Island, část III.: Laugavegur

Island, část III.: Laugavegur

Po úžasném dvoudenním přechodu mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull nastupujeme v Thórsmörku na stezku Laugavegur, jeden z 20 nejlepších treků na světě. Island nás fascinuje stále více a ke konci žasneme nad divy, které vytvořila sopečná aktivita, i nad pohledy na duhové hory, jež nás na Island nalákaly. Díky aerolinkám máme na trek však jen tři dny místo plánovaných čtyř. Stihneme to?

Ostatně, kus prvního úseku z Thórsmörku jsme již ušli a rozbalili stan na mýtince v lese (tedy spíš lesíku), abychom pro změnu nemuseli za přespání platit. Místečko se nám moc líbilo.

Cesta Laugavegur byla zařazena časopisem National Geographic spolu s přechodem průsmyku Fimmvörðuháls (který jsme absolvovali v předchozích dvou dnech) mezi 20 nejlepších treků na světě. Spojuje Thórsmörk (v originále Þórsmörk) s Landmannalaugarem a měří 55 km. Po cestě se nacházejí 4 chaty s kempy Emstrur (Botnar), Hvanngil, Álftavatn a Hrafntinnusker, které vyjma Hvanngilu rozdělují trasu na čtyři úseky o délce asi 12-16 km, ale vždy zhruba stejné náročnosti. Na poutníky po cestě čekají čtyři brody s ledovou vodou tekoucí z ledovců, úžasné výhledy na různorodé krajiny Islandu a pro nás neobvyklé přírodní úkazy.

Především nás překvapily tzv. solfatary, což jsou pukliny v zemi, z nichž vychází horká pára a plyny ze zemského podloží obsahující mj. oxid uhličitý, sirovodík i síru. V jejich okolí se nachází vysrážená síra a někdy jsou spojeny i s horkými termálními prameny. Více o solfatarách najdete na Wikipedii.

Celá cesta prochází neobydlenými vrchovinami, jež pokrývají většinu vnitrozemí Islandu. Vyjma nízké travičky a mechů se v nich vegetace většinou nachází jen u ledovcových řek či horkých pramenů. Jak jsme se zmínili v předchozím článku, hory vystupující z vrchovin jsou často pokryty rozlehlými ledovci.

Schématická mapka

Stejně jako předchozí články je i tento založen na Lídiných zápiscích z cesty. Zajímavých fotek máme opět docela dost, některé jsou proto jen v galerii pod článkem.

Den šestý - pátek 17.7.

Nové ráno nás přivítalo jasnou oblohou. Vstávali jsme brzo, aby nás nikdo nepřistihl, jak kempujeme nadivoko na mýtince v lese (islandské velikosti). V plánu bylo zkusit ujít dvě denní túry z Laugavegur a tím dotáhnout zpoždění způsobené Germanwings. Kus první túry už jsme vlastně ušli a druhou bychom nešli celou, ale tak ze dvou třetin až k chatě Hvanngil.

Spali jsme kousek od řeky, kterou bylo nutno přebrodit. Sešli jsme k ní ještě islandským lesem, pak už nás čekaly jen holé stráně a kamenná poušť. Zuli jsme pohorky a hledali místečko, kde se řeka větví a rozlévá do šířky. Ramen, která se větvila a znovu spojovala, bylo bezpočet. Prostě jedna z těch řek, která se ubírá každý rok jinudy. Voda byla ledová, až to bolelo.

Na druhé straně jsme se osušili do odepnutých nohavic. Ráz krajiny se za řekou změnil. Zkamenitěl a zpískovatěl. Ještě jednou jsme se nakratičko ocitli v maličkém lesíku, za mostem nad skalnatou roklí, kterou se valila další dravá říčka.

A pak už jen polopoušť s několika málo zbytky zeleně, kamením a černým pískem. Naše nohy se do něj bořily, stejně jako dva dny předtím do sněhu. Proti nám chodilo dost lidí, dokonce i nějací cyklisté, ale v našem směru jsme nenarazili na nikoho. Asi jsme měli dostatečný náskok.

Přešli jsme několik menších bočních potůčků, ale všechny jsme bez problému přeskákali po kamenech. Teplota dnes měla dosáhnout závratných 17 stupňů a sluníčko pražilo, tak jsme se radši namazali opalovacím krémem. Jinak jsme horko kvůli všudypřítomnému větru ani nevnímali.

