Itálie 2012 - Kalábrie

Itálie 2012 - Kalábrie

Ve třetím, posledním dílu našich zápisků z cesty po Itálii se zastavíme v Kalábrii. Je to, stejně jako Sicílie, naprosto úžasná oblast, poskytující možnost vyžití snad pro všechny kategorie turistů. Od plážových povalečů až po náročné milovníky historie a nádherné, místy i drsné přírody.
Ochutnali jsme od každého trochu, v daleko volnějším tempu než na Sicílii. I tak jsme však viděli řadu krásných míst spojených s nezapomenutelnými zážitky.
Stejně jako Sicílii, tak i tenhle nádherný kout doporučuji navštívit.

13.9.2012 - Kalábrie - Capo Vaticano

Jak to ten den bylo

Na dnešní den máme v plánu pouze odpočívat a lízat si rány po uplynulém, poměrně náročném skoro týdnu. Dokonce ani fotoaparáty nevytahujeme. Dopoledne jdeme na hotelovou pláž, vzdálenou od hotelu asi tři sta metrů. Když nám večer v recepci nabízeli časy odjezdů autobusu od hotelu na pláž a zpět, málem jsem si poťukal na čelo. Jet takovou vzdálenost autobusem jsem v tuto chvíli považoval za vrchol lidské rozmařilosti a lenosti.

Pochopil jsem to až teď, když mi došlo, že ten nehorázný trhák dolů budeme muset na zpáteční cestě jít nahoru. Máme svou hrdost a i když na pláži byl autobus přistaven, šli jsme pěšky. Vedro bylo na padnutí a asi v půli už to bylo na infarkt. Doplazili jsme se až nahoru, tam konečně trochu popadáme dech a pomalu jdeme na pokoj, kde nastupuje další fáze odpočinku - odpolední spánek.

Poté jdeme nakoupit nějaké zásoby do marketu a posvačíme. Mezitím se z toho vedra strhla bouřka, byla krátká, ale dost intenzívní. Dokonale vyčistila vzduch a tak jakmile přestalo pršet, jdeme se projít po blízkém okolí. Zjišťujeme, že jsme v oblasti pro typického turistu - který se spokojí s režimem snídaně, pláž, oběd, pláž, večeře, bar a spánek. A tak pořád dokola po celou dobu pobytu. Děs.Všude kolem jsou jen samé hotely, nic, co by stálo za shlédnutí.

Ale je nám to celkem jedno, v případě potřeby kdykoliv můžeme sednout do auta a jet za nějakými zajímavostmi, což také v následujících dnech zhusta činíme. Hotel budeme používat pouze na přespání. Ke cti této oblasti je však třeba říct, že pláže, průzračné a teplé moře a skalnaté pobřeží poskytují spoustu zákoutí pro nerušený odpočinek. Ale týden bychom tam prostě nevydrželi.

14.9.2012 - Kalábrie - Capo Vaticano, Tropea

Jak to ten den bylo

Po včerejším odpočinku už jsme zase schopni dělat cokoliv a protože počasí není po včerejší bouřce příliš plážové, rozhodujeme se pro výlet do nedalekého pobřežního, historikého města Tropea. Hned po snídani tedy vyjíždíme a ještě se cestou na chvíli zastavíme u majáku v Capo Vaticano. Je odtud překrásný výhled na moře a pobřežní skaliska. Něco pofotíme a jedeme dále.

Kýčovitá fotografie pobřeží kolem Capo Vaticano. Ale na straně druhé je to nádherný pohled a mezi skalisky je spousta malých plážiček.

Kýčovitá fotografie pobřeží kolem Capo Vaticano. Ale na straně druhé je to nádherný pohled a mezi skalisky je spousta malých plážiček.

