Itálie 2012 - Kolem Sicílie II

Itálie 2012 - Kolem Sicílie II

V druhém článku o naší cestě kolem Sicílie se podíváme hlavně na sicilské skvosty Agrigento a Syrakusy, kde jsme opět dali volný průchod mojí vášni - antickým památkám. Letmo se projedeme podél Etny a nakonec se přepravíme zpět na pevninu, kde v kalábrijském Capo Vaticano hodláme strávit druhou část naší dovolené.
Za těch pár dní jsme samozřejmě nestihli navštívit všechno, co jsme chtěli. Ale i tak to stálo za to a pokud někdo nevíte, kde strávit dovolenou, vřele tyto končiny doporučuji. Myslím si, že opravdu každý si v této krásné oblasti najde něco podle svého gusta.

9.9.2012 - Sicílie - Selinunte, Agrigento

  • V druhé části selinuntského Archeologického parku leží Akropole, která se táhne napříč vrcholkem až do propasti Gorgo di Cottone, skrz kterou protéká řeka Cottone dolů do moře. Tam byl kdysi umístěn městský přístav, který je dnes zpustlý. Akropole byla ohraničena obrannými zdmi z 6. - 5. století př. n. l. V areálu byly veřejné a náboženské stavby spolu s mnoha domy pro nejvyšší třídy ve společnosti.

Jak to ten den bylo

Včera už jsme nezvládli druhou část Archeologického parku – Akropoli a tak je třeba tento dloužek umáznout. Končíme pobyt v penzionu a jedeme směrem Akropole. Hned u vjezdu na parkoviště nás zastavuje pořadatel a chce po nás vstupenky. Samozřejmě žádné nemáme a tak nás posílá k hlavní bráně u východního bloku parku. Tam se nám nechce a tak vytahuji vstupenky ze včerejška – chlap se na ně podíval a kupodivu nám je uznal. Ušetřili jsme tedy cestu zpět a cca 20 EUR za nové vstupenky.

Pak už nerušeně přijíždíme na téměř prázdné parkoviště, kde stojí snad dvě auta a jeden autobus. Přepočteno na plochu areálu to znamená, že v tuto chvíli tam prakticky nikdo není. Již cesta na parkoviště, lemovaná impozantními hradbami, slibuje uvnitř areálu poutavou podívanou.

Hradby kolem příjezdové cesty a přilehlého parkoviště dávají uvnitř tušit zajímavou podívanou

A opravdu nejsme zklamáni. Pochvalujeme si včerejší rozhodnutí sem nechodit, protože z východní části, kde jsme se včera pohybovali, je to sem cca 1,8 km. Času jsme včera moc neměli a nakonec by to bylo dopadlo tak, že bychom ze včerejší prohlídky neměli nic ani v jedné části parku.

A opravdu nejsme zklamáni - perla Akropole, Tempio A

Tempio A

Včera jsme si z Templi Orientali dopřávali pohled na Akropoli, ...

... dnes je tomu naopak

Z mnoha míst Akropole se nabízí pohled na dominantu východního bloku (Templi Orientali)- Tempio F

Rozpálené cesty Akropole jsou místy vybaveny lavičkami ve stínu stromů

Procházka po Akropoli je opravdu pastvou pro oči

Procházka po Akropoli je opravdu pastvou pro oči

Procházka po Akropoli je opravdu pastvou pro oči

Procházka po Akropoli je opravdu pastvou pro oči

Procházka po Akropoli je opravdu pastvou pro oči

Poslední pohled na Tempio A

Zdržíme se asi dvě hodiny. Za tu dobu se park pomalu zaplňuje lidmi a začíná být pro nás nesnesitelné vedro. Návštěvu tedy pomalu ukončíme a po lehkém občerstvení míříme k dalšímu cíli naší výpravy – Agrigentu. Cesta to v žádném případě není pohodová. Hanku sklátilo něco jako angína – bolest v krku a snad i teplota. Přičítáme to poměrně intenzívnímu používání klimatizace, ale ať už byla příčina jakákoliv, na pár dní nám to znepříjemní život.