Cesta sice postupně stoupala, ale mírně, prokládaně dlouhými úseky roviny a někdy jsme šli i z kopce. Některé z kamenů, které cestou vídáme, mají barvu pálených cihel. Škoda, že ve výpravě nemáme žádného geologa.

Ranní výhled kus od nocležiště na sopku Tindfjallajökull a stejnojmenný ledovec.

První brodění ledovcové řeky Þröngá (Thröngá). Brrrr!

Sopečný prach vytváří černý písek.

Výhled na přebroděnou řeku a Eyjafjallajökull.

Severní svahy Eyjafjallajökull a řečiště ohromné řeky Markarfljót.

Uprostřed fotky se táhne kaňon Markarfljót.

Osamělá farma pod horou.

Další říčku překračujeme po lávce v lese islandských rozměrů.

Lávku bylo možné zbudovat jen proto, že říčka protéká malým kaňonem.

Panorama Eyjafjallajökull. Dole černý písek, v němž se boří naše nohy. Z písku vyčnívají zeleně porostlé kopečky.

Kaňon Markarfljót.

Vzdálená hora se skalami bizardních tvarů

Jemný černý písek.

Kamenitou pouští do dáli

Barevné skály

Plán ujít necelé dvě denní túry zatím vypadal zvládnutelně. Obědvali jsme asi hodinu cesty od Botnaru, konce prvního ze čtyř denních úseků. Pak jsme sešli k dravé řece, která se valila soutěskou, ale naštěstí se vysoko nad ní klenul most. Proud byl tak divoký, že kdybychom spadli dolů, asi bychom se utopili.

Prudké stoupání, které pak následovalo, bylo jištěné lanem. A pak jsme prostě jenom šli zase do kopce. Na jeho druhé straně se ukázal náš postupový cíl, Botnar.

Ale než jsme se k němu dostali, museli jsme ještě jednou zout boty a projít ledovým potokem. Bolest byla ještě prudší než ráno, protože naše nohy byly celé nateklé. Když jsme se ovšem znovu obuli do bot, byl to příjemný pocit.

Rozhodli jsme se, že v Botnaru zůstaneme. Pro dnešek jsme měli brodění dost. A nebylo by dobré se přepínat. Čtyřdenní túra se nám ve třech dnech asi nepodaří. Taky už byly asi 4 hodiny odpoledne.

Kemp trochu rozbil naše iluze. Místo to jistě bývalo hezké, jak napovídá tráva na svazích, kde nejde postavit stan. Ale každé volné rovné místečko už se dávno proměnilo v poušť. Prostě, kam vkročí milion turistů, tam ještě dlouho tráva neporoste. Vaření v kempu tak bylo kvůli všudypřítomnému písku a větru nepohodlné a náročné.

Taky jsem objevil další hrůzu: nahoře stojí terénní autobus, který sem některým lidem dovezl věci zabalené v taškách a krabicích. A kdoví, jestli nepřivezl i je -- jsou tu i malé děti, které by sem určitě nedošli a spousta lidí, která sem evidentně nepatří. Stanují ve stanech, které by se hodily tak k Orlíku a sedí ve skládacích křesílkách. Dokonce si u chaty něco grilují.

Našinec by jim to nejradši zakázal. Dalo by se říct, že kempovné jsme zaplatili za to, že to máme daleko a do kopce na záchod a za ztrátu soukromí. Ach jo. Ale zase jsme od kohosi dostali uvařenou rýži.

Jelikož jsme nestihli dojít dva úseky Laugavegur za jeden den, šel jsem přebookovat auto a autobus na sever Islandu. V kempu vůbec nebyl signál, musel jsem jít po cestě dál nahoru nad kemp na náhorní plošinu. Hrozně tam fičelo a byla zima, navíc jsem se nemohl dovolat. Musel jsem volání odložit na ráno.

Divoká ledovcová řeka Fremri-Emstruá. Budeme ji brodit?

Řeka Fremri-Emstruá a Mýrdalsjökull, z něhož teče

Divokou řeku naštěstí brodit nemusíme, na příhodném místě je lávka.

Pohled na Fremri-Emstruá z lávky.

Vystoupali jsme nad řeku a vidíme chatu Botnar.

Den sedmý - sobota 18. 7.