Kalábrijské moře se vyznačuje čistotou a místy až neskutečnými barvami

Zanedlouho jsme na místě. Tedy si to aspoň myslíme. Ve skutečnosti to byla teprve Santa Domenica asi tři kilometry před Tropeou. Nevím, buď jsme opravdu dementní, nebo značení italských komunikací není zcela v pořádku, ale problémy jsme s ním měli od začátku a stále ještě máme. Chodíme tedy po Santa Domenice a hledáme ostrovní kostel Chiesa di Santa Maria dell´Isola. Okolní zástavba i viditené okolí města však nenasvědčují tomu, že by zde mohlo něco takového být. Nezbývá, než podstoupit již prověřenou dotazovací proceduru - co nejzřetelněji vyslovit název kostela a pak si vyslechnout sáhodlouhou přednášku v té nejčistší italštině. Na jiný jazyk lze narazit pouze výjimečně. Pochopili jsme, že je nutné kousek popojet a za pár minut jsme na místě.

  • Tropea je italské městečko, které má přibližně 6 775 obyvatel. Nachází se v provincii Vibo Valentia v italském regionu Kalábrie a je jedním z nejnavštěvovanějších a nejkrásnějších měst v Kalábrii.
    Mnoho turistů láká především křišťálově čisté moře, pláže s jemným bílým pískem, skalnaté útesy a mnoho zábavních podniků.
    Dochovalo se zde také velké množství kostelů, kaplí a paláců.
    Tropea je také známá pěstováním grapefruitu a červené cibule, která je synonymem té nejvyšší kvality. Z místní cibule či pálivých salámů se zde vyrábí dokonce i zmrzlina.

Tropea je opravdu nádherné město. I když je zde spousta turistů, není to zde přeplácáno hotely a město prostě žije svým životem. Drtivá většina návštěvníků je ubytována v různě vzdáleném okolí města a jen množství kavárniček, restaurací a různých obchůdků svědčí o tom, že s turisty se tu počítá, z cestovního ruchu se žije. Jdeme po hlavní třídě, kde koncentrace všech možných lákadel je vysoká, ale kupodivu nepůsobí nějak přehnaně vtíravě. Na konci hlavní třídy se dostáváme k zábradlí, za nímž už je pouze moře.

Je odtud nádherný rozhled a chvíli trvá, než můžeme zaujmout kvalitní místo. Zanedlouho pokračujeme dále starým městem, kde je plno nádherných staveb. Sice v poněkud dezolátním stavu, ale to v těchto končinách není nic neobvyklého. Dojdeme na náměstí, které je svou polohou předurčeno být vyhlídkovým místem na výše zmíněný kostel a spolu s ním na široké okolí, tvořené převážně mořem v barvách od tyrkysové až po temně modrou.

Tropea

Tropea - z vyhlídkové terasy je úchvatný pohled do všech stran, jak na historickou obytnou část města ...

... tak i na okolní moře, hýřící mnoha barevnými odstíny

  • Isola Bella je s pevninou spojena úzkou cestou, která vede Tyrhénským mořem a nabízí tak unikátní fotografické, nebo filmové záběry. Přímo na ostrově se tyčí majestátní kostel – Chiesa di Santa Maria dell´Isola, který byl vybudován na vrcholku skalnatého útesu, kam vede příkré schodiště.
    Kostel je zároveň emblémem města Tropea a prošel celou řadou úprav a renovací. Současná podoba fasády pochází z roku 1905, kdy byla rekonstruována po zemětřesení. Návštěvník zde nalezne i zbytky středověké benediktinské svatyně. Interiér má tři lodě a pochází z 18. století. Fragmenty na hrobkách jsou z dílny mistra Mileta. Svatyně patřila jedné ze 400 byzantinských mnišských komunit, které byly v Kalábrii objeveny.

dominantou však je pohled na kostel Chiesa di Santa Maria dell´Isola

Zdržíme se asi půl hodiny a poté pomalu jdeme k autu. Cestou si dáme kávu, nakoupíme nějaké ovoce a zeleninu a beze spěchu se vracíme na základnu.

Hlídač

Železniční most mezi Tropeou a Capo Vaticano

V pokročilé odpoledne ještě zavítáme na pláž. Tentokrát a už jednou provždy autem. Potupné, ale pohodlné. Po včerejší bouřce jsou poměrně velké vlny a bdělí plavčíci okamžitě ženou ven z vody každého opovážlivce. Jdeme kus po pobřeží obklopeném skálami, o které se tříští mohutné vlny. Je to naprosto fascinující pohled a my tam strávíme asi dvě hodiny. Pořídili jsme spoustu fotek, z nichž je opravdu těžké vybírat. Počínající podvečerní šero nás, k naší lítosti, vyhání zpět do hotelu. Trochu se zcivilizujeme, něco pojíme a nádherný den zakončíme posezením na terase u džbánku vína s našimi kamarádkami z prvního dne.