Řídím sám, unavení jsme oba. Zoufale hledáme nějaké místo pro zastávku ve stínu. Ale to je na Sicílii problém. Nakonec zastavíme pod stromem na nějaké soukromé cestě a trochu se vzpamatujeme. Po půlhodině jedeme dál a vzápětí přijíždíme do Agrigenta. Chvíli nám trvá, než najdeme ubytování a jakmile se tak stane (OLYMPUS B&B) , praštíme sebou do postele a dvě hodiny nevíme o světě.

Probouzíme se docela osvěženi, od majitele penziónu získáme popis cesty k dalším starověkým skvostům a vyrážíme. Není to daleko a chrám, viditelný z auta na protějším kopci slibuje zajímavou podívanou. Když se za bránou trochu zorientujeme, zjistíme, že všechny památky jsou v jednom areálu a navíc je park otevřený do půlnoci. Takže zpět k autu pro stativy, abychom si mohli pořídit nějaké snímky za umělého osvětlení.

  • Agrigento, metropole provincie Agrigento, je moderní město s bohatou historií, která sahá až do poloviny prvního tisíciletí před Kristem. Rozkládá se na jižním popbřeží Sicílie na svazích náhorní planiny mezi řekami Sant´Anna (ve starověku Hypsas) a San Biagio (ve starověku Akragás). Je situováno do nádherné přírodní scenériie nad tzv. Údolím chrámů (Valle dei Templi) a díky své poloze patří k významným letoviskům. Příjemné podnebí, které je mírné i v zimním období, půvabná krajina a rozhled do okolí činí z Agrigenta jedno z nejznámějších turistických středisek na Sicílii.

Přijíždíme k Valle dei Tempio a již z dálky vidíme nad krajinou se hrdě vypínající Tempio di Giunone

Příjezdové komunikace k Valle dei Tempio

Městské hradby s tzv. byzantskými oblouky (Arcosoli Bizantini). Pod hradbami se rozkládá římská nekropole.

Městské hradby s tzv. byzantskými oblouky (Arcosoli Bizantini).

Městské hradby s tzv. byzantskými oblouky (Arcosoli Bizantini).

Městské hradby s Tempio di Giunone na pozadí

Městské hradby s Tempio di Giunone na pozadí

Městské hradby s Tempio di Giunone na pozadí

Pohled z Valle dei Templi na hřbitov v Agrigentu

Tempio della Concordia (Chrám svornosti) v noci

Skulptura "Padlý Ikarus (Ikaro caduto)" od Igora Mitoraje (1944) z roku 2011 před Tempio della Concordia (Chrám svornosti)

Tempio della Concordia (Chrám svornosti) v podvečerním protisvětle

Tempio della Concordia (Chrám svornosti) - pozdní večer

Tempio di Giunone za denního ......

...... a nočního osvětlení

Tempio di Ercole (Herkulův chrám)

Na zpáteční cestě ještě postojíme u nasvíceného Tempio di Giunone

Poslední pohled - vstupní brána do Valle dei Templi, v pozadí Tempio di Giunone

V parku strávíme něco přes tři hodiny a i když to byla velmi zajímavá podívaná a večer na nás dýchala příjemná, klidná atmosféra, přesto park opouštíme daleko před uzavírací dobou.

Jsme poměrně dost uchození a hlavně hladoví. Vracíme se do penziónu, necháme tam auto a jdeme asi 1 km k nejbližší pizzerii. Sedíme venku, relaxujeme. Obsluhující servírka byla velmi příjemná, takže se nám ani nechtělo odcházet. Zejména když nás čekala cesta zpět do kopce. I to jsme však zvládli a s chutí ulehli, abychom načerpali síly na zítřejší přejezd do Syrakus.