Rekord ve včasném vstávání jsme dnes nepřekonali. Zaspali jsme a byli jsme unavení. Na kopci nad Botnarem jsme chytili signál a přebookovali autobus a auto. Tím se náš vandr protáhl na 6 dní a pořád máme jeden den skluz proti plánu.

Přeskákali jsme po kamenech říčku a pak jsme se ponořili do pouště. Včerejší polopoušť se tu změnila v dokonalou pustinu. Písek a kamení jen sem tam vystřídal balvan, skaliska nebo ostrůvek sněhu. Potůček, který vytékal z tajícího sněhu, se za chvíli ztratil v černém písku. Jen občas z roviny prudce vyčnívala zelená hora. Také se nám jako doposavad pořád nabízely výhledy na obří ledovec Mýrdalsjökull, tentokrát už ze severu.

Chata Botnar

Co mé oči nevidí! Lidem sem dovezou jejich věci, takže jdou přes den nalehko. Nebo dovezou i ty lidi?

Kytička uprostřed černého písku a kamení. Jde o knotovku, která se vyskytuje i u nás.

Zanechal jsem v islandském písku jeden otisk své boty jako propagaci tohoto webu :-)

Ranní panorama z plošiny nad kempem, levá část. Vlevo Mýrdalsjökull a vpravo Eyjafjallajökull.

Pravá část panoramatu, uprostřed pohled na kaňon Markarfljót

Náhorní plošinou s kamenitou pouští jdeme pořád za nosem

Z šedivé roviny kamenité pouště ční jasně zelené hory.

A tak jsme šli pořád rovně a po rovině pustou plání. Přeskákali jsme jednu řeku po kamenech a další jsme překročili po mostě, neboť zrovna protékala skálou, ale ani nebyla hluboko zaříznutá. Najednou kolem nás někdo proběhl. Pak další a další, až kolem nás běhaly stovky lidí. Dnes se totiž na naší trase konal ultramaraton a trať, kterou my se plahočíme čtyři dny, nejrychlejší běžec překonal za čtyři hodiny.

Všichni běžci byli velmi dobří, protože než jsme pláň přešli, minul nás i ten poslední. Byla to vlastně smůla, protože zrovna v tom místě bylo třeba překročit hlubokou řeku. Mezi autem a cedulí měli přes řeku natažené lano a zrovna před námi ho sundali. Ledová voda pálí do chodidel, ale v sandálech lze řeku přejít poměrně rychle a ani jedna nám neuplavala.

Jedna z mála kytek držících se v písku a kamení.

Zbytky sněhu zaváté pískem

Jeden z prvních ultramaratonců běžících proti nám.

Občerstvovací stanice, bohužel ne pro nás.

Panorama planiny. K těm bílým horám v dáli jdeme.

Stejně jako Fremri-Emstruá, i Innri-Emstruá překračujeme po lávce a brodit bychom jí nechtěli. Naštěstí teče skalnatým korytem.

Mýrdalsjökull

Prohrnutou cestou kamennou planinou se blížíme k horám.

Nejhlubší brod. S Lídou jde záchranář pomáhající i ultramaratoncům.

Další řeku jsme naštěstí přecházeli po mostě a krajina se zase změnila. Zmírněla, zaoblila se a zazelenala. Místečka, kde se nedařilo trávě pokryl alespoň mech. Dalo by se tu leckde krásně stanovat, ale řekli jsme si, že dojdeme až k jezeru Álftavatn, abychom nepřispívali k erozi krajiny, která je tu bohužel znát.

To ani nemluvím o těch 500 běžcích, kteří každý potůček rozhamtali v bahniště. Tedy kromě některých, které tekly pod sněhovou krustou, po které je šlo suchou nohou přejít jako po pokličce.

Sněhu bylo cestou jen maličko, pár metrů, max desítek metrů pro zpestření. Zato hory a ledovce vypadaly už nadosah a při pohledu do mapy se zdá, že skutečně byly velmi blízko. Z kamenité pláně se nám zdálo, že k nim půjdeme ještě dlouho. Evergreenem pobytu je vítr, který fouká všude, jen občas z jiného směru.