Závěr dne patřil pobytu na pláži a v jejím okolí. Příroda nám připravila takové scenérie, že jsme jejich pozorování věnovali dvě hodiny a ani po této době se nám nechtělo odcházet. Pláž je prakticky opuštěná a kvůli vlnám je zákaz koupání. Z tohoto snímku to zrovna moc patrné není, ale další fotografie již hovoří jasnou řečí ...

Vlny a opuštěná pláž

Vlnami a oblohou nad nimi jsme fascinováni

Vlnami a oblohou nad nimi jsme fascinováni

Tohle nejsem já, barevně bych nekontrastoval, ale splýval

Vlny poskytovaly i úžasnou barevnou podívanou

Čekání na vlnu ....

..... a už je to tady

Vlny

Vlny

Vlny

15.9.2012 - Kalábrie - Pentidattilo, národní park Aspromonte

Jak to ten den bylo

Včera večer ještě stále foukal poměrně silný vítr a tak pravděpodobnost, že by ráno bylo moře příjemné na koupání, je poměrně malá. Z toho důvodu jsme se rozhodli pro výlet, jehož cílem bylo tentokráte kalábrijské "město duchů" a potom středověké městečko Bova, centrum řecké oblasti (area grecanica). Celá řada informačních cedulí je zde údajně dvojjazyčných - v řečtině a italštině. Ještě v 19. století se zde mluvilo řecky a bylo dokázáno, že se jednalo o starořečtinu, která byla používána v již zaniklém Velkém Řecku.

Byly to zajímavé a atraktivní cíle a tak nám ani příliš nevadil předpokládaný počet kilometrů, který se pohyboval za hranicí 300. Vyjíždíme hned po snídani a jedeme část cesty na opačnou stranu, abychom se vyhnuli pobřežním okreskám. Nebyla to příliš dobrá volba, jinými okreskami jedeme k dálnici podstatně dále, než jsme očekávali. Po dálnici jedeme do Reggio di Calabria, hlavního města stejnojmenné provincie, odkud je to do "města duchů", Pentidattila, pouze nějakých třicet kilometrů. Než vyjedeme z města, uplyne hodina, ale o těch peripetiích už nemá cenu se rozepisovat, je to obehraná písnička na stále stejné téma, značení cest. Jakmile se z města vymotáme, za pár minut již přijíždíme k Pentidattilu.

Městečko je prakticky vylidněné, ale ve srovnání se sicilským "městem duchů", Poggioreale, je jeho historie spíše úsměvná (pokud se člověk na události nedívá optikou bývalých obyvatel) a jen potvrzuje rčení, že srážka s blbcem je horší, než přírodní katastrofa. Ale o tom dále. Zastavujeme na pokraji městečka a dále pokračujeme pěšky. V dobách, kdy bylo plné života, muselo to být romantické, historické městečko uprostřed malebné přírody. V jednom domku jsou známky toho, že tam někdo přebývá, jestli natrvalo, se nám nepodařilo zjistit. Měli jsme sice cukání tam zajít, ale jednak se nám to zdálo být dotěrné a navíc nebyl předpoklad, že bychom se dokázali domluvit.

Pokračujeme tedy dále do centra kolem domků v různém stupni rozkladu - některé jsou již praktiky v ruinách, jiné jeví známky jakési údržby. Potkáváme skupinu mladých lidí, kteří dokonce mluví anglicky. Tak s nimi postojíme a dovídáme se, že jsou to filmaři, kteří právě natáčejí dokument o tomto městečku. Dále se dovídáme, že je zde funkční informační centrum , ale osazenstvo má právě polední siestu neznámo kde. Škoda. Jistě bychom získali nějaké informace, popřípadě i publikaci. Čekat, až se za nějaké dvě hodiny vrátí, jsme si nemohli dovolit a tak pokračujeme v prohlídce.