10.9.2012 - Sicílie - Syrakusy

  • Syrakusy (česky také Syrákúsy, italsky: Siracusa) je italské město v oblasti Sicílie, hlavní město stejnojmenné provincie. V roce 2005 bylo kvůli své nekropoli zapsáno na seznam dědictví UNESCO. Část města leží na pobřeží (Nové město) a část na ostrůvku Ortigia (Stará čtvrť). Obě části jsou spojeny mosty.
    Byly založeny kolem roku 730 př. n. l. kolonisty z Korintu. Vládce Gely Gelón se roku 485 př. n. l. zmocnil Syrakus a vybudoval zde své sídlo. Zdokonalil opevnění a vytvořil velké loďstvo. O několik let později si společně s Therónem z Akragásu zajistili nadvládu nad Sicílií tím, že u Imery porazili Kartágince.
    Vládu po něm převzal jeho bratr Hierón I. a ten se dál staral o to, aby městský stát vzkvétal a stal se kulturním centrem. Po jeho smrti přijaly Syrakusy demokratickou ústavu.
    Tato demokracie však neměla dlouhého trvání. Kolem roku 427 př. n. l. musela čelit invazi Athén a teprve po třech letech byl uzavřen mír. Ale ani ten nebyl na dlouho, protože roku 415 př. n. l. propukly spory Syrakus se Segestou. Tyto spory vyvolaly další invazi, a to invazi Kartáginců. Teprve roku 405 př. n. l. s nimi uzavřel syrakuský vojevůdce Dionýsos I., který se později stal vládcem, mír.
    Tento vládce byl označován za despotu a krutovládce, který se opíral zejména o žoldnéřskou armádu. Jako příklad jeho krutosti se uvádí případ Damokla (viz Damoklův meč). Damoklés byl obyčejný, optimistický a důvěřivý dvořan a to se Dionýsovi nelíbilo. Chtěl mu dokázat, že by se měl obávat o svůj život. Proto dal nad Damokla zavěsit ostrý meč na tenkém provázku, aby začal přemýšlet o tom, zda se provázek přetrhne a břit dopadne. Dalším vládcem byl Dionýsos II., ale místo něj měl moc v rukou Dión, který se neúspěšně pokoušel o vnitrostátní reformy podle Platónových státnických idejí.
    V Syrakusách žilo nebo je navštívilo mnoho významných postav:
    Archimédes byl matematik, fyzik a astronom. Narodil se v Syrakusách roku 287 př. n. l. V době obležení města Římany konstruoval obranné válečné metací stroje a snažil se vymyslet takovou soustavu zrcadel a čoček, aby pomocí jejich paprsků bylo možné zapálit římské lodě.
    Platón navštívil Syrakusy několikrát. Jeho největším syrakuským stoupencem byl Dión. Během jednoho svého pobytu došlo mezi ním a vládcem Dionýsiem II. k roztržce.
    Další významní lidé: Aischylos, Simónidés z ostrova Kreos, Gottfried Seume (autor díla Procházka po Syrakusách v roce 1802)

Jak to ten den bylo

Na dnešní den máme naplánován přejezd do Syrakus. Jsou vzdálené zhruba 220 km a tak vyjíždíme bez většího otálení, abychom měli nějakou časovou rezervu. Ani už nezajíždíme do vnitřního Agrigenta, což je asi škoda, ale po zkušenostech z Palerma stále nemáme chuť se procházet po městech. Navíc před sebou máme již zmíněné Syrakusy a vůbec netušíme, co nás tam čeká. Ještě ke všemu to, co tam chceme vidět, je bezezbytku součástí města.

Hance stále není dobře a tak opět řídím celou cestu sám. Zpočátku to jde bez problémů, ale kupodivu čím jsme blíž, tím větší potíže nastávají. Značení italských komunikací jsem do teď nepochopil a domnívám se, že je určeno pouze pro místní, kteří cestu znají a značení k ničemu nepotřebují. Bloudíme takovým způsobem, že už propadáme beznaději. Vjeli jsme do nějakého městečka, jméno jsem si nepoznamenal, a stále se zužujícími uličkami jedeme do neznáma. Když už jsem se chystal sklopit boční zrcátka, jako zázrakem se ocitáme na jakémsi minináměstíčku o velikosti většího obývacího pokoje.

Pokračovat dále odmítám bez toho, aniž bych se poptal na další cestu. Zastavujeme kolemjdoucího pána středního věku a ptáme se kudy na Syrakusy. Když jsme se navzájem ujistili, že nemluvíme žádnou společnou řečí, dostal se do varu a zhruba čtvrt hodiny nám cestu podrobně vysvětloval. Nerozuměli jsme mu ani slovo a ve chvíli, kdy už jsem ho chtěl přejet, asi usoudil, že je nám vše jasné a přednášku ukončil.