Nás čekal už jen poslední brod, jehož přechod jsme si dobře naplánovali shora: místo brodění jednoho hlubokého koryta, kde to brali jiní, jsme brodili třikrát a navíc v sandálích, takže to šlo dobře. Poslední rameno navíc nebylo ani ledové, neboť teklo z jezera. Pak jsme chvíli na trávě sušili nohy a cítili se jako zkušení "brodiči" :-)

Pak už nám chyběl jen kus cesty k zaslouženému odpočinku. Dokonce si Lída dnes za 500 Krónur dopřála teplou sprchu. Místečko na stan máme na travičce na rozlehlé rovné louce u jezera, ale bohužel nikoli za větrem, takové tu není. Tak snad přečkáme noc v pohodě. Alespoň máme víc prostoru a soukromí, neboť stany tu mohou být rozprostřeny dostatečně daleko od sebe, ne namačkány jako v údolíčku v Botnaru.

Jako obvykle jsme se večer ptali na počasí a tentokrát nás varovali, že bude foukat, ale ještě ne pršet. Netušili jsme, co to znamená, když Islanďané řeknou, že bude foukat, když vlastně fouká pořád ...

Rozcestí pro auta. Silnice začínající na F jsou sjízdné jenom pro terénní auta a terénní autobusy.

Další řeku překračujeme zas po lávce.

Pohled z lávky

Takhle se prohrnuje cesta na Islandu!

Chata Hvanngil uprostřed lávového pole

Cestou k duhovým horám občas překročíme údolíčko stále ještě zapadané sněhem

Panorama při pohledu zpět. Vlevo opět Mýrdalsjökull.

Drobný potůček tekoucí po oranžové skále, která se jinak schovává pod příkrovem půdy.

Pohled na brod řeky Bratthálskvísl. Buďto ji lze brodit jednou s vodou nad kolena, nebo třikrát s vodou pod kolena. Doporučujeme druhou variantu.

Řeka u brodu.

V nejhlubším místě brodu

Jezero Álftavatn s chatou

Za kempem se již rozkládají duhové hory, letos i se sněhovým popraškem.

Den osmý - neděle 19. 7.

Tento den byl ten nejkrásnější, i když dosti náročný. Konečně jsme se dostali do duhových hor, které nás sem nalákaly na obrázcích v časopisu. Předpověď se však začínala naplňovat: ráno už bylo zataženo a trochu chladněji.

Napřed jsme museli kus za Álftavatnem vylézt strmý kopec vzhůru a jakmile jsme se přehoupli přes jeho okraj, málem nás odvál ledový vítr. Všechen vítr, který jsme potkali dosud byl jen nepatrnou rozcvičkou. Foukalo tak, že když jsem se špatně postavil, málem mě to porazilo. Radši jsem se vždy pořádně rozkročil. Nicméně odměnou za stoupání a překonávání větru nám byly nádherné výhledy zpět, na jezero Álftavatn, na ledovec a na hory.

Začínáme stoupad od jezera

Álftavatn a v pozadí Mýrdalsjökull

Panorama "pocukrované" krajiny, levá část. Vzadu opět mohutný ledovec Mýrdalsjökull.

Panorama, pravá část. Vzadu Tindfjallajökull a dál, vlevo od něj Eyjafjallajökull

Nahoře v duhových horách

Za prvním skaliskem, které poskytovalo alespoň trochu závětří, jsme na sebe navlékli, co se dalo. Vzal jsem si i zimní kalhoty, mikinu a kombinaci větrovky a bundy.

Pomalu jsme postupovali proti větru. Dostali jsme se do oblasti horkých pramenů, země dýmala a ve vzduchu byla cítit síra. Viděli jsme první solfatary. Horké potoky místy smyly veškerou hlínu až na holou skálu a jejich dna zářila jasně oranžově. Půda tam také byla oranžová.

Hory samotné střídaly barevné odstíny, jako by se na nich vyřádil obzvláště marnotratný malíř. Šedou a béžovou doplňovala oranžová, někdy až do červena a fialova, šedomodrá a šedozelená. Kochali jsme se výhledy, které se nám otvíraly. Přebrodili jsme potok tak, že jsme se snažili přeskakovat z mělčiny na mělčinu, abychom si nemuseli zouvat boty, a statečně jsme se prali s větrem.

Vodopád na oranžové skále

Zcela uchváceni se blížíme k prvním sirný výparům, tzv. solfatarám. Přesněji řečeno, snažíme se tam dostat i přes vichr.

