jinak jsme jakoukoli živou vegetaci vnímali po cestě sněhem a pustou měsíční krajinou. Mohli bychom si myslet, že jsme opravdu na měsíci, kdybychom neměli takový rozhled na okolní hory a ledovce. A ten kontrast, když proti nám v mikinách nebo i v bundě šli nahoru lidi v tričku a v kraťasech.

Vegetace rostla stále bujněji. Stromky pořád ještě zakrslé, ale asi 3 krát větší než ty první. Pod námi hluboký zbrázděný kaňon se skalisky všech myslitelných tvarů. A nad námi další divoká skaliska a co chvíli nějaký převis nebo jeskyně.

Od miniaturní travičky se dostáváme k větší a větší vegetaci.

Kaňon Strákagil při pohledu zpět

Roztodivné tvary v kaňonu

Kaňon hýřící tvary

Pěšinkou pomalu dolů

Skalky nad hlavami

Klesali jsme tou nádhernou zahradou a záviděli bohu Thórovi jeho les. Pozorovali jsme i široké řečiště pod ním. Nicméně, nikde žádný most. Budeme brodit nebo ne? Zatím jsme netušili a hlavu si s tím nelámali. Jestliže brod překonali jiní turisté, my to zvládneme taky.

Na obzoru se objevil nepěkný mrak, ale spadlo jen pár kapek. To už jsme byli dole a procházeli kempem Basár. Obdivovali jsme terénní auta a kráčeli podél řeky k východišti pro trasu Laugavegur vedoucí do Landmannalaugaru.

Řeka to nebyla veliká, ale řečiště, respektive koryto měla širší než Labe. Při jarním tání se patrně valí údolím jako splašená a pak přes léto se prodírá každý rok jinudy.

Pořád jsme nevěděli, jak řeku přejdeme, když v tom jsme uviděli most, tedy lávku, a na kolečkách. Nejspíš ho každý rok na zimu odvezou a když se hladina ustálí, zaparkují ho, kam je potřeba. Takové mosty na kolečkách jsme přešli dva a poslední rameno na druhém konci řečiště jsme přeskakovali.

Kemp Básar pod námi a široké kamenité řečiště Krossá

Nahoře jsme nevěděli, jak řeku překročíme, dole jsme překvapeni: lávky na kolečkách

První ze dvou lávek. Vzadu druhý kemp v údolí.

Krossá a Mýrdalsjökull

Teréňák brodící se posledním, třetím ramenem. To my přeskakujeme výše v místě, kde se dále dělí na více ramen.

Prošli jsme druhým kempem, kde jsme doplnili vodu, a hřálo nás vědomí, že už ukrajujeme ze čtyřdenní trasy, na kterou máme kvůli Germanwings jenom 3 dny. Šli jsme ještě asi hodinu tou krásnou vegetací, nejprve údolím, kde se nachází pár menších jeskyní, jež nás však na Islandu plném divů už moc nezaujaly.

U cedule značící začátek Laugavegur jsme začali stoupat, kus jsme vyšli a pokračovali lesem úvozovou cestou. Po celodenním putování na nás již padala únava, a tak jsme si brzy našli místečko pro stan na paloučku mezi stromy. Nacházel se sice jen kus od cesty, ale snažili jsme se chovat tiše. Byli jsme rádi, že znovu neplatíme horentní sumu za přenocování.

Doufáme, že tu budeme v závětří a taky, že vydrží počasí. Konečně jsme na pořádném vandru.

Krásně zelené údolí, kde si skoro nepřipadáme jako na Islandu. Ani tu téměř nefouká.

Oficiální začátek treku Laugavegur. Kus vedle byla cedule s orientační mapičkou.

Večerní výhledy

Řeka Markarfljót meandrující k moři po soutoku s Krossá.

Náš starý, ale skvělý stan Gemma na mýtince v islandském lese.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

20. února 2016 22:40

Rony říká

Fotky vodopádü jsou krásné. Island i Norsko jsou jich plné, tak se to teď bude na webu hezky střídat...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.