Vyjíždíme naznačeným směrem a první úspěch se dostavil: dostáváme se opět ven z městečka a posléze i na silnici do Syrakus. Tam také zanedlouho přijíždíme a než se stačíme zorientovat, jsme na ostrově Ortygia, kam jsme měli v úmyslu zajet. Zaparkujeme na prvním volném místě a jdeme na prohlídku této městské části. Po pár krocích už stojíme před první památkou – zbytkem Apollónova chrámu (Tempio di Apollo) a pak už nás nic nezastaví.

Apollónův chrám byl postaven v 6. století př. n. l. Dodneška se z něj mnoho nedochovalo, pouze dva dórské sloupy. Není ale vůbec jisté, zda byl chrám zasvěcen bohu Slunce Apollónovi nebo bohyni lovu Artemidě. Nachází se na Ortygii.

Apollónův chrám

Oproti Palermu (náš dojem) je město nesrovnatelně čistší a klidnější, takže procházka se protahuje na několik hodin. S blížícím se večerem se vracíme k autu a začínáme řešit ubytování. V prvním B & B (Bed & Breakfast) Casa Cristina jsme uspěli, takže tuto starost máme z krku poměrně rychle. Zvenku dům vypadá poměrně strašidelně, ale pokoje jsou v pořádku a navíc přímo pod oknem máme již zmíněný Apollónův chrám. Nádherný pohled.

Podle instrukcí majitele však musíme přeparkovat, protože nevědomky stojíme na placeném místě a mohly by nastat problémy. Do auta tak jako tak musíme pro zavazadla a tak při té příležitosti odvážíme auto na neplacené místo. Před tím ale musíme chvíli počkat, neb auto je v obležení několika koček, polehávajících na kapotě nebo se zrovna krmících pod autem.

Na pokoji se dáme trochu dohromady, pohovíme unaveným nohám a po chvíli bereme stativy s tím, že až se setmí, půjdeme fotit nasvícené památky. Na tmu čekáme v kavárně pod okny a jakmile ta chvíle nastala, jdeme za nočními úlovky. Když jsme ušli asi tři kilometry a měli všehovšudy jeden snímek, rozhodli jsme se pro návrat. Asi ten večer šetřili, protože žádný z objektů našeho zájmu nebyl nasvícen. Nakonec tedy končíme pouť ve vedlejší kavárně a po dvou pivech se odebíráme za zaslouženým odpočinkem

Apollónův chrám - takhle ho vidíme z našeho pokoje

Řecký chrám bohyně Athény (dnes Dóm, městská katedrála) byl postaven po vítězství nad Kartágem v roce 480 př. n. l. na návrší ostrova Ortigie. Byla na něm socha bohyně s pozlaceným štítem, který sloužil přes den mořeplavcům. V 7. století našeho letopočtu byl přeměněn na baziliku. Zemětřesení v letech 1542 a 1693 zbouralo některé části chrámu. V letech 1728–57 bylo postaveno barokní západní průčelí od Andrei Palmy z Palerma, za nímž se ukrývá původní zachovalý Athénin chrám.

Interiér Dómu - vpravo zdivo původního Athénina chrámu, který je od 18. století našeho letopočtu obestavěn (zdivo vlevo), takže vznikl jakýsi "chrám v chrámu")

Interiér Dómu

Interiér Dómu

Syrakusy - Ortygia

Syrakusy - Ortygia

Syrakusy - Ortygia

Syrakusy - Ortygia

Syrakusy - Ortygia

Syrakusy - Ortygia

Syrakusy, Ortygia - v pozadí novodobý symbol města, poutní kostel Santuario della Madonna delle Lacrime

Tady holt musíme chvíli počkat, než můžeme přeparkovat do neplacené zóny

Tady holt musíme chvíli počkat, než můžeme přeparkovat do neplacené zóny

Pantheon dei Caduti Siracusa - jediný objekt, ketrý jsme večer viděli nasvícený

11.9.2012 - Sicílie - Syrakusy, Pantalica, Biancavilla

  • V druhé části Archeologického parku leží Akropole, která se táhne napříč vrcholkem až do propasti Gorgo di Cottone, skrz kterou protéká řeka Cottone dolů do moře. Tam byl kdysi umístěn městský přístav, který je dnes zpustlý. Akropole byla ohraničena obrannými zdmi z 6. - 5. století př. n. l. V areálu byly veřejné a náboženské stavby spolu s mnoha domy pro nejvyšší třídy ve společnosti.