Kouřící krajina

Solfatara se sirnými výpary a vysráženou sírou.

Barevný svah a dole oranžový potok, který přeskakujeme po kamanech snažeje se co nejméně namočit boty.

Údolíčko s vysráženou sírou a zřejmě i teplným pramenem vody, soudě podle zeleně, v duhových horách výjimečné.

Zvládli jsme si dát i malou obědovou pauzičku na větrem zmítané vrchovině. Zalezli jsme na okraj dolíku, jehož dno pokrývalo sněhové pole a zobali tam vleže vločky. Lída si mezitím pořídila malou geologickou sbírku asi pěti různobarevných kamínků. Všechny našla jen ve vzdálenosti natažené ruky, zatímco jsme seděli na ujíždějícím svahu dolíku v nepřilíš pohodlné pozici zapřeni nohama, ale bylo to lepší než na přímém větru.

Došli jsme na hřeben s krásnými rozhledy a na obzoru se objevila chata, ke které jsme měli dojít. Měli jsme radost, protože to vypadalo blízko. Hory sice vzdálenosti zkreslují, ale skutečně to nebylo daleko. Dostali jsme se však vysoko a museli jsme jít ještě asi kilometr po sněhovém poli.

Ledový příkrov a pod ním teplý pramen

Moje maličkost v duhových horách, málem odfouknutá, ale šťastná. Když mám na sobě bundu i větrovku, snad tu chvíli přežiju.

Duhové hory

Zasněženou plání se budeme ubírat dál ...

.... až k chatě Höskuldsskáli (uprostřed skoro nahoře), jež se nachází kus pod sedlem Hrafntinnusker (asi 1050 m n. m.)

Zasněženou plání

I u chaty se kouří.

Chata v sedle Hrafntinnusker. Kus pod ní jsou vidět místa na stan obehnaná sněhovou hradbou proti větru.

Když jsme se blížili k chatě, na slunci se leskly černé hladké kameny z obsidiánu. A to ne zrovna malé. Všude kolem chaty byl sníh a nám se nechtělo na sněhu stanovat, i když tam měli pro stany místa se sněhovou ohrádkou proti větru. Tak jsme se rozhodli, že dorazíme i těch posledních 12 km do Landmannalaugaru, kam se mělo klesnout asi 400 m. Od protijdoucích jsme si zjistili, že nás čeká ještě asi 3,5 km souvislého sněhu, pak nesouvislé sněhové ostrůvky a nakonec, až klesne nadmořská výška, už jen lávové pole a cíl naší cesty.

A tak jsme odhodlaně vyrazili. Šli jsme poměrně rychle a udělali jsme jen asi dvě krátké pauzičky na to, abychom se posilnili čokoládou. Bylo zataženo, ale obzor jasně zářil a už tolik nefoukalo.

Od chaty jsme vyšli do sedla, jež mělo přes 1000 m n. m. a kde také byly velké obsidiánové kameny. Naposledy jsme se podívali na Mýrdalsjökull. Pak jsme dlouho klesali po rozlehlém sněhovém poli s pěknými výhledy směrem do vnitrozemí.

Míjeli jsme další solfatary a horké prameny, v jejichž okolí jsme si připadali jako na Ió, jednom z měsíců Jupiteru. Země tam byla pokryta jakoby zelenou a bílou plísní. Hory byly duhově barevné a my jsme hádali, který že z těch záběrů jsme posílali domů na pohlednici.

Pohled zpět ze sedla nad chatou. Poslední výhledy na Mýrdalsjökull v dáli.

Sedlo Hrafntinnusker

Nádherné obsidiánové kameny. Škoda, že těch několik kilo už se nevejde do batohu :-)

Panorama ze sněhové pláně, po níž klesáme. Úplně vzadu je vidět Hofsjökull, třetí největší ledovec Islandu, jež se nachází zhruba uprostřed této země.

Osvícená hora

Klesáme opět k sirným výparům

Radost až na kost

Další vchod do pekla

Někdo tu asi hledá místo na přespání. Nebo zalezl do pekla? Anebo ho peklo stáhlo k sobě? No, my raději dojdeme do nějakého kempu, kde se nám vedle stanu nebude ze země kouřit. Kdo ví, kdo nebo co z toho v noci leze.

Svahy získávají jedovatě zelený odstín.