Přicházíme ke kostelu, který je bezpochyby udržován v provozuschopném stavu. Je zamčený a ani zvenku, ani pohledem klíčovou dírou nejeví známky opuštěnosti. Když jsme usoudili, že už z návštěvy městečka více nevytěžíme, pomalu odcházíme.

  • Skalní útvar, připomínající otevřenou ruku, a pod ním domy dnes liduprázdné vesnice Pentidattilo (řecky „pente daktyloi“ = pět prstů). Novodobá historie této vesnice je poměrně pestrá. Pomineme-li turistická centra na pobřeží, jde dnes o jedno z nejznámějších a nejfotografovanějších míst v Kalábrii. Slavnou se vesnice stala díky administrativnímu rozhodnutí o kompletním vystěhování. A to sice na základě posudku civilní obrany z poloviny šedesátých let dvacátého století.
    Provincie Reggio leží v seismicky aktivní a poměrně ohrožené oblasti. Údajně zde hrozilo extrémní nebezpečí sesuvu a bylo nutné vesnici (jako jedinou) zřejmě navždy evakuovat. Ironií je,že v průběhu následujících desetiletí všechny vesnice v oblasti byly nějakým způsobem zemětřesením zasaženy.
    Všechny, až na jedinou - a tou je právě Pentidattilo.

Pentidattilo - celkový pohled

Pentidattilo - přes ruiny domků je vidět okouzlující okolí

Pentidattilo

Pentidattilo s okolní krajinou

Pentidattilo - okolní krajina, pod kopcem na odstavné ploše máme auto

Pentidattilo

Pentidattilo - kostel

Cestou zpět několikrát zastavujeme a necháváme se unášet okolní krajinou.

Panoráma krajiny kolem Pentidattila

Při jedné ze zastávek měníme plán. Krajina je opravdu překrásná a tak se rozhodujeme, že oželíme návštěvu Bovy a místo toho projedeme národní park Aspromonte. Navíc, pokud nezabloudíme, přiblížíme se trochu našemu hotelu, zatímco cesta do Bovy by nás ještě vzdálila.

  • Jedním ze tří Kalábrisjkých pohoří je Aspromonte (povýšeno na národní park), což ve volném překladu znamená Drsné hory. Název mu dali místní zemědělci, kteří zde s vypětím sil stavěli terasy pro pěstování zemědělských plodin. Dnes se v oblasti Aspromonte pěstují hlavně olivy, vinná réva a citrusové plody včetně bergamotu, používaného při výrobě parfémů. Specialitou regionu je odrůda citrónu Diamante (pojmenovaný podle stejnojmenné vesničky) s neobvyklým protáhlým tvarem plodu.
    Je hojně navštěvovaným místem pro turistiku a zimní sporty.

Vydáváme se tedy do kopců. Postupujeme velmi pomalu - často zastavujeme a nemůžeme se vynadívat. Míříme do samého centra parku, města Gambario, které je společenským i turistickým srdcem oblasti. Než tam ale dojedeme, uplyne poměrně drahná doba, poněvadž cestou je stále se na co dívat - ať je to krajina, nebo malebné vesnice, jejichž život není nikterak dotčen přívaly turistů. V jedné vesnici potkáváme svatbu a rázem se ocitáme v italských filmech z poloviny dvacátého století. Úžasné. Celou cestu stále nabíráme výšku a najednou se objevují cedule, upozorňující na nutnost sněhových řetězů v zimním období. A to jsme, prosím, v nejjižnější Itálii.

Národní park Aspromonte

Národní park Aspromonte

Národní park Aspromonte

Národní park Aspromonte

Národní park Aspromonte

Národní park Aspromonte

Národní park Aspromonte

Národní park Aspromonte - ohořelé stromy jsou zde poměrně častý jev

Národní park Aspromonte

Když pak na silnici potkáváme volně se pohybující nebo poléhající krávy, naše nadšení nebere konce. Hanka samozřejmě vystupuje z auta a fotí. Já v autě zůstávám připraven uhnout, kdyby něco jelo proti nám. Mezitím pozoruji opodál stojící krávu. Když najednou z ničeho nic nějak divně prohrábla nohou, podívám se pozorněji a nevidím vemeno, ale něco úplně jiného. Tak rychle naberu pasažéra a raději pryč odtud.