Jak to ten den bylo

Vyspali jsme se růžova a plni elánu se řítíme vstříc novým událostem a zážitkům. Naším prvním cílem je Archeologický park v Syrakuzském Novém Městě. Cesta netrvá dlouho, po chvíli už parkujeme před parkem a spolu s davy turistů vcházíme do parku. Ty davy jsou prvním stínem dnešního dne a jak se později ukázalo, dost podstatným. Po pár krocích už se obdivujeme první památce, římskému amfiteátru.

Římský amfiteátr byl postaven kvůli gladiátorským představením a pochází ze 3. až 4. stol. před Kristem. Byl vytesán do skály. Ač se to nezdá, byl obrovský a velikostí ho překoná jenom amfiteátr ve Veroně a samozřejmě Colosseum (!). Bohužel za nadvlády Španělů sloužil amfiteátr jako zdroj kamene pro opevnění, takže z něho moc nezbylo.

Obejdeme ho, pořídíme pár snímků v mezerách mezi turisty a jdeme k dalším exponátům. To už máme od auta v nohách asi půl kilometru a když se chystáme popojít k řeckému divadlu, chtějí po nás vstupenku. Pochopitelně žádnou nemáme, protože jsme si cestou nikde nevšimli, že by se tam nějaké prodávaly.

Dovídáme se, že musíme prakticky celou cestu zpět, kde kousek od auta mezi stánky s různými suvenýry se krčí prodejna vstupenek. Je vedro, prodíráme se davy turistů a já vzteky brunátním. Za normálních okolností bychom jeli pryč, ale chtěli jsme ten kus dávné historie vidět, tak celou tu cestu absolvujeme znovu. S hrůzou pozorujeme nepřetržitý proud autobusů, které přivážejí nové a nové čumily. Areál je poměrně rozlehlý, nicméně plný lidí. Není tam místečka, kde by člověk chvilku v klidu postál a v pokoře obdivoval ty výtvory dávných lidí.

Obdivujeme řecké divadlo a vzdáváme čekání na okamžik, kdy bude bez turistů, kteří mi v záběrech více než vadí. Marné.

Řecké divadlo. Se stavbou se začalo v 5. stol. př. n. l., ale kompletně bylo divadlo dostavěno v letech 238 – 215 př. n. l. za vlády Hierona tak, že sedadla byla vysekána do skály. Kapacita hlediště byla 16 000 diváků a v průběhu let bylo divadlo mnohokrát upravováno a přestavováno. Za římské vlády bylo divadlo uzpůsobeno i námořním hrám (Naumachie). Původně mělo 61 řad (nyní zbylo 46), rozdělených do 9 sektorů vnitřními schodišti. Šířka hlediště je 138 m a orchestra měla 16 m. Některá sedadla nesou jména předních Syracusanů, např. členů rodiny Hierona II. Nad hledištěm je několik umělých jeskyní, včetně Nymphanea.

I zde pořídíme pár snímků a pokračujeme dál k bývalému kamenolomu, hluboké jámě, kde jsou ve vzájemné symbióze rostliny a kamenné útvary. Jedním z nich je proslulé Dionýsovo ucho. Tady je větší šance na fotku bez turistů, poněvadž chodí ve skupinách a občas se stane, že pár vteřin není ve vchodu nikdo. Ale i tak jsem na tuto chvíli čekal asi dvacet minut a nevybíravými slovy častoval každého, kdo se tam objevil. Zejména takové typy, kteří nás viděli s nachystanými fotoaparáty a ani je nenapadlo uvolnit prostor.