Pohled do vnitrozemí na široké řečiště Tungnaá

Na Islandu se v tuhle roční dobu nestmívá, ale s večerem padne zima. Tipuji, že noční teploty se drží těsně nad nulou. Už dlouho jsme nepotkali ani živáčka, po turistické dálnici ale zbyla dobře značená a ještě lépe vyšlapaná pěšina, a tak jsme se nemuseli bát, že se ztratíme.

Jen aby nám nedošly síly. Na nouzové postavení stanu by se chráněné místečko sotva našlo. Dlouhá cesta sněhem provlhla moji levou pohorku. A cesta vedla pořád nahoru dolů a nijak významně neklesala.

Ale pak jsme přešli přes další horizont a před námi se objevilo lávové pole z 15. století a tři černé body - pohybující se živáčkové. O kus dál jsme je potkali a oni nám sdělili radostnou zprávu, že už nám zbývá necelá hodina. Prošli jsme kolem hory s prstem, Brennisteinsaldy, a po jejím úbočí jsme prudce klesali sněhem.

Došli jsme na hřebínek se světle fialově až červeně zabarveným jílem, vypadal jako malířská tapeta. Přímo na cestě byla vysrážená síra. Pozorovali jsme díry do země, z nichž kouřila horká pára. Znovu jsme čichali síru.

Pak jsme sestoupili k velké kouřící jámě s vysráženou sírou, velké solfataře. Okolo nás se s četných otvorů do země také kouřilo. Prošli jsme kus okolo lávového pole a pak se vydali pěšinkou přímo skrz něj. Čím dál víc jsme potkávali dvojice na večerní procházce.

Lávové pole bylo tak členité, že vítr v něm neměl šanci. Věděli jsme, že Landmannalaugar leží za ním a podle mapy zbýval už jen asi poslední kilometr. Ale lávové pole jakoby bylo nekonečné. Cesta se stále klikatila mezi lávou roztodivných tvarů a nedávala nám šanci odhadnout, jak ještě to bude daleko.

A pak najednou jsme uviděli řadu aut, stanů a chatu. Zbývalo slézt posledních pár metrů průrvou na okraji lávového pole, jež jinak mělo strmý okraj, a mohli jsme vlézt rovnou na dřevěný chodníček u horkého potoka. Dokázali jsme to. Z posledních zbytků sil jsme postavili stan.

Tábořiště nás nenadchlo. Museli jsme dlouho vybírat, abychom nestanovali na blátě nebo na kamenech. Ani večeři jsme nevařili. Já akorát zhltl balíček pražených vloček a šlo se spát. Ušli jsme 24 km, sněhem, větrem a s převýšením 600 m nahoru a 600 m dolů. Došli jsme do cíle Laugavegur a to za tři dny!

Nicméně vstát další den na bus se nám nechtělo, stejně jsme ho přehodili na pozítří. Zítřek bude odpočinkovým dnem.

Lávové pole z 15. století, které budeme přecházet.

Tyhle pohledy nás sem nalákaly.

Sestup povede po hřebínku s krásnými výhledy. Vedle lávového pole Brennisteinsalda, hora s prstem.

Kolem několika teplých pramenů je i trochu zeleně.

Kontrast vysrážených solí a mechů okolo

Fialová zem

Duhové hory

U relativně nového lávového pole

Prst na hoře s prstem. Prst býval komínem sopky, ale sopečný kužel zvětral, kdežto zatuhlá láva uvnitř zatím přetrvala.

Sestup k lávovému poli

Šedá hora Bláhnúkur

Výhled na lávové pole z fialového hřebínku

Fialový hřebínek s vysráženou sírou a solemi

Vysrážená síra

Otvor, z něhož vychází pára se zápachem síry

Brennisteinsalda, hora s prstem a taky nejbarevnější hora na Islandu.

Na okrajích lávového pole se kouří ze spousty otvorů

Velká kouřící jáma

Solfatara na svazích Brennisteinsaldy

Lávové sklo (obsidián) v lávovém poli

Okraj lávového pole

Brennisteinsalda z lávového pole

Cestou lávovým polem Laugahraun z roku 1477

Konečně se objevil Landmannalaugar! Už stačí jen sejít průrvou v okraji lávového pole

Horký potok u okraje lávového pole

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

27. června 2016 08:01

Rony říká

Pěkný trek. Barevné hory jsou fakt fotogenické. 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.