Národní park Aspromonte - sem se nehodí žádný spěch, pokud ovšem opodál zrovna nestojí býk

S přibývající výškou stále klesá teplota a když přijíždíme do Gambaria, je tam pouhých 13,5 stupně. Na sobě nemáme nic než trička a s sebou nic dalšího. Je zima a poprchává, takže návštěvu tohoto zajímavého střediska omezujeme akorát na šálek kávy v infocentru a pokračujeme zpět do teplejších končin.

Národní park Aspromonte - město Gambaria, kašna na náměstí, vpravo infocentrum

Národní park Aspromonte - poslední pohled z parku, blížíme se k dálnici

Kupodivu nebloudíme, ale i tak už se dostáváme do časové tísně. Jakmile se ocitáme na dálnici, snažíme se trochu dohnat čas a docela se nám to daří. Jen však do doby, kdy přijíždíme k výjezdu, kterým hodláme dálnici opustit směrem k hotelu. Výjezd je z důvodů rekonstrukce uzavřen a před námi je rázem dalších 30 km směrem od hotelu. Co naplat, jedeme dále. Další výjezd se jeví být v pořádku a tak dálnici opouštíme. Naše radost však trvá pouze pár set metrů - jakmile se cesta začne větvit, náš směr je uzavřen.

Chvíli zuřím na místě a pak se skřípěním zubů otáčím auto zpět na dálnici. Dalších 20 km. Třetí výjezd už je technicky v pořádku, nicméně dostali jsme se tam, odkud jsme ráno na dálnici vjížděli. Tedy poměrně značná zajížďka. Naše vize, že budeme v hotelu ještě za světla, je ta tam. Už nemá cenu nějak chvátat a tak jedeme docela volně a vychutnáváme krajinu v podvečerním slunci. Věšina trasy vede po pobřeží nebo velmi blízko a asi v polovině cesty nastává západ slunce. Rádi bychom si ho nafotili, ale než bychom našli místo k zaparkování a vybalili techniku, bylo by dávno po všem.

Tak jenom zpomalujeme tempo a sledujeme tu symfonii barev. Když se slunce potopí do moře, dále pokračujeme po tmě, ale do hotelu už to máme nějakých dvacet kilometrů. Trasu máme projetou a tak bez nesnází v 19:45 parkujeme před hotelem. Sice hladoví, ale docela spokojení s průběhem dne a nadšení tím, co jsme viděli. Povečeříme ze zásob a jako již tradičně zakončíme den u džbánku červeného s našimi kamarádkami.

16.9.2012 - Kalábrie - Capo Vaticano

Jak to ten den bylo

Dnešek je zasvěcen nicnedělání. Dopoledne jdeme na pláž. Je tam ale spousta lidí a vedro. Zatímco Hanka využívá poslení den na pláži úplně do mrtě - nikoliv povalováním se, ale koupáním, já sedím pod slunečníkem a čekám na tu chvíli, kdy půjdeme na oběd. Bylo to utrpení, ale dočkal jsem se. Na pokoji poobědváme a protože jsme v Itálii, vůbec se nestydíme se natáhnout a mít asi dvouhodinovou siestu.

Zítra bychom měli končit pobyt, ale nám se domů vůbec nechce. Když vstaneme, jdeme na recepci a ještě si o den dovolenou prodlužujeme. Jestli jsme pak ještě váhali, zda by to nemělo být dnů více, odpoledne nás tyto myšlenky zcela opustily. Přijela horda českých turistů a ani jeden z nás neměl chuť pokračovat v pobytu v českém centru.

Z recepce jdeme znovu na pláž, tentokát však mezi kousek vzdálená skaliska. Je to tam klidnější, pouze zlomek lidí a člověk má pocit jakéhosi soukromí. Zdržíme se asi dvě hodiny a pak se vypravujeme k místnímu majáku Belveder nafotit západ slunce. Jsme tam včas a i tak máme trochu problém se zaujmutím vhodného stanoviště. Těch romantických duší, toužících pozorovat tisíckrát viděnou a přesto neokoukanou podívanou, tam bylo vícero.