Nedaleko od řeckého divadla je velká jáma zvaná Latomia del Paradiso, vzniklá těžbou vápence. Mimo jiné je zde i proslulé Dionýsovo ucho (Orecchio di Dionisio). V lomu pracovali řečtí otroci po porážce Athén r. 413 př. n. l. Lámáním kamene se vyhloubila jáma 40 m hluboká a dnes je z lomu nádherná zahrada s citrusovníky, akanty a oleandry.Dionýsovo ucho je 60 m dlouhé a 23 m vysoké. V době vlády Dionýsia I. sloužila jako vězení. Říká se, že tyran Dionýsius mohl díky skvělé akustice slyšet, co si vězni povídají ve vyhloubené jeskyni. Něco na tom asi bude, protože každá skupina turistů pod vedením svého průvodce si musí tuto akustiku vyzkoušet.

Procházíme se dále v prostoru kamenolomu a v místě takřka bez lidí si v klidu fotíme detaily skály. Najednou slyšíme české "tak pojďte, pojďte". Kousek od nás stáli tři hoši a chtěli si vyfotit místa, kde jsme zrovna byli. Tak jsme je uvedli trochu do rozpaků tím, že jsme za nimi zašli a česky si popovídali o zážitcích na Sicílii. Byli poněkud rozpačití, že nás tak popoháněli. Jo, kdyby tak slyšeli mě, jak promlouvám k turistům před Dionýsovým uchem. Rozloučili jsme se a jdeme parkem dále.

Syrakusy, Archeologický park - detail skály

Syrakusy - Archeologický park

Syrakusy - Archeologický park

Davy houstnou, vedro se stupňuje a nám pomalu dochází chuť v tomhle pokračovat. Předčasně tedy končíme prohlídku a ještě se jdeme podívat k našemu poslednímu předmětu zájmu v Syrakusách - poutnímu kostelu Santuario della Madonna delle Lacrime. Je to monumentální stavba, viditelná z dalekého okolí. Prohlédneme si ji z venku i zevnitř a pomalu jdeme k autu.

Novodobou atrakcí Syrakus je poutní kostel Santuario della Madonna delle Lacrime, který je viditelný z celého širokého okolí města a může sloužit jako perfektní orientační bod. Má tvar jehlanu, je vysoký 74 metrů a celá stavba je z betonu. Jeho vysvěcení se v roce 1994 zúčastnil i tehdejší papež Jan Pavel II.

Interiér kostela Santuario della Madonna delle Lacrime

Ještě nás čeká návštěva Pantalicy a pak přesun do Biancavilla, kde se máme sejít se Soničkou a Alfredem a přespat tam. Cestou nakoupíme nějaké ovoce a pomalu opouštíme Syrakusy směrem na Pantalicu.

Místo je vzdálené nějakých třicet kilometrů, takže jsme tam za pár minut. Pak už ale začínají jenom peripetie. Podrobnou mapu nemáme, italským nápisům nerozumíme a tak tuto nádhernou oázu v Sicilském podnebí objíždíme v naději, že najdeme nekropoli, místo s více než pěti tisíci hroby ve vyhloubených jeskyních, obklopených téměř rajskou přírodou. Několikrát nám svitne naděje, když vidíme směrovou tabuli, ale vždy dojedeme k nějaké farmě pro agroturisty, která svým jménem pouze parazituje na názvu oblasti.

Jednou vystoupíme z auta abychom se prošli, ale po pár stech metrů narážíme ceduli, že se jedná o soukromou cestu. Takže zase nic. Jedeme tedy dále a přijíždíme k informačnímu centru. Svitla nám konečně naděje, ale pouze do té doby, než jsme navázali kontakt s informátorem. Samozřejmě mluvil pouze italsky, takže asi po pěti minutách to vzdáváme. A tím také návštěvu tohoto jinak nádherného koutu světa.

  • Pantalica je rozsáhlá nekropole na Sicílii s více jak pěti tisíci hrobkami datovanými do doby od 13. do 7. století př. n. l. Nachází se na jihovýchodě ostrova mezi městy Ferla a Sortino. Společně s městem Syrakusy je nekropole Pantalica od roku 2005 součástí světového dědictví UNESCO.

Z časových důvodů jsme nakonec museli toto pohádkově krásné místo opustit aniž bychom shlédli vše, co jsme zamýšleli.

Jeden z mála snímků z oblasti Pantalica

Musíme dál, abychom stihli dojet do Biancavilla. Kus cesty jedeme trasou, kde by za lepší viditelnosti byly krásné výhledy na Etnu. Ale nevidíme z ní téměř nic. Do cíle přijíždíme utahaní, ubytujeme se a na chvíli po náročném dni ulehneme. Pak se jdeme projít po okolí a vzápětí už se setkáváme s přáteli. V hotelové restauraci povečeříme, popovídáme a tímto příjemným způsobem završujeme den. Sonička s Alfredem odjíždějí poměrně brzy - na rozdíl od nás nemají dovolenou. My si ještě dáváme lahvinku výtečného vína a po její likvidaci se také rádi odebíráme ke spánku.

12.9.2012 - Sicílie - Etna, přejezd do Kalábrie

Jak to ten den bylo

Již včera večer v nás uzrálo rozhodnutí ukončit pobyt na Sicílii a přepravit se do Kalábrie na "odpočinkovou dovolenou". Těch několik uplynulých dní bylo poměrně náročných nejen množstvím navštívených míst, každodenní změnou ubytování a v neposlední řadě i Hančinými zdravotními problémy. Tak jsme zatoužili sebou někde plácnout, relaxovat a občas si vyjet na nějaký menší výlet. Ráno tedy vyjíždíme tak, abychom se nenásilně přbližovali k Messině.

Před odjezdem, na doporučení Soničky, ještě navštívíme místní trh. Máme problém ho najít, ptáme se, kde je. Místo složitého vysvětlování nás tam jeden hošík zavezl. Již v okolí tržnice vládl neuvěřitelný chaos a já jsem odmítl jít dále. Hanka se odvážně vrhla do toho vřícího kotle, ale ve chvíli byla zpět s očima navrch hlavy. Bylo to i nad její síly a to už je co říct.

Tím definitivně končí naše aktivity v Biancaville a městečko opouštíme. Cestou do Messiny si ještě děláme malou zajížďku - byl by hřích jet poměrně blízko Etny a nezastavit se tam. Je sice pod mrakem a sopka je z cesty na hranici viditelnosti, ale přesto se vydáváme vzhůru. S přibývající nadmořskou výškou se dramaticky mění viditelnost, kupodivu k lepšímu. Všude kolem nás se za každou zatáčkou objevují strhující scenérie této zvláštní krajiny. Občas zastavíme, něco pofotíme a nakonec přijíždíme do turistického centra Etna-jih ve výšce kolem 1900 m nad mořem.

Dál pokračovat nemíníme - autem to nejde, na pěší výstup nemáme čas ani síly a ostatní nabízené prostředky jsou nehorázně drahé. Tak se tam chvíli kocháme, Etnu máme před sebou jako na dlani a to nám ke spokojenosti stačí. Dáme si kávu v Bar Ristorante La Cantoniera a pokračujeme dále.

Tohle není Etna, ta je vidět až na panorámatu včetně tohoto vrcholu. Zaujal mě zde ten vystupující dým

Panoráma masívu Etny z jednoho SOS parkoviště. Složeno z pěti fotografií a na monitoru to prostě není ono. Jak bývá mým dobrým zvykem, udělal jsem z této cesty knihu a tam je toto panoráma v šířce asi 60 cm. To už je pak jiné pokoukání, i když by to sneslo podstatně větší rozměr.

Vše, co může být z lávových balvanů, z nich taky je. Před Bar Ristorante La Cantoniera

Pohled na turistické centrum Etna-jih od Bar Ristorante La Cantoniera

Do Messiny přijíždíme celkem brzy a v naprosté pohodě. Cesta k přístavu je kupodivu značená a tak přímo vrníme blahem. Předčasně. Informační cedule najednou mizí a nastává bloudění. V jednu chvíli už nevíme kudy kam, otáčím auto, že se vrátíme kus zpět. Leč ouha - nevšimli jsme si, že od poslední křižovatky je cesta jednosměrná. Než jsem stačil zareagovat, z křižovatky se na zelenou proti nám vyřítila spousta aut asi v pěti pruzích. Takový koncert klaksónů se jen tak neslyší. Zústal jsem stát a vůbec mi nebylo do zpěvu. Jedna dívenka však situaci pochopila, postavila se s autem napříč cesty a umožnila mi se otočit a zmizet.