Poslední fotografie z dovolené. Západ slunce od majáku Belveder v Capo Vaticano

Po focení kousek popojedeme a u nejbližší pizzerie zastavujeme na trochu slavnostnější, ruzlučkovou večeři. Konec dne trávíme opět s kamarádkami na hotelové terase u džbánku červeného vína.

17.9.2012 - Kalábrie - Capo Vaticano

Jak to ten den bylo

Všechno jednou končí a tak dnes vstáváme do posledního dne před odjezdem. Jediné, co chceme vyřídit, jsou nákupy, sestávající především z ovoce a zeleniny. Jedeme tedy do Tropey, kde jsme již předtím objevili poměrně slušně zásobenou tržnici. Nakupujeme toho, co se do auta vejde. Nakonec auto vypadalo jako zelinářský vůz, ale rodina je početná a chuťově je jak ovoce tak i zelenina zcela bezkonkurenční. Však se po tom doma jen zaprášilo.

Pak pojímáme šílený nápad - koupit čerstvé olivy a doma si z nich od píky udělat chutný salát, na jaký jsme si tady dost navykli. V Tropee olivy neměli (až zítra) a tak postupně projíždíme okolní městečka Santa Domenica a Ricado, ale bez úspěchu.

V marketu a různých obchůdcích ještě koupíme pár blbinek a pomalu se uchylujeme do hotelu alespoň nahrubo se sbalit na zpáteční cestu. Činnost je to veskrze nepříjemná, ale nezbytná.

Večer se ještě tradičním způsobem rozloučíme s našimi kamarádkami, které se zítra také vracejí domů. Vyměníme si adresy a uvidíme, zda se někdy potkáme. Zatím si nic takového z jiných dovolených nepamatuji.

18.9.2012 - 0djezd do Zlivi

Jak to ten den bylo

Ráno pobalíme poslední obsah zavazadel, pohledem se rozloučíme a vzhůru domů. Nejprve však děláme malou zastávku v Tropee, kde kupujeme poslední chybějící věc - čerstvé olivy. Co jsme s nimi doma podnikli, není předmětem tohoto textu. Ale posměváčkům mohu říct jediné: nevyhodili jsme je a stále se na nich pracuje (březen 2013).

Pak už bez dalších plánovaných zastávek uháníme k domovu. Pojedeme nonstop, rozhodně nechci absolvovat další noc na parkovišti a vybalovat se někde v hotelu nás taky moc neláká.

Nakonec jsme to zvládli ale nápad to nebyl příliš dobrý. Ujeli jsme 1800 km za 21 hodin (z celkových 5386) a posledních asi sto kilometrů bylo na totální hranici. Do Zlivi přijíždíme 19.9.2012 v 7:15 naprosto vyřízení, ale s celým průběhem dovolené naprosto spokojení.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Na dovolenou nejraději jezdím

210 61% Plánovaně a organizovaně s cestovkou

137 39% Sám, na blind a na poslední chvíli

Hlasovalo 347 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Jack

18. března 2013 18:37

Jack říká

Děkuji za zprostředkování krásných míst , opravdu skvěle zaznamenáno . Hned bych se tam vypravil .-)

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

HoHo

18. března 2013 20:13

HoHo říká

V dnešním počasí takhle hezký článek z léta vždycky potěší!

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

18. března 2013 23:28

Rony říká

Dnes bylo opravdu mnohem lepší koukat se na vaše krásné fotky ze slunné Kalábrie než z okna. Máš už hotovou knihu? Docela rád bych ji zašel okouknout. A taky mě zajímá jak to je s těmi olivami .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

psaroslav

19. března 2013 20:48

psaroslav říká

@Rony:Kniha je hotová, jsi srdečně zván. Pokud by někdo další z redaktorů měl zájem, můžeme se domluvit.

Jack

20. března 2013 18:09

Jack říká

Někdy určitě musím zajet , když už přes Zliv jezdím do školy

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

psaroslav

20. března 2013 20:32

psaroslav říká

@Jack:Budeš vítán, až se rozhodneš, dej vědět. Mejla mám v kontaktních informacích.

Rony

22. března 2013 18:23

Rony říká

Já bych se pak případně k Jackovi připojil. Ostatní to mají asi víc z ruky...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.