Objeli jsme pár bloků a najednou byl před námi přístav. Právě se dokončovalo naloďování. Zbývala už jen maličkost, prokázat se jízdenkou. Dal jsem ji zřízenci a dovídáme se, že jsme ve špatném přístavu. Trajekt naší společnosti odplouvá z jiného, asi dva kilometry vzdáleného přístavu. Znovu tedy jedeme tam, odkud jsme potupně prchli. Tentokrát to však vyšlo a asi sto metrů od místa, kde jsem se předtím otáčel, byl ten správný přístav. Nalodění bylo dílem okamžiku a zanedlouho už vyjíždíme na pobřeží Kalábrie ve Villa San Giovanni.

Vůbec se nezdržujeme a rovnou míříme do Capo Vaticano, kde máme na doporučení vyhlídnutý hotel. Cesta to byla naprosto příšerná. Jakmile jsme sjeli z dálnice, jedeme cestami na úrovni našich okresek a ještě teď nám připadá jako zázrak, že nakonec zcela vyčerpaní a hladoví, téměř za tmy, dojížíme do cíle. Okamžitě se ubytováváme v hotelu GROTICELLE a to rovnou na pět nocí.

Poslední šok dne zažíváme v hotelové restauraci. Nejbližší market už je zavřený a my hlady vidíme dvojmo. Jdeme tedy do restaurace na večeři a to byl věru zážitek. Vaří se pouze pro hotelové hosty, výběr asi ze tří jídel v kombinaci s různými saláty a přílohami. Nebo švédský stůl. Chceme něco teplého a tak striktně trváme na nějakém tom menu. Domluva s personálem je za hranicí únosnosti. Kdykoliv si něco vybereme, tak v této kombinaci to prostě nejde. Ti tataři mluví pouze italsky a tak ani nejsme schopni jim říct, ať nám něco přinesou, že už je nám to jedno.

Nakonec jsme se domluvili na nějaké makrele, kterou nám přinesli úplně bez ničeho na prakticky prázdných talířích. Dívali se na nás jako na úplné dementy, ale řekl bych, že v našich pohledech si mohli zřetelně přečíst, co si o nich myslíme. Po této vydatné večeři si jdeme sednout na terasu oddávat se alkoholu. Dáváme si pivo a zanedlouho si přisedáme vedle ke stolu, odkud slyšíme češtinu. Trávíme docela příjemný zbytek večera. Až do chvíle, než nám předložili účet. Za tu mizernou večeři a dvě piva pro každého rovných 63,- EUR.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Jack

13. února 2013 19:51

Jack říká

Úchvatné fotky !!! Mohu jen závidět , moc pěkné .-)!

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

14. února 2013 14:27

Rony říká

Zase jsi nasadil laťku hodně vysoko... Naštěstí jde i podlézt .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Pšiky

15. března 2013 23:33

Pšiky říká

Precizní, poučné, velmi zdařilé a poutavé veledílo!!! Mám být proč na svého otce pyšná

Vergilius

18. března 2013 10:58

Vergilius říká

Pro méně obeznámené s progresivním vývojem v blízkém zahraničí - konkurence je silná, fotky však nelze trumfnout; snad pak jedině polít. Voda je voda, ne?

psaroslav

18. března 2013 12:29

psaroslav říká

@Vergilius: Ať dělám, co dělám, tomuto komentáři nerozumím ?????

Paulie

10. dubna 2013 02:15

Paulie říká

Je pěkné zase po nějakém delším čase vidět antické památky (byť ne na živo). Díky za článek.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Petr

22. června 2016 21:25

Petr říká

Moc pěkné čtení, článek jsem objevil až dnes při hledání informací o Sicílii pro kolegu. Moc hezky jsem si zavzpomínal. Je moc hezké se vrátit ve vzpomínkách na známá místa. My byli shodou okolností první dva týdny v září 2012 v Kalábrii a na Sicílii, i když obráceně a také autem. Kraj nádherný a lidé super. Pro mě je to o to jednodušší, že trocvhu Italsky umím, takže rozčarování z té posledně jmenované večeře se nám nepřihodilo. Nicméně my to jeli obráceně - ČR - Kalábrie - Sicílie a pak z Palerma trajektem do Civitavecchie přes noc a pak zpátky domů. Je to moz hezky napsané čtení. Děkuji za takovéto články